…aneb Ještě jednou k rychlosti pohybu dinosaurů
O rychlosti běhu dinosaurů, zejména pak proslulého megateropoda druhu Tyrannosaurus rex, už bylo na tomto blogu pojednáno mnohokrát. Protože jsem se ale zaměřoval právě spíše na velmi pohyblivé zástupce dinosaurů, jako jsou „pštrosí“ dinosauři (ornitomimidi), možná bychom se mohli podívat i na velmi kusé a nejisté informace, které máme dnes k dispozici například pro „obrněné“ stegosauridy, „rohaté“ ceratopsidy nebo obří „dlouhokrké“ sauropody. A proč právě nyní téma rychlosti pohybu dinosaurů? Tento týden totiž probíhá v japonském Tokiu Mistrovství světa v atletice, poprvé podle nového modelu je tento nejvýznamnější závod sezóny zařazen až na její konec v průběhu září. Oba stometrové sprinty už máme za sebou, vítězka běžela maximální rychlostí přes 39 km/h, vítěz pak přes 43 km/h. Netrénovaný člověk však samozřejmě podobnou rychlostí běžet nedokáže, v průměru zvládne dospělý zdravý muž vyvinout běžeckou rychlost zhruba 25 km/h.[1] A jak jsou na tom tedy dinosauři, které si s jejich atletickými schopnostmi běžně příliš nespojujeme? Opět je třeba si nejprve uvědomit, že pracujeme jen s velmi omezenými a nejistými údaji, odvozenými z celkové morfologie, anatomie a předpokládané fyziologie daného druhu. V některých případech máme k dispozici i fosilní otisky stop, ovšem u nich je nezbytné mít na paměti, že také zcela přesně neukazují rychlost pohybu jejich původce a navíc byly vytvořeny v kluzkém podkladu a tyto údaje mohou být tedy výrazně podhodnocené. Přesto jsou údaje pohybující se až mezi 40 a 50 km/h z hlediska výkonnosti daného živočicha velmi úctyhodné.[2] V případě ptakopánvých dinosaurů a sauropodů nicméně nemáme k dispozici mnoho sérií stop, které by ukazovaly rychleji se pohybujícího dinosaura, obvykle se jedná o jakýsi zkamenělý záznam pomalejší až svižné chůze, při níž se daný původce stop pohyboval rychlostí zhruba mezi 1 a 8 km/h.[3] Také odborná práce o rychlosti pohybu obřího titanosaurního sauropoda druhu Argentinosaurus huinculensis z roku 2013 udává pro tohoto osmdesátitunového giganta rychlost pohybu kolem 2 m/s (7,2 km/h).[4] To odpovídá například velmi rychlé lidské chůzi nebo pomalému běhu (a na tvora o hmotnosti jednoho tisíce dospělých mužů to jistě není špatné).
———
Mláďata obřího pozdně jurského sauropoda druhu Apatosaurus ajax v plném běhu. Také dospělci vážící téměř 30 tun však byli nejspíš schopni zrachlit až na téměř 17 km/h, což zhruba odpovídá středně rychlému lidskému běhu. Kredit: Fabio Pastori; Wikipedia (CC BY-SA 4.0)
———
A jak rychle asi pochodovali obří brachiosauridi, jako byl severoamerický Brachiosaurus altithorax nebo jeho východoafrický příbuzný Giraffatitan brancai? Dříve se vědci o těchto sauropodních obrech domnívali, že byli příliš těžcí a neohrabaní na to, aby se dokázali pohybovat jinak než pomalým šouráním a těžkopádným vlečením se v bažinaté krajině (ostatně hmotnost brachiosaura byla výrazně nadhodnocována a odhadována v rozmezí 78 až 100 tun[5], dnes se přikláníme spíše k 50 až 60 tunám)[6]. V roce 2017 byla publikována odborná práce, která přinesla zajímavé odhady založené nejen na kosterní anatomii a virtuálních modelech, ale také na dalších parametrech, od objemu a hmotnosti těla přes způsob pohybu v závislosti na síle a flexibilitě kloubů i svalů až po jevy jako je fylogenetická pozice v rámci skupiny Dinosauria nebo úroveň metabolické aktivity (endotermie, ektotermie či další formy).[7] V případě brachiosaura autorům práce vyšel odhad tzv. modelu závislého na čase (time-dependent model) s přemrštěným odhadem hmotnosti 78,2 tuny na 11,99 km/h (3,33 m/s). Při takové rychlosti by například úsek dlouhý 60 metrů urazil za 18 sekund, což je na živočicha o hmotnosti deseti slonů afrických (nemluvě o jeho anatomii a morfologii) pozoruhodné. V případě rodu Apatosaurus u modelu o hmotnosti 27,8 tuny vyšel dokonce údaj 16,75 km/h (4,65 m/s), což odpovídá času 12,9 sekundy na pomyslné školní trati 60 metrů. U tvora o hmotnosti čtyř velkých slonů je taková rychlost doslova fascinující. Možná nejzajímavější je ale údaj pro dinosaura z úplně jiné vývojové skupiny, konkrétně o ceratopsida rodu Triceratops. Tento mohutný ptakopánvý rohatý dinosaurus s odhadovanou hmotností téměř 8,5 tuny by podle nového modelu měl být schopen dosáhnout rychlosti až 24,36 km/h (6,77 m/s). Letmo by tak šedesátimetrový úsek urazil v průměru za 8,8 sekundy, čemuž už by měla problém se vyrovnat drtivá většina žáků základní školy při hodině tělocviku. Už jen pro zajímavost doplním, že u rodu Tyrannosaurus vyšla autorům studie maximální rychlost na 27,05 km/h (7,51 m/s; letmých šedesát metrů těsně pod 8 sekund) a například u rodu Velociraptor (ovšem pravděpodobně značně přemrštěně) na 54,56 km/h (15,15 m/s; letmá „šedesátka“ za 3,9 sekundy).
———
Silně zastaralá rekonstrukce stegosaura od výtvarníka Charlese R. Knighta z roku 1927. V dané době se ještě na tohoto tyreoforního dinosaura pohlíželo jako na nemotorného a velmi pomalu se pohybujícího tvora. Kredit: Charles R. Knight; Wikipedia (volné dílo)
———
Ačkoliv všechny uvedené údaje určitě nejsou naprosto věrohodné a nezpochybnitelné, poskytují alespoň základní rámec toho, v jakém rozpětí rychlostních odhadů se například u triceratopse nebo apatosaura můžeme pohybovat. Začínáme pomalu zjišťovat, že ani dinosauři, kteří se vzhledem ke své ohromné hmotnosti, relativně krátkým končetinám nebo na pohled „zavalité“ stavbě těla neměli být schopni pohybovat jakkoliv svižně, možná přece jenom dokázali alespoň občas a na krátkou dobu významně akcelerovat. A co se týká triceratopse, také některé další výzkumy již v případě tohoto obřího severoamerického rohatého dinosaura pracovaly s hodnotami blízkými nejvyšší známé rychlosti pohybu současných slonů, což je právě asi 25 km/h (zhruba 7 m/s).[8] Je docela pravděpodobné, že se podobnou rychlostí tento ceratopsid z nejpozdnějšího období křídy rozbíhal i proti po kořisti se pídícímu tyranosaurovi nebo jiným triceratopsům v rámci vnitrodruhových soubojů? I to je určitě možné, jakkoliv je obtížné si představit míru flexibility, kterou triceratopsům přisuzuje například paleontolog Robert T. Bakker.[9] Závěrem si ještě uveďme odhadovanou maximální rychlost běhu dalšího slavného ptakopánvého dinosaura – a sice rodu Stegosaurus. Ve zmíněné studii sice stegosaurus není pojednán, máme ale údaje odjinud. Původně se předpokládalo, že se jednalo o velmi těžkopádná a nepříliš pohyblivá zvířata, která mohla dosáhnout rychlosti nanejvýš svižné lidské chůze (asi 4 až 7 km/h, což odpovídá rychlosti 1,1 až 1,9 m/s – oněch šedesát metrů by tedy stegosaurus urazil asi za 31 až 54 sekund).[10] Podobnými rychlostmi zhruba v rozmezí 1 až 2 m/s se podle nové studie pohybovali i mnozí sauropodi.[11] Novější odhady jsou poněkud velkorysejší, ačkoliv není jisté, nakolik se zakládají na pevných datech. Například paleontologové David E. Fastovsky a David B. Weishampel přišli v roce 2005 s odhadem maximální rychlosti u dospělého stegosaura v rozpětí 15,3 až 17,9 km/h (4,3 až 5,0 m/s – 60 metrů v čase 12,0 až 14,1 s.), což už je vzhledem k tvaru těla a proporcím končetin tohoto dinosaura poměrně impozantní „výkon“.[12] Více se snad o dinosauřích „atletických dovednostech“ dozvíme v dalších letech, a to jak díky novým objevům, tak i vývoji informačních a výzkumných technologií, využívaných při paleontologickém bádání.
———
Dinosauří megafauna dávných ekosystémů geologického souvrství Judith River v pozdně křídové Kanadě. Rohatí dinosauři Albertaceratops (vlevo v pozadí) i Medusaceratops (vpravo v popředí), kachnozobý dinosaurus Brachylophosaurus (v pozadí) i zobrazení ankylosauridi byli relativně svižní a pohybliví živočichové. Kredit: ABelov2014; Wikipedia (CC BY 3.0)
———
Short Summary in English: We still don’t know how fast were an adult individuals of some popular dinosaur taxa, like sauropod Brachiosaurus, ceratopsian Triceratops or thyreophoran Stegosaurus. Some recent scientific papers shed some light on this interesting issue, but we are still quite far from reaching the final answer to this interesting question.
———
———
Odkazy:
https://www.livescience.com/animals/dinosaurs/what-was-the-fastest-dinosaur
https://ucmp.berkeley.edu/diapsids/buzz/locomotion.html
https://www.science.org/content/article/how-fast-were-dinosaurs-these-mud-covered-birds-may-show-us
https://www.syfy.com/syfy-wire/some-theropod-dinosaurs-were-faster-than-the-fastest-human
———
[1] Mohler, B. J.; et al. (2007). Visual flow influences gait transition speed and preferred walking speed. Experimental Brain Research. 181 (2): 221–228.
[2] Lockley, M.; et al. (2021). A preliminary report report on an Early Jurassic Eubrontes-dominated tracksite in the Navajo Sandstone Formation at the Mail Station dinosaur tracksite, San Juan County, Utah. In: Lucas, S. G., Hunt, A. P. & Lichtig, A. J. (2021). Fossil Record 7. New Mexico Museum of Natural History and Science Bulletin. 82: 195–208.
[3] Prescott, T.; et al. (2025). Speed from fossil trackways: calculations not validated by extant birds on compliant substrates. Biology Letters. 21 (6).
[4] Sellers, W. I.; et al. (2013). Carrier, D. (ed.). March of the titans: The locomotor capabilities of sauropod dinosaurs. PLOS ONE. 8 (10): e78733.
[5] Colbert, E. (1962). The weights of dinosaurs. American Museum Novitates. 2076: 1–16.
[6] Benson, R. B. J.; et al. (2018). Cope’s rule and the adaptive landscape of dinosaur body size evolution. Palaeontology. 61 (1): 13–48.
[7] Hirt, M. R.; et al. (2017). A general scaling law reveals why the largest animals are not the fastest. Nature Ecology & Evolution. 1 (8): 1116–1122.
[8] Hutchinson, J. R.; et al. (2006). The locomotor kinematics of Asian and African elephants: changes with speed and size. Journal of Experimental Biology. 209 (19): 3812–3827.
[9] Bakker, R. T. (1972). Anatomical and ecological evidence of endothermy in dinosaurs. Nature. 238 (5359): 81–85.
[10] Thulborn, R. A. (1982). Speeds and gaits of dinosaurs. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. 38 (3-4): 227–256.
[11] Lee, S. A.; Slowiak, J. (2025). Sauntering Sauropods: The Preferred Walking Speeds of the Largest Land Animals That Ever Lived. The Physics Teacher. 63 (1): 20–22.
[12] Fastovsky, D. E.; Weishampel, D. B. (2005). Stegosauria: Hot Plates. In Fastovsky, D. E.; Weishampel, D. B. (eds.). The Evolution and Extinction of the Dinosaurs (2nd ed.). Cambridge University Press (pp. 107–130).
———
