Miroslav Tyrš

…jenom filozof v tílku?

Miroslav Tyrš – jenom blázen v tílku?

Letos v září uplyne již 175 let od narození významného českého myslitele, pedagoga a vlastence Miroslava Tyrše. Dnes máme zakladatele tělovýchovného hnutí Sokol spojeného s „žíněnkovým" tělocvikem, sokolskými slety a stovkami bláznů všech věkových kategorií v tričkách a trenýrkách předvádějících krkolomné tělocvičné soustavy. To je ale velmi nepřesná a zkreslená představa. Tyrš totiž pro svou dobu znamenal mnohem víc.

Přitom Tyrš zdaleka nebyl první, kdo prosazoval myšlenku důležitosti tělovýchovy pro zdárný rozvoj osobnosti člověka. S tou přišel už o celých dvě stě let dříve Jan Ámos Komenský. Tyrš však dokázal jeho postulát o „nesporném vlivu tělesné výchovy na mravní a duševní stránku člověka" prakticky uchopit a uvést v život.

Tyrš zdaleka nebyl jen nadšeným propagátorem tělovýchovy. Historikům je tento muž známý také jako velký vlastenec a přímo jeden z tvůrců české občanské společnosti. O jeho významu svědčí i nepřeberná spousta českých ulic, náměstí a sportovních stánků nesoucích jeho jméno. Paradoxem přitom je, že Tyrš byl vlastně český Němec. Narodil se 17. září roku 1832 v Děčíně v německé rodině. Jeho otec zde byl váženým zámeckým lékařem. Brzy ale osiřel, neboť jeho babička prý zanesla do rodiny tuberkulózu, na kterou zemřeli jeho dvě sestry i oba rodiče. Tyrš byl pak vychováván v rodině svého strýce z matčiny strany. Bylo to v Kropáčově Vrutici na Mladoboleslavsku, potom ve Stráňově. Šlo již o zcela české prostředí, jemuž se Tyrš jako malý kluk přizpůsobil a od té doby se cítil Čechem, myslel česky a v podstatě byl Čech. Studoval nejprve na malostranském gymnáziu a maturoval na vlastní žádost česky na Akademickém gymnáziu v roce 1850. Když přišel mladý Tyrš do Prahy, měl prý dokonce problémy s obnovením mluvené němčiny.

Protože byl mladý chlapec od narození slabý a neduživý, lékař mu doporučil navštívit tělocvičný ústav, který byl tehdy v Cechách ještě poměrně žhavou novinkou. Už jako žák gymnázia pak Tyrš pravidelně navštěvoval Schmidtův tělocvičný ústav, kde se pokoušel zesílit a získat kondici. Později také pravidelně navštěvoval Malypetrův ústav a nejpozději v této době již zřejmě přemýšlel o významu zapojení prvků tělovýchovy do obecného vzdělávání. Na tyto úvahy později prakticky navázal založením tělocvičného spolku Sokol.

Bylo by ale příliš jednoduché si Miroslava Tyrše spojovat jen s tělovýchovou nebo Sokolem. Jeho zájmy a obecný rozhled byly podstatně širší. Tyrš se v roce 1860 stal doktorem filozofie a působil jako estetik a teoretik umění. Na tomto poli vykonal obrovský kus průkopnické práce, objevil a pomohl s uplatněním mnohým českým umělcům, mezi nimi i takovým jménům jako byl Josef Václav Myslbek, František Ženíšek, Vojtěch Hynais, Mikoláš Aleš nebo Josef Mánes.

Velmi rušný politický život, který náhle zachvátil Čechy v roce 1867, strhl také podnikavého Tyrše. Patřil dlouhodobě k demokratickému proudu české politiky. Měl vřelý vztah k lidovým vrstvám a účastnil se i dělnických táborů. Od roku 1869 byl dokonce poslancem českého sněmu a v roce 1873 byl zvolen až do říšské rady.

Ještě bližší než politika ale byla Tyršovi činnost na poli estetiky a výtvarného umění. Svými propracovanými články a statěmi položil základy novodobé české výtvarné kritiky. Stal se postupně zasvěceným průvodcem českého čtenáře po říši výtvarného umění i přítelem a rádcem celé nové generace mladých umělců.

Tyrš se však především pokoušel o filozofickou kariéru. Byl velmi inteligentní a hloubavý, proto jeho úsilí směřovalo především touto cestou. Obě jeho habilitační práce byly filozofické, ale brzy se dostal do problémů, protože místo, o něž se ucházel na univerzitě, bylo už obsazeno jiným člověkem. Proto vzal dočasně práci vychovatele synů vlasteneckého továrníka Bartelmuse v Novém Jáchymově. Mimopražské prostředí mu přitom velice svědčilo jak po stránce zdravotní, tak po stránce uvědomění si jeho dalšího vývoje. Již zde začal se syny továrníka pravidelně cvičit a přitom vytvářel postupně i specifické názvosloví.

Když se po čtyřech letech vrátil do Prahy, podle vlastních slov prý „neměl jinou ideu než tady vytvořit shakespearovskou skupinu". Brzy se ale vrátil do tělovýchovného ústavu Malypetrova a definitivně přijal za svou myšlenku na vytvoření masového tělocvičného spolku. Ve své původní podobě neměl mít spolek žádný vlastenecký podtext, měl být společným česko-německým sdružením. Národnostní situace se ale ve druhé polovině 19. století začala v Čechách komplikovat a tomuto pojetí bylo tedy hned v začátku odzvoněno. Němci totiž při své snaze být ve všem před Čechy vytvořili už předtím vlastní tělovýchovný spolek. Před Tyršem se tedy objevila idea vzniku čistě českého spolku a on i ve svých dopisech říká, že ho osvítil okamžitý nápad, že „prostřednictvím tělocviku by se pokusili dokázat zlepšit jakost českého národa po všech stránkách, na úroveň, kterou kdysi dosahovali ve starém Řecku. To znamená ideál člověka, který by byl vyspělý duševně, vyspělý tělesně a navíc mravně ukázněný." Je jisté, že značnou roli v tomto pojetí u Tyrše sehrálo jeho vysoké humanitní vzdělání a zájem o řeckou kalokaghatii – jakýsi ideál souhry duševní i tělesné stránky člověka. V tomto smyslu tedy později položil základy spolku, který dostal název Sokol. Tento spolek byl ještě pod jménem „Tělocvičná jednota pražská" ustaven v únoru 1862 a o dva roky později přejmenován na „Sokol Pražský".

Sokol však nezaložil Tyrš sám. U vlastního zrodu tohoto spolku stáli tehdejší přední představitelé české politiky a kultury: bratří Eduard a Július Grégrové (dr. Julius Grégr podával 17.12. 1861 návrh stanov Tělocvičné jednoty pražské na policejní ředitelství), dále Josef Mánes, Jan Neruda, J. E. Purkyně, Karolína Světlá a další. Sokol by také nikdy nevznikl bez velké finanční podpory Jindřicha Fügnera, který byl až do své smrti starostou Sokola.

Po založení Sokola poskytl Tyrš novému spolku všechny předpoklady k úspěšné budoucnosti. Zorganizoval prvý cvičitelský sbor, dal pevný řád cvičebním hodinám, založil tělo-cvičnou knihovnu a časopis Sokol, v němž v lednu 1871 zveřejnil programový článek „Náš úkol, směr a cíl". V roce 1869 vydal spis „Hod olympický", zdůrazňující význam olympijské myšlenky o čtvrt století dříve než baron Pierre de Coubertin, zakladatel novodobých olympijských her.
Pro samotnou tělocvičnou praxi publikoval ve spisu „Základové tělocviku" dosud nepřekonanou tělocvičnou soustavu, vyznačující se promyšleným systémem a pestrostí při tělocvičné a sportovní činnosti. V duchu jazykových snah Jungmannových, se kterými byl dobře obeznámen, uvedl v život nesmírně výstižné tělocvičné názvosloví.

K Sokolu patřil od začátku i „Tělocvičný spolek paní a dívek pražských", čímž bylo docíleno rozšíření tělovýchovných myšlenek na větší část veřejnosti. Samotný název Sokol dal spolku pedagog Emanuel Tonner, Jindřich Fügner navrhl tykání a oslovení "bratře" a "sestro", Mánes navrhl kroj (garibaldiovská červená košile), Josef Barák navrhl pozdrav "Nazdar!" a Tyrš byl tvůrcem sokolských zásad: síla a mužnost, činnost a vytrvalost, láska k volnosti a vlasti, dobrovolná práce a kázeň, vzájemný bratrský vztah členů.

První sokolovna byla vybudována podle návrhu Vojtěcha Ignáce Ullmanna (1863-1964) v Sokolské ulici čp. 1437 zásluhou Jindřicha Fügnera, který tuto budovu Sokolu odkázal.

K dvacátému výročí založení Sokola zorganizoval v roce 1882 prvý sokolský slet na Střeleckém ostrově v Praze, obeslaný 80 jednotami z Čech, Moravy, Slezska, Vídně, Zábřehu, Lublaně a Ameriky. Pod Tyršovým vedením zde cvičilo 720 mužů a v průvodu šlo 1 600 krojovaných sokolů. Toto vystoupení vytyčilo a utvrdilo zásady výchovy k tělesné zdatnosti, k brané způsobilosti, k mravní a společenské ukázněnosti.

Sokol byl již pevně zajištěn a zakotven v podvědomí českého národa. Pro veřejnost nebyl už jen tělocvičným spolkem, ale i českým vlasteneckým sdružením. Takřka každým rokem byl spolek populárnější. Proto se Tyrš v roce 1884 definitivně vzdal náčelnictví a věnoval se plně vědecké a pedagogické práci na univerzitě, která ale jeho profesuru podmiňovala rezignací na veškeré sokolské funkce. To byla stále pro Tyrše velká rána. Po určitém duševním boji nakonec rezignoval, protože uznal, že po dvacetileté činnosti je už Sokol natolik samostatný, že může pracovat i bez jeho vedení a účasti. To se následně ukázalo jako zcela správné. Tyrš však dlouhodobě trpěl značnými psychickými problémy, a ty se údajně ještě více zhoršily po jeho vynucené rezignaci v Sokolu.

Tyrš byl v té době nervově vyčerpán a proto hledal uklidnění na léčebném pobytu v Tyrolských Alpách ve vesnici Ötzu. Tady pak v pátek 8. srpna 1884 odešel dopoledne z Heidova hostince, kde byl ubytován, a už se nevrátil. Den poté přijela za ním jeho tehdejší choť Renáta, dcera Tyršova zesnulého přítele Fügnera. Tyrš byl ale po celé další dva týdny nezvěstný. Konečně pak bylo jeho tělo nalezeno v horské říčce Aaše u osady Habichen. Nad jeho smrtí tak dodnes visí otazník. Šlo zřejmě o nešťastnou náhodu, kdy nejspíš sklouzl na horské stezce a zřítil se do vln. Je však také možné, že se mu stala osudným jeho dobrodružná povaha a chtěl si v nevyzpytatelné řece zaplavat. Voda je v ní však mnohde nestejně hluboká a velmi studená, takže plavec se mohl potopit a následně dostat zástavu srdce. Objevili se samozřejmě i spekulace o sebevraždě, ty však nejsou ničím opodstatněné a nedávají valný smysl. Přesné okolnosti smrti už tedy nejspíš nikdo neobjasní.

Velký český vlastenec, myslitel, historik umění a pedagog Miroslav Tyrš tak ukončil svůj život v nedožitých 52 letech. Přechodně byl pohřben v Ötzu, později však byl převezen do Prahy a na Olšanských hřbitovech uložen do hrobu ke svému spolupracovníkovi a spoluzakladateli Sokola, Jindřichu Fügnerovi. Tyršův odkaz dodnes neztratil nic ze své aktuálnosti a naléhavosti. A možná že právě dnes, v době lidského zpohodlnění, v éře automobilů, počítačů a rychlého občerstvení, bychom si měli vzít jeho vlastní slova nejvíce k srdci. Přestože s odstupem půldruhého století již mohou znít poněkud pateticky a starobyle, jejich poselství zůstává neměnné a platné:

Jedinec nic, celek vše!
Ni zisk, ni slávu !
Tam se svět hne, kam síla se napře !
Věčný ruch, věčná nespokojenost !
Tužme se !
Co lid nezná, nikdo nezná, co lid nedoved, nikdo nedoved, co lidem se nestalo, nikým se nestalo !
Kupředu, zpátky ni krok !
Kde stanutí, tam smrt !
Jen ruchem žijeme !

Poznámka autora: I tento můj článek byl publikován (s podstatně lepší grafickou úpravou a obrázky) v časopisu Svět (č. 9/07).