Jak vypadala noční obloha v době dinosaurů?

…aneb Nádherná souhvězdí nad hlavami tyranosaurů

Pohled na jasnou noční oblohu daleko od městských světel má něco do sebe. Nádherné kouzlo závratně vzdálených světů a nedosažitelných cizích sluncí (stejně jako neviditelných planet, tyto vzdálené hvězdy obíhajících) nás i ve 21. století přivádí k němému úžasu. Několik tisíc třpytících se světýlek různé intenzity a barvy (které vidí naše oči) nám připomíná, že nejsme zdaleka jediní obyvatelé vesmíru. Zatím nevíme, zda tam někde daleko, snad až v dalekých cizích galaxiích, existuje jiná forma života – toto téma by ostatně bylo příliš dlouhé a zde se mu věnovat nebudeme. Představme si spíše, jak asi mohla vypadat noční obloha v době dinosaurů. Svítily jim nad hlavami alespoň některé z nám známých hvězd? Rozeznali by triasoví eoraptoři, jurští stegosauři nebo křídoví velociraptoři alespoň některé asterismy a souhvězdí naší čtvrtohorní oblohy? Byly tehdy některé cizí hvězdy blíže ke Slunci a jevily se tak na obloze jasnější? Co udělala s oblohou jiná pozice v rámci naší rotující Galaxie? Můžeme tyto informace vůbec nějak zjistit? Otázek je jako obvykle příliš mnoho a jasných či nezpochybnitelných odpovědí poskrovnu. Zatím víme s jistotou jen tolik, že Měsíc se tehdy jevil o malinko větší, protože byl k Zemi o trochu blíž (záleží ale na přesné dataci, počátek a konec druhohor dělí propast 186 milionů let). Na vlastní oči byste ale tento rozdíl nezpozorovali, odhalil by ho až dalekohled nebo přesné měřící přístroje. Země se také otáčela kolem své osy o trochu rychleji, takže dinosauří den trval kratší dobu. A co souhvězdí nad hlavami dinosaurů? Situaci trefně popsal například Jaroslav Mareš ve své výborné knize Záhada dinosaurů z roku 1993. Když ležel v kanadské Albertě na kamenném lůžku původních indiánských obyvatel mezi zkamenělinami dinosaurů a hleděl k nebi, přemýšlel zda by dinosauři tato souhvězdí poznali – dochází ale k závěru, že nad hlavou jim svítily úplně jiné hvězdy a souhvězdí. Je to ale pravda? Skutečně byla noční obloha v průběhu druhohorní éry tak odlišná od té naší? Pokusme se na tuto poutavou otázku najít odpověď.

—

Uskupení hvězd známé jako Velký vůz patří k nejsnáze zapamatovatelným objektům na naší obloze. Před 66 miliony let byste ho ale nad hlavou nejspíš hledali marně. Kredit: Gh5046, Wikipedie

—

Dnes rozlišují astronomové celkem 88 souhvězdí, představujících přesně vymezené oblasti na obloze (těchto oblastí je ovšem 89, protože souhvězdí Hada je souhvězdím Hadonoše rozděleno na dvě – Ocas hada a Hlavu hada). Kdybyste se mohli strojem času přenést do druhohorní éry, nespatřili byste žádné z nich. Souhvězdí ve skutečnosti „neexistují“ – jsou to jen myšlené obrazce, vytvářené hvězdami pozorovanými blízko u sebe z planety Země. Pokud byste však stejné hvězdy pozorovali například z jiné části naší Galaxie, vytvářely by úplně jiný vzor a některé z nich byste možná neviděli vůbec. A to je vlastně jeden z hlavních důvodů, proč by druhohorní souhvězdí nepřipomínala současné – na samotném konci druhohor před zhruba 66 miliony let jsme totiž s celou Sluneční soustavou byli zhruba o třetinu otočky kolem galaktického středu zpět! Nacházeli jsme se v jiném místě Galaxie z hlediska jejího jádra a je možné, že to frekvenci výskytu známých hvězd ovlivnilo. Podstatné také je, že mnohé z dobře viditelných hvězd na současné obloze v době dinosaurů ještě neexistovaly. Příkladem stálic mladších než přelom K-T je například červený veleobr Betelgeuse ze souhvězdí Orion, jedna z největších hvězd viditelných ze Země pouhým okem. Gigant o průměru asi tisíc našich Sluncí vznikl teprve před nějakými 6-8 miliony let a dinosaurům tak oblohu rozhodně nezkrášloval. To samé pak platí například i o další hvězdě ze souhvězdí Orion, modrém nadobru Rigelovi se stářím kolem 8 milionů let. Některé hvězdy, jako je skupina modrých stálic z otevřené hvězdokupy Plejády nebo třeba veledůležitá navigační hvězda Polárka v Malé medvědici, vznikly nejspíš právě v době pozemských druhohor (zhruba před 120 – 70 miliony let). Jiné hvězdy zase zářily již v průběhu celé doby dinosaurů i dlouho před ní – kromě našeho Slunce (stáří 4,6 miliardy let) jsou to například Vega v souhvězdí Lyry (stáří kolem 450 milionů let), dále Regulus ve Lvu (asi 300 milionů až 1 miliarda let) nebo ještě mnohem starší Arcturus z Pastýře (stáří 6 – 10 miliardy let)*.

—

Nevíme jistě, zda se utahraptoři a jejich teropodí příbuzní v období spodní křídy rádi klouzali po sněhu, jisté ale je, že Měsíc tehdy na obloze nevypadal výrazně větší než dnes. Kredit: Luis V. Rey (ilustrace ke knize Červený Raptor od Roberta T. Bakkera)

—

Některé hvězdy by se také jevily mnohem jasnější nebo naopak slabší, k naší hvězdné soustavě se některé z nich tehdy mohly výrazně přibližovat. Zatímco dnes je nejbližší hvězdou Proxima Centauri ve vzdálenosti 4,24 světelného roku (zhruba 40 bilionů kilometrů), tehdy mohla být některá hvězda třeba i o polovinu blíž. Můžeme zde nicméně pominout hypotézu o červeném trpaslíkovi (?) jménem Nemesis, tato „temná hvězda odplaty“ zřejmě nikdy neexistovala. Je pravděpodobné, že zatmění Slunce byla v době dinosaurů o trochu delší a výraznější, a to díky větší blízkosti Měsíce. Ze stejného důvodu byl o trochu intenzivnější i příliv a odliv, ovšem je velký rozdíl mezi intenzitou tohoto jevu počátkem triasu (před 250 miliony let) a koncem křídy před 66 miliony let. Síla projevu těchto úkazů totiž s geologickým časem postupně klesala, což se nedá říci o průběžně stoupající sluneční aktivitě. Jak někdo vtipně poznamenal, podmínky k pozorování noční oblohy byly v druhohorách také výrazně lepší – dinosauři totiž ještě neznali světelné znečištění! Zatímco Měsíc (i s drtivou většinou svých kráterů)**, viditelné planety a Slunce by vypadaly na tehdejší obloze prakticky stejně, souhvězdí jsou zcela jiným případem. Vlastní pohyb jednotlivých hvězd i jejich kvantita a kvalita by na nočním nebi vytvořily úplně jiné obrazce, než jaké známe dnes. Můžeme tedy vytvořit alespoň jejich přibližný model? Bohužel nikoliv, jde o příliš chaotický systém s příliš mnoha proměnnými. Dnes dokážeme pomocí superpočítačů propočítat polohu známých hvězd řádově desítky až stovky tisíc let dozadu i dopředu (díky tomu víme, že například asterismus Velkého vozu bude zhruba za 100 000 let vypadat asi jako kuchyňský nůž). Zatím jsme nedokázali namodelovat alespoň trochu přibližný vzhled hvězdného uskupení na víc než asi 1,5 milionu let dozadu – a to je na dobu dinosaurů příliš málo. S každou další stovkou tisíciletí navíc významně stoupá nejistota v konkrétních polohách hvězd. Některé hvězdy mohly být na nebi kdysi „navíc“ a explodovaly jako supernovy, jiné se ještě nezrodily, nebo byly tenkrát kvůli větší vzdálenosti pouhým okem neviditelné… Poznat tehdejší polohy hvězd je tak prakticky stejně neproveditelné, jako určit den dopadu asteroidu Chicxulub. Zkrátka a dobře, souhvězdí nad hlavami dinosaurů pro nás alespoň v dohledné budoucnosti zůstanou velkou neznámou.

—

Vizualizace obří hvězdy Arcturus (Arktur) ze souhvězdí Pastýře (druhá nejmenší hvězda vpravo). Patří ke stálicím, které mohli pozorovat již neptačí dinosauři na druhohorním nebi. Gigantický Antares naopak ještě neexistoval, jeho stáří je odhadováno jen na přibližně 12 milionů let. Kredit: Sakurambo, Wikipedie

—

* Všechny udávané údaje jsou však nejisté a zatížené možnou výraznou chybou výpočtu, závisející zejména na použité metodě kalkulace. Rozptyl je někdy skutečně extrémně velký, může kolísat například mezi pouhými desítkami milionů až jednou miliardou let v rámci jediné hvězdy.

** Výjimkou je například dobře viditelný kráter Tycho, který byl vytvořen dopadem planetky právě v době dinosaurů. Současný odhad jeho stáří na základě rozboru vzorků z misí Apollo činí asi 108 milionů let, což odpovídá období pozdní spodní křídy. Záblesk na Měsíci tak mohl teoreticky pozorovat například dromeosaurid Deinonychus antirrhoppus.

—

Odkazy:

http://science.kqed.org/quest/2011/12/02/luna-nova-moon-of-the-cretaceous-skies/

http://www.astronomy.ohio-state.edu/~pogge/Ast162/Unit1/motions.html

http://eaae-astronomy.org/WG3-SS/WorkShops/pdf/ws1_2008.pdf

 —