Další z povídek z autorovy skromné „literární dílny“, tentokrát s tematikou dinosaurů, kteří přežili katastrofu K-Pg.

Ve vědeckém světě dlouho platilo, že dinosauři vymřeli na přelomu druhohorní a třetihorní éry před zhruba 66 miliony let. Často byli interpretováni jako pomalá, neohrabaná zvířata, která neměla proti progresivnějším savcům šanci obstát v evolučním zápase přírodního výběru. Teprve na přelomu 60. a 70. let minulého století se ukázalo, že taková představa se vůbec nezakládá na pravdě. Dinosauři byli ve většině případů čilí, agilní a jejich termofyziologie se podobala spíše dnešním teplokrevným živočichům (ptákům a savcům) než plazům. Dnes víme, že někteří dinosauři byli opeření, a to skutečnými pery ze strukturního proteinu beta-keratinu, tedy stejně jako u ptáků, jejich potomků. Ano, ptáci jsou z hlediska kladistické fylogeneze považováni za dinosaury, a při jejich dnešním počtu okolo 10 000 druhů (o pět tisíc víc než druhů savců) by těžko někdo považoval dinosaury za dávnou a vymřelou minulost. Koneckonců, tyto „omyly přírody“ existovaly na naší planetě (nepočítáme-li ptáky) nejméně 160 milionů let, zatímco moderní člověk jako biologický (pod)druh jen 160 tisíc. A celou tu dlouhou dobu, až do samého konce druhohor, se „jasně progresivnější“ savci jen skrývali v norách a neodvážili se zřejmě žít denním životem ve světě, který patřil dinosaurům. Savci totiž vznikli ve stejné době jako dinosauři – ve středním triasu asi před 230 miliony let, jejich velikost však po celou dobu druhohor nepřesáhla několik desítek centimetrů, zatímco dinosauři se ve formě sauropodů stali největšími suchozemskými tvory v historii planety. Následující povídka vychází z nedávného objevu (2000) fosilií hadrosauridních dinosaurů v Novém Mexiku z nejstarších paleocénních (třetihorních) vrstev, asi milion let za onou hranicí K-Pg eventu. Přesto, že tento nález je často zpochybňován, mně osobně se idea třetihorních (neptačích) dinosaurů jeví sympatická (což ještě samozřejmě neznamená, že je nutně realitě odpovídající). Průkazné a nezpochybnitelné nálezy zatím chybějí, přesto ale věřím, že k jejich objevu časem dojde. Pak nalezneme i skutečné dinosaury nové éry.

…

Dinosauři nové éry

Území dnešní Aljašky, před 66 040 000 lety.

Kdyby nějaký člověk na konci křídového období mohl pozorovat pravidelné sezónní tahy dinosaurů na západě dnešních Spojených států amerických, považoval by je jistě za ohromnou podívanou. Tehdy byl celý kontinent po svislém směru rozdělen od severní Kanady až po Texas mladým mořem, jež dostalo název Niobrara. Okolo jeho západních břehů každý rok putovala obrovská stáda anatotitanů, edmontosaurů i různých druhů ceratopsidních dinosaurů, čítajících mnoho milionů jedinců. Tyto býložravce, představující zdroj potravy, pak samozřejmě následovali i draví dinosauři (teropodi), především z čeledi Tyrannosauridae. Takové obří přesuny biomasy, dobře zřetelné i ve fosilních záznamech, si dokonce vysloužily od vědců označení „sezónní migrace dinosaurů“. Již po tisíce generací tito úžasní tvorové vykonávali náročnou a strastiplnou cestu na sever během jara, kdy teploty byly příznivé a flóra v těch místech ještě nespasená, aby se s příchodem podzimu opět vydali na zpáteční, několik set kilometrů dlouhou cestu k jižním zimovištím. Nemohli tušit, že tento rok bude znamenat přesun poslední.

Albertosaurus otevřel oči, zamžoural a táhle zívl. Přitom odhalil dlouhou řadu nestejně velkých tesáků, které mu lemovaly horní i dolní čelist. Zhruba jeden metr dlouhá hlava velkého dravce se napřímila. Albertosaurus zkoumal své okolí. Podle vysoké vrstvy sněhu poznal, že za uplynulých pár týdnů pronásledoval stádo anatotitanů již hodně vysoko na sever. Teď, po krátkém spánku, pro který si vybral dobře chráněné místo mezi stromy, se opět vydá na lov. Pomalu protáhl a napřímil patní kosti, které pro větší pohodlí při spánku „složil“ pod třítunové tělo, krátkými předními končetinami se zapřel o zem, a mohutné stehenní svaly ho vyzvedly do kýžené čtyřmetrové výšky. Dravec byl ostražitý. Bál se hlavně dvou věcí. Ve spánku ho mohl objevit rozzuřený rohatý dinosaurus – ceratopsid – a doslova ho ubodat ohromným rohem v nosní části lebky, v horším případě by pak mohl narazit na svého většího „bratrance“, věčně nepříčetného tyranosaura. Potom by ho zachránil jen rychlý útěk. Dospělý tyranosaurus byl o polovinu delší a trojnásobně těžší než devítimetrový albertosaurus. Většinou si přímo nekonkurovali, protože zatímco obr lovil nebezpečné ceratopsidy, jako byl triceratops nebo torosaurus, specializoval se jeho menší příbuzný na mnohem slabší kořist – kachnozobé dinosaury. Mezi ty patřili i anatotitani, jejichž stádo právě teď pronásledoval.

Albertosaurus věděl, že nemusí spěchat. Stopy stáda byly dobře znatelné v udupaném sněhu, a průměrná rychlost býložravců tvořila sotva čtvrtinu rychlosti lehce klusajícího dravce. Dnešního pozorovatele by na tomto hrůzném lovci zaujalo několik věcí. Jistě ne to, že byl bipední, jako obrovská většina teropodů, ani jeho titěrné přední končetiny, které u tohoto druhu Albertosaurus megagracilis již atrofovaly na pouhé opory při vstávání ze země. Zajímavější bylo, že dinosaurovi probíhal od krku po celých zádech až ke konci ocasu široký pruh opeření, chránící jeho tělesnou teplotu. Na mohutných, tříprstých končetinách s velkými drápy tak připomínal své blízké příbuzné-ptáky. Nemohl však být jejich předchůdcem, protože v tu dobu již praví ptáci existovali celých 70 milionů let. Albertosaurus ovšem nevěděl, že má s nimi společné předky, jen jako kočka velké, dravé dinosaury ze skupiny Maniraptora. Nemohl ani vědět, že jejich společné rysy jako přítomnost pernatého pokryvu těla (který se vyvinul z původně pevných plazích šupin) a především teplokrevnost, která je znakem nejvýše stojících obratlovců – savců a ptáků – zamotají o eony věků později hlavu všem paleontologům. Dokonce takovým způsobem, že začátkem 21. století překlasifikují ptáky ze samostatné třídy do skupiny Avialae jakožto „moderní“ dinosaury.

Albertosaurus se mohl jako ostatní dinosauři pohybovat rychle díky vzpřímeným končetinám, které nebyly jako u ještěrek a krokodýlů vybočeny do stran, ale byly funkcí stehenních výrůstků zapojeny do pánve ze strany, čímž noha získala vertikální polohu pod tělem. Oproti své kořisti měl navíc delší nártovou část nohy a dokázal se tak pohybovat podstatně rychleji. Není divu, že po pár minutách běhu měl celé stádo již na dohled. Ustoupil proto z vyšlapané stezky a ponořil se do křovin na její pravé straně, aby se nepozorovaně mohl přiblížit až k okraji stáda. Moment překvapení hrál během lovu nesmírně důležitou úlohu. Zkušený teropod věděl, že čelní útok proti velkým samcům chránícím samice a mláďata by pro něj nemusel dobře dopadnout. To si mohl dovolit jen Tyrannosaurus, a to ještě nesměl udělat chybu. Proti pětitunovým anatotitanům a jejich švihajícím ocasům by neměl velkou šanci. Bylo třeba způsobit ve stádě paniku a oddělit mláďata nebo nemocné či staré jedince. Ty pak v relativním klidu a bezpečí udolat někde stranou. Stádo nikdy nepřijde takto vzdálenému kusu na pomoc.

Dravec věděl, že nebude odhalen. Postupoval za hradbou řídkého, ale sněhem zavátého lesa, na úrovni posledních členů stáda. Kachnozobí dinosauři měli dobrý čich, ale jejich nozdry v nízkých teplotách nepřijímaly čichové podněty z okruhu přes několik desítek metrů, protože energickým nasáváním mrazivého vzduchu by si mohli poškodit sliznici. I to albertosaurus věděl. A věděl také, kdy zaútočit. Zrychlil, až se dostal na úroveň vedoucího samce. Pak se stočil do leva, vyrazil z lesa přímo před něj a hrozivě při tom řval. Přesně podle plánu nezaútočil, ale způsobil nevýslovnou paniku v dosud pokojném stádě. Zatímco jeho přední část, tvořená výhradně velkými, tmavě zbarvenými samci, se po počátečním úleku již formovala k obraně, ostatní jedinci se dali na bezhlavý úprk do všech směrů. Dravec počkal, až na něj „přední voj“ zaútočí a mrštně se jim vyhnul. Pak je rychle oběhl a začal pronásledovat nejbližší kořist. Tou se naskytlo asi šestimetrové mládě, které se zoufalým bučením prchalo zpět po stádem vyšlapané stezce. Náskok dvaceti metrů smazal rychlonohý lovec během pár vteřin a zaútočil z boku. Hrozné čelisti se sevřely kolem nechráněného krku mláděte. Za chvíli již bylo po všem. Stádo se teprve teď opět seběhlo a utvořilo obranný kruh. Nebylo to ale již třeba. Albertosaurus měl kořist, která mu vystačí na dlouho. Možná až na týden. Do té doby nebude potřebovat lovit.

Pocitem sytosti opojený dravec odpočíval opět na chráněném a vyvýšeném místě mezi keři. Vyhlédl si malý pahorek nad stezkou, kde měl dobrý přehled o dalších putujících stádech hadrosauridů (jak se ještě jinak říká kachnozobým dinosaurům) a jak doufal, také případných dravých konkurentech. V tom se ale přepočítal. Albertosaurus měl stejnou nevýhodu jako ostatní dinosauři zde – jeho čichové schopnosti byly značně omezeny. A to ho málem stálo život. Tyranosauří matka s jedním odrostlým mládětem právě klusala podél očividně hojně využívané stezky, když jejich zrak spočinul na místě nedávného boje. Stopa krve, táhnoucí se ke křovinám, kam si zřejmě lovec kořist odtáhl, aby ji mohl nerušeně sežrat a pak pokojně trávit, byla ještě čerstvá. Teplá krev zatím odolávala přívalu sněhových vloček a zůstala odkrytá. Velká samice věděla, že pustí-li se do pronásledování aktérů boje, najde již jen ohlodané kosti a nasyceného dravce, ale to ji jen povzbudilo. Nepotřebovala potravního konkurenta teď, když se musí uživit i s téměř dospělým mládětem. Dávno věděla, o co snazší je lovit hadrosaury než rohaté dinosaury. Vlastně se na ně zčásti přeorientovala a mládě si tento zvyk brzy osvojilo. Pro albertosaura to byla hotová pohroma. Z dominantního postavení teď spadl na druhou kolej. A oba tyranosauři mu budou usilovat o život, kdykoli se k tomu naskytne příležitost. Jako teď. Nasycený dravec stále odpočíval na pahorku mezi keři. Plný žaludek a stabilní tělesná teplota ho konejšili ke spánku. Jediné víčko bez druhotné blanky na obou očích se střídavě pohybovalo, postupně ale padalo dolů čím dál tím víc. Až spadlo úplně.

Probudil se náhlým duněním právě včas, aby postřehl, že z obou stran útočí tyranosauři. Jindy zdlouhavý proces protahování nohou teď zkrátil na vyhoupnutí se vzhůru. Nohy ale nebyly stavěny na tak rychlé zatížení a albertosaurus se chtě nechtě poroučel opět k zemi. Měl však štěstí, sklouzl po sněhu až k okraji pahorku a pak se skutálel jako mohutný kmen stromu dolů. To mu dalo čas, aby se dole znovu postavil. Jakmile se rozběhl plnou rychlostí, neměli již vztekle řvoucí obři naději. Albertosaurus dokázal utíkat padesátikilometrovou rychlostí, čímž by porazil všechny olympijské sprintery. Tyranosauři byli také stavěni pro poměrně rychlý běh, ale jejich velikost je přeci jen limitovala. Než seběhli z kopce, byl uprchlík již daleko. Pro tuto chvíli měl vyhráno. Ale byl si jistý, že ho dvojice bude sledovat, kdykoli spatří jeho tříprsté otisky stop ve sněhu. Podvědomě navíc tušil, že s těmito dravci něco není v pořádku. Viděl již spoustu tyranosaurů, ale tihle byli zvláštní. Nevykazovali pestré, zelenobílé žíhání jako ostatní, byli matně šediví. Od temene hlavy až k ocasu se jim táhl nízký hřeben tvořený prodlouženými výrůstky na svrchní straně obratlů. A byli obrovští. O něco větší matka byla šestnáct metrů dlouhá a vážila dobrých osm tun. Její hlava měřila přes 160 centimetrů. Jak by mohl vědět, že ho neohrožovali tyranosauři, ale jejich nejbližší příbuzní ze skupiny Tyrannosaurini, dynamosauři. Druh Dynamosaurus imperiosus patřil k největším suchozemským predátorům v historii. Svým nenápadným zbarvením byl lépe uzpůsoben k lovu ve vyšších, sněhem pokrytých oblastech. Jeho oči nesměřovaly do stran jako u jurských alosaurů, ale dopředu, takže viděl stereoskopicky, prostorově. Díky tomu mohl odhadovat lépe vzdálenosti při lovu. Byl teplokrevný jako albertosaurus, a stejně jako on – viděl barevně.

Vyhoštěný dravec utíkal dlouho. V mysli se mu stále vybavovaly obrovské čelisti, jejichž sevření unikl jen o vlásek. Když se přeci jen trochu uklidnil a zvolnil tempo, byl od místa incidentu již několik kilometrů. Dospěl na okraj jakési široké, lesklé plochy. Měla v průměru něco přes dvěstě metrů a byla oválného tvaru. Byla podivuhodně rovná. Téměř uprostřed zaznamenal bystrozraký lovec pohyb. Byli to malí dromeosauridi, jedni z posledních. Tyto srpodrápé přízraky prožívali dobu největšího rozkvětu v období spodní křídy, o nějakých padesát milionů let dříve. Tehdy se objevily i gigantické formy těchto predátorů, kterým se dnes často říká „raptoři“. Kostry deinonychů a utahraptorů vzbuzují dnes v člověku pocit hrůzy. Dromeosauři lovili ve skupinách a mohli si tak troufnout i na podstatně větší kořist, než byli sami. To se týkalo především těch menších. A malí byli i členové skupinky, které albertosaurus pozoroval. Jejich činnost nechápal, neboť jeho mozek nedokázal rozlišit pojmy jako hra nebo zábava. Nechápal ani, proč tito inteligentní dinosauři tak vesele piští, když se po té zvláštní hmotě rozběhnou, spadnou a pak klouzají na boku ještě o několik metrů dál. Neustále to opakovali. Pozorovatele to znepokojovalo čím dál víc. Měl vrozený respekt a strach z věcí, kterým nerozuměl. Výhružně zařval. Nad ledovou plochou se jeho hlas rozléhal jako dunění hromu. Celé okolí zamrzlého jezera ztichlo. I malí dinosauři ustali ve hře. Nervózně postávali, prohlíželi si albertosaura, ale neutíkali. Věděli, že se ho nemusí bát, dokud zůstanou na ledě. On to však nevěděl. Sestoupil až k okraji zamrzlého jezera. Opatrnost u něho přece jen zvítězila nad hněvem. Rozhodl se nejdřív vyzkoušet povrch, na kterém by zahnal nebo rovnou zabil drzé dinosaury. Nejprve led jemně očichal. Nezaznamenal žádný pach. Poté pomalu natáhl jednu tlapu a položil jí na něj. Studil, ale na rozdíl od sněhu se nebořil. Všechno bylo zvláštní, podezřelé. Instinkt obřího dravce zachránil. Rozhodl se ustoupit. Kdyby se pustil do pronásledování dromeosauridů, s velkou pravděpodobností by utonul v mrazivé lázni. Led uprostřed jezera by jeho váhu nevydržel.

Ani v této oblasti s průměrnými ročními teplotami okolo nuly nežili jen dinosauři. Obrovským rozmachem vývoje procházeli jejich nejbližší příbuzní, ptáci. Ti koncem křídového období již vytlačovali ptakoještěry a nastupovali na jejich místo. Méně přizpůsobiví pterosauři, kteří sice dosahovali v tomto období druhem Quetzalcoatlus northropi rozpětí křídel až 12 metrů, ale byli již evolučně staršími typy letců, ocitli se na evolučním ústupu. Oproti ptákům měli velmi zranitelná „křídla“, tvořená vlastně jen tenkou blánou napjatou mezi prodlouženým čtvrtým prstem a zadní končetinou. Navíc se nedokázali vyrovnávat s rychle se měnícími podmínkami, které zvýšená horotvorná činnost a rozpad kontinentálních bloků na konci druhohor přinášeli. Žili na Zemi stejně dlouho jako dinosauři. A stejně jako oni teď postupně vymírali. V drsných klimatických podmínkách této oblasti ptakoještěři nežili. Zato ptáků tu hnízdilo již několik stovek druhů. Měli hustší vrstvu prachového peří a větší oči než jižněji žijící druhy. To byly jasné znaky adaptace na chladné klima. Jejich sociální cítění bylo velmi složité a také stavěli důmyslná hnízda, která umisťovali vysoko v korunách stromů, z dosahu predátorů. Kromě ptáků však prožívali rozkvět i savci. Po 170 milionech let od svého vzniku, kdy živořili ve stínu dinosaurů a jejich velikost po tuto nepředstavitelně dlouhou dobu nepřesáhla velikost kočky, cítili nyní svou příležitost. Počet druhů dinosaurů se sice pomalu, ale zato jistě již zhruba dvacet milionů let snižoval. Přirozených nepřátel malých savců – ornitomimidů a dromaeosaurů – ubývalo. Tak se na konci Křídy objevili první (i když velmi drobní) zástupci prakopytníků, hlodavců, budoucích kytovců a dokonce i primátů.

Albertosaurus se mnohokrát setkal jak s ptáky, tak se savci. Jak by ale mohl tušit, že těm maličkým zvířátkům patří budoucnost planety. O ničem takovém teď nepřemýšlel. Měl horší starosti. Již několik dní nejedl. Po tom, co ho napadli dynamosauři, ztratil stopu stáda anatotitanů. Žádná nová stáda v okolí nenacházel. Větší dravci je zřejmě zahnali na sever. A v žádném případě si netroufal vrátit se k původnímu lovišti, které si přivlastnili. Ráno sice objevil stádo triceratopsů, ohromných rohatých dinosaurů vážících až dvanáct tun, ale to neznamenalo žádnou výhru. Věděl dobře, že by mohl skolit jen menší mládě, ale všechna mláďata byla zuřivě bráněna svými matkami i celým stádem. Kdyby se dostal před metr dlouhé rohy dospělého jedince, byl by roztrhán na kusy. Přesto pomalu postupoval za stádem, čekal na příležitost. Všiml si, že ceratopsidi udržují klasickou stádní formaci, uprostřed šla chráněná mláďata, okolo silní, dospělí jedinci. V čele postupovala mohutná, zkušená samice. Byla stejně dlouhá jako on, ale mnohem robustnější. Chvílemi se zastavovala a okusovala stonky a větve okolních křovin svou hrozivou zobákovitou tlamou. Jako na povel ji pak napodobili i ostatní. Stádo se synchronizovalo podle vůdčí samice. S odstupem několika desítek metrů sledoval albertosaurus každý pohyb jednotlivých triceratopsů, především pak mláďata. Možná, kdyby přece jen zkusil způsobit paniku a oddělit mládě…

Najednou se z lesa před stádem vyřítili dva obří dravci. Hrozivě řvali a pokoušeli se předstíranými útoky oddělit některého jedince od zbytku stáda. Hned je poznal. Matka s téměř dospělým, ale nezkušeným mládětem. Nastal boj dvou dominantních samic, které u zmíněných druhů překonávaly velikostí samce. Vůdkyně stáda triceratopsů energicky zatroubila. Byl to signál k zformování obranného kruhu. Jen díky její autoritě překonali rohatí dinosauři paniku a počali utvářet kruh kolem mláďat, svým ohromným kostěným límcem a metr dlouhými nadočnicovými rohy směrem ven. Vytvářeli neprostupnou hradbu, kterou nemohl prorazit ani nejsilnější dravec. Dynamosauřice to hned pochopila. Provedla útočný manévr, s hlavou skloněnou až téměř k zemi proběhla jen pár metrů před čelními členy obranného uskupení. To mělo nečekaný efekt. Vznětliví ceratopsidi neudrželi formaci a několik z nich vyběhlo se skloněnými hlavami a napřímenými rohy přímo za ní. Samozřejmě ji nemohli dohonit, byl to jen zastrašovací manévr. Jeden však nepostřehl, že ostatní se již vzdali pronásledování a dál se vzdaloval od stáda. Než si to stačil uvědomit, bylo pozdě. Dosud nečinně přihlížející mládě zaútočilo zezadu. Přes metr dlouhými čelistmi skousl Triceratopse u kořene ocasu. Pak prudce trhnul hlavou na stranu a vytrhl velký kus masa. Při tom ale ztratil rovnováhu a spadl hned za napadeného dinosaura. Triceratops byl v tuto chvíli již ztracen. I kdyby ho dynamosauři přestali pronásledovat, byl odsouzen k postupnému vykrvácení z hrozivé rány. Bolest ho doháněla k nepříčetnosti.

Matka si to s hrůzou uvědomila, až když bylo pozdě. Než se mládě stačilo znovu postavit na nohy, bylo sraženo dvoumetrovou rohatou hlavou. Jeden z rohů na „čele“ zuřivého býložravce přitom prorazil jeho hrudník. Z posledních sil ještě rohatý mstitel vyskočil na dodělávajícího nepřítele a svou mnohatunovou vahou mu drtil lebku a hrudník. Ani tehdy nemohla matka nic dělat. Zuřivý triceratops vybíjel svou poslední energii a během několika minut měl i on osud zpečetěn. Do té doby byl ale stále krajně nebezpečný a byl by hazard se s ním znovu pouštět do křížku. Za chvíli už bylo po všem. Triceratops naposledy zatroubil a svalil se vedle mrtvého mláděte. Dva nesmiřitelní nepřátelé, jejichž rody spolu sváděli evoluční boj po několik stovek tisíc generací, teď jako krvavý symbol této války leželi vedle sebe a jejich krev se mísila. Když potom samice očichala mrtvé mládě, rozlehl se krajinou táhlý, žalostný řev. Zatímco stádo rohatých dinosaurů bez jediného ohlédnutí v poklidu opouštělo tuto mýtinu smrti, ona se nechtěla od mláděte vzdálit. Ještě několik dní bude od jeho mrtvoly odhánět drobné mrchožrouty. Pak i v ní převáží ztrátou mláděte opět nastartovaný rozmnožovací pud a začne pátrat po samci

Albertosaurus pozoroval se zaujetím celou scénu dobře schován v keřovitém podrostu na okraji mýtiny. Dělal si naději na hostinu z uloveného triceratopse, ale setrvání dospělého dynamosaura mu v tom zabránilo. Vydal se poohlédnout po kořisti jinde. Přesto, že byl statným samcem v dobré fyzické kondici, po žádné družce se teď neohlížel. I kdyby nějakou potkal, stejně by ji pouze zahnal, nebo by došlo k boji. Na rozdíl od větších tyranosauridů, jako byli tyranosauři, dynamosauři nebo asijští tarbosauři, se nepároval v libovolnou dobu, ale jen v určité roční době. Bylo to až na podzim. Tehdy se jeho nadočnicové oblouky zbarvily vlivem buněčných chromatofor do křiklavě jasných teplých barev, naznačujících připravenost k páření. Po oplodnění pak samice šla vlastní cestou, vývoj zárodků ve vejcovodech se přes zimu zastavil a obnovil se až na jaře, takže se po nakladení vajec líhla mláďata do hojnosti potravy na počátku léta. To bylo důležité, protože se živila zprvu bezobratlými živočichy. Tomuto jedinci bylo již přes třicet let a otcem se v životě stal mnohokrát. Po světě již pravděpodobně běhaly celé tisícovky jeho potomků. O budoucnost svých genů se tedy rozhodně starat nemusel, a už vůbec ne teď, na jaře. Hlad ale přetrvával a byl stále vtíravější a neodbytnější. Brzy už se bude muset najíst čerstvého masa. Albertosaurus se dál prodíral lesním porostem, kde byl nejlépe maskován.

A pak se to stalo. Temná obloha nad jeho hlavou se náhle rozjasnila. Jakési obrovské zářící těleso prolétlo vysoko nad ním a po chvíli zmizelo kdesi daleko za jižním obzorem. Dravý dinosaurus tomu nevěnoval přílišnou pozornost. Nedaleko před ním pochodovalo stádo edmontosaurů, vedle anatotitanů posledních kachnozobých dinosaurů. Byli jim velmi podobní, dosahovali zhruba stejné velikosti, jen se lišili barvou kůže. Na rozdíl od šedých až černých trupů anatotitanů měli vykreslený červený vzor na bílém podkladě, tvořící mozaiku, která se lišila u všech jedinců. Neexistovali dva edmontosauři s naprosto shodnou kresbou. Podle ní se členové stáda dokázali dobře identifikovat. Sloužila také jako ukazatel hierarchického postavení. Nejdůležitější samci měli nejsložitější mozaiku a naopak. Svou tělesnou teplotu si chránili řídkým porostem primitivního peří po celém těle. Jednotlivci se při chůzi vždy navzájem dotýkali hlavou nebo ocasem. Albertosaurus to pozoroval, ale pramálo ho tyto maličkosti zajímaly. Stále hladověl. Podařilo se mu sice ulovit několik malých savců, kterým předtím tlapou rozryl noru, ti ho ale nemohli nasytit na dlouho. Mládě edmontosaura by znamenalo lepší hostinu a přitom bylo zápolení s ním poměrně snadné.

Albertosaurus chvíli obhlížel situaci a potom se rozhodl pro ověřenou strategii. Kryt za nízkým svahem předběhl po straně stádo. Náhle změnil směr a s mocným řevem vběhl býložravcům přímo do cesty. Ti si ho ale vůbec nevšímali. Poděšeně otáčeli hlavy za sebe. Dravec pochopil, že intenzívní zvuk, který se kolem rozléhal, nepochází z jeho hrdla, byl mnohem silnější. Mezitím se daleko na jihu rozzářilo jasné světlo, které doslova rozsvítilo potemnělou krajinu. Dravec a jeho kořist tu teď stáli tiše a konsternovaně vedle sebe. Poděšeně zírali na hrůzné divadlo, které se mezitím rozpoutalo několik tisíc kilometrů od nich. Jakoby pochopili, že nárazem obřího asteroidu jejich éra končí a nechtěli ještě na jejím úplném konci být smrtelnými nepřáteli. Jakoby věděli, že právě před minutou skončily druhohory, trvající závratně dlouhých 186 milionů let. Že právě teď se začne tvořit pověstná iridiovo-platinová vrstvička, sloužící geologům k rozpoznávání rozhraní dvou period. Doby dinosaurů a doby savců.

Druhohory skončily. Po několika minutách zasáhla nárazová vlna i toto údolí. Neměla však větší sílu než svěží letní vánek. Zatímco ekosystémy v jižnějších oblastech Laramidie byly zcela zlikvidovány, zde již rázová vlna a další projevy neměly zdaleka takový efekt. Dinosauři, kteří jako každé jaro putovali přes ohromné vzdálenosti až sem, tak byli vlastně náhodně zachráněni. Ještě nejméně dva miliony let budou vládnout světu a nedovolí savcům prosadit se. Po dobu stejně dlouhou jako celá evoluce člověka budou dál diktovat pravidla ostatním skupinám živočichů. Nebudou to ale „klasičtí“, druhohorní dinosauři. Budou to trosečníci paleocénu, nejstarší periody třetihor, vyhnanci z ráje v novém světě krytosemenných rostlin, ptáků a savců. Budou to opravdoví dinosauři nové éry.

…

Epilog: Po celých 150 let po svém objevení byli dinosauři obětí mnoha špatných interpretací, vědeckých předsudků i mylných předpokladů na základě jejich podobnosti s dnešními plazi. Teprve v poslední čtvrtině minulého století pochopila skupina osvícených vědců, že byli úplně jiní. Před námi teď vyvstává naprosto neuvěřitelný a fascinující svět dinosaurů, jedna z nejdelších a zároveň nejobdivuhodnějších kapitol historie života na Zemi. Během posledních let se (až na výjimky) poměrně stran zájmu médií přepisovaly celé učebnice. Dinosauři nespadají do žádné z Linného tříd obratlovců. Jsou teplokrevní, mají pernatý pokryv těla, jsou prokazatelně předky a nejbližšími příbuznými ptáků, existují po dobu osmdesátkrát delší než dosud my. A pokud má pravdu většinový vědecký názor, pak existují v současné době ve vyšším počtu druhů než my, savci. Dosud jsme tyto tvory nazývali jednoduše – ptáci. Žijí na této planetě již nejméně 150 milionů let a nic nenasvědčuje tomu, že by se již ocitli na postupném vývojovém ústupu.

„Praví“, tzv. neptačí dinosauři možná neskončili svoji závěrečnou pouť s dopadem Chicxulubského meteoritu na Yucatánském poloostrově, jak vděčně popisují katastrofické scénáře vědeckých i popularizačních periodik. Nálezy dinosauřích zubů i kostí společně s pylovými zrny třetihorních rostlin nejsou dnes totiž ničím neobvyklým. V této povídce jsem se zmiňoval o severoamerických „survivorech“, kteří kritickou hranici 66 milionů let překročili možná o celé dva miliony let. Na zatím hůře prozkoumaném superkontinentu Gondwaně, který byl tvořen dnešní Jižní Amerikou, Afrikou a dříve i spojenou Australo-Antarktidou, zcela zřejmě existovali dinosauři ještě delší dobu. Životní podmínky se tam od konce křídy téměř nezměnily, v oblasti Amazonie a rovníkové Afriky jsou dnes téměř stejné pralesy jako tehdy na území celého kontinentu. Přesto, že dnes již téměř určitě žádný „klasický“ dinosaurus neexistuje, zdá se velmi pravděpodobné, že tito podivuhodní živočichové přežili hluboko do oné nové éry kenozoika, na jejímž nejzazším konci se objevil člověk.

…

V. Socha, 2002

(první verze povídky).

…