…leckoho možná zklame
Cosi symptomatického v naší představě o dinosaurech nás stále nutí považovat je za kolosální obry, kteří nemají co do velikosti srovnání s žádným současným živočichem (sečtělejší doplní: s výjimkou některých kytovců). Vnímání dinosaurů ze strany veřejnosti je do značné míry „masírováno“ médii, která představu těchto morfologicky velmi různorodých tvorů coby vraždících nestvůr o velikosti paneláku ve svých konzumentech ještě více podněcují. Když pak takový člověk zjistí, že pro paleontologa má mnohdy větší půvab i význam tvor o velikosti holuba, musí být nutně zklamán. Není pro to však důvod. Dinosauři byli evolucí vydáváni i v miniaturních sériích. Nyní však opět k public-relations dinosauří paleontologie: skutečným obrům.
Jistě není pro nikoho tajemstvím, že (dejme tomu) 99,8% dostupných informací, ze kterých rekonstruujeme náš obraz vyhynulých živočichů, představují jejich fosilizované kosti. V případě některých kostí se přitom jedná o prostorově výrazné exempláře zvíci menšího auta. Mezi jednotlivými částmi kosterního aparátu bychom mohli poukázat například na obludně velké lebky ceratopsidů. Vloni popsaný svrchnokřídový předek známějšího triceratopse Eotriceratops xerinsularis (dnes již největší známý rohatý dinosaurus) měl například lebku dlouhou kolem 3 metrů (přesnější údaje nejsou zatím k dispozici). Podobně dlouhou lebku (až 3,1 m) měl i jiný ceratopsid Pentaceratops sternbergii, celkový objem a hmotnost však v tomto případě nedosahují ani zdaleka parametrů předchozího zmíněného druhu. V případě teropodů, tedy dravých dinosaurů, je rekordmanem již proslulý „trnitý ještěr z Egypta“. Spinosaurus aegyptiacus mohl mít v extrémním případě lebku dlouhou výrazně přes 2 metry (snad až ke 2,5 metrům), přestože nejdelší dobře ověřený exemplář by měl zhruba 175 cm dlouhé kranium. Jiný obří teropod, argentinský karcharodontosaurid Giganotosaurus carolinii měl lebku dlouhou 180-195 cm. Největší známá lebka tyranosaura je oproti tomu sice masivněji stavěná, její délka však údajně nepřesahuje rovných 150 cm. V každém případě by „v souboji lebek“ zvítězili ceratopsidi, ovšem jen o krční límec.
Kapitolou samou pro sebe jsou opravdoví giganti v dějinách naší planety – sauropodi. Zvířata o hmotnosti několika desítek tun (případně i více) samozřejmě zanechala také největší kosti. Nejedná se však pochopiteně o lebky, jelikož ty byly v porovnání s celkovým objemem těla u sauropodů extrémně malé. Problém s největšími kostmi sauropodů pramení z toho, že se většinou jedná o izolované a špatně interpretovatelné nálezy. Dlouhé kosti končetin některých rodů (Argentinosaurus, Paralititan, Brachiosaurus aj.) dosahují 2 nebo i více metrů na délku, stejně tak například lopatky nebo pánevní kosti (největší známá pánevní kost pochází zřejmě od druhu Supersaurus vivianae). Pomineme zde nejvyšší propočítaný údaj pro stehenní kost efemérního amficélia, který by činil neuvěřitelných 3,5-4,3 metru! Ten bohužel zatím nelze nijak ověřit. Stejně tak nelze bez dalších informací ověřit s jistotou údaje o indickém bruhatkajosaurovi. Podíváme-li se nicméně následně na obratle, můžeme žasnout například nad obřími exempláři v případě argentinských titanosaurů druhu Argentinosaurus huinculensis nebo Puertasaurus reuili (u prvního jmenovaného bederní obratel dlouhý a zároveň široký 1,5 metru; u druhého zase krční obratel o šířce 168 cm). Podobné rozměry vykazoval také vloni popsaný příbuzný Futalognkosaurus dukei. Až 1,4 metru dlouhé „cervikály“ měl zase nejvyšší dnes známý sauropod, brachiosaurid Sauroposeidon proteles, objevený v roce 1994 v Oklahomě právě jen v podobě čtyř krčních obratlů. V těchto případech tedy nicméně znovu nenajdeme přemožitele třímetrové lebky (byť v celkové masivnosti již v některých případech ano).
Zbývá tedy poslední pokus „trumfnout“ dlouhé hlavy rohatých marginocefalů – ověřit žebra hrudního koše a „žebra“ krčních obratlů sauropodů. A přesně podle zákona eskalace napětí – konečně se nám zadařilo. Jen o fous máme nového „kosterního“ rekordmana, vlastně rekordmany dva. Již zmiňovaný diplodocidní megasauropod Supersaurus vivianae v tomto smyslu zřejmě nepřekvapí, asijský mamenchisaurid Mamenchisaurus je i přes svůj naddimenzovaný krk už trochu podezřelejší. O jaké kosti se tedy jedná? V případě supersaura (nově prozkoumaný exemplář WDC DMJ-021) je to nejdelší dochované žebro o přesně změřené celkové délce 305 cm (pravda, možná je stále o pár centimetrů kratší než lebka pentaceratopse). Mamenchisaurus je tedy kupodivu jasným favoritem a se svým cervikálním žebrem o délce 3,2 metru jasně vítězí nad všemi ostatními v této pomyslné soutěžní kategorii. Exponát dané velikosti je umístěn v expozici IVPP v Pekingu, kde jej lze v celé kráse a impozantnosti shlédnout. Posuďte tedy sami a nebuďte zklamáni zdánlivou křehkostí exponátu:
http://archosaurmusings.files.wordpress.com/2008/06/img_3113.jpg
Srovnání největších známých sauropodů: http://www.gavinrymill.com/dinosaurs/largest-dinosaur-ever.html