Člověk – svědek potopy

…aneb Legenda v podání třetihorního mloka

Některé příběhy patří již neodmyslitelně k dějinám příslušných vědeckých disciplín. Jsou neustále tradovány a slouží jako demonstrace zjevného pokroku či naopak zpátečnictví, jež posunulo nebo naopak zbrzdilo vývoj toho kterého oboru. V případě našeho příběhu se setkáváme s obojím – jde o ukázku myšlenkového zpátečnictví, které ale v posledku znamenalo pokrok a příklon k racionálnímu uchopení reality okolního světa. Tato zajímavá událost z počátků paleontologického bádání se odehrála bezmála před třemi stoletími na počátku druhé čtvrtiny 18. století, v době vzmáhajícího se osvícenství a pokračujícího rozkvětu přírodních věd. Hlavním aktérem našeho příběhu byl všestranně nadaný švýcarský přírodovědec, lékař a geograf Johann Jakob Scheuchzer. Tento pozoruhodný učenec se narodil 2. srpna roku 1672 v Curychu jako syn tehdejšího vrchního městského lékaře (Archiater). Není proto divu, že v roce 1692 sám nastoupil na studium lékařství na Univerzitě v Altdorfu nedaleko Norimberka. O dva roky později zakončil Scheuchzer úspěšně lékařská studia na Univerzitě v Utrechtu a vrátil se do Altdorfu doplnit své vzdělání ještě studiem matematiky. Roku 1696 se pak vrátil do Curychu a stal se po vzoru otce městským lékařem (byť zatím jen mladším, s titulem Poliater). Navíc mu již tehdy bylo přislíbeno univerzitní místo profesora matematiky, to ale nakonec získal až mnohem později, konkrétně roku 1710. Mezitím byl v roce 1703 zvolen také členem anglické Královské společnosti, což byla pro každého vědce nesporně velká pocta. Další velký kariérní postup v podobě pozice vrchního lékaře Curychu a profesora fyziky pak pro Scheuchzera přišel až několik měsíců před jeho vlastní smrtí, v lednu 1733. Muž mnoha zájmů a skvělý pozorovatel přírody Johann Jakub Scheuchzer zemřel 23. června stejného roku ve věku nedožitých 61 let. Jeho památku stále připomínají například místní názvy v Alpách (Scheuchzerhorn a Scheuchzerjoch) i latinské jméno celé čeledi jednoděložných rostlin – blatnicovitých (Scheuchzeriaceae). Jakou souvislost měl ale Scheuchzer s oním domnělým „svědkem biblické potopy“? A proč je právě tento objev v dějinách paleontologie a geologických věd obecně tolik důležitý?

Johann Jakob Scheuchzer (1672 – 1733), švýcarský přírodovědec, lékař, kartograf a amatérský paleontolog. Portrét z díla Schabblatt aus der Physica Sacra, 1731. Převzato z Wikipedie.

 …

Scheuchzer za svůj život vydal kolem 34 odborných prací, mnohé z nich ale zůstaly v podobě nevytištěných rukopisů. Většina jeho prací se týká přírodních zajímavostí, se kterými se setkal, a dále s cestami, které během své dlouhodobé kariéry podnikl. Mezi nejvýznamnější příspěvky tohoto podnikavého Švýcara patří právě jeho cestovatelské zápisky a zeměpisná pojednání. Jako jeden z prvních podrobně popsal geografii svého rodného Švýcarska a v roce 1712 vydal jeho podrobnou mapu (v měřítku 1 : 290 000). Z dnešního hlediska byla nejpřesnější východní část zobrazeného území, ale i celkově šlo o nejlepší mapu Švýcarska až do konce 18. století. Mapa byla výsledkem jeho četných cest po švýcarských údolích i horách. V roce 1705 navštívil proslulý Rhónský ledovec, ležící ve výšce přes 3000 m. n. m. O rok později se zmiňuje také o dracích, kteří podle vyprávění některých „důvěryhodných“ mužů obývají švýcarské jeskyně. Tyto zápisky Scheuchzerovi uškodily, protože u pozdějších autorů ztratil neprávem důvěryhodnost. Dnes již víme, že víra v draky a další legendární tvory byla v jeho době ještě obecně rozšířená (posilovaly ji i nálezy kostí zvířat z doby ledové v četných jeskyních od Francie až po Rumunsko). Scheuchzer sám ale v draky spíše nevěřil, pouze cítil povinnost zaznamenat údajné očité svědectví, které se k němu doneslo. Z nastíněného životopisu je zřejmé, že Scheuchzer rozhodně nebyl žádným hlupákem, pošetilcem nebo dogmatickým zabedněncem, který si zaslouží výsměch současných historiků vědy. Přesto je hlavní postavou jednoho z nejkurióznějších případů v dějinách paleontologie (vědy o životě v pravěku) i přírodních vědách vůbec. Švýcarský učenec měl velmi široké spektrum zájmů a jedním z nich byl také výzkum zkamenělin. V jeho době ještě paleontologie jako věda neexistovala a mnohde dosud převládaly nesmyslné názory na původ zkamenělin coby výsledek tvořivé síly hvězd nebo spontánního novotvoření. Učencům s poněkud otevřenější myslí už ale bylo jasné, že tyto fosílie jsou skutečně pozůstatky kdysi dávno existujících organismů, ačkoliv si neuměli představit, jak vzdálená byla doba jejich života od současnosti. V Scheuchzerových časech byl totiž stále obecně přijímán výpočet stáří světa, se kterým přišel o půlstoletí dříve irský arcibiskup James Ussher z Armaghu – totiž, že svět byl stvořen v roce 4004 př. n. l. Nevíme sice, jak se na tuto otázku díval Scheuchzer, jako věřící člověk však vykládal podstatu zkamenělin rovněž za pomoci biblických reálií. A tak když se mu dostala do rukou zkamenělina miocénního velemloka, dozrála situace pro jednu z nejzajímavějších událostí v dějinách přírodovědy.

File:Scheuchzer bot.jpg

Ilustrace fosilních rostlin z Scheuchzerova díla Herbarium deluvianum, publikovaného roku 1709. Švýcarského přírodovědce tak můžeme pokládat i za jakéhosi spoluzakladatele budoucího vědního oboru paleobotaniky. Převzato z Wikipedie.

V roce 1726 byla v jednom lomu u města Öhningen na německo-švýcarských hranicích objevena zkamenělá kostra jakéhosi do té doby neznámého tvora. Scheuchzer pak kostru ve svém díle o přírodních zajímavostech Švýcarska Lithographia Helvetica popsal jako pozůstatky dítěte, které zemřelo při potopě světa. Název Homo, diluvii testis („Člověk, svědek potopy“) se brzy proslavil. Scheuchzer tedy objevil domněle první důkaz biblické potopy světa, tak jak je popisována ve starozákonním příběhu o Noemovi. Zkamenělina byla asi metr dlouhá a při troše fantazie skutečně připomínala kostru zmrzačeného malého dítěte. Přesto je Scheuchzerova interpretace kuriózní a ukazuje, že učenec se nechal předem ovlivnit svými očekáváními a důvěrou v doslovné znění bible. Jinak je totiž těžké uvěřit, že by jako lékař mohl kostru obojživelníka skutečně považovat za lidskou. Okrouhlá lebka s velkými očnicemi by dnes nenechala nikoho na pochybách, že se nejedná o člověka a dokonce ani o savce. Přesto jeho interpretace nálezu zůstala v platnosti po další desetiletí a definitivně byla vyvrácena až o 85 let později! První pochybnosti o lidském původu zkamenělin se nicméně objevily již roku 1758, kdy švýcarský matematik a přírodovědec Johanes Gessner nesprávně označil fosílii za pozůstatky sumce. V roce 1777 se zase vyskytl názor, že by mohlo jít o velkou ještěrku. Ani jedna domněnka nebyla správná, ale Scheuchzerův omyl byl již prakticky jistý. V roce 1802 se zkamenělina dostala do Teylerova muzea v holandském Haarlemu, v jehož sbírkách se nachází dodnes. O devět let později se pak konečně objevila v pracovně proslulého francouzského přírodovědce Georgese Cuviera*, který proslul schopností zjistit původ a vzhled jakéhokoliv živočicha podle jediné jeho kosti. Vědcova intuice a schopnosti nezklamaly ani v tomto případě, Cuvier prakticky ihned prohlásil, že se jedná o pravěkého velemloka. Pomohl mu přitom i fakt, že mezitím odkryl další části horniny, které původně zakrývaly části fosílie zkoumané Scheuchzerem. Legenda o člověku, utopeném při potopě světa, tak definitivně vzala za své. Miliony let starý mlok byl vědecky popsán až roku 1831 jako Salamandra scheuchzeri. Jeho objevitel tedy nepřišel zkrátka, s tímto tvorem už bude Scheuchzer spojován navždy. O šest let později byl třetihorní velemlok přejmenován na dosud platný vědecký binomen Andrias scheuchzeri**. A zde už by měli zbystřit čeští čtenáři a zejména pak obdivovatelé díla Karla Čapka. Právě pod tímto názvem totiž vystupují hlavní „hrdinové“ jeho velkolepého románu Válka s mloky (1936). Také Scheuchzer se jako jedna fiktivní okrajová postava v románu objevuje. Jak je vidět, sečtělý spisovatel a žurnalista Čapek si historku o domnělém člověku – svědku potopy – nejspíš oblíbil také. Zaujala jej dokonce natolik, že jí složil hold a vzpomínku v jednom ze svých nejvýznamnějších literárních děl. Není ostatně divu – Scheuchzerův Homo, diluvii testis patří k ukázkovým příkladům nezadržitelného pokroku lidského poznání a patří k půvabným příběhům, které se v mnoha obměnách tradují již po desítky generací.

File:Andrias schleuchzeri.jpg

Kostra miocénního mloka druhu Andrias scheuchzeri z německého Bádenska. Před necelými třemi stoletími v ní Scheuchzer spatřoval pozůstatek dítěte, které zahynulo při biblické potopě světa. Kredit: Haplochromis, Wikipedie.

* Georges Cuvier (1769 – 1832) patří k nejvýznamnějším postavám v dějinách přírodovědy. Přežil bez úhony několik režimů (včetně Velké francouzské revoluce i Napoleona I.) a neustále stoupal k dalším akademickým poctám. Bývá považován za zakladatele srovnávací anatomie a paleontologie obratlovců. Neměl však pravdu ve všem. Věřil například v pravidelně se opakující světové katastrofy (ačkoliv velká hromadná vymírání se jeho pojetí poněkud blíží) a také tvrdil, že nikdy neobjevíme zkameněliny pravěkého člověka (protože člověk byl dle jeho názoru stvořen již ve své definitivní, „moderní“ podobě).

** Zmínění velemloci žili v kenozoickém období oligocénu až pliocénu, přibližně před 34 až 5 miliony let. Kuriózní je také skutečnost, že Homo, diluvii testis je fakticky prvním popsaným druhem hominina, byť pouze domnělého a navíc v době před stěžejním desátým vydáním Linnéova díla Systema Naturae (1758). Nejstarší rozeznané a dosud dostupné zkameněliny jsou mimochodem ještě podstatně staršího „data“.

Pozn. aut.: Příspěvek vychází v převážné míře z článku, který autor napsal pro časopis Živá historie (číslo 4/2015).

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Andrias_scheuchzeri

http://en.wikipedia.org/wiki/Johann_Jakob_Scheuchzer

http://livelikedirt.blogspot.cz/2012/04/homo-diluvii-testis-andrias-scheuchzeri.html

http://www.strangescience.net/scheu.htm

http://scienceblogs.com/strangerfruit/2006/08/02/homo-diluvii-testis/

http://www.teylersmuseum.nl/nl/collectie/fossielen-en-mineralen/8432-homo-diluvii-testis

Advertisements

Napsat komentář

Filed under Dějiny paleontologie, Jiné pravěké organizmy, Protopaleontologie a geomytologie, Výročí a ohlédnutí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s