Jenom štít a meč

…aneb Nová povídka z mé skromné dílny…od děje příběhu nás letos dělí již 2062 let.

         Jenom štít a meč

Je docela zvláštní, že člověk má čas na nepraktické rozjímání i v těch nejhorších životních situacích. Vlastně teprve když jsme v životní situaci, kterou bych označil jako pořádný průšvih, začínáme uvažovat o věcech způsobem, který nám jindy přijde naprosto zcestný. Nemůžu pak jedním dechem nedodat, že jsem toho právě nyní výsostným příkladem. V situaci, kterou by mi opravdu nemohl závidět ani nejvyrovnanější stoik, přemítám o tom, jestli by mě ještě před pár měsíci napadlo, že budu dnes čekat na smrt právě tady. Taky jsem se před malou chvílí přistihnul při tom, že sám sobě kladu otázku, zda existuje fatum, všemocný životní osud. Třeba jsem teď mohl ležet na tablinu v atriu nějaké přepychové stabijské vily, usrkávat drsné kampánské víno z měděných pohárů a nechat si otroky předčítat poezii. Místo toho se už sotva držím na nohou, objímám z posledních sil kůl palisády našeho obraného valu a zírám do temnoty přede mnou, jako bych věřil, že se tam někde ukrývá řešení všech mých problémů. Nevím, jestli si s námi pohrává nějaké fatum, ale zato vím, že už brzy dostanu odpověď na jinou, zcela zásadní otázku. Totiž jak dlouho ještě budu naživu. Do jejich útoku už zbývá nanejvýš pár hodin. Takovou příležitost prostě nemůžou promarnit, už by se nemusela opakovat. A my bohužel nemáme dostatek síly ani prostředků, jak se udržet, než přijdou sbory od desáté legie. Ale to předbíhám vlastní myšlenky. Někdo mi jednou říkal, že před smrtí se člověku znovu přehraje celý život před očima. Může to tak být, ale já nerad nechávám věci náhodě. Než konečně přijdou naši nepřátelé, zkusím trochu zavzpomínat sám. Na víc už teď beztak nemám sílu.

            Moje jméno je Gaius Saturninus a jsem řadovým legionářem manipulu principů třetí kohorty dvanácté legie Caesarova galského kontingentu. Ve skutečnosti to znamená, že jsem jen jeden z řadových vojínů, co se občas ohání mečem, většinou ale jen dolabrou nebo motykou při stavbě cest, táborů a opevnění. Nicméně uznáte, že v tomhle podání to zní docela  vznešeně. Jak jsem se k legii dostal není už snad podstatné. Celý můj předchozí život mi teď připadá nedůležitý a irelevantní tváří v tvář aktuální situaci. Ale někde se začít musí. Narodil jsem se v latinské Nole ve stejném roce, kdy začala občanská válka italiků. Naše rodina přišla během bojů o veškerý majetek a otec později spáchal sebevraždu. Odešli jsme tedy podle zvyku do Říma a usadili se jako poloviční žebráci v jedné ubohé suburské čtvrti. Celé dětství jsem pak strávil jako pomocník v jistém páchnoucím jirchářství na dobytčím trhu. Když jsem se po setmění vracel do naší činžovní inzuly na Via Biberatica, ruce mi páchly močí a krví, takže se mě všichni stranili. Vysloužil jsem si přezdívku Urinosanguis a platil jsem za místního šaška. Po téhle životní zkušenosti jsem přijal s nadšením myšlenku nechat se naverbovat do armády. Bylo to rok po uzavření triumvirátu mezi Gaiem Caesarem, Markem Lepidem a Gnaeem Pompeiem. Caesar dostal tehdy do správy provincii Galii a sliboval válečná dobrodružství a nejspíš i lepší život pro kluky jako já. Jakýsi centurion tehdy procházel naší ulicí a ptal se po všech mladících, kterým už bylo sedmnáct. Jako tehdy  devatenáctiletý jsem byl také předveden. Onen setník byl válečný veterán, svaly měl ze železa a jizvy ukazovaly na mnoho prodělaných bitev. Když nám pak barvitě vyprávěl o prožitých  dobrodružstvích, jak se s armádou podíváme po světě, budeme mít stálý přísun jídla a pití a občas nezadatelné na bohatou kořist, nemohli jsme prostě odolat. Je to už hodně let a teď se nad tím bezděky musím pousmát. Od chvíle, kdy jsem pak odříkal sborově slavnostní přísahu na Martově poli, jsem proléval střídavě krev a pot v Hispanii, Galii, Germánii Inferior a nedávno i na jihu Britannie. Prošel jsem čtyři tisíce šest set mil mauretánskou pouští, pannonskou rovinou, hercynskými pralesy i helvétskými horami. V neklidné době nebylo o bitvy nouze a už jsem pochoval mnoho kamarádů. Kolik nepřátel jsem zabil už nevím. Přestal jsem počítat po dvou tisících. Vlastně se splnila většina slibovaných věcí…neměl jsem nouzi o dobrodružství, cestování, většinou ani potraviny. Bohužel nás ale zapomněli včas varovat, že římský voják musí nejenom umět bojovat a být připraven zemřít za náš senát a lid římský, ale musí taky umět přemístit za den sto tisíc liber zeminy a postavit tábor o straně pětiset dvoukroků, obehnat ho valem po celém obvodu a vybudovat strážní věže z osmipalcových trámců, přitom se střídat s hastaty a triarii na hlídce, aby nás při tom barbaři vesele nezasypali střelami a kamením. Není divu, že se vžilo rčení: Chcete mít perfektní stavbu? Zavolejte na to armádu… Jenom za poslední sezónu jsme postavili dvě stě mil silnic pro vozatajstvo a obchodní karavany. Přemostili jsme padesát řek a říček, probourali se sedmi mílemi kamene při stavbě tunelů a založili čtrnáct vojenských osad a stálých táborů pro dvacet tisíc mužů. To všechno na nepřátelském území, mezi statisíci pravidelně se bouřících kmenů Galů a Germánů. Člověk si za čas zvykne a fyzická námaha ho tak otupí, že bitvu přijme jako vysvobození. S barbary jsme se srazili jen za poslední půlrok osmkrát a jen jednou jsme měli mírnou početní převahu. Přesto má dvanáctná legie dosud skoro plný početní stav. Bojovali jsme už s Helvécii u Araru, prošli jsme s Caesarem celou Zadní Galii a svedli mnoho řežeb. Pozabíjeli jsme desetitisíce barbarů, vyhladili několik jejich kmenů a mnohé jsme přesídlili v zájmu klidu provincie. Přitom jsme v bojích většinou proti mnohonásobné přesile ztratili dodnes jen 152 vojáků. Ostatní legie jsou na tom podobně. Římské zbraně jsou stále chloubou boha Marta. Sám jsem viděl mnohokrát důkazy římské odvahy a osobní statečnosti vojáků za přítomnosti Caesara. Když se v kritických místech bitvy objevil purpurový plášť vrchního velitele, i vysílení a ranami posetí vojáci znova vstávali a třeba s holýma rukama se vrhali do největší vřavy. Sám se skoro divím tomu, že naši vojáci, většinou o půl stopy menší než Galové a Germáni dokážou při vlastní nevýhodné pozici a početní převaze nepřítele vždycky rozhodnout boj ve svůj prospěch. Alespoň zatím to tak vždycky bylo. A pokud máme čas semknout štíty, odhodit zblízka pilum a potom tasit meč v trojřadé formaci, s jízdou na křídlech…je za chvíli rozhodnuto o výsledku bitvy i národa.

            Ale asi mi do myšlenek vstupuje příliš mnoho přání a nadějí. Teď je situace poněkud odlišná. Mám poprvé od Araru strach. Tehdy to byla moje první velká bitva, dnes je to už něco jiného. Nebojím se boje ani smrti, jen toho nepříjemného pocitu při čekání na něco, co už určitě brzy přijde. Strach z neurčitosti. A nikdo z nás to už nemůže zastavit. Jak už jsem říkal, je nás tu příliš málo. Je mi až hanba při myšlence, že bych tu nejradši nebyl. Jak jsem se tady vlastně ocitnul? Tak daleko od poslední bašty civilizace. No ano, jistě…ta Caesarova děkovná slavnost odhlasovaná senátem. Je to teprve pár týdnů a už mi to připadá jako dávná minulost. Když se nám konečně podařilo podmanit zbývající germánské kmeny Narviů a Atuatuků, byla celá Galie prohlášena za klidnou a náš vrchní velitel odjel do Říma posbírat svoje zasloužené pocty. Těsně před odjezdem ale dostal to prokleté hlášení, že jsou nějaké problémy s průjezdem našich kupeckých karavan na úpatí Vysokých Alp za řekou Rhodanem a Lemanským jezerem. To území je pod kontrolou neklidných kmenů Nantuatů, Veragrů a Sedúnů, kteří nutí kupce platit vysoká provozní cla. A co jiného by měla dělat římská armáda než dohlížet na hladký průběh římského obchodování? Bohužel byla pro tenhle nevděčný úkol vybrána právě naše legie, spolu s oddílem jízdy a nějakými vojáky od extraordinarii – zvláštních sborů. Na zvláštní úkol zvláštní lidi. Každopádně jsem byl sám zvědav, co přesně se od nás očekává. Náš tribun Servius Galba se tvářil od začátku náramně důležitě, takže jsem předpokládal, že budeme bojovat přímo z pochodové formace. Vyrazili jsme rychle, protože jsme nestáli o průtahy během pochodu nezmapovaným lesem a ušli jsme za den skoro třicet mil. Kromě pár odrzlých galských hlídek na koních jsme první dva dny nezaznamenali žádný kontakt s nepřítelem. Nakonec pak stačilo svést pár menších bitev a dobýt dvě špatně hrazené tvrze jako demonstraci naší síly. Jednu jsme za půl dne podkopali, druhá se sama vzdala po prvním pohledu na narychlo postavenou čtyřpatrovou obléhací věž s beranidlem. Už třetí den po této úspěšné epizodě k nám místní horalé sami poslali poselstva, rukojmí i nabídky ke smíru. Galba, který měl Caesarovu plnou důvěru a zplnomocnění k takovým činům se nicméně rozhodl umístit dvě kohorty legie v Nantuánském území a sám s námi ostatními přezimovat ve zvláštní vsi kmene Veragrů, která se jmenuje Októdúrus. Tahle vesnice leží v údolí s malou rovinkou okolo a je ze všech stran svírána obrovskými štíty hor. Protékající řeka ji dělí téměř přesně na dvě části. V jedné je mnoho zahloubených polozemnic, obydlí běžné u těchto kmenů, druhá je spíše kultovním okrskem a sídlem hlavního domu vůdce. Po krátké dohodě se naše, teď už neúplná, legie usadila ve druhé polovině vesnice, veškeré obyvatelstvo se přemístilo na opačný břeh.          

            Nechci ani vzpomínat, jak nepříjemně se hloubil příkop v kamenité horské krajině, kde permanentně mrzlo a kolem nás už poletovaly vločky sněhu. Jenom prach, pot a sníh. Základní výkop byl hotov až po setmění, takže jsme pracovali ve světlech pochodní. Galba se rozhodl nechat svoje kohorty přečkat celou zimu ve vesnici a hned druhý den dal rozeslat posly po okolních osadách ke svážení obilí do tábora. Byl jsem rád, že tuhle nevděčnou úlohu nemusím vykonávat sám. Uměl jsem si živě představit nadšení místních, když i to málo, co tahle nehostinná krajina dala, musí z většiny odevzdat intervenčnímu vojsku. Říkal jsem si, jak dlouho to asi budou poklidně snášet? Asi jsem nebyl v legii sám, ale zato určitě jeden z prvních, koho děsila po nocích představa, že už někde tajně po lesích uzavírají smlouvy…a vyčkávají příhodného okamžiku k útoku. Samozřejmě jsme po celém okolí rozesílali jízdní hlídky, které měly za úkol pečlivě sledovat situaci. Systém římského zpravodajství obecně vzato funguje perfektně. Po nově zbudovaných silnicích a každých několik desítek mil se stanicí, kde lze vyměnit koně, se zprávy šířili velkou rychlostí všude, kam bylo potřeba. Když se někde u Rýna schylovalo k povstání, za pouhé tři týdny byly schopny legie v nejbližším táboře přejít celou Zadní Galii a vzbouřence porazit. To ovšem bohužel neplatí o našem současném domově Októdúru. Cesty jsou tu špatně udržované, stále zablácené a plné kaluží, střídají se tu zrádná rašeliniště a kamenité pouště ve vyšších polohách. Je tu temno a hrozná zima. Většina legií je daleko odtud zaměstnaná dohlížením na klid a pořádek u čerstvě podmaněných kmenů. Netvoříme ani kompletní legii, po odvelení dvou kohort je nás jenom tři tisíce osm set padesát. Hádám, že kolem nás bude přichystáno kolem třiceti tisíc barbarů ve zbrani. Sami proti přesile. To je ta opěvovaná římská odvaha. Jenom doufám, že ne taky blbost. Každopádně je fakt, že s naším výcvikem se nemůže srovnat nic, co praktikují před bojem naši nepřátelé. Nováčci v legiích nedělají první měsíce celé dny nic jiného než tvrdé zocelování těla i mysli. Všichni musí umět zvednout mnohokrát za sebou nad hlavu kládu těžší než jsou sami, dělat s ní dřepy a házet s ní od sebe. Musí za sebou utáhnout povoz s pěti dalšími vojáky i do mírného kopce a pak se střídají. Celý den se trefují oštěpy a meči do terčů a holou rukou musí umět přerazit třípalcový kůl. Dále se učí přesekat vzrostlé stromy jenom hispánským mečem, musí umět slézat strmé skalní stěny s plnou výzbrojí a vydržet opakovaně prudké rány dřevěným mečem do břicha i zad. Zbytek volna tráví nácvikem stavby tábora a vztyčování stanů a především souboji mezi sebou, ať už pěstními, zápasem nebo i meči. Když první fáze výcviku skončí, přímo se nemůžou dočkat opravdového boje. Tváří v tvář římské profesionalitě zatím málokdy barbaři odolali, a to i když byli v přesile deset na jednoho.

            Tady jsme ale konečně v nejlepší naději na pořádný nářez. Legie je oslabená nejenom nepřítomností dvou kohort, ale i tím, že spousta dalších vojáků odešla po okolí hledat píci a zásoby na zimu. Mnohdy nás není v táboře ani polovina předepsaného počtu. Věci se nebezpečně zvrtly. Vlastně jsem se vůbec nedivil tomu, co se stalo včera. Když jsme se dnes ráno probudili, hlídky už měly napilno. Všiml jsem si, že někteří vojáci z pomocných sborů opevňují ve spěchu vnější palisádu, jiní kontrolují sklad výzbroje a další cosi vyměřují po obvodu příčné cesty táborem. Byla vlhká a mrazivá ranní mlha, takže nebylo vidět daleko, přesto mi neušlo, že všichni bdělí obyvatelé tábora občas otočí hlavu k severnímu úpatí skalisek a nervózně cosi vyhlížejí. Samozřejmě jsem se podíval taky tím směrem, ale byl tam jen obvyklý obrázek: pozvolný přechod pastviny v hustou clonu lesa, která se pak táhla dál až k hranici vegetace vysoko nad naším táborem. Už jsem opět klopil hlavu, když jsem koutkem oka zahlédl nějakou zvláštní nesrovnalost nad skalním převisem. Mlha se už trochu rozplývala, ale vidět bylo jen chvílemi, když opar na chvíli ustoupil. Čekal jsem trpělivě, až se to stane, abych si potvrdil původní dojem. Bohužel se naplno potvrdil. Když mlha trochu opadla za hřeben, nebylo pochyb. Po celé šířce obzoru stály v rozestupu hordy barbarských válečníků, připravených na nás ve vhodný okamžik udeřit. Vypadalo to, jako by se schválně stavěli na odiv a demonstrovali tak svoji početní sílu. V mlze se ty zástupy nepřátel zdály nekonečné. Teprve teď jsem si všimnul další podezřelé věci, která ale ve světle té první byla jen logickým dodatkem: vesnice na druhém břehu řeky byla prázdná. Některé ohně v chatrčích ještě doutnali, všichni tedy odešli nejspíš pod rouškou předešlé noci, aby se zúčastnili zřejmě již delší dobu chystaného spiknutí. Důvody jejich konání byly nasnadě – oslabený počet našich legionářů a tedy výrazná vlastní převaha, nevýhodné postavení našeho tábora i strach ze stálého porobení římskou mocí a přeměna vlastní domoviny v část provincie Gallia. Navíc byli vůdcové okolních kmenů nadmíru rozzuřeni na Galbu a jeho prefekty, že si od nich hned po příchodu vymohli jako rukojmí vlastní děti. Místní barbaři prostě nerozumí základům diplomacie. Bohužel se nás teď budou snažit ze všech sil přesvědčit aspoň o svých válečných kvalitách. Ale i kdyby je neměli – zřejmě jich je tolik, že by nás mohli umlátit třeba klacky. Vesnice samotná měla jenom pár desítek obyvatel a na svou velikost budila dojem opuštěnosti, ale pravděpodobně ještě před naším příchodem uteklo do okolních lesů několik set dalších barbarů zde žijících. Z ostatních vsí pak přicházeli zřejmě všichni, schopní udržet meč, klacek nebo kámen. Určitě už odřízli i naše zásobovací cesty a znemožnili tak přísun jakékoliv materiální pomoci. Podle některých zbloudilých koní, vracejících se během dne po paměti do tábora už bez jezdce, nám bylo jasné, jak rozsáhlá vzpoura kmenů ve skutečnosti je. Tohle není jenom povstání, to už je hotová válka proti Římu.

            Hned odpoledne svolal Galba válečnou radu. Až do hlavního stanu velitele musel znít hrozivý pokřik zdivočelých hord, kterých byly na okolních pahorcích tisíce a vědomi si své převahy se stále více přibližovali. Na poradě padly návrhy nechat tábor táborem, provést jeden mohutný výpad a probít si cestu dolů do údolí, kde už semknutá legie dokáže odrazit jakýkoliv počet nepřátel. Většina důstojníků ale zastávala odvážný návrh vytrvat a hájit za každou cenu tábor. První plán byl nicméně ponechán v záloze jako nouzové řešení. Obávám se, že ho beztak budeme brzo potřebovat. V tuto roční dobu se tu stmívá brzy a tak než jsme stačili dokončit opevňovací práce, padla tma. Teď tu všichni stojíme jen v neklidném, mihotavém světle loučí u palisády a zoufale se snažíme zůstat bdělí, protože útok může přijít každou chvíli. A nás je tu opravdu velmi málo.

Chtěl bych se ještě jednou podívat do Říma. Nějak už mi najednou nedochází, proč tu vlastně jsme. Za co přesně tady bojujeme. A jestli to vůbec stojí za ty každodenní oběti. Téhle odpovědi se nedočkám. Ale na tu hlavní jsem připraven.

            Netrvalo dlouho a kdesi v lesním zákrytu na sever od tábora se ozvalo táhlé zatroubení na vojenský roh. Na to znamení se z lesů po celém obvodu tábora vyřítili zuřiví bojovníci pomalovaní podobně jako Britanové modrými a červenými barvami. Jejich odhodlání bylo nezměrné, protože cítili velkou příležitost vypořádat se s nenáviděnou okupační armádou. Někteří neměli v ruce víc než jen klacek nebo kámen, ale drtivá většina jich nesla oštěp nebo meč, mnozí měli praky a třístopé luky. Protože se sbíhali k táboru z výšiny, vrhali houfně kameny a těžká kopí na vojenský val z výšky a snadno přehazovali palisádu. Velký účinek to ale nemělo, naopak tím přidávali zásoby zbraní nepříteli. Klidně a odvážně Římané čekali u palisády, až první z tisíců barbarů dorazí až k patě valu. Zahloubené hroty kolců před palisádou si začaly nemilosrdně vybírat oběti prvních útočníků, které nenapadlo ve vražedném amoku podívat se pod nohy. Bolestný řev zraněných jenom přidával na odhodlání dalším vlnám barbarů, kteří už dorazili k příkopu. Teprve pak začali Římané vrhat na blízko pilum a střílet zapálené šípy. Účinek byl strašlivý, ani jedna rána neminula cíl a za několik minut se na dně příkopu pod valem hromadily desítky těl, po kterých se snažili přeběhnout jejich spolubojovníci. Když někde obrana ochabovala, vojáci z druhé, zabezpečené strany přibíhali na pomoc. Jen tři římští vojáci byli zraněni a tři tisíce barbarů už leželo bezvládně v příkopě, přesto se příliv útočníků zdál nekonečný. Teď už věděli, že bojují o holou existenci svých kmenů. Takovou troufalost Římané neodpouštějí. Proto bojový zápal útočníků nepolevoval, ale i po několika hodinách stále sílil. Při svém počtu se snadno Germáni mohli střídat a nahrazovat mrtvé, raněné i bojem zcela vyčerpané. Naproti tomu Římané už po šesti hodinách zuřivého boje, kdy každý voják musel stále setrvávat na svém stanovišti a nemohl si  ani na chvíli vydechnout, prožívali krizovou situaci. Začínalo docházet střelivo jakéhokoliv druhu a mnohým vojákům se už podlamovaly nohy. Na některých místech už nebyli schopni bránit čerstvým posilám nepřítele v zasypávání příkopu a strhávání valu. Situace se stala velmi nebezpečnou pro celou dvanáctou legii.

            Servius Galba nervózně přecházel jenom se štítem od jedné strany tábora ke druhé a snažil se povzbudit vojáky k vytrvání v boji. Když přišel k místu, kde právě někteří barbaři už téměř přelezli barikádu, neváhal se sám vrhnout na prvního z nich a ulehčit tak na moment vyčerpaným legionářům. Nicméně časem sám shledával situaci téměř beznadějnou. Když už byl příkop na dvou stranách zpola zasypán a proud germánů neustával, přiběhli k němu vrchní setník Publius Sextius Baculus a vojenský tribun Gaius Volusenus, oba známí svou osobní statečností v boji z minulých bitev. Galba rychle uznal jejich návrh: poslední šancí je provést krajní prostředek – výpad z tábora.

            Římané neměli tento způsob vedení boje rádi, připadal jim potupný a nedůstojný taktiky legií. V situacích jako tato ale skýtal jedinou šanci na záchranu. Přechod od defenzívy k ofenzívě nepochybně vzpruží ducha mužů cvičených k tvrdému boji a možná zvrátí průběh střetnutí konečně na stranu válečných profesionálů. Bude to ale stačit proti tak strašné přesile? Galba se už nerozmýšlel ani vteřinu a dal po setnících rozhlásit tento plán. Bylo přikázáno ustat s opětováním střelby, pouze se krýt štítem a sbírat síly. Všichni legionáři zaklekli za své vypouklé scuty a se třpytem pomsty v očích čekali na signál k výpadu. Trubači ještě každé kohortě v rychlosti vysvětlovali, ze které brány tábora mají učinit výpad, a kterým směrem ve spolupráci se sousedním sborem. Během několika minut vypracovali důstojníci plán na vítězné zakončení téměř ztracené bitvy. Pokud se plán povede, bude to znamenat drtivé vítězství a úctu Caesara i Říma. Pokud ne, je pro dvanáctou legii vše ztraceno.

            Na znamení se k bráně seběhli signifeři s odznaky legie i jednotlivých kohort. Galba se pak vyhoupnul na provizorní pódium z ještě nepoužitých fošen a oslovil vojáky. Plynulost a jasnost jeho řeči v tak osudové chvíli znamenala, že se každé slovo, každý nádech velitele vryl hluboko do paměti všech přítomných. Pokud přežijí, jednou o tom jistě budou vyprávět svým vnukům. Padla připomínka památky otců, kteří jako první začali vlastní krví dobývat toto území pro senát a lid římský. Byl zmíněn sám vrchní velitel Caesar a jeho důvěra ve statečnost vojáků a schopnosti oblíbené legie. Konečně byl zmíněn mlžnou dálkou zahalený Řím a jeho nesmrtelná vděčnost svým občanům po všechny budoucí věky, jakož i odměny, čekající vysloužilce v Itálii. Na závěr projevu impulzivně vytrhl Galba standartu legie vojínovi a prohlásil, že „jestli nyní dopustíme, aby se nepřítel zmocnil našich insignií, nezasloužíme si vrátit se kamkoliv, natož pak do Říma nebo na oči Caesarovi. Naše vlastní životy a naše čest je teď zcela v našich pažích. Bojíte-li se smrti, pomněte, že tato přijde brzy tak jako tak, ať tady v táboře nebo na kopci před ním…ale první způsob smrti je hanebný, ten druhý nás přibližuje nesmrtelným bohům“. Potom se dramaticky odmlčel a nechal znít jenom křik z vnějšku tábora a tupé nárazy kamení a oštěpů do legionářských štítů. S každým dalším úderem rostlo odhodlání vojáků teď již nad únosnou míru. Jeden po druhém začali s taseným mečem vstávat a provolávat slávu Caesarovi, Galbovi i Římu. Když jezdci strhli bránu, na nic netušící barbary, kteří již oslavovali vítězství, se hnala rozzuřená lidská stěna.

            Prvních několik řad barbarů bylo doslova zkoseno semknutou řadou legionářů. Ti se vyřítili sice zuřivě, ale natolik disciplinovaně, aby neudělali taktickou chybu. Celá řada postupovala rychle a drtivě, štít na štít a kopí vpřed. Tady nebyla přesila barbarům nic platná. Proti vycvičeným a zoceleným Římanům tváří v tvář mohli jenom ustupovat. Obrat situace během tak krátké chvíle vnesl mezi Germány panickou hrůzu. Jejich povaha byla taková, že pokud vítězili a úspěch v bitvě byl nadosah, bili se a přinášeli jakoukoliv oběť; jakmile však vítězství bylo ztraceno a štěstí se odvrátilo, rychle panikařili a ztráceli hlavu. A tak po několika pokusech sjednotit se po vzoru Římanů a postupovat společně, začali vesměs ustupovat a utíkat do okolních lesů. Ti, kteří měli štěstí, našli útočiště kdesi v hustých hvozdech a horských úkrytech. Mnoho jich ale kohorty obklíčily a pak se už boj změnil v prosté zabíjení. Oficiální politikou římské samosprávy bylo praktikovat velkorysost vůči přátelským kmenům, ale také přísné trestání nebezpečných povstání a všech jejích účastníků. A tak smrti neunikl skoro nikdo z těch, kteří ještě před okamžikem nadějně útočili na tábor.

            Po bitvě byla pláň okolo tábora posetá tisíci mrtvol, v drtivé většině germánských bojovníků. Do útoku se podle odhadu setníků zapojilo na třicet tisíc nepřátel, z toho celá jedna třetina jich tu našla smrt. Drtivou porážku jim způsobilo pouhých osm kohort o necelých čtyřech tisících legionářů. Římské ztráty činily jen 173 vojáků a několik desítek osob od vozatajstva a pomocných sborů. Jízda přišla o ne víc než stovku ekvitů. Nadvláda Říma nad územím Veragrů a Sedúnů byla navýsost potvrzena a prodloužena na neurčito. Přesto Galba po této bitvě nechtěl znovu pokoušet štěstí, dobře si pamatoval, že sem koneckonců přišel za jiným účelem. Navíc znovu nastala nouze o potraviny. Zbídačené kmeny barbarů měly po bitvě vlastních problémů víc než dost. Velitel tedy rozkázal zbourat tábor a zapálit vesnici, všechna stavení v ní rozbořit a udělat ji veskrze neobyvatelnou. To byl symbolický význam mementa pro případné další vzbouřence. Potom byl konečně odtrouben signál k odchodu. Římané se seřadili do pochodového šiku, auxilie vepředu a vzadu, legionáři jako hlavní úderná síla vprostřed a to, co zbylo z jízdy po stranách. Daleko vpředu jel oslabený průzkumný oddíl. Během dlouhého pochodu nedošlo ani k jednomu kontaktu s nepřítelem. Takový byl účinek rozhodné bitvy na psychiku barbarských kmenů. Demonstrace síly se osvědčila jako nejlepší prevence nenadálých útoků. Galba tak dovedl legii beze ztrát do Nantuánska, odtud pak do území kmene Allobrogů a tam v bezpečí přezimoval.

 

Doslov: Gallia est omnis divisa in partes tres… Právě tak začíná slavné klasické dílo Gaia Iulia Caesara Comentarii de bello Gallico (Zápisky o válce galské), kde poněkud strohým, nicméně velmi výmluvným způsobem popsal vojevůdce své úspěšné vojenské tažení do Galie v letech 58 až 51 před naším letopočtem. To vedlo v konečném zúčtování k podmanění tohoto obrovského území odpovídajícího celé dnešní Francii, ale i Belgii, Švýcarsku a části Německa. Caesarova kampaň zajistila Římanům nadvládu nad tímto územím na dalších téměř pět století a byla základem pro další výboje imperiální válečné mašinérie v období principátu. Během osmi let galské války se jméno Caesar stalo pojmem, který si v mnoha obdobách připomínáme dodnes. Z tohoto jména vzniklo i slovo císař, které označovalo světskou hlavu křesťanstva po celý středověk. Jeden muž se stal nejmocnějším občanem věčného města v době jeho nastávající světovlády a díky oddanosti a síle svých legií dovedl ke zdaru i druhou válku, válku občanskou. Ta začala 10. ledna roku 49 před naším letopočtem legendárním překročením říčky Rubico v Galii Předalpské. Do roku 46 porazil Caesar předchozího diktátora Gnea Pompeia Magna a zmocnil se takřka neomezené vlády nad říší, byť pod zdáním právní legality. 1. ledna 45 nechal učencem Sósigénem změnit nevyhovující kalendář, ten se pak podle něho jmenoval juliánský a používal se v Evropě až do roku 1583, v Rusku dokonce do roku 1917. Když se pak roznesla zpráva, že se chce Caesar nechat prohlásit králem, (přičemž Římané tento titul bytostně nenáviděli od roku 510 př. n. l., kdy byl poslední král Tarquinius Superbus vyhnán), vyvolalo to obecné zděšení a strach o zachování republikánských jistot. Ještě nikdy nedržel jeden člověk v rukou tak obrovskou moc. Ta se však stala svému majiteli záhubou. O březnových idách, 15. března 44 před změnou letopočtu, byl Gaius Caesar zavražděn spiknutím senátorů. Následoval druhý triumvirát, další krvavá občanská válka a konečný hrob republiky postavený Caesarovým dědicem Octavianem, prvním principem, jemuž pozdější tradice přisoudí roli prvního císaře. Budoucnost potvrdila Caesarova slova, že není v jeho vlastním, ale spíše v obecném zájmu, aby jeho život nebyl ohrožen. A podobně jako v jeho životě, také impérium, na jehož vzniku měl nemalý podíl, procházelo obdobími vzepjetí i úpadku. Po fantastickém nástupu k moci a ovládnutí celé poloviny tehdy známého světa přišla doba úpadku, způsobená mnoha vnitřními i vnějšími oslabujícími faktory. Samotný Řím skončil roku 476 našeho letopočtu sesazením posledního císaře Romula Augustula v propadlišti dějin. Jeho někdejší moc a sláva, tak jako ta Caesarova, však přetrvává a její odlesk citelně vnímáme i nyní, stačí když se podíváme na některou monumentální památku z tohoto mladého, ale zároveň i zlatého věku lidstva.

            A jaký osud potkal řadového vojáka Gaia Saturnina? Byl jedním z prvních, kteří se vyhrnuli z brány tábora a po odvážném boji, kdy sám převzal od zraněného signifera standartu a povzbuzoval k boji ostatní, byl pouze dvakrát lehce zraněn. Galba mu za statečnost udělil pochvalu a jmenoval ho optiem své kohorty. V této hodnosti pak překročil se svým vrchním velitelem Rubicon, svedl pod jeho velením bitvu u Zély i rozhodující střetnutí s Pompeiem u Farsálu. Po Caesarově smrti se raději stáhl do ústraní a žil poklidným životem soukromníka. Dožil se požehnaného věku 101 let i katastrofální porážky Varových legií v Teutoburském lese. Jeho vnuk, Lucius Sentius Saturninus vedl roku 6 našeho letopočtu vojsko na trestnou výpravu proti králi Marobudovi, který sídlil v oblasti dnešních středních Čech. Přesto, že byla tato výprava odvolána kvůli povstání v Pannonii, část tohoto vojska se na naše dnešní území dostala. Saturninus by pak byl jediným Římanem známým podle jména, o kterém můžeme prohlásit, že se procházel po území naší vlasti. Bez jediného roku jsou to už dvě tisíciletí.

———

Reklamy

1 komentář

Filed under Literatura

One response to “Jenom štít a meč

  1. autor

    Případné čtenáře tímto prosím o shovívavost. Patřím k pisálkům, kteří píší rychle a najednou a text po sobě čtou (snad z kreativní nervozity?) nanejvýš jednou. Za případné stylistické chyby, které se (- jak věřím a doufám – jen zcela výjimečně) mohly vyskytnout, se tedy předem omlouvám. Z hlediska historické autentičnosti na tomto místě uvádím, že popisovaná bitva se opravdu odehrála, a lze se o ní dočíst ve zmiňovaném Caesarově díle (Zápisky o válce galské, Praha 1964; kniha III., str. 70-73)Quod bonum, faustum, felix, fortunatumque sit.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s