…lepší by však byla otázka, co už o (pre)historii víme
Příliš optimismu totiž není na místě. V porovnání se znalostmi takových renesančních myslitelů udělala věda za posledních pár století ohromný pokrok, který přišel tak rychle, že si to ani neumíme pořádně uvědomit (což se ovšem týká všech vědeckotechnických oblastí naší civilizace), nicméně eony času, kterými naše planeta a život na ní již prošel, neumožňují ani současnými, ani jakýmikoliv budoucími technologiemi proniknout do většiny tajemství, které prehistorie skrývá. Máme sice rámcovou představu o tom, jak probíhala evoluce a v které době se které skupiny organismů objevily, nicméně čím dále jdeme do minulosti, tím větší „bílá místa“ nacházíme. Nakonec dospějeme k závěru, že o různých vedlejších nebo méně nápadných mechanizmech, které se mohly celé stamiliony let podílet na utváření tohoto organického světa, nevíme prakticky nic.
Je to teprve čtvrt století, co známe meteority (a jejich krátery) jakožto možné formovatele převratných změn v biosféře. Nyní se objevuje potenciální konkurent mimozemských „projektilů“, přestože nejde o zdaleka tak katastrofický a jednorázový mechanizmus vedoucí k vymírání. Podobné extinkce v menším rozsahu jsou totiž také vyvolávána výkyvy a „poskoky“ zemské orbitální dráhy, které zřejmě cyklicky vyvolávají vymírání větších nebo menších rozměrů. Holandský paleontolog Jan van Dam z univerzity v Utrechtu publikoval studii, která naznačuje velkou závislost dlouhodobé stability klimatu na takovýchto „orbitálních výkyvech“. Podle této studie po každém takovém orbitálním výkyvu dočasnou změnou klimatu byla zvýšena speciace (vznik nových druhů) což popohnalo evoluci o pěkný kousek kupředu. Na druhé straně ale také jde o potenciálně zhoubnou událost, která může vést k rozsáhlému vymírání, a možná se podílela i na posledním velkém kataklizmatu velkých pleistocénních savců na konci poslední doby ledové.
———
http://news.nationalgeographic.com/news/2006/10/061011-earth-wobble.html
———