Jinak také "hřích literárního mládí", první neumělé dílko, které jsem sesmolil kdysi v šestnácti. V původní formě, čtenář tedy snad odpustí zjevné nedostatky tohoto literárně nezralého pokusu ;o)

Hřbitovní kříž

Tento příběh se skutečně odehrál někdy v 50. letech minulého století ve Frenštátě pod Radhoštěm. V malebném městečku na úpatí Moravskoslezkých Beskyd dnes stěží najdete někoho z dříve narozených občanů, kdo by si tento příběh nepamatoval nebo o něm alespoň neslyšel. Rád bych se pokusil převyprávět ho všem, kteří mají chuť naslouchat.

Bylo již ke třetí hodině odpoledne, když se Alois vracel z práce, a jako obvykle si cestu domů trochu prodloužil u piva ve společnosti kamarádů v místní hospodě. Alois pracoval jako zedník v místním stavebním podniku a staral se hlavně o údržbu rekreačních budov v této turisticky atraktivní oblasti. Nové nebylo třeba stavět, staré kapacitou zcela postačovaly, ale pocházely většinou ještě z doby za císaře Františka Josefa I., a tak o občasnou opravu nebo celkovou restauraci objektů nebyla nouze. Alois o tom příliš nepřemýšlel, byl spokojen s tím, že má práci, rodinu a hlavně kamarády, se kterými se často vídá u piva. Na tyto okamžiky se těšil z celého dne nejvíc, často si už ráno představoval, jak krásné to bude, až zase vejde do lokálu, poručí si pár kousků….

Ten okamžik právě nastal. Alois vzal vesele za kliku, pozdravil jako obvykle hostinského a objednal si. U stolu v rohu místnosti na sebe hned upozornili jeho důvěrně známí přátelé a pozvali ho ke stolu. „Jen co si přistavím židli, hoši“, konejšil jejich netrpělivost. A pak už se vyprazdňovaly sklenice, vyprávěly se více či méně pravdivé historky, pomlouvalo se, občas si někdo vzpomenul na „zbrusu nový“ vtip. A čas utíkal. Alois věděl, že manželka je doma sama s malou dcerou, a že mu určitě vynadá, když přijde pozdě. To pozdě bylo mezi nimi smluvně stanoveno na „po sedmé“ večer.

Bylo čtvr na sedm, ale Alois dnes nějak nechtěl smlouvu o včasném příchodu dodržet. Tady byla přeci jen lepší zábava. Poslední dobou se manželé odcizili. Alois podezíral svou ženu, že je mu nevěrná, ona mu zase vyčítala, že si hledí víc hospody než své rodiny. Tady byli kamarádi i pivo. Tak co by dělal doma? „Poslyš Lojzo…“, vytrhl ho najednou hlas kamaráda Franty z pochmurných myšlenek, „…..ty jseš takovej nebojácnej, tak bys moh‘ zkusit tuhle kravinu. Pepa říkal, že když dneska o půlnoci přineseš věnec, co má na hrobě starej Holáň, bude ti celej tejden platit po třech půllitrech denně. A ještě budeš hrdina. Stačí zajít na hřbitov na kraji města, vzít ten věnec z hrobu a přinýst ho sem. Tak co, seš srab nebo ne?!“ Alois si pomyslel, že je pěkná pitomost, krást z čerstvého hrobu pohřební věnec, ale právě dopíjel osmý kousek a myšlenky se mu tak trochu motaly v hlavě. Po dalších minutách naléhání kamarádů souhlasil. Spíše ale aby měl pokoj, než kvůli ceně za splněný úkol. Ne, že by se bál. Už od svých osmi let věděl, že žádná strašidla ani duchové nejsou. A na hřbitově jsou přeci jenom mrtvoly, které vám těžko něco provedou. Bylo půl dvanácté. Hospoda by většinou byla již poloprázdná, ne-li zcela prázdná, ale kvůli netradiční sázce všichni zůstali. Taková „událost“ se opakuje jednou za pár let. „Aby tě nechytil, sotva vychladnul!“, přidávali někteří morbidní humor ke zhoustnutí atmosféry. Alois se trochu motal, ale byl pravý štamgast, který přece něco vydrží. Za notné podpory osazenstva hostince vyrazil do noci. Na cestu mu svítilo jen pouliční osvětlení. Marně vzpomínal, jestli se u hřbitova taky svítí. Nohy se mu pletly, občas šel po jiné straně ulice než původně zamýšlel, ale cestu k hřbitovu měl zafixovanou v podvědomí velmi dobře, neboť tam před nedávnem pochoval svou tetu. Opět tedy upravil směr chůze, a za chvíli již míjel poslední chalupu na cestě k místu, kde končí životní pouť většiny zdejších obyvatel. „Konečně, už jsem tady“, mumlal si, aby přemohl strach a navodil si pocit, že všechno je tak nějak v pořádku. Pomyslel si, že to před ním určitě zkoušeli i jiní. Jistý si tím ale rozhodně nebyl.

Chtěl to už mít za sebou, a tak rychle trhnutím pootevřel zarezlou železnou bránu, kterou tu nikdo přes noc nezamykal, a vešel dovnitř. Holáňův hrob poznal hned, měl velký železný kříž u hlavy náhrobku a pohřební věnec se stuhou, který na něm ležel, šlo poznat zdaleka. Hned za zdí hřbitova totiž stála lampa pouličního osvětlení, a tak Alois našel poměrně vbrzku svůj cíl. Když se blížil k hrobu, jeho nervozita stoupala. Holáně dobře znal, co ten by tomu asi řekl. Jak by se tvářil. Najednou si Alois připadal jako malý kluk, který dělá nějakou zvlášť nepěknou lotrovinu. Vzpomínal, kdy se starým pánem naposledy mluvil, ale alkohol mu zabránil si na cokoliv podstatného upomenout. „Dyť je to kurňa jedno, chlapi v hospodě čekaj, tak ať viděj, že jsem větší machr než oni, poserové“. Pravou rukou uchopil věnec, ale neodhadl správně jeho hmotnost, zavrávoral a posadil se na náhrobní desku. Pokusil se vstát, ale….nešlo to.

V okamžiku ho zachvátila ho přímo nadpozemská hrůza, jakou ještě v životě nezažil. Hrůza znásobená výčitkami svědomí a snad i alkoholem. NĚCO HO DRŽELO. Neodvážil se otočit…v duchu viděl ruku umrlce. Zornice se mu rozšířily smrtelným strachem. „Prosím, pusť mě. Už to nikdy neudělám, prosím….“ Ráno šla Anežka, zdejší postarší vdova, jako každý den zapálit svíčku na hrobu svého zemřelého muže. Málem vykřikla hrůzou, když spatřila člověka bledého jako mrtvola, sedícího na náhrobní desce starého Holáně. V pravé ruce držel pohřební věnec…..a jednou kšandou pracovního overalu byl zaháknutý za kříž v hlavě náhrobku. Proto nemohl vstát a odejít. Celou noc se však neodvážil ohlédnout. Příliš se bál. Epilog: Když přijela sanitka k hřbitovu, přítomný lékař konstatoval, že muž byl téměř k smrti vyděšený, nedokázal dočasně komunikovat s okolím, byl podchlazený a měl sotva hmatatelný tep. Po týdnu stráveném na interní klinice se zčásti vzpamatoval, ale od té doby trpěl depresemi, psychickými poruchami různého rázu a probouzel se často hrůzou ze spaní. Jeho povedení „kamarádi“, kteří ho oné noci do celé věci dotlačili, se ani neobtěžovali jít ho zkontrolovat, když se dlouho nevracel. Asi v jednu hodinu ráno se šli domů v poklidu vyspat. Doslov: Jak jsem napsal již v úvodu, jde o autentický příběh. Pouze jména jsou smyšlená. Tento příběh si neklade nároky na gramatickou (před. uvozovky), ani slohovou dokonalost, jde pouze o první literární pokus mé osoby. Vlastně ani nejde o povídku, jen o převyprávění skutečnosti v trochu pozměněné, snad "akčnější" podobě. Děkuji za pochopení.