Povídka Zub obřího leguána

Je nesmírně zajímavé uvědomit si, v jak převratné žijeme době. Ustálený vývoj trvající prakticky tisíce let byl teprve před několika stoletími přerušen nástupem osvícenství, racionalismu a s ním související vědecko-technickou revolucí, která přes revoluci průmyslovou vytvořila základy dnešní, snad až „přetechnizované“ civilizace.

Značný pokrok nastal samozřejmě i v chápání okolního světa a porozumění změnám, které ho provázejí. Koncem 18. století si ještě nikdo nedovolil vyslovit domněnku, že Země je starší než oněch 6000 let udávaných Biblí. O půlstoletí později již mnoho vědců věřilo, že se tato doba měří na statisíce a možná miliony let. Dnes víme, ža na miliardy. Paleontologie, věda zabývající se zkoumáním pravěkého života, byla na počátku 19. století ještě v plenkách. Mocná církev svým dogmatem o neměnnosti a stálosti druhů vylučovala jakoukoliv možnost existence bizarních pravěkých tvorů. Průkopníci této vědy v Anglii a Francii byli namnoze ještě silně věřícími lidmi a snažili se své poznatky napasovat na učení Písma Svatého, což však nešlo bez zjevných obtíží. Mnohá tato zvířata byla totiž natolik bizarní, že by si jejich podobu nevymysleli ani podnapilí apoštolové. Váhavě, ale o to razantněji v pozdějších obdobích tak vstoupili do vědy dinosauři. Dnes tak populární obyvatelé druhohorního světa představovali pro konzervativní viktoriánskou společnost něco jako zjevení. Následující příběh je životním příběhem muže, který přes rozmary osudu a své doby získal za cenu vlastního spokojeného života primát objevitele dinosaurů a průkopníka dnes již nepostradatelné a vpravdě kouzelné vědy, paleontologie.

Zub obřího leguána

Prolog: V období spodní křídy, před nepředstavitelnou časovou propastí 130 milionů let, vypadala geografická podoba Evropy zcela jinak než dnes. Mezi obrovskou kontinentální masou Gondwany na jihu a západní částí Laurasie na severu se nacházelo moře Tethys. V něm se na místě formování budoucího kontinentu rozpínalo velké množství menších i větších ostrovů, které budou později paleontology nazývány „Vindelické ostrovy“, „Cantabrie“ nebo „Cornubie“. Právě Cornubie (dnešní Cornwall) a přilehlé ostrovy byly místem existence dinosaurů, kteří jako první vešli do povědomí člověka a vědy. Ve spodní křídě procházela naše planeta obdobím největšího globálního oteplení – stadiem tzv. „permanentního zeleného domu“, kdy průměrné roční teploty byly až o 10°C vyšší než dnes a ekvatoriální gradient sotva poloviční. Právě v tomto období se objevili první ptáci, dnes jediná demonstrace dinosauří DNA v akci, první drobné krytosemenné rostliny, došlo i k první větší radiaci savců, dosud zcela malých a bezvýznamných vetřelců v této dynamické době plné změn. Jurský svět obřích sauropodů a cykasové vegetace byl už jen vzdálenou ozvěnou starých časů, do období posledního vzepjetí vývojového potenciálu dinosauří megafauny bylo ještě daleko. Byl to neklidný svět, zmítaný mnoha převratnými událostmi tektonického i evolučního rázu. Na jižním cípu Cornubie, v místě formování budoucích oxfordských jílů, se rozkládaly rozsáhlé bažinaté porosty blahočetů a primitivních piniových jehličin, občas střídané suchými pahorky skalnatých pásů a písečných plání. To byl svět, ve kterém žili Iguanodonti. Statná, až 10 metrů dlouhá zvířata, žijící ve stádech, se potulovala od pobřeží do vnitrozemí ostrova a zase zpět v určitých sezónních cyklech. Hlučné stádo razící si cestu porostem, bořící se do bahna a vyluzující škálu nejrůznějších zvuků – od troubení až po mlaskání, muselo být fascinujícím výjevem z tohoto období. Čas od času některého slabšího člena stáda skolil největší dravec této oblasti – Baryonyx. Než skončil s požíráním kořisti, mohlo se stát, že se již příliš zabořil do rašeliny, která se místy vyskytovala v hlubokých vrstvách. Mnohdy pak došlo i k tomu, že kosti obou dinosaurů fosilizovaly a dochovaly se až do éry člověka.

Až do počátku 19. století však neměl nikdo představu, co vlastně takové nálezy znamenají. Během jediného jarního dne se to všechno změnilo. Je březen roku 1822. Po právě dokončené lesní cestě vedoucí z městečka Lewes do jižní části Cuckfieldu jede kočár a vedle něho jezdec. Touto dobou je v západním Sussexu krásné počasí. Příroda se probouzí k životu a přímo vybízí k procházce. Mnozí obyvatelé Lewes i okolních vesnic sem rádi chodí zaplašit starosti všedního dne a chvíli posedět v přítomnosti staletých dubů a javorů. Lidé na cestě ale zjevně spěchají, takže se nemohou kochat krásami okolní přírody. Mladá žena v kočáře se jmenuje Mary Ann Mantellová a je manželkou muže jedoucího vedle na koni. Doktor Gideon Algernon Mantell musí na pravidelnou návštěvu k pacientovi a nabídl jí, aby ho doprovodila a udělala si malý výlet. Touto dobou byli manželi již šest let a měli tři děti. V době, kdy se Mantell seznámil s Mary Woodhouseovou, právě odkupoval lékařskou praxi od svého známého, chirurga Jamese Moora. Tehdy měl Moore již svůj věk a odcházel do penze. Mladý, teprve šestadvacetiletý Mantell, praxi odkoupil za 95 liber. Rodiče Mary pak svatbě rozhodně nebránili, mladý lékař měl zaděláno na slibnou kariéru a dokázal zabezpečit rodinu bez nejmenších problémů. Brzy se stal nejbohatším mužem v malém Lewes a měl čas i prostředky, jak se věnovat své největší zálibě – hledání zkamenělin.

Kosti záhadných tvorů byly známy z Anglie již od 17. století. Čas od času dělníci v lomech narazili na podivné, často obrovské kosti, které určitě nepatřily žádnému zvířeti v Evropě, ani ve světě. Protože však bible jasně hlásala, že všechna zvířata jsou božská stvoření, a žádné by bůh nenechal zmizet z povrchu zemského, neodvažoval se dlouho nikdo tvrdit, že jsou to zcela nevídaná zvířata, která se již nikde nevyskytují. Dokonce i mnozí fundovaní vědci té doby, jako byl zakladatel srovnávací anatomie Georges Cuvier, raději přimhouřili oči a takové nálezy označili za „pozůstatky hrocha nebo nosorožce“, případně za podvrh. Nález paleolitického lovce v jakési skotské jeskyni pak profesor William Buckland označil dokonce za „pozůstatky nevěstky“ z římského vojenského tábora, protože žádný anglický gentleman by přece nenosil šperky!

Ale nálezů přibývalo a už je nešlo ignorovat. V roce 1811 objevila tehdy teprve dvánáctiletá Mary Anningová v pobřežním městečku Lyme Regis svým geologickým kladívkem kostru mořského plaza ichtyosaura, později i dalšího mořského „ještěra“ plesiosaura a prvního britského pterodaktyla. Ve vědeckých kruzích se již potichu šeptalo o možnosti, že před neuvěřitelně dávnou dobou žila na naší planetě obrovitá zvířata vymykající se lidské představivosti. Žádný z oněch předchozích nálezů nepatřil dinosaurům, ale scéna již byla připravena pro objev nejzávažnější. Mantell zamyšleně pozoroval ze sedla ubíhající stromořadí a přemýšlel o objevu, který učinil před 4 roky. Tehdy dostal zprávu od předáka v nedalekém vápencovém lomu, že opět narazili na podivné velké kosti. Leney, jak se muž jmenoval, mu pak za úplatek poslal několik zásilek těchto kostí. Mantell si je pečlivě zaznamenal a zakreslil. Dal jim provizorní název Proteo-saurus, protože měl podezření, že jde o kosti plaza nevídaných rozměrů. Už tehdy také věděl, že jsou to pozůstatky živočicha, který zemřel před dávnou dobou.„Vždy mě nadchne okolní příroda, když projíždíme Tilgatem“ povzdychla si Mantellova manželka. Inteligentní žena věděla, že říká hlouposti, ale chtěla svého muže vytrhnout ze zamyšlené letargie, a tak vypálila první větu, co jí napadla.„Budeš mít dost času se porozhlédnout po okolí, až budu uvnitř, drahá“, odvětil nezaujatě muž na koni.„Tvůj bratr je úžasně zábavný společník“, sykla Mary směrem ke kočímu. Tím byl pro dnešek opravdu Mantellův bratr Thomas. Bydlel v Londýně, a rozhodl se přijet na návštěvu rodného městečka Lewes. Při té příležitosti se rozhodl doprovodit bratra a své velmi pohledné švagrové dělat kočího.

„Máš pravdu Marian (jak ji Thomas jemně nazýval), vždycky s ním byla nuda. Už jako kluk měl radši hledání kamenů a brouků než hru na schovávanou a takové ty chlapecké záležitosti.“ Načež se ostentativně začal smát.Mary to vtipné nepřipadlo. Milovala svého manžela právě i pro jeho charakterové zvláštnosti. Pomyslela si, že jestli se někdo má co smát, je to její muž – lékař a ne pouhý pláteník z hlavního města. Ze sourozenců Mantellových to Gideon dotáhl rozhodně nejdál. Nedala ale nic najevo, jen po očku sledovala reakci svého zamlklého protějšku. Ten dal pouze gestem najevo, co si myslí o úrovni tohoto dialogu a dál se myšlenkami nořil do svých tajemných světů, majících původ kdesi v šerém dávnověku. Když konečně po několika minutách dorazili k cílovému místu, doktor Mantell seskočil z koně a rychlým krokem spěchal do stavení za pacientem. Mary podle plánu sestoupila z kočáru a vydala se na krátkou procházku po okolí, zatímco Thomas hlídal spřežení. Nejdřív se jen tak porozhlížela, ale pak ji zaujalo nedaleké místo, kde končila cesta a u kraje se tyčila nevzhledná hromada štěrku připraveného k její opravě. Když k místu dorazila, chvíli tam jen tak stála a zhluboka vdechovala svěží jarní vzduch Tilgateského lesa. Poté se obrátila a chtěla se vrátit k asi sto metrů vzdálenému stavení. Když se naposledy jen tak pro nic za nic otočila, všimla si, že na hromadě štěrku se něco zalesklo. Zvědavost v ní převážila a vrátila se, aby zjistila, co je zdrojem toho lesku. Byl to zvláštní útvar v menším kusu vápence, který nikdy předtím neviděla. Na povrchu černý jako ebenové dřevo, ale lesknoucí se jako nové druhy skel, které teď vyrábí v Londýně a Manchesteru (jak ji hned napadlo). Povrch byl rozbrázděný a tvarově objekt odpovídal zhruba obdélníku o stranách 3 krát 1,5 palce. Mary se pod vlivem manžela trochu vyznala ve zkamenělinách, ale s něčím podobným se ještě nesetkala. Řekla si, že hned jak skončí návštěvu u pacienta, musí mu tu věc ukázat.

Jakmile se doktor Mantell rozloučil a vyšel ze stavení, přiběhla k němu manželka, celá zadýchaná, a s nakažlivým entuziasmem pro sbírání zkamenělin, který od něho již dávno „chytla“, mu ukazovala svůj objev, divoce gestikulovala a překotně vysvětlovala, jak k nálezu došlo. Pochopila, že jde o cenný nález, a tak její hlas byl rozechvěný rozčilením.„Zub…docela určitě. Obrovský plazí zub.“ To byla první slova, která její manžel pronesl.„Korunka je stále pokrytá emailem, to asi vydávalo ten lesk. Výborně drahá, dnes jsi udělala práci za celý rok usilovného hledání.“ Prohlásil nadšeně. Pak jí políbil a všichni tři se vydali na zpáteční cestu.

V následujících dnech nebyl Mantell schopen myslet na nic jiného než na onen zub. Přemýšlel, jestli patří stejnému zvířeti, které nazval Proteo-saurus. Nevěděl to jistě, ale předpokládal, že ano. Mary se poctivě starala o dům a děti, naštěstí však byli Mantellovi bohatou rodinou, a tak si mohli dovolit nejdřív jednu, později i dvě služky. Svoje nesporné výtvarné nadání pak uplatňovala při zakreslování manželem objevených fosilií do obrazových tabulí. Ty pak vyšly souborně jako první velké Mantellovo dílo „The Fossils of the South Downs“ ještě v tom roce, kdy Mary objevila záhadný zub. Samozřejmě, že nemohl chybět v obrazové příloze. Mantell se pak stále častěji vracel do oblasti Tilgate Forest a pátral v menších lomech po dalších objevech. Měl štěstí, nálezů přibývalo a Mantell brzy nabyl přesvědčení, že objevil zcela nový druh záhadného plaza. A co víc, podle tvaru zubů byl zcela zjevně tento plaz býložravý! Problém byl ale v tom, že tehdejší věda neznala býložravého plaza. Pro akademiky z Londýna to byl stejný nesmysl jako tvrdit, že existují masožraví kopytníci. Mantell byl na akademii nezávislý, měl vlastní existenční zabezpečení ve formě lékařské praxe. Jen proto byl ochoten podstoupit nerovný boj se světem o uznání svého objevu. Profesionálnímu přírodovědci by negativní posudky vědecké opozice srazily vaz.

 …

Ilustrace fosilních zubů z Mantellova díla. Převzato z Wikipedie.

 …

„Tak co ti odpověděl?“ Zeptala se s nehraným zájmem Mary svého manžela poté, co si přečetl dopis od profesora Williama Bucklanda. Tomu před nedávnem poslal zub k odbornému posouzení. „Je to nadutec a idiot“, ulevil si Mantell. „Jen poslouchej, co mi napsal: „Kdepak obrovský plaz! Nejpravděpodobněji jde o zub nějaké velké ryby blízce příbuzné s vlčí rybou Anarhicas lupus. Nebo půjde o zub nějakého savce z diluvia.“ Věřila bys tomu? Jak mohl někdo jako on vůbec vystudovat? Tyhle vrstvy jsou přece evidentně terestrické, to zaprvé, a na potopu přece už nikdo…“„Psst“, přerušila ho manželka, která pocházela ze silně věřící rodiny, a i když pod vlivem osvícené mysli manžela leccos slevila ze svých zásad, nedovolila mu napadat bibli v přítomnosti dětí. Ty si hrály na druhém konci místnosti prostorného obývacího pokoje a vzrušenému rozhovoru příliš pozornosti nevěnovaly.

„Odmítnul tě už Cuvier i Buckland, za tebou stojí jenom Wollaston. To je ovšem malá podpora a velká hradba opozice. Jestli se – vlastně nás – nechceš nechat zesměšnit, musíš hledat pomoc jinde.“ Odmlčela se, aby upila z šálku čaje.„Ale kde? Už jsem vyčerpal všechny kontakty. Ani Lyell už mě nebere vážně.“ Charles Lyell byl Mantellovým přítelem již dlouho. Proslavil se tím, že jako první na světě ve svém třísvazkovém díle „Principles of Geology“ popsal zemskou kůru, její stavbu, složení a historický vývoj. První rozeznal sedimenty různého stáří a přišel na princip superpozice, tedy objektivní skutečnost, že mladší vrstvy jsou v nezdiskordovaném sedimentu vždy v nadloží starších. I profesně si tedy byli blízko. Lyell zprostředkoval i zásilku kostí pro Cuviera, od něhož si Mantell již předtím vyžádal posudek. Neuspěl. Cuvier mu dokonce důrazně doporučil, aby svůj objev nikde nepublikoval, jinak se vystavuje nebezpečí zesměšnění. Lyell pak nechtěl být s touto záležitostí spojován, záleželo mu na kladném ohlasu jeho vlastní práce. Nadále Mantellovu společnost nevyhledával. „Není teď v Hunterian Museum výstava lebek obratlovců?“ Přetrhla jeho myšlenky opět Mary.„ Třeba by jsi mohl vzít ten zub a…“, nechala větu viset ve vzduchu.„…porovnat ho s exempláři ve vitrínách!“ Dokončil za ni. Najednou se úplně rozzářil. Nechápal, proč ho to nenapadlo už dřív.„Naší svatbou se ze mne stal šťastný muž“, vyslovil poklonu své ženě a zcela neprodleně, jak bylo typické pro jeho až dětinský entuziasmus, se jal balit na cestu do Londýna.

V Hunterian bylo rušno. O Mantellově návštěvě a jejím důvodu se předem vědělo, a tak přišlo hodně lidí z vědeckých kruhů i laické veřejnosti. Očekávali velkou senzaci nebo alespoň velký skandál. V té první skupině byli i jeho velcí odpůrci, přírodovědec Conybeare a správce muzea Clift, kteří se neobvyklou událostí zjevně dobře bavili. Jak majitel zvláštního zubu postupoval od vitríny k vitríně a porovnával objev své ženy s exponáty za sklem, vyslechl si spoustu uštěpačných poznámek typu „Nevynechejte Edentáty!“ (řád savců- tzv. Chudozubí, dnes Xenarthra-mravenečníci, luskouni a pásovci; pozn. aut.), „To bude z velryby“, nebo „Ukažte, včera mi jeden vypadl“. Po každé podobné hlášce následoval všeobecný záchvat smíchu. Mantell s vrozeným stoickým klidem beze slova pokračoval ve své práci. Stále však nic nepřipomínalo zub, který držel v ruce. Najednou se ve dveřích místnosti s nápisem „Vertebrates“, kde se (po třech hodinách již jen malá) skupinka nacházela, objevila nová postava. Opálený muž kolem čtyřicítky, zjevně dobrodruh a cestovatel, ihned působil jako dosti nezvyklý výjev v tomto celkovou ustrojeností i povahou osob viktoriánském sálu. Tím mužem byl zoolog Samuel Stutchbury, odborník na středoamerické plazy, zvláště pak leguány. Stutchbury se ve stručnosti představil přítomným a zamířil ke správci Cliftovi, aby dojednali jakési podrobnosti k herpetologické výstavě. Samozřejmě mu neušel povyk kolem záhadného velkého zubu. Když se dovolil, zda by se mohl podívat, Mantell mu jej ochotně půjčil. Upřeně se na zub ve vápenci zahleděl. Trvalo to jen velmi krátce. Téměř okamžitě věděl, o jaký zub jde. „Příteli…můžu Vám tak říkat?“ Začal Stutchbury a oči mu zářily. Mantell to vycítil a proto rychle a v napjatém očekávání souhlasně přikývnul.„Nemám sice ani nejmenší ponětí, z jakého tvora tenhle zub pochází, proč je tak veliký, ani to, jak se ocitl tady v Anglii….faktem ale je, že vypadá úplně jako zub leguána, jenom je mnohem větší.“ V sále zavládlo nervózní ticho. Atmosféra zhoustla, vzduch by se dal krájet. Nikdo už se nesmál. Stutchbury vycítil všeobecnou nervozitu, proto opakoval rozhodným hlasem:„Ano pánové. Dávám vsázku svou profesionální čest a tvrdím, že tento zub pochází z plaza. Plaza takových rozměrů, že nemá obdoby v dnešním světě.“ Ze všech přítomných se usmíval jen Mantell a Dr. Wollaston, doposud stojící v pozadí, poněkud stranou dění.Pak už jen stačilo porovnat dentici vypreparovaných lebek leguánů s fosilním zubem. Mantell se mohl, tak jako všichni ostatní, na vlastní oči přesvědčit o zarážející podobnosti zubů. Nebylo pochyb. Zub pocházel z plaza obřích rozměrů a tento plaz se již nikde na světě nevyskytoval.

Přítomní vědci se ještě ten den veřejně omluvili Mantellovi i jeho rodině a plně jej rehabilitovali v očích vědy. Poté se shodli na tom, že byli svědky velikého momentu v dějinách jedné vědy – tehdy ještě doslova vědy v plenkách. Paleontologie, jak se jí brzy začne říkat, pak už bude navždy spojována i s jednou neuvěřitelně úspěšnou skupinou vymřelých obratlovců, jejichž existenci v této době lidé teprve začínají akceptovat – záhadných, fascinujících dinosaurů.

Epilog: Za datum „objevení“ prvního dinosaura je dnes většinou pokládán 1. květen roku 1822, kdy lékař a amatérský sběratel fosilií z malého jihoanglického městečka Lewes publikoval již zmíněnou práci „The Fossils of The South Downs“, kde mezi 364 obrazovými rekonstrukcemi fosilií poprvé figuruje i zub obřího plaza. Všech 42 obrazových tabulí nakreslila Mary Ann Mantellová. V dnes již slavném dopise, který 20. června roku 1824 zaslal Jean Léopold Chrétien Fréderic Dagobert (Georges) Cuvier (jak se opravdu podepsal) objeviteli, přiznává svůj omyl a s omluvou gratuluje k výbornému vědeckému postřehu. 13. listopadu téhož roku poprvé Mantell zmiňuje jméno kolosálního plaza ve své další studii. Pro jméno Iguanodon („Zub leguána“) se objevitel rozhodl na základě zmíněné příhody v Hunterian muzeu. Jako už tolikrát se opět prokázalo, že velké objevy často závisí jen na nepředvídatelné náhodě. Tou byla návštěva muzea často cestujícím Stutchburym právě v den, kdy zde byl také Mantell. V roce 1825 pak oficiálně ustavuje druh Iguanodon anglicus (dnes I. atherfieldensis) ve 115. vydání „Phylosophical Transactions of the Royal Society of London„. Je však již druhý. V předchozím roce publikoval prof. Buckland popis dravého plaza Megalosaura podle části čelisti se zuby stejně obřích rozměrů jako v případě Iguanodona. V odborné literatuře tak již navždy figuruje jako objevitel prvního dinosaura Buckland, působivé jméno taxonu je Megalosaurus, rok popisu 1824. Nebýt tříletého zdržení, které bylo z velké části zapříčiněno odmítavým postojem vědecké veřejnosti (a velký podíl na průtazích měl i Buckland), byl by Mantell zcela jistě první. Přesto je mnohými právě on oslavován jako zakladatel „dinosauří paleontologie“ a objevitel prvního dinosaura…

A jak to bylo dál? Mantell se v roce 1825 stal slavnou osobností, byl mu udělen čestný titul občana Lewes, při zdejší návštěvě královského páru Williama a Adelaide v roce 1830 je on sám provázel městem. V roce 1832 navíc popsal dalšího z oněch záhadných obřích plazů – „obrněného“ Hylaeosaura. Své vášni ovšem propadal stále víc a začal zanedbávat profesi lékaře. V roce 1833 svůj dům zřídil jako muzeum fosílií, ale brzy se začaly projevovat finanční těžkosti. V roce 1838 musel prodat většinu svých sbírek Královskému přírodovědeckému muzeu v Londýně za obrovskou sumu 4000 liber, ani to ale nestačilo na pokrytí všech výdajů a financování jeho poměrně drahé záliby. Mantell rozhodně nebyl na mizině, ale rodina se musela uskromnit. O rok později od něho odešla žena i se všemi (tehdy již šesti) dětmi. Zůstal sám a stal se ještě více zamlklým a popudlivým člověkem, s nímž bylo těžké vyjít. V roce 1842 se dočkal oficiálního pojmenování všech tří druhů tehdy známých fosilních plazů. Přírodovědec Richard Owen vymyslel název Dinosauria, z řeckých slov Deino – strašný, hrozný a Sauros- ještěr, plaz. Název „Dinosaurus“ se pak všeobecně rozšířil. V roce 1849 mu byla udělena cena Královské vědecké společnosti, jejímž byl aktivním členem – Zlatá medaile. Poslední roky života prožil sám a v bolestech, způsobených zraněním páteře při jedné dopravní nehodě jeho kočáru. Zemřel 10. listopadu roku 1852 ve věku 62 let.V oblasti někdejšího Tilgate Forest v Cuckfieldu dnes stojí velký vápencový blok. U něho je informační tabule s podobiznami Mantella i jeho manželky a ilustrace Iguanodona od J. Sibbicka. Tento „The Mantell Monument“ byl otevřen při slavnostním ceremoniálu 24. června 2000 za účasti mnoha prominentů této oblasti i vědců z oboru paleontologie. Oboru, kterému pomáhal dávat základy i tento muž. Nemohl tušit, že ony tři druhy plazů, které dostaly souborný název dinosauři, a z nichž dva on sám objevil, byly jen velmi malou ukázkou celkové biodiverzity této skupiny. Nemohl ani tušit, že za půldruhého století od jeho úmrtí budou již tito fascinující tvorové popsáni na všech světových kontinentech a počet popsaných druhů půjde do stovek. Co ale vůbec nemohl tušit bylo, že když tehdy projížděl na koni po lesní cestě a občas uslyšel nad hlavou trilek nějakého zpěvného ptáčka nebo mu přes cestu třeba přeběhl bažant, měl tu čest setkat se s nejbližšími žijícími příbuznými oněch tajemných a fascinujících tvorů, o jejichž světech v šerém dávnověku tak často snil.

Doslov autora: Všechny události, letopočty, data i postavy v této povídce odpovídají realitě. Fantazií jsou toliko všechny přímé řeči a některé okrajové události okolo hlavní linie děje. Někdo by tak mohl namítat, že jsem vlastně téměř nic nového nevymyslel, opsal informace z literatury a povídka tedy není výsledkem mé invence, ale pouhé kompilace faktů a jejich řazení do určitého kontextu. Bránit se zde nebudu, v podstatě je to pravda. Na tomto místě mi opravdu nešlo o přemíru nápaditosti, ale na popsání úžasného (tím víc, že skutečného) příběhu o jednom objevu, který doslova změnil svět. Už dlouhou dobu jsem toužil napsat povídku právě z prostředí viktoriánské Anglie, kdy objevy velkých, záhadných kostí předznamenaly budoucí rozmach paleontologie, zároveň však šlo vpravdě o pionýrské období, kdy jasná představa o těchto tvorech končila u jejich podivných interpretací jako zvětšenin dnešních leguánů a varanů. Ta doba měla své velké kouzlo, lidstvo se teprve osvobozovalo z okovů křesťanských dogmat a věda teprve po jemných krůčcích vyšlapávala cestičky, po nichž se dnes pohybujeme rychlostí takřka světelnou. Někdo snad může namítnout, že jde vlastně jen o jakýsi životopis, snad tribut, G. A. Mantellovi, a to opět neodmítám. Byl to jeden z velikánů biologických věd, jehož místo je dnes bohužel poněkud preokupováno excentrikem Bucklandem i povrchním Cuvierem. Pokud někdo bude tuto krátkou povídku brát jako poklonu jednomu velkému, avšak pozapomenutému vědci, budu jen rád. I on byl totiž jedním z gigantů vědy, na jejichž ramenou dnes stojíme.

(Doslov autora – opravenou, vylepšenou a zmodernizovanou verzi tohoto nezralého literárního počinu najdou případní zájemci v autorově knize Po stopách dinosaurů, nakl. Triton, 2011)

Reklamy

komentáře 3

Filed under Literatura

3 responses to “Povídka Zub obřího leguána

  1. V.Šír

    PoklonaČetl jsem se zaujetím Vaše povídky,třebaže jsem se o starý Řím anio palentoologii nikdy nezajímal.Pokudby jste se rozhodl si vydělávat psanímpodobné literatury,budu jistě Vaším nadšeným čtenářem…

  2. autor

    Vřelé díky…za povzbuzující komentář. Nemyslím si, že bych psal hodně dobře, musím na tom ještě dost pracovat, ale snad se jednou poštěstí ;o)

  3. autor

    Jinak ještě odkaz: http://www.epika.cz…or&c=1265

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s