Císař Nero je jedním z nejsmutněji proslulých císařů 1. století principátu. Přesto, že mnohé pověsti o něm mají charakter pavlačových klevet (kterým napomohl k životu do značné míry i Suetonius), jeho sadistická a paranoidní povaha postupně změnila styl jeho třináctileté vlády od blahosklonné až po skutečnou tyranii, kdy podezříval ze zrady doslova každého a málo lidí z císařova okolí si tak mohlo být jisto životem. Když byl po povstání galských legií přesně před 1937 lety, 9. 6. 68 našeho letopočtu senátem provolán za nepřítele senátu a lidu římského, spáchal sebevraždu na statku svého propuštěnce Faonta. Jím také vymřela Julsko-klaudijská dynastie římských císařů, která počítaje božským Augustem vládla předtím mocné říši celých 99 let. Následující povídka o konci nenáviděného císaře čerpá především z již zmiňovaného Gaia Suetonia Tranquilla a jeho stěžejního díla „De Vita Caesarum Libri„.

Zkáza lidské zrůdy

Prolog: Jedné zimní neděle roku 1506 se jistý nižší papežský úředník vydal přerývat svou vinici na Vatikánských polích. Po chvíli práce se pod ním náhle probořila zem a muž se propadl do hloubky nejméně deseti metrů. Když se po chvíli vzpamatoval z počátečního šoku a přesvědčil se, že neutrpěl žádné vážnější zranění, začal se kolem sebe rozhlížet a pátrat po původu propadliny. Zjistil, že se nachází za zazděnými dveřmi jakéhosi starobylého objektu. Ihned ho napadlo, že by mohlo jít o pozůstatek nějaké zástavby z doby antiky. S velkou námahou pak za nějakou dobu přivolaní lidé zeď prorazili a za ní je čekalo největší překvapení jejich života. Objevili tam sousoší Láokoóna, jedno z nejslavnějších sochařských děl starověku. Tehdy se klerik pokřižoval a tiše pronesl modlitbu. S takřka posvátnou úctou a částečně i čirým zděšením si uvědomil, kde se nachází. Výklenek, ve kterém Láokoón stál, náležel k soukromému bytu, jež byl součástí obrovské rezidence jednoho nechvalně známého císaře. Císaře proslulého všemi neřestmi, krutostí, šílenstvím a také nenávistí ke křesťanům. V tomto posvátném místě působil onen fakt tak neuvěřitelným dojmem, jako by se týkal osoby z úplně jiného světa. Tak to nejprve připadlo i nečekanému objeviteli tohoto objektu. Brzy si však uvědomil, jak velmi se Řím změnil za oněch 1438 let, které uplynuly od smrti jeho vládce. Jak velmi se Řím změnil od doby vlády císaře Nerona.

…

Císař se s výkřikem probudil. Už delší dobu ho trápily děsivé noční můry, ale tentokrát již překonaly všechny meze. Panovník se hrůzou posadil na lůžku a cítil, jak mu po čele stéká pot hrůzy. Dýchal rychle a přerývavě. Jak dlouho bude ještě muset snášet ta muka? Přitom ten sen začal tak dobře. Nero stál v tunice se zlatým lemem na samotném vrcholku Kapitolu, hned před posvátným chrámem Jupitera nejlepšího nejvyššího, který se i při vší své majestátnosti přece jen ztrácel za jeho mohutnými zády. Všude kolem něho tam mlčenlivě stály bronzové sochy slavných Římanů a také vládců porobených národů celého světa. Jako by tak císaři vzdávali poctu a uznávali svou hlubokou podřízenost jeho majestátu. Pak se ale pozvolna začaly měnit rysy v jejich jinak nehybných tvářích, a ty začaly být Neronovi povědomé. Za chvíli už je poznával. Byli to tváře lidských pochodní, mužů a žen, které rád nechával před svými zraky upalovat a někdy při takovém představení dokonce obědval. Další stovky tváří patřily bezejmenným obětem jeho zlovůle a vražedného strachu ze spiknutí. Bylo jich čím dál víc, až se zdálo, že už nikde není volný prostor, že ty nekonečné myriády bolestí, hrůzou a nekonečnou nenávistí zkřivených obličejů vyplňují celý Řím, celý známý svět, samotné jsoucno. Brzy už ty zrůdy začaly dorážet i na něho, zcela ho obklopily, a on přímo fyzicky cítil jejich nenávist a touhu po odplatě za nesčetná příkoří, jichž se na nich dopustil. Chtěl křičet, ale strachem oněměl, chtěl je odehnat, ale nemohl pohnout rukama ani nohama. Pak si mimoděk všiml, že už žádné údy nemá a jen jejich zbytky se válí všude okolo.

„Spore!“ Zakřičel Nero hlasem plným strachu a rozčilení. „Spore! Jsi tu?“ Nikdo se však neozýval, a tak císař neohrabaně slezl ze svého rozkladitého lůžka a vyšel dveřmi na dlouhou chodbu lemovanou dvěma řadami korintského sloupořadí. Obyčejně tu byly již celé zástupy komorníků, kadeřníků, vojenských stráží a spousta více či méně významných občanů Říma nebo jeho provincií žádajících o audienci. Teď ale dlouhá chodba zela prázdnotou. Po pretoriánech hlídajících palác a osobní gardě císaře, která vždy ve dne v noci bděla přede dveřmi jeho osobních pokojů, teď nebylo ani stopy. Neronova nejhorší očekávání se naplnila. Ztratil úplně všechno. Nikdo už nebyl s ním, všichni od něho odpadli. Dokonce i ten zatracený, nevděčný kleštěnec. Čím by teď byl, kdyby si ho nevybral jako svého milce? Kdyby ho před lety drobným zákrokem nezměnil v bytost skoro ženskou, jejíž milostnou přízeň tak často vyhledával, nejspíš by teď ještě čistil latríny někde v Suburské čtvrti. Taková nevděčnost.

„Spore! Okamžitě se ozvi!“ Císaře najednou v přítmí dlouhého portiku přeběhl mráz po zádech. Tak obrovský palác, jako Zlatý dům, Domus aurea, působí na samotného člověka hrůzostrašně, byť má postavení mezi smrtelníky nejvyšší.

Konečně se z dálky rozlehlého atria ozvala odpověď charakteristickým vysokým hlasem. Přes úzký most nad umělou vodní nádrží, která byla součástí obrovské zahrady domu a po které se namnoze proháněla exotická zvířata, spěchal císařův důvěrník. Byl evidentně vyděšený a nějakou dobu ze sebe nemohl vypravit nic kloudného. Pak přerývavým hlasem vyprávěl, jaký je stav věci.

„Je po nás veta, můj vládče. Všechny legie od Hispánských po Africké od tebe odpadly. Senát tě hned nato prohlásil za nepřítele státu na své výjimečné schůzi včera večer. Rychle se to rozneslo a tak se palácová stráž uklidila. Ještě si sebou vzali na památku některé cennosti z jídelny a předpokojů, darebáci.“

Nero ho poslouchal s úzkostí a strachem, jak už to bývá, když se karta obrátí a z všemocného pána se stane odsouzený zločinec. Nero pochopil, že nezbývá moc času a do rozednění má jenom dvě možnosti, buď skončit čestnou smrtí jako pravý Říman nebo se hodně rychle uklidit v přestrojení někam z Říma. Ale hned nato jeho uměleckou duši přepadla hrůza ze smrti, jeho myšlenky se tak hned obrátily jiným směrem. Jak obcházel kolem umělé nádrže se sádkami exotických ryb osvětlenými tu a tam loučí, napadaly ho rádoby spásné myšlenky plné rozjaření a naděje, které však byly příliš šílené, než aby mohly být uskutečnitelné. Tak ho napadlo, že pojede sám v chatrném vozíku až do Gallie, tam beze zbraně předstoupí před vojáky a začne hořce plakat. Tím všechny rozlítostní a další den už budou všichni radostně zpívat vítězné písně a tančit. Ty písně chtěl začít skládat okamžitě, aby měl koncept již před svítáním. Pak si uvědomil, že sebou musí vzít i jevištní výbavu a pro efekt také své souložnice, které předtím nechá ostříhat a odít pancířem jako družinu Amazonek. Výraz ve tváři kleštěnce ho však snesl z oblak na pevnou zem. Snad ani Nero nebyl ještě takový šílenec, aby věřil v proveditelnost úkolu.

Pomalu začal chápat, že je konec. Teď už proklínal Řím, rozhazoval rukama a vypočítával dobrodiní, která lidu prokázal, své znamenité vladařské skutky. Sporus, který často přihlížel jeho sadismu při jednání s otroky, křesťany, ovšem i znamenitými patriciji, se tentokrát již nejen v duchu pousmál. Najednou mu ho bylo skoro líto. Nero klopýtal kolem své rozlehlé zahrady, procházel portiky v atriu, nymfeem, ovocným sadem a neustále se otáčející jídelnou zobrazující svět. Jako by se byl se vším naposledy loučil. Zastavil se u své obrovské sochy Colossus Neronis, vysoké 35 metrů. Zobrazovala boha slunce Apollona s rysy císaře. Jak pomalu svítalo, paprsky slunce jako první ozářily obličej sochy. Nero zíral na ten úkaz, a vypadalo to, jako by hledal ve tváři svého majestátního jmenovce odpověď proč. Proč je mu brána vláda teď, když ještě chtěl vykonat tolik věcí. Zúčastnit se olympských her jako zápasník. Předstoupit před Athéňany jako pištec a herec ke kithaře. Zazpívat s formingou před dvěma sty tisíci občany ve svém obřím amfiteátru a pak po vzoru svého předka Hérakla skolit před očima všech statného lva kyjem. „Statného lva“, pomyslel si s úsměškem na rtech Sporus, „dovezli mu chudáka se stářím vypadanou hřívou, skoro slepého a napadajícího na přední nohu“.

Nero neznal míru, co se týkalo jeho víry ve své umělecké schopnosti. Považoval se za dokonalého zpěváka, pištce, virtuosa, herce, mima, básníka a dokonce i zápasníka (je ovšem pravda, že po krátké době tréninku pod odborným dohledem jistého vysloužilého gladiátora se zbavil přebytečných tuků a nabil poměrně svalnaté konstituce). Dokázal být neuvěřitelně štědrý k svým (jistě převážně pokryteckým) obdivovatelům v Římě i Řecku, rozdával pak peníze ze státní pokladny v celých hrstech, v provinciích osvobozoval lid od daní a sám jim statisíce sesterciů věnoval. Rovněž podplácel soupeře, snažil se jim vlichotit, kupodivu jen málokdy se je odhodlal odstranit. Takovou měl úctu k profesi umělecké. Neúnosně nákladný život jeho dvora později vedl k zruinování státní pokladny a císař musel začít vymáhat své štědré dary zpátky, zabavovat a přisvojovat si cizí majetek, nastrkovat špehy a ve vykonstruovaných procesech posílat vznešené občany na smrt jen proto, že byli bohatí a mohli, byť jen na krátký čas, uspokojit (zabavením jejich movitého i nemovitého majetku ve prospěch vládce) okamžité finanční pohledávky dvora. Brzy se v tomto „umění“ stal Nero opravdovým mistrem a popravdě, asi to byl jediný obor, kde se jím skutečně stal.

„Je čas…“ promluvil náhle Sporus. Nero stále hladil mramorovou hranu obřího piedestalu a nechápavě na něj pohlédl.

„Tvůj propuštěnec Faon pane, nám nabídl dočasný úkryt na svém statku, kousek za čtvrtým milníkem mezi nomentskou a solní cestou. Tam se ukryjeme, dokud se nenaskytne příležitost k útěku do některé provincie, samozřejmě v přestrojení. Musíme ale vyrazit okamžitě, každou chvíli tu mohou být městské kohorty nebo konečně i pretoriáni. Zdá se, že už pracují pro senát nebo možná nového… někoho nového.“

Když pospíchali atriem ke koním připraveným před palácem, Nero úplně zpanikařil. Neustále vymýšlel nové varianty možného způsobu záchrany. Třeba by mohl požádat senát, aby mu vzal titul císaře a ponechal alespoň správcovství některé provincie, například nepříliš bezpečného a tudíž pro konzuly ne zrovna žádoucího Egypta. Pak zase vystřízlivěl a začal si zoufalstvím rvát vlasy na hlavě. Když už sedal na osedlaného koně, najednou si celou věc rozmyslel a opět sesedl. Začal se zajíkat slzami a rozechvělým hlasem přesvědčoval Spora, aby ho doprovodil na forum nebo comitium, tam vyčká rozednění a potom bude seběhnuvší se lid dojemnými písněmi přivádět k soucitu a poslušnosti. Protože jestli vsedne na toho koně, do Říma se živý nikdy nevrátí. K rozumu ho přivedla Sporova strohá a ne pravdě nepodobná poznámka, že než by vůbec začal, pomstychtivý dav, pamětlivý jeho ukrutností, by ho roztrhal. Nero tedy jenom tak jak byl, bos a v tunice si přes sebe přehodil jakýsi starý plášť, přes hlavu si přetáhl kápi a obličej zakryl utěrkou. Takto maskován teprve vsedl na koně. Již se rozednívalo, když císař a jeho průvodce míjeli městské hradby. Nero chvíli přemýšlel, proč čekali před palácem čtyři koně. Kdo další je asi měl provázet? Sporus zase v duchu proklínal dva propuštěnce z gladiátorské školy, které večer předtím najal, aby na oko tvořili jejich stráž, ve vhodnou dobu však Nerona zabili nebo spoutali a on se tak vlichotil novému císaři, ať už to bude Galba, Otho nebo někdo jiný. Jeden z těch ničemů, jménem Spiculus, dostal zřejmě strach z dosud nejasných poměrů a rozhodl se vystačit s předem obdrženou polovinou slibované částky. Podle plánu připravil koně, ale na místě nevyčkal.

Sporovi bylo jasné, že teď musí tu hru dotáhnout do konce. Nero musí zemřít na Faontově statku a sice vlastní rukou. Kdyby ho zabil on sám, nedožil by se příštího roku. To se dávno ukázalo na osudu vrahů Caesarových i Caligulových. Kdo se odváží zabít císaře, je potenciálně nebezpečný každému, včetně jeho nástupce.

V takových úvahách dojeli až ke třetímu milníku. Z dálky byl slyšet zpěv a výkřiky opilých vojáků z předměstského tábora. Nero se na chvíli zastavil a s rozechvěním poslouchal výkřiky hanby a opovržení jemu a naopak slávy a štěstí legátu Serviu Galbovi. Pak opět popohnal koně a oba jezdci se dál vzdalovali od města. Když míjeli nomentskou vinici splašil se jeho kůň náhle pachem mrtvoly pohozené kýmsi na silnici a utěrka zakrývající obličej mu spadla na zem. Náhodou šel kolem jeden vysloužilý pretorián, který ho okamžitě poznal a uctivě pozdravil jako imperátora. Přesto se Nero tak vyděsil, že zaúpěl „Je po mně veta!“ a okamžitě popohnal koně pryč.

Konečně dorazili oba jezdci k odbočce ze silnice. Museli se ale prodírat trnitým křovím, než dorazili k zadní stěně statku. Nero byl na mnoha místech podrásaný od trnů a vůbec skýtal žalostný pohled. Oči měl temné a roztěkané, zdálo se, že už celé to psychické vypětí otupuje jeho smysly a rozvahu. Byl zpocený a napjatý, jako by každý okamžik čekal poslední ránu mečem nebo dýkou. Plášť už na sobě neměl, protože si ho házel před sebe na zem, aby si nezranil bosá chodidla. Na druhé straně ohrady se ozval hlas Faonta, který císaře vybízel, aby vlezl do podzemního průchodu vykopaného pod ohradou. Tehdy začal Nero naříkat, že „zaživa nepůjde pod zem“ a že „císař musí zemřít ve stoje“. Faón tedy připravoval náhradní průlez. Než byl hotov a oba uprchlíci mohli prolézt dovnitř, začalo již svítat. Nero se naposledy rozhlížel po načervenalé obloze nad věčným městem. Najednou zaznamenal silný pocit křivdy, jakoby se celý svět proti němu spiknul, aby ho zničil. Jako jediný panovník v Římě od doby, kdy Lucius Brutus vyhnal posledního krále, ztrácí svou moc ještě zaživa. Projevem takového rozpoložení bylo sarkastické konstatování „Hle, Neronův chlazený střik!“, když si nabíral vodu z kaluže, aby utišil žízeň. Císař byl totiž zvyklý pít jen různé speciální lahůdky, jako třeba rozpuštěné perly nebo právě různé druhy střiků. Faón si byl dobře vědom nebezpečí, které podstupuje, když uprchlíka ukrývá na svém statku. Politická situace v Římě se ale měnila ze dne na den, a pokud by se Nero vrátil k moci, Faón by se stal velmi bohatým a slavným mužem. Když nastane opačná situace, vymluví se na to, že byl donucen Neronovi pomoci. Možnost zisku v této situaci výrazně převyšovala nebezpečí. A stejně už nešlo couvnout.

Uvnitř stavení přecházel excísař od jednoro rohu místnosti k druhému a neustále si pro sebe cosi drmolil. Oba jeho společníci si uvědomili, že je to osudem zlomený člověk, který se už nedokáže samostatně rozhodnout co podnikne. Ne, ten už se císařem znovu nestane. Místo toho brzy zemře. Každou chvíli už tu musí být vojáci. Na útěku jistě neušli pohledu spousty zvídavých očí. Vždyť Řím má přes milión obyvatel. Sporus mrknul na Faonta a oslovil Nerona.

„Císaři, musíme být realisté. V této politováníhodné situaci….tedy, je potřeba jednat. Musíš se vyhnout potupnému osudu vlastizrádců. Víš přece, co by se stalo, kdyby tě zajali živého.“

Neronovi zorničky se rozšířily hrůzou, když si uvědomil dosah těch slov. Ano, všechno je ztraceno. Pokud ho chytí, odvlečou ho do Říma, budou ho vláčet ulicemi a umrskají ho k smrti. Pak jeho zohavené tělo stáhnou hákem do Tiberu. Nejspíš mu ještě předtím uříznou hlavu a nabodnou ji na kopí, aby si všichni mohli prohlédnout poslední grimasu někdejšího vládce světa. Ne, to nesmí připustit. Živý už se do Říma nevrátí. Leda jako vládce. Najednou ho začaly opět přepadat myšlenky na spásu. Přece ještě musí být způsob, jak vše otočit. Začal nahlas přemýšlet, co by bylo, kdyby se sám bez odznaků moci a drahého oděvu objevil před lidem, na kolenou ho odprosil a zazpíval smutnou píseň odprošení, která by obměkčila jejich srdce. Jediný pohled na Spora ho však již definitivně vyvedl z naivity. Nejspíš by ho dav roztrhal, ještě než by se vydrápal na forum. Pak tedy zbývá již jen jedno řešení. Vyndal zpod ohybu svého oděvu dvě památeční dýky, které si kdysi nechal vyrobit z gladiátorských mečů, vyzkoušel jejich ostří a přiložil je k hrdlu. Jeho ruce však svazoval strach a hrůza ze smrti. S lítostí je opět odložil a na společníky se zadíval s lítostivým pohledem hříšníka. Spora napadlo, že netušil, že by lidská zrůda jako Nero, mohl někdy takto vypadat. Dříve věřil, že než zemře Nero, padne celý svět. Že císař raději vyvraždí celý Řím, než aby se vzdal vlády. Dřív se zdál být naprosto neohrozitelný. Takhle tedy končí sláva světa. Nerona nejspíš zničila jeho neschopnost předvídat politický vývoj. Byl tak zaneprázdněn svými prostopášnostmi a zpěvem, že nestačil vnímat hradbu sílící opozice proti němu. Ještě když Vindex troubil v Galii k povstání, ležel celý den s kovovou deskou na hrudi, aby si zlepšil hlas a nechtěl nic slyšet. A když začalo tohle osudné povstání pod Galbou, bavil se celý den tím, že navštěvoval přestrojené nymfy a pánisky v jejich umělých jeskyních na tom svém jezeře. Když mu konečně po hodině vysvětlili, jak vážná je situace, převrhl stůl, rozbil nádobí a začal si rvát vlasy. Prostě nechápal, proč už věci nemůžou být jako dřív.

Spora z úvah vytrhlo dunění koňských kopyt. Blížili se sem jezdci. Nero zbledl, padl na kolena a vypravil ze sebe v hrůze homérský verš: „Dusot rychlých koní jsem oběma ušima slyšel.“ Sporus ho rychle uchopil za paži a odvlekl do vzdálenějšího kouta místnosti. Nebyl času nazbyt. Už to musel provést. „Je čas císaři! Prokaž nám i sobě poslední službu! Nuže, vzmuž se!“

Nero jen s vytřeštěnýma očima opakoval sám pro sebe…“Nuže, vzmuž se! Věru, taková zbabělost se nesluší na Nerona.“ A již přikládal dýku k hrdlu, když se rozletěly dveře a v nich stál někdejší Neronův tajemník Epafroditus. Rychle za sebou přibouchl dveře a přiskočil k vyděšenému Neronovi.

„Veliký císaři, teď nesmíš promeškat ani okamžik. Venku jsou vojáci, kteří tě mají přivést živého zpět do města. Neujdeš jejich hněvu a tvá smrt bude potupná, pokud se tak stane. Slíbil jsem, že jako člověk tobě důvěrný tě sám odvedu, ale to neudělám. Musíš naposledy sám rozhodnout o svém osudu. Ale prosím spěchej, pokud hned nevyjdu i s tebou ven…“

V tom okamžiku se opět rozletěly dveře, tentokrát tam stál jakýsi setník s taseným mečem. Nero reagoval impulzivně a okamžitě. Jednu z dýk, které měl u sebe, si vrazil do krku. Ne ale dost hluboko. Epafroditus na nic nečekal, uchopil čepel a vrazil ji ještě hlouběji do tlustého krku císaře. Nero zachroptěl a svalil se na zem. Voják přiskočil a rázně ho odstrčil stranou. Sklonil se nad císařem a zkoumal, zda je rána smrtelná. Když poznal, že ano, alespoň předstíral soucit a podložil hlavu umírajícímu. Chroptící Nero ze sebe vypravil ještě dvě věty. „Taková věrnost!“ a „Jaký to umělec ve mně hyne!“, načež zemřel s výrazem tak strnulým a očima tak vypoulenýma, že připomínal strašlivou obludu, kterou coby mocný panovník skutečně byl. Jeho tělo pak bylo pietně pohřbeno, což povolil ediktem dokonce sám nový císař Galba. Ještě mnoho let pak chodili prostí lidé a především všichni římští židé vzdávat poctu tomuto muži, který proslul spíše svými neřestmi než ctnostmi. Truchlili i poddaní a panovníci v cizích zemích. Sám partský král prosil osobním dopisem Římany, aby nehanobili památku Neronovu. Ještě po dvaceti letech se objevil v Arménii muž, který o sobě tvrdil, že je Nero, a získal si tím takovou popularitu místních, že se ho jen ztěží a pouze pod výhružkami odhodlali vydat římské správní moci k potrestání.

…

Epilog: Císař Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus, jak znělo celé jeho jméno i s panovnickými přízvisky, zemřel dne 9. června roku 68 po přelomu letopočtu. Byl posledním panovníkem slavné julsko-klaudijské dynastie, na jejímž počátku byl sám Gaius Julius Caesar. Paradoxně po jeho smrti nastaly Římu ještě větší pohromy a utrpení, než za jeho života. Nastaly občanské války, během půldruhého roku se na trůně vystřídali tři císaři a stát začal dočasně upadat. V prosinci 69 nastoupil na trůn Vespasianus Flavius, vojevůdce a zakladatel dynastie Fláviovců, jehož Nero pro jeho válečnické úspěchy v Judeji plánoval odstranit. Vespasianus začal s „obnovou“ Říma. Na obrovském pozemku „Zlatého domu“, původně vyhrazeném pouze císaři, se opět začalo stavět. Část nesmyslně kolosálního komplexu byla zbourána a nahrazena obytnými domy bohatých měšťanů a obchodní čtvrtí. Obrovské jezero uprostřed císařova pozemku bylo na Vespasiánův rozkaz zasypáno a na jeho místě postaven kolosální amfiteátr, kterému se mnohem později začne říkat Colosseum. Ne pro jeho kolosální rozměry, ale kvůli obrovské soše Nerona, která stála hned vedle. Vespasianus ji nechal posunout sloním spřežením a její hlavu znázorňující Nerona vyměnil za originální hlavu slunečního boha Apollona. Nic už nemělo připomínat lidem v Římě ani ve světě někdejšího císaře. Nero měl být zcela zapomenut. Ale to se nestalo. I dnes je jméno Nero, spolu s přezdívkou jeho strýce Caliguly, synonymem neřesti a prostopášnosti antických vládců. Po legalizaci křesťanství a jeho obecném rozšíření počátkem 4. století se stal někdejší císař přízrakem a čistou substancí zla. Byl přece prvním císařem, který aktivně pronásledoval křesťany. Nebyl zdaleka jediným, ale byl první. A mnoho mučedníků, které dnes křesťanství oslavuje, se stalo mučedníky v pravém slova smyslu za jeho vlády, často právě na jeho rozkaz. Po celý středověk se pak lidé děsili představy, že císařův zmučený duch někde v Římě přebývá.

Na údajném místě Neronovy smrti dnes stojí kaple Santa Maria del Popolo. Legenda praví, že na místě, kde rostl obrovský topol, byl císař pochován. Dlouho bylo místo pokládáno za prokleté, avšak roku 1099 se papeži Paschalidovi II. zjevila Panna Marie, která mu poradila, aby strom pokácel, vykopal císařovi kosti a postavil kapli. Do jaké míry je příběh pravdivý, je otázkou. Rekonstruovaná část jeho Zlatého domu, kterou lze již dnes navštívit je však čirou realitou. Těmito vysoce klenutými místnostmi se opravdu procházel psychicky nemocný císař, jeho manželka Poppaea Sabina, Neronovi rádci a tajemníci…a často tudy byly vlečeny jeho budoucí oběti. Otázka Neronovy skutečné povahy, šílenství, obrovského požáru, který snad založil i okolnosti jeho smrti již zřejmě navždy zůstanou zahaleny rouškou neúprosného času. Osobnost císaře Nerona dnes působí víceméně jako symbol někoho, kdo zneužívá svou moc. Před téměř dvěma tisíci lety však byl i on živou bytostí z masa a kostí, člověkem, který se navždy zapsal do dějin lidstva. Snad jako varování příštím věkům.

…