Krví vykoupená svoboda

Před 61 lety začalo spontánní národní povstání proti německým okupantům. Bohužel je nutné konstatovat, že nejenom dnešní školská mládež, pro kterou je peloponnéská válka synonymem první války světové, ale i velká většina „dospělé“ společnosti, již nedokáže pochopit pravý význam této události pro dějiny i celý český národ.

Ono ostatně není divu. Žijeme ve věku pohodlí a relativního bezpečí (bráno z pohledu většiny obyvatel) a naše vnímání okolí je zcela otupeno běžnými obzory každodenní mírové rutiny. Nemusíme běhat několikrát za den do protileteckého úkrytu, žít v nouzi a každodenním strachu z toho, že se někomu znelíbíme a tak nás zastřelí nebo umučí k smrti i s našimi blízkými. Dnes scénář pro hororový film, v Protektorátu Böhmen und Mähren každodenní realita. Není divu, že už si neumíme představit, jaká zvěrstva páchali esesáci a „kápové“ v koncentračních táborech, mnohdy právě nejintenzivněji v posledních dnech války v květnu 1945. Budu mluvit z pohledu „běžného Čecha“ 21. století. Od události, které je věnován tento příspěvek, uplynulo právě 61 let. Z hlediska historie nepatrný časový úsek. Pro naše alibistické chápání ale dostatečně velký časový odstup, abychom sami sobě mohli namluvit, že už je to dávno, že se to přeci stalo kdesi v temné historii, kam už dohlédnou jen zasunuté vzpomínky nejstarších pamětníků a listinné soubory v archívech. Proč si kazit náladu tím, že ještě ve 20. století se celý jeden národ nechal zfanatizovat krvežíznivým šílencem do takové míry, že bestialita řádění jeho statisíců oddaných pochopů zvláště v prostoru střední Evropy vzbuzuje hrůzu, lítost a vztek dodneška. To, že bohužel velká část „nadlidí“, kteří s úsměvem na tváři mučili a hromadně stříleli těhotné ženy a malé děti (a zvláště v květnových dnech roku 1945 se fanatismus místních esesáků ještě vystupňoval) – tedy ten fakt, že unikli spravedlnosti (existují seznamy tisíců zrůd, které po celém Německu i jinde ve světě poklidně dožili až do 80. nebo 90. let, někteří možná žijí dodnes) – je jeden poměrně smutný fakt. Ještě horší ale je, že velké většině naší společnosti je to docela nebo úplně jedno. Je samozřejmé, že v dnešní rychle proudící době máme každý své starosti a mnohdy nestíháme kromě práce, školy apod. uvažovat nad jakýmkoliv jiným tématem. Kdyby ale kdokoliv z nás mohl jen na vteřinu pocítit smrtelnou úzkost obětí nacistického teroru, který nemá obdoby snad ani v době stěhování národů (natož moderních dějinách, mluvíme-li v rozsahu milionů obětí), čas na zamyšlení bychom si jistě našli. A právě v dnešní době, kdy neonacismus začíná být uznávaným trendem, popírání holocaustu a faktu, že i český národ měl po případné výhře Hitlera projít podobným osudem a celkový nezájem společnosti o události během války, tedy právě a především v dnešní době je zapotřebí znovu se na tyto strašné chvíle upamatovat. Právě květnové národní povstání, které si vyžádalo velkého počtu českých obětí, je symbolem národní hrdosti a odhodlání bojovat za zachování své existence. Odhodlání, které bohužel národ rychle ztrácí, když je již situace poklidná. Bereme mír a svobodu jako samozřejmost. Bohužel i v tom, a snad právě v tom, se odráží obecné nepochopení a neznalost dějin. Doba nesměřuje ke stále dokonalejší a lepší společnosti. Budoucnost není nutně růžová, i když v to doufáme jako v nic jiného. Toho jsou ostatně dokladem i obě světové války minulého století. Je to těžké, vážit si zdraví, když nás nic nebolí. A stejné je to i s životem. Všichni hrdinové, kteří se na pražských barikádách obětovali pro svobodu, jakousi zvrhlou logikou doby dnes působí podivně, až skoro směšně. Zato obraz německého vojáka s puškou Kar 98 přes rameno a steilhand granáty u pasu je pro české teenagery symbolem síly a mužnosti. Než většina z nich pochopí, jaký osud jejich předkům tito „Grossdeutschland Soldaten“ pod vedením fanatických fašistů přichystali nebo alespoň měli v plánu přichystat, uplyne spousta času. Někteří z nich to nepochopí během života vůbec.

Neradi navštěvujeme zpřístupněné koncentrační tábory, nechceme se dívat na fotografie se zohavenými a umučenými těly. Raději bychom přepnuli ve světové historii kanál na příjemnější „program“, přelistovali bychom knihou na příjemnější témata. Jenže tohle není film ani odporný text, sepsaný úchylným masochistou. To všechno se opravdu stalo. Oběti i jejich vrazi jsou objektivní jedinci, kteří se v daném časoprostoru hmotně vyskytovali a byli součástí těch nešťastných událostí. Ty už nemůžeme zpětně nijak ovlivnit, nebo je změnit. Z naší pozice oběti německé zvůle můžeme pouze jediné – nezapomenout.