Chov triceratopsů a jaderná válka na konci křídy

…aneb Podivné myšlenky potenciálně velkého dosahu

Některé myšlenky a hypotézy o životě (nebo spíše smrti) dinosaurů jsou skutečně kuriózní. Co se týká přímo vyhynutí neptačích dinosaurů na konci křídové periody před zhruba 65,5 miliony let, existuje jich o hodně víc než stovka (případné zájemce o tuto problematiku odkazuji k jednomu z budoucích čísel časopisu 100+1, kde k tématu vyjde můj článek). Mezi nejvtipnější patří třeba „náhlá nechuť se rozmnožovat“, „chronická lenost vedoucí k hladovění“, „neschopnost najít si sexuálního partnera“ nebo „meteorismus“ – tento ovšem nemá nic společného s vesmírnými tělesy. Existují však i jiné nepravděpodobné myšlenky, které alespoň nutí k hlubšímu zamyšlení.

Minimálně dvakrát se již v cizojazyčné literatuře objevila myšlenka hypotetické dinosauří civilizace, zničené vlastním přičiněním – globální jadernou válkou. Tyto myšlenky pochopitelně vyvěrají z prostředí a doby Studené války, hrozící lidské civilizaci něčím děsivě podobným. Jako první (nebo jeden z prvních?) přišel s touto představou John C. McLoughlin ve svém článku Evolutionary bioparanoia, publikovaném v časopise Animal Kingdom v roce 1984. Autor zde popisuje svůj psychický stav jako „evoluční bioparanoiu“, projevující se jakýmsi zděšením při porovnání současného (geopolitického) stavu světa a znalostí o evoluční historii života na naší planetě. McLoughlin poukazuje na pravděpodobně velmi krátkou dobu trvání jakýchkoliv technologicky rozvinutých společností (s tendencí zničit nakonec samy sebe), krátkodobost zachování uměle vytvořených artefaktů (lidských výrobků a staveb) v geologickém čase a z toho vyplývající krátkodobou nadvládu člověka nad ekosystémy planety Země (s koncem Studené války dnes již naštěstí o něco méně aktuální).

Autor článku si všímá také jedné zajímavé skutečnosti. S tím, jak člověk prakticky vyhladil bezmála všechny velké formy suchozemských živočichů, bude fosilní záznam antropocénu jednou velmi uniformní – z větší části pak můžou v terestrických usazeninách dominovat kostry turovitých sudokopytníků – hovězího dobytka! A pak pokračuje v započaté úvaze, přičemž si klade otázku, jak bude vypadat geologický záznam naší doby za mnoho milionů let. Nejspíš může mít podobu velké koncentrace neobvyklých chemických prvků, kdysi vytvářených lidskou civilizací. Znatelná bude také masivní eroze, způsobená na mnoha místech planety opět člověkem (zejména zemědělstvím a válkami). Globální klimatické výkyvy a oscilace ve výskytu různých chemických prvků budou ještě doplněny jedním významným jevem – hromadným vymíráním, ke kterému již dal člověk výrazný impulz (někteří vědci tvrdí, že již započalo šesté hromadné vymírání fanerozoického eonu).

A v tomto bodě začíná být McLoughlinův článek nejvíce zajímavý. Podobná situace je totiž také se sedimenty z nejsvrchnější křídy (doby těsně předcházející poslednímu hromadnému vymírání K-T, které vyhubilo i neptačí dinosaury). Podle autora článku se právě tehdy mohla vyvinout rasa nesmírně inteligentních maniraptorů (vývojově vyspělých teropodních dinosaurů), kteří začali s primitivními zbraněmi typu oštěpů a skončili (a to doslova) s atomovými zbraněmi. Trochu násilně rychlý vývoj, ale budiž – ostatně mluvíme stále přinejmenším o stovkách tisíc let nepřerušeného vývoje. McLoughlinovi inteligentní dinosauři však vypadají podobně jako Russelovi dinosauroidi, což je asi trochu chyba (viz článek http://dinosaurus.bloguje.cz/822580-druhy-pohreb-vyspeleho-dinosauroida.php).

Podstatné je, že McLoughlin přichází se zajímavou analogií – mohlo se na konci křídy odehrát něco podobného, čím prochází lidská civilizace dnes? Zdaleka nejpočetnějším tvorem, jehož zkameněliny jsou objevovány v souvrství Hell Creek, je ceratopsid triceratops – což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti – a právě triceratopsi by mohli v tomto myšlenkovém experimentu představovat chovnou zvěř inteligentních dinosauroidů. Stejně jako později budou možná turovití sudokopytníci považováni za dominantní druh dnešní doby, mohli i triceratopsi být pouze nesmírně „zmnoženi“ tehdejšími pány tvorstva a chováni v milionových počtech. Samozřejmě je to čirý nesmysl, nicméně McLoughlinovi jde o něco jiného, než o přímou paralelu. Pokud by totiž došlo k děsivému jadernému konfliktu na konci křídy, geologický záznam by mohl částečně odpovídat tomu skutečnému (v roce 1984 však ještě nebyl znám impaktní kráter Chicxulub, který by do jeho představ nezapadal).

Druhou zastávkou u možné nukleární války v dávném pravěku je útlá kniha Dr. Michaela Davida Mageeho (*1941) Who Lies Sleeping: The Dinosaur Heritage and the Extinction of Man z roku 1993. Jak se dá vzhledem k roku vydání očekávat, podtitul knihy směřuje i k tehdejšímu Spielbergovu filmovému trháku („sensačnější než Jurský park“). Magee na rozdíl od předchůdce své dinosauroidy přímo pojmenovává, a to pseudovědeckým názvem Anthroposaurus sapiens (název je ze své podstaty nesmyslný, protože odkazuje přímo k člověku – znamená „rozumný lidský ještěr“). Ale zpět k obsahu knihy. Antroposauři se postupným vývojem dostanou až na úroveň člověka 20. století a plošným šířením průmyslu i konečnou jadernou válkou zcela zdevastují ekosystémy. Následnému vymírání podlehnou jak oni sami, tak i mnohé další druhy, které dnes známe jako oběti K-T (ptakoještěři, mosasauři, plesiosauři, amoniti, belemniti ad.). Magee se přitom zaměřuje i na samotná hypotetická vývojová stadia inteligentních dinosaurů (podle něj se vyvinuli z menších stromových teropodů, prošlých následnou akvatickou fází své evoluce). Z textu je znát obdiv k novátorským myšlenkám paleontologa Roberta T. Bakkera.

Stejně jako McLoughlin i Magee konstatuje, že výrazná koncentrace pozdně svrchnokřídových koster ptakopánvých dinosaurů – rohatých triceratopsů a kachnozobých edmontosaurů – je výsledkem jejich záměrného chovu antroposaury. Obří stáda těchto dinosaurů měla být chována na „Velkých pláních předtím, než byla odeslána do křídového Chicaga, aby se z nich nadělaly masné výrobky a hamburgery“. Pojem „křídové Chicago“ je přinejmenším směšný, ale budiž to autorovi prominuto. Jeho pojetí vymírání K-T je opět jasné – zvýšená koncentrace iridia, kyselé deště, zvyšující se globální teplota na konci křídy – to vše a mnohem víc bylo následkem rozvoje antroposauří civilizace. Magee se však u toho nezastavuje a spekuluje dál. Někteří tvorové se dokonce mohli určitému stupni znečištění přizpůsobit – to například vysvětluje výrazné lebeční hřebeny lambeosaurinů (kachnozobých dinosaurů z podčeledi Lambeosaurinae). V tom případě by ale antroposauří civilizace musela vzkvétat již nejméně 10 milionů let před koncem druhohor (pozn. aut.).

Podobným způsobem Magee vysvětluje také složité nasální chodby v lebkách ankylosauridů (které jsou skutečně ještě ne zcela vyjasněným paleontologickým fenoménem). Konečně se také dostáváme k zajímavé roli, kterou v knize sehrávají vzácné dinosauří mumie kachnozobých dinosaurů. Podle Mageeho mohly být zachovány tak dokonale jen díky gamma záření a neutronům, které zachovaly jejich měkké tkáně podobně jako trvanlivé plody v plastovém sáčku. A zdroj záření? Jak jinak – celoplanetární jaderná válka antroposaurů. Podle autora by vysvětlovala objevené stopy po rozsáhlých celoplanetárních požárech, stopy tzv. šokového křemene i dopadových tektitů. Ty jsou skutečně typické pro exploze jaderných bomb, ale také pro dopady velkých meteoritů. Magee nicméně favorizuje první možnost. Sternbergův „trachodon“ z roku 1908, „Leonardo“ i „Dakota“ jsou dle autora dokladem jaderné války na konci druhohorní éry.

Magee dále pokračuje tvrzením, že záhadné zkamenělé stopy (například u říčky Paluxy), považované kreacionisty za lidské, jsou ve skutečnosti antroposauří. Zajímavé je zakončení knihy, ve kterém nacházíme odůvodnění jejího názvu – antroposauři totiž „leží spící“ v našem podvědomí. Podobně jako třeba astronom a publicista Carl Sagan (1934-1996) i Magee tvrdí, že v našem savčím mozku stále najdeme zákoutí, ve kterých dřímá zasuta dávná vzpomínka na (vysoce inteligentní) druhohorní plazy. Výsledkem těchto mentálních pochodů je pak údajně i zrádný had z biblického ráje nebo myšlenky na „Staré vládce světa“, které se objevují v mytologiích prakticky všech domorodých kmenů naší planety. Jisté je jen tolik, že myšlenka inteligentních dinosaurů nepřestává člověka fascinovat a osobně jsem přišel se svou troškou do mlýna povídkou „Než přiletěl asteroid“, publikovanou v nedávno vydané knize Po stopách dinosaurů (http://dinosaurus.bloguje.cz/910093-po-stopach-dinosauru.php). Co však dodat závěrem? (Neptačí) dinosauři jsou fyzicky mrtví, tak ať žijí alespoň v našich neklidných a pátrajících myslích dál…

Odkazy a literatura:

Magee, M. 1993. Who Lies Sleeping: the Dinosaur Heritage and the Extinction of Man. AskWhy! Publications, Frome.

McLoughlin, J. 1984. Evolutionary bioparanoia. Animal Kingdom April/May 1984, 24-30.

Socha, V.: Po stopách dinosaurů, nakl. Triton, Praha 2011

http://scienceblogs.com/tetrapodzoology/2008/03/dinosauroids_2008.php

http://www.wired.com/wiredscience/2007/10/troodon-sapiens-thoughts-on-the-dinosauroid/

http://www.cosmosmagazine.com/features/print/1444/smartasaurus

2 Comments

Filed under Literatura, O dinosaurech obecně, Spekulativní paleontologie, Vymírání K-T

2 Responses to Chov triceratopsů a jaderná válka na konci křídy

  1. McLoughlinHezký článek, jenom malá chybka – McLoughlinův inteligentní dinosaurus rozhodně není podobný tomu od Russella (má ocas a úplně jiné držení těla), stačí zadat do google images heslo "bioparaptor".T.P.

  2. autor

    Dobrý den. Já samozřejmě vím, jak vypadá McLoughlinův dinosauroid. Máte pravdu, že není úplně stejný – přítomnost ocasní části těla a odlišné (poněkud horizontálnější) držení páteře jej odlišuje, nicméně celkový vzhled povrchu těla a zkrácení preorbitální lebky na "Russelloida" přinejmenším upomínají…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *