….aneb Vývoj bez pokroku
Po knize Draci z ráje jsem se rozhodl udělat malou soukromou recenzi na další velmi podnětné literární dílo, a sice knihu, jejíž název je zároveň titulkem a podtitulek perexem tohoto příspěvku. Kniha rakouského filozofa Franze M. Wuketitse (z roku 2001, u nás vyšla poprvé vloni) patří částečně k oněm mezi veřejností nepříliš oblíbeným kazatelským titulům, pranýřujícím obecné poměry. Na první pohled tedy zhola nic nového. Má však ještě něco dalšího, co z ní dělá stejnou měrou knihu neoblíbenou jako značně znepokojující. Nedává nám totiž od samého začátku žádnou naději na zlepšení poměrů, ba právě naopak.
Abychom si však rozuměli, ani tím by vlastně nebyla výjimečná. Rozdíl oproti jiným knihám ekologického rázu je však v tom, že autor filozoficky zdůvodňuje, že náprava není možná už z toho důvodu, že člověk se jako entita prostě nemůže změnit. Polemicky koncipovaný text knihy diskutuje dávno zakořeněnou myšlenku pokroku, kterou postupně odkrývá, rozebírá a nakonec zavrhuje. Činí tak ve dvou více méně souvisejících rovinách. Na úrovni organické evoluce (na rozdíl od laika přitom každý biolog ví, že evoluce skutečně – jak uvádí i Wuketits – nesleduje žádný vyšší cíl a člověka tedy rozhodně nelze brát jako nějaký „vrchol vývojového žebříčku“) a poté i na poněkud závažnější úrovni evoluce sociálně kulturní. O knize by se jistě dalo psát celé odborné pojednání o počtu stran větším, než má sama. Tolik podnětných myšlenek pro obhajobu i případnou opozici poskytuje. Zde snad jen opravdu krátký vhled do základní myšlenky knihy.
Každý z nás zřejmě žije odedávna s nějakou životní iluzí, jejíž podstata je do různě velké míry podobná iluzím jiných lidí. Co má však většina lidstva společného, je iluze víry v neustálý pokrok, který nás vede stále dál, ke světlým zítřkům (ostatně je to i základ všech náboženství, zhoubných ideologií a politiky všech států světa). Pokud nejsme již tváří v tvář smutné realitě ochotni věřit ve vlastní šťastnou budoucnost, utěšujeme se tedy alespoň tím, že naši potomci (potažmo lidstvo budoucnosti) bude žít v lepším a dokonalejším světě. Člověk jakožto jediná bytost, schopná klást si složité existencionálně laděné otázky, je přímo předurčen k doufání (již staří Římané přece tvrdili“ Dum spiro, spero“). Wuketits však ve své knize velmi pěkně tuto iluzi rozebírá, ničí a konečně zašlapává do země. Začíná tím, že odhaluje příčiny této nesmyslné důvěry (náboženské pozadí, které ještě stále stojí za naším archetypálním uvažováním, vnímání vědecko-technického pokroku jako jediného ukazatele vývoje apod.) a dokazuje, že člověk se stále stejným chováním, jako měli naši divocí předkové (s tím rozdílem, že oni měli sekeromlaty, nikoliv atomové zbraně) prostě nemá budoucnost. Žijeme ve světě neuvěřitelně rychle měnícím svou podobu. Mě osobně vždy fascinovalo, že za pouhých 250 let od počátků průmyslové revoluce (oproti předchozím 50 tisícům let „poklidného“ vývoje) jsme stihli vybudovat civilizaci, která v budoucnu bez nejmenší pochybnosti zničí samotného člověka. Už dnes je krok zpět nemožný, jak opět velmi pěkně Wuketits dokazuje. Lidé západního světa, každý den živeni produkty potravinářských koncernů, jejichž mozky jsou vymývány záplavou imbecilních reklam a „zábavných“ pořadů, už problémy skutečného světa – svého vlastního světa – vnímat nedokážou. A náprava je v nedohlednu. Autor bez skrupulí ukazuje na člověka v duchu Homo demens. Náš druh má totiž jednu nepěknou vlastnost – vrozený sklon k násilí a kořistění, který se nedá vykořenit a vždy se znovu projeví v plné míře, když je příležitost (stačí si všímat okolního dění, chování nervózního davu apod.). To, že jsme dosud nevymřeli, je vlastně malý zázrak novodobých dějin. Ani obyvatelstvo nejvyspělejších (?) států Evropy ještě v minulém století nebylo příliš těžké zmanipulovat a udělat z nich vraždící monstra v zájmu další zhoubné myšlenky pokroku. Nicméně i my stále žijeme ve světě plném nukleárních hlavic a životního prostředí již dnes tak zbídačeného (narozdíl od toho, co píší „ekologové“ dobře placení velkými společnostmi za udržování klidu) že budoucí následky už nelze naprosto nijak odstranit. Samozřejmě je diskutována také otázka přelidnění planety, které nastalo až v posledních 80 letech (!), přesto hrozí zničit naši civilizaci během zhruba stejně dlouhé doby v budoucnu (nutno dodat, že trend přelidnění se dnes týká především Asie a Afriky, méně již Evropy – což bude v budoucnu zřejmě dalším zdrojem dnes netušeně rozsáhlých konfliktů).
Wuketits popisuje všechny tyto aspekty velmi podrobně a přesvědčivě. Klidným, chladně odměřovaným tempem spěje k finálnímu rozuzlení, které ale narozdíl od iluzorních příběhů zřejmě nemůže mít šťastný konec. Ostatně představa, že člověk je pro život na naší planetě největší katastrofou od meteoritu, který dopadl na konci křídy před 65 miliony let, je dostatečně známa. Fakt, že svůj mozek používáme k jakémusi (efemérnímu) dobru lidstva, ale také k výrobě stále účinnějších zbraní k likvidaci jiných lidí, je také obecně znám. To mlčky (a poněkud otupěle) akceptujeme všichni. Mnoho lidí už však bude mít problém akceptovat neméně jistý fakt, že příroda resp. evoluce se o žádného z nás vůbec nezajímá. Jsme okolnímu světu naprosto lhostejní (pravda, s výjimkou přátel a rodiny). Nikdo z nás nemá na tomto světě předem daný účel, a kdybychom se tedy nenarodili, pranic by se nezměnilo (pouze pro nás ano). Naše planeta nás vůbec nepotřebuje, zato my bezpochyby potřebujeme ji. Náš osud není nijak spojen s osudem univerza, naše chování a štěstí neřídí vzdálené hvězdy (jak se nás tzv. astrologové stále snaží přesvědčit a přitom si přijít na nějaké to všimné). A když už jsme u ústředního bodu knihy – myšlenky pokroku – ta se snáze tvoří v našem přetechnizovaném západním světě než třeba v rovníkové Africe.
Člověk je zkrátka naladěn na dobrá poselství (a velkou roli v tom hraje naše neurohumorální regulace, která zřejmě zabraňuje sebevraždám v masovém měřítku). Stále tedy jsme ochotni věřit, že evoluce je řízena jakýmisi „dobrými duchy“ a nakonec nás dovede do zaslíbeného ráje dokonalosti. Proto také mnoho lidí čte raději nesmyslné horoskopy, než by se podívala do nějaké alespoň populárně naučné periodiky. Celá naděje o pokroku je však lichá. Příspěvek zakončím příznačnou, poslední větou knihy: „Příroda, která nemá oblíbence, přání ani cíle, není vedena žádnými záměry.“
http://www.kosmas.cz/knihy/130363/prirodni-katastrofa-jmenem-clovek/
———