Hatérie

….přízrak z jiného světa?

Je pravděpodobné, že většina lidí o tomto úžasném, archaickém plazovi ještě nikdy neslyšela. Hatérie je přitom nesmírně zajímavým a podnětným živočichem, který je částečně po právu nazýván „živoucí fosílií“ (rozhodně však nejde o „přežívajícího dinosaura“, jak o této zoologické raritě píší často média). Znovu na stránkách svého blogu přetiskuji jeden ze svých starších článků, tentokrát z časopisu Příroda (červenec-srpen 2008), kde jsem o hatérii krátce poreferoval širší veřejnosti. Podnítila mne k tomu zajímavá aktuální zpráva – 111 let starý samec hatérie novozélandské „Henry“ oplodnil samičku po úspěšné operaci rakovinného tumoru na genitáliích. Zaráží vás vysoký věk novopečeného „otce“? Pak vězte, že „tuatary“ se zřejmě dožívají až kolem 200 let a patří tak k nejdéle žijícím obratlovcům vůbec (odkaz: http://news.nationalgeographic.com/news/2009/01/090127-reptile-dad-AP-picture.html). Nyní tedy původní text článku o hatérii:

 

Žijí ještě dinosauři?

Odpověď může být pro mnohé čtenáře poměrně nečekaná – vlastně ano i ne. Dnes se již samozřejmě nesetkáme s klasickými druhohorními dinosaury, které známe z populárních filmů jako Cesta do pravěku nebo Jurský park. Ti vymřeli na základě některých novějších výzkumů přinejlepším na úplném počátku paleocénu (nejstarších třetihor), asi před 64 miliony let. Informace o podivných, záhadných zvířatech, majících vzhled některé ze skupin dinosaurů přesto stále přicházejí z různých méně probádaných oblastí planety (centrální Afrika, pralesy Jižní Ameriky). Tyto zprávy však můžeme směle zamítnout, jejich společným znakem je totiž naprostá neprůkaznost. Malé, izolované populace druhohorních dinosaurů mohly v některých vhodných prostředích přežít masové vymírání na rozhraní druhohorní a třetihorní éry (před 65,5 miliony let), nejvýše však o nějakých pár set tisíc let, jak tomu nasvědčují některé sporné nálezy například z Nového Mexika (USA). Možnost přežití velkých dinosaurů až do současnosti se však nezdá být příliš pravděpodobnou (není bez zajímavosti doplnit, že z hlediska moderní systematiky jsou i dnes velmi úspěšnou skupinou dinosaurů ptáci, a to v počtu více než 9800 recentních druhů).

Přesto se s živými „prehistorickými“ zvířaty můžeme setkat v přírodě i dnes. Jsou to zástupci živočišných a rostlinných druhů, které měly podle všech ukazatelů již dávno vyhynout a jen shodou velmi zvláštních a šťastných náhod přežili někteří zástupci až do současnosti. Nejsou pochopitelně příliš hojní a často se ani výrazně vzhledově neodlišují od podobných typů živočichů, žijících ve stejném prostředí. Dnes vykazují ojedinělé a izolované vývojové postavení, protože jejich příbuzní většinou vyhynuli již v minulých geologických dobách. V tomto seriálu si budeme postupně uvádět nejznámější a zároveň nejzajímavější zástupce takovýchto „živoucích fosílií“.

 

Hatérie novozélandská (Sphenodon punctatus)

Klasickou „živou zkamenělinou“, spojovanou díky svému vzhledu obzvláště často s dinosaury, je drobný starobylý plaz hatérie novozélandská, někde také často nazývaná tuatara. Tento název pochází z domorodého nářečí Maorů a znamená zhruba „ mající ostny na hřbetě“. Hatérie byla vědecky popsána v roce 1842 a velmi dlouho bylo předpokládáno, že existuje již jen jediný druh. Teprve o jeden a půl století později byl genetickými výzkumy odhalen nový druh hatérie na ostrově North Brother – Hatérie Guntherova (Sphenodon guentheri). Tyto dva druhy jsou jedinými v současnosti žijícími zástupci skupiny hatériovitých (Sphenodontidae), rozšířené již v triasovém období (před více než 220 miliony let). Předkové hatérií tedy žili již v době nástupu dinosaurů na počátku druhohorní éry. V současnosti je jejich výskyt omezen pouze na některé lokality Nového Zélandu, jsou tedy ostrovními endemity. Přes svůj „ještěří“ vzhled hatérie nepatří mezi ještěry, jsou pouze jejich blízkými příbuznými (ještěři spolu s hady tvoří hatériím blízce příbuznou skupinu – řád šupinatých).

Hatérie v druhohorním období obývaly ekologické niky pozdějších ještěrkovitých plazů a byly tedy kosmopolitně rozšířeny. Po skončení druhohorního období se staly endemitním druhem Nového Zélandu a těžily zde z absence drobných savců, jejichž konkurence na jiných místech způsobila jejich vyhynutí. Příchod člověka a zavlečení polynéských krys (druh Rattus exulans) na Nový Zéland bohužel způsobilo postupné klesání počtů hatérií a již roku 1895 byla klasifikována jako ohrožený druh. Na pevnině dokonce zcela vymřela a přežívala pouze ve zbývajících populacích na 32 příbřežních ostrovech. V roce 2005 byla pak znovu vysazena na pevnině Nového Zélandu v rezervaci Karori Wildlife Sanctuary.

Živí se především hmyzem, někdy i drobnými obratlovci. Mají zachovanou strunu hřbetní a jejich vzhled se od známých forem z druhohor téměř nezměnil. „Dinosauřích“ rozměrů však určitě nedosahují – jejich délka se pohybuje mezi 50 a 80 cm. Samci jsou podstatně větší a váží až 1 kg, samice kolem 0,5 kg. Hatérie patří mezi noční predátory, často se však vyhřívá i na slunci. Barva je hnědavá, šedá nebo olivová a může se během života mírně měnit (vlivem svlékání kůže). Mnoho anatomických znaků hatérie je stálým předmětem debaty vědců. Zajímavým znakem je například přítomnost „třetího oka“, zvláštního parietálního otvoru na lebce. Mnohé znaky na kostře tohoto plaza jsou velmi primitivní a odvozují se ještě z evolučního stadia ryb. S ještěry však mají jeden znak společný – schopnost odhodit část ocasu v případě nebezpečí.

Celková rychlost metabolizmu u hatérií je velmi nízká, a tomu odpovídá jak tělesná teplota (jen 16 – 21°C), tak i délka života, která je u obratlovce této velikosti naopak velmi vysoká. Tuatary dospívají ve věku kolem 20-35 let a dožívají se věku i hodně přes 60 let. Jsou dokonce zaznamenány i případy hatérií s věkem přes 100 let, což tyto plazy řadí mezi dlouhověké formy živočichů. Podle nepodložených údajů se však hranice maximálního věku v zajetí pohybuje až u druhé stovky let.

Přestože hatérie mezi dinosaury v žádném případě nepatří (a není jim ani blízce příbuzná), stačí jen jediný pohled na tohoto fantasticky vyhlížejícího tvora a ocitnete se vzápětí alespoň myšlenkami v období svrchního triasu….

 

Na závěr ještě jedna paleontologická novinka. Nový výzkum amerických paleontologů potvrdil, že samci velkých ceratopsidních dinosaurů rodu Triceratops spolu v období říje nebo v rámci projevů teritoriality bojovali zaklesnuti zkříženými rohy. Tomuto způsobu chování nasvědčuje četnost zranění na těch místech lebky, kde by se v takovém případě daly očekávat. Statistická analýza a výzkum sérií dochovaných lebek původní závěry poměrně spolehlivě potvrzuje. Více již na tomto odkazu: http://news.nationalgeographic.com/news/2009/01/090128-triceratops-horns-fighting.html . Hezký víkend všem dinosauřím nadšencům i ostatním (tedy velmi nudným :o) lidem přeje blogující Dinosaurus.

 

Reklamy

komentářů 6

Filed under O dinosaurech obecně, Současná příroda

6 responses to “Hatérie

  1. Mike32

    Velmi zajímavý živočich, díky za rozšíření mých úzkých obzorů :o)

  2. Mě tak trochu připomíná Leguána. Ten také patří do podobné skupiny jako Hatérie.

  3. autor

    Leguáni patří do zcela jiné skupiny, a sice řádu šupinatých (Squamata) a podřádu ještěrů (Lacertilia). Hatérie oproti tomu tvoří samostatnou, vývojově nezávislou skupinu sauropsidů. Podobnost je tedy čistě povrchní, nikoliv vývojová ;o)

  4. Děkuji za odpověď.;)

  5. autor

    Není vůbec zač ;o)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s