Další povídka staršího data

Jedná se o jakousi pokusnou sondu na pomezí stále populárního žánru sci-fi a stále populárnějšího (pseudo)vědního oboru kryptozoologie (věda o tajemných, dosud člověkem neobjevených tvorech). Povídka je poměrně krátká a poněkud dějově disproporční, což je dáno především snahou autora (už jsem zmínil, že jde o moji maličkost?) příliš nenudit a nezdržovat průchod k hlavní pointě příběhu, která se vynoří na samém konci. Povídku jsem psal ze zvyku rychle (řádově desítky minut) a přečetl ji po sobě (opět ze zvyku) toliko jednou, proto velectění čtenáři snad omluví případné nedostatky (které snad časem opravím v nějaké vyspělejší verzi)….

To místo je někde uprostřed deštného pralesa v Kongu, stovky kilometrů od nejbližší civilizace. Dosud neměl nikdo nejmenší tušení, co se tady skrývá. Ale už brzy nadejde čas, kdy někdo to děsivé tajemství odhalí…

Mokele mbembe

 

Jack Milcott měl svou práci opravdu rád. Nevyžadovala únavné celodenní vysedávání v kanceláři, ani každodenní styk se „zajímavými“ a hlavně příliš hovornými lidmi. John toužil po této profesi již od útlého věku. Často si uvědomoval, že si vlastně splnil svůj dětský sen. Měl totiž atraktivní a důležitou práci. Navíc dosti prestižní. Milcott byl paleontolog.

Paleontologie prodělala v poslední čtvrtině minulého století ve Spojených státech obrovský boom. Zčásti tomu tak bylo i díky vysokorozpočtovému trháku Jurský park, ale především díky nově vzedmuté vlně nadšení široké veřejnosti, a také díky novým objevům, které zcela změnily vědecký pohled na dinosaury. Bylo by pošetilé myslet si, že jediným objektem paleontologie v téměř 4 miliardy let dlouhém evolučním řetězci je období dinosaurů zaujímající jen jeho 4 procenta. Jistě, jsou i vědci specializující se na trilobity, paleozoické ramenonožce, therapsidy, mamuty, nebo třeba pravěký hmyz….žádná z těchto skupin vymřelých živočichů ale nemůže nabídnout tolik tajemství a překvapujících odhalení jako zástupci nadřádu Dinosauria.

Začalo to v roce 1975, kdy malá skupina vědců sdružená okolo akademika Johna Ostroma publikovala v časopise Scientific American článek Renesance dinosaurů. Autor, paleontolog Robert T. Bakker v něm postupně uvedl devět nenapadnutelných faktů, které jasně svědčily o endotermitě (teplokrevnosti) alespoň některých zástupců těchto druhohorních plazů. Po počáteční vlně nevole, pramenící ze strachu před bouráním dalšího „vědeckého“ tabu, byly nakonec pod tíhou faktů tyto nové „kacířské“ teze povýšeny na obecně přijímané dogma. Pokud by dnes někdo obhajoval koncepci paleontologů – staromilců o těžkopádnosti a evolučním omylu v případě dinosaurů, zřejmě by se mu všichni vysmáli. Před několika lety byly navíc objeveny otisky pernatého pokryvu těla u některých drobných dravých dinosaurů. Dávný předpoklad, že se z dinosaurů vyvinuli ptáci, byl tak opět posílen.

Jeden takový nález měl Jack právě teď na preparačním stole. Byl to jen malý úlomek vápencové desky tvaru obdélníku o rozměrech asi 15 na 28 cm. Pro oko laika by nic nenasvědčovalo, že jde o vědecký poklad. Paleontolog ale moc dobře věděl, co je ve hře. Několik novinových článků v Timesu a Newsweeku. Možná reportáž na Discovery. Větší návštěvnost muzea a víc peněz na další výzkum. Povzdechl si. Vedle NASA a jejích vesmírných projektů je paleontologie jen chudou příbuznou. Na celém světě je na výzkum dinosaurů věnováno jen okolo jednoho milionu dolarů ročně. To je velmi málo, alespoň ve srovnání s tím, kolik se vydává na pitomosti jako je projekt SETI, vliv ultrafialového záření na ještě nenarozené děti nebo úprava genomu slepic. Samozřejmě uznával význam genetiky a vesmírných výzkumů. Jen si lámal hlavu nad tím, proč lidi touží poznávat vesmír a mimozemské civilizace, když  ani přesně nevědí, odkud přišli, jaké měli předky a co bylo na Zemi před nimi. Je to jako s člověkem, který by totálně ztratil paměť, nevěděl kdo je a jak se ocitl tam kde je, ale zajímalo by ho jen, co je za tím lesem napravo od něho. Úvah ale rychle nechal, protože při neopatrném pohybu s vysokootáčkovou preparační jehlou by mohl cenný nález poškodit. Na vyhlazené destičce se již rýsoval celý pánevní pletenec, jedna lehce kraniálně vytočená stehenní kost.  Tibia je fragmentární, fibula chybí úplně, články prstů ale nepoškozené. To je důležité pro identifikaci. Zachovala se jen asi třetina celkové délky kostry, ale Jack si byl již téměř jistý, že má před sebou mládě druhu Sinornithosaurus milenii. Tento taxon byl popsán v roce 1999 kanadskou expedicí v čínské lokalitě Liao-ning, pokladnici koster živočichů z období před zhruba 135 miliony let. Tento malý dravý dinosaurus měl takřka stejný objem peří jako moderní orel jeho velikosti. Nebylo ovšem uzpůsobené k létání, ale k tepelné izolaci. Čtyřiceticentimetrové mládě, jehož pozůstatky se teď po milionech generací opět dostávají na světlo, ho mělo také.

Zvonění telefonu zapůsobilo na soustředěného vědce jako studená sprcha. „Do prčic, zrovna teď, když čistím prsty,“ pomyslel si během vypínání preparační aparatury. Při odstraňování horniny z křehkých částí kostry, jako jsou články prstů, se musí postupovat zvlášť opatrně.

„Milcott“, pronesl co možná nejúsečnějším tónem aby dal najevo svou nevoli z vyrušení.

„Dobrý den, omlouvám se jestli ruším“ odtušil muž na druhém konci spojení.

„Jmenuji se Samuel Stafford, víte, majitel měsíčníku Science for People. Určitě nás znáte. Tuhle jsme psali o saharské expedici doktora Serena. Znáte Serena.“

„Jasně že ho znám. Potkávám ho na SVPčkách každý rok. Ale bohužel mám teď spoustu práce, takže jestli mi něco chcete…..“

„Omlouvám se pane doktore. Rád bych se s Vámi dohodl na pozdějším termínu, ale čas mě tlačí ještě víc než Vás. Tak, ehm, k věci….zřizuju expedici do Konga. Potřebuju paleontologa. Vy jste v tuto chvíli největší odborník na dinosaury na americkém kontinentě. Samozřejmě dostanete zaplaceno, na té reportáži časopis vydělá opravdu, opravdu hodně peněz. Umíte si to představit? Najdeme živého dinosaura, vy ho popíšete a já ho nafilmuju a vyfotím. Lidi budou žasnout a platit za časopis, ve kterém uvidí jeho fotky.“

Milcott se pousmál. To snad není pravda. Od práce ho vyrušuje pitomec, který věří na kryptozoologické bludy prvního řádu a ještě má tu drzost jít s tím za ním.

„Tak Same“ oslovil Stafforda familiérně, „je mi líto, že Vás zklamu, ale poslední zástupci nadřádu, který jste zmiňoval, vymřeli beze zbytku před 65 miliony let. Není absolutně žádná šance….“, načež byl přerušen.

„Ale vy sám jste přeci před časem publikoval studii o paleocénních dinosaurech. Podle té dinosauři přežili….“.

Tentokrát ho přerušil Jack. „….do starších třetihor, jen pár milionů let. Před 60 miliony lety nebylo po nich už ani stopy, to mi věřte. Takže se nezlobte, ale podle mě nemá ta expedice smysl. Tudíž se jí nezůčastním. Jsem vědec, ne  lovec duchů.“

„No, s tím jsem popravdě tak trochu počítal. Věřte, že za pouhý týden neserióznosti dostanete skvěle zaplaceno. A s vedením muzea jsem již také mluvil, souhlasí s tím, že by to posílilo prestiž některých expozic. Popravdě, souhlasili s Vaším uvolněním po dobu expedice.“

Jack se musel zhluboka nadechnout. Pochopil, že jeho nadřízení již rozhodli. Bez jeho vědomí. Má tady důležitou práci, do které je plně zabraný a teď ji má přerušit, aby se mohl zůčastnit pochybného lovu přízraků v tropickém pralese. Co jeho pověst seriózního vědce?

Opět jako by to vytušil, spustil Stafford: „Samozřejmě Vaše jméno bude oficiálně spojeno s expedicí jen v případě, že bude úspěšná. No, moc se těším na spolupráci doktore Milcotte. Potřebné informace Vám budou zaslány faxem. Věřte, že tady tvoříme historii!“

Nato se rozloučil a položil sluchátko. Milcott jen stál a pomalu absorboval všechno, co v předcházející chvíli slyšel. Ten člověk to na něj vychrlil takovým tempem. Nebyl ani čas pořádně se rozzlobit. Zdálo se, že o všem je již rozhodnuto, koneckonců je jenom zaměstnancem Chicago Field muzea, jehož vedení si to přeje. „Tak abych šel balit“, pomyslel si ironicky.

O tři dny později stál Jack v hangáru malého soukromého letiště na okraji Chicaga. Podle návodu si vzal sebou jen věci osobní potřeby, o proviant a materiální zabezpečení expedice bylo postaráno. Stafford byl mecenáš více podobných výprav. Sponzoroval expedice hledající Yettiho, obří krakatici, kolosálního žraloka Carcharodon Megalodon nebo obří kajmany v Amazonii. Byl blázen do kryptozoologie, vědy zabývající se záhadnými, dosud vědecky nepopsanými zvířaty. V této věci nebyl žádný diletant.

Milcott ho poznal hned. Byl to středně vysoký, statný padesátník s pěstěnou bradkou. Rangerský klobouk mu zakrýval značně pokročilou plešatost a objem  jeho pasu svědčil o časté chuti k jídle. V tuto chvíli z něj ale sálala dětská radost a nadšení, kterým se snažil nakazit i další dva muže, stojící vedle něho a nakládající batohy do malého dopravního letadla. Když přicházel blíže, dostával stále větší vztek, jak si rozvzpomínal na přepadový telefonát, který mu přidělal starosti navíc a udělal z něj pitomce. Měl chuť tomu tlustému krypto-enthusiastovi pěkně z očí do očí říct, co si o něm myslí. Ale ovládl se.

„Doktor Milcott!“ Tenhle hlas Jack od jisté doby nenáviděl. „Tak Vás tu máme! Jistě máte spoustu otázek, na ty dostanete odpověď během letu. Teď bych Vám rád představil jádro našeho týmu “, pronesl slavnostně, načež začal hlasitě oslovovat kolemstojící a ukazovat na ně. Ti byli většinou zabráni do práce, takže jen pokynuli a pokračovali v činnosti. Ze Staffordova projevu vyplynulo, že „jádro“ týmu tvoří všehovšudy jen pět lidí. Mechanik Mike (příjmení Stafford  neuváděl), který má na starost dobré fungování hloubkových sonarů, kamerové techniky, táborového agregátu a dalších technických záležitostí; zoolog Timothy, specialista na faunu tropů, který bude zároveň provádět vlastní výzkum; a konečně reportérka Cathy, která dostala čest napsat článek o průběhu expedice. Další dva členové byli podle všeho Stafford a on sám.

„Samozřejmě budeme mít domorodé průvodce, zkušené z minulých expedic japonců na konci osmdesátých let. To víte, lidi dnes něco stojí. Vy jste byl, ehm, poslední položka, která se mi vešla do rozpočtu. Ale nebojte se, všechno je zajištěno. Bude to jako výlet do Disneylandu….naočkovat proti malárii jste se doufám nechal.“    

Přes poměrně velký objem zavazadel a techniky, které bylo třeba naložit, skončila tato práce poměrně rychle a nic nebránilo startu. „Jedeme na výlet“, znovu vesele pronesl Stafford a opravdu se bavil. To se ovšem nedalo říci o Jackovi. Prohlížel si ostatní členy nového týmu. Mechanik byl štíhlý, vysoký, nepříliš hovorný muž středních let, který neustále žvýkal a těkal očima, aby se nesetkal pohledem s někým jiným. Své práci ale rozuměl. Oblékal se ve vojenském stylu, měl na sobě khaki kalhoty i vestu, navíc podle Jackova názoru zcela trapné a nevhodné psí známky okolo krku. Tim byl jeho přesný opak, mladý nadšenec menší, robustní postavy si skvěle rozuměl se všemi, především ale právě s paleontologem. Nakonec, jsou téměř kolegové. V černých brýlích, bermudách a křiklavě zbarveném tričku ale vypadal spíše jako turista. Nejzajímavějším objektem byla nicméně reportérka Cathy. Kdo by ale čekal nějakou sexbombu v kratičkých šortkách a tričku by byl zklamán. Tato žena působila velmi nepříjemným dojmem, byla vzorem nepřístupnosti a pokročilé emancipace. Tvářila se nadnešeně, jako by se jí okolní mužské tlachy vůbec netýkaly. Aby nepřitahovala nepříjemné pohledy, měla na sobě dlouhé kalhoty a volnou mikinu. Když se na toto konto snažil věčně veselý vedoucí výpravy zažertovat, byl setřen takovým způsobem, že byl již raději po celý zbytek několikahodinového letu zticha.         

Zato sama reportérka se rozhovořila. „Takže co vlastně hledáme, pánové. Uprostřed pralesů Konga nebo Demokratické republiky Kongo, mám-li být zcela přesná, žije podle tvrzení domorodců záhadný tvor, který se nepodobá žádnému jinému zvířeti. Tedy ne živému. Má mít dlouhý hadovitý krk, malou hlavu a robustní tělo na čtyřech sloupovitých končetinách, zakončené dlouhým bičovitým ocasem. Má zřejmě tmavou barvu a je dlouhé asi dvanáct metrů. To je nejběžnější popis. Prostě obrovský sauroptid.“

„Sauropod“, opravil paleontolog. „A rozhodně ne obrovský, alespoň na poměry sauropodních dinosaurů. Známe i čtyřiceti a možná padesátimetrové obry. Ale ti vymřeli na konci jurské éry. Křídoví titanosauři už takových délek nejspíš nedosáhli, i když byli na druhou stranu mohutnější…“. V duchu se pokáral. Pomyslel si, že je blázen, když se pouští do debaty s lidmi, kteří opravdu věří na živé dinosaury. Nebo chtějí přinejmenším lepší prodejnost svého časopisu. Není to jedno? Zaplaceno dostane a ten týden pojme jako výlet. Nemůže přece brát seriózně takovou pitomost. Stačí se tvářit vážně a nekritizovat. To snad svede.

Od startu uplynulo několik desítek minut. Na obzoru se již rýsovala čára východního pobřeží. Za chvíli budou nad Atlantikem. Po chvíli, když se pasažéři malého dopravního letadla přestali vyklánět z oken, Cathy pokračovala ve výkladu:

„První zmínka o tomto záhadném zvířeti, kterého domorodci nazývají Mokele mbembe, pochazí již z konce 18. století, kdy byli francouzskými misionáři objeveny obrovské stopy mající v průměru přes třicet centimetrů a devadesát po obvodu. Protože byly kruhovitého tvaru a vykazovaly stopy velkých drápů, nemohly patřit šelmě ani tlustokožci. Domorodci navíc popsali jeho vzhled mnohem dříve, než byly vědecky popsány první sauro-p-podi. Nemohli si tedy podobu toho tvora přizpůsobit. I to svědčí pro věrohodnost jejich výpovědí. A pro existenci toho dinosaura.“

Jack poslouchal se stále větší nevraživostí. Ta arogance, s jakou tahle reportérka, která nerozezná dinosaura od krokodýla mluví, ho dráždila. Zasvorkovaný svazek papírů z nichž četla, teď jednoduše vymazal pěkných pár let studia i osobních zkušeností významného vědce. Připadal si jako astronaut ve středověku, kterému se snažil někdo namluvit, že za nebeskou klenbou již nic není. Ale zůstal věren svému předchozímu předsevzetí. Byl to vnitřní boj, který sváděl. Přece ho neprohraje. Musí mít nadhled.

Čas rychle ubíhal. V letadle se stále více rozmáhalo nepříjemné ticho. Jen občas ho protrhla Cathy nějakým komentářem k nadcházející akci. Jinak panovalo tíživé mlčení. Nikdo z cestujících se příliš dobře neznal a přeci jen převládala  ostražitost. Když pilot oznámil, že za pár minut budou nad africkým kontinentem, v podstatě se všem ulevilo. Pak z pobřežní mlhy pod nimi prudce vyrazila klenba tropických stromů. „Vážení, za chvíli přistáváme. Připoutejte se prosím.“

Malé, na rychlo zbudované letiště ve vesnici Goumbe, ležící východně od řeky Likouala, bylo určeno právě pro takové akce. Zde dokázala přistát jen menší letadla. Protože se vesnice nacházela blízko hranic se Zairem, téměř na každém kroku šlo rozeznat známky nedávných etnických bojů občanské války. Teď byl ale v celém okolí klid. Vojsko již před třema roky odešlo. Při plánování expedice bylo počítáno se vším. Po formální kontrole dokladů a povolení k „pobytu a výzkumu“ (které Stafford sehnal bez větších problémů ale jen díky většímu obnosu dolarů), začali již připravení, předem najmutí průvodci a nosiči  vytahovat zavadla a chystat vše pro cestu. Kolem nervózně běhal Mike a upozorňoval na cennost nákladu, přičemž nabádal černochy k opatrnosti. Reportérka demonstrativně poukazovala na nutnost vydat se co nejdříve na cestu, ti líní chlapi by tu přece nejradši hnípali až do večera. Samuel vysvětloval Jackovi a Timovi další plán cesty. Cathy si nikdo z nich nevšímal.

„No, jak to vypadá, máme pár hodin do setmění. Bohužel budeme muset většinu cesty jít pralesem, až k prvnímu styčnému bodu, vesnici Epéna. Tam přespíme a zítra se na řece Tanga, která vesnicí protéká, přeplavíme na loďkách vesnických rybářů pár kilometrů na sever. Odtamtud budeme muset přes prales několik kilometrů až k cíli naší výpravy: jezeru Telle. Tam rozbijeme tábor a strávíme zbývajících pět dnů propátráváním jezera a podnikáním různě dlouhých průzkumných cest do jeho okolí. Jako identifikační značky nám poslouží praporky, které tu nechali předchozí expedice. Okolnosti zpáteční cesty v tuto chvíli nejsou důležité, s těmi vás seznámím v průběhu týdne. Teď se trochu rozcvičte, ať nemáte ztuhlé svaly na nohách. A natřete se krémem. Zdejší hmyz umí pořádně potrápit.“

Celkem pět nosičů a dva průvodci právě dokončili přípravy na cestu. Zavazadla a dobře zabalenou techniku přivázali na jakási nosítka z dvou tyčí s napnutou jutovinou, zbytek nesli na zádech. Letadlo již rolovalo k brzkému odletu, když se celá expedice pohnula a ponořila do vlhkého tropického pralesa. Jakmile Jack spatřil ta hejna moskytů všude okolo, byl rád, že se musel ještě před odletem podrobit naočkování proti třem druhům tropických nemocí. Tohle byl úplně jiný svět, než ten, který Jack dosud poznal. Zúčastnil se sice mnoha paleontologických expedic do Evropy, Číny i Afriky, ale v tropickém pralese rovníkové oblasti ještě nebyl. Vysoko nad hlavami baldachýn větví zastiňující slunce, dole rozbahněná vlhká půda, větve a kořeny pletoucí se pod nohy a moře hmyzu. Ochranný sprej jakoby neúčinkoval. Kromě moskytů členy výpravy sužovalo také nepředstavitelné dusno a vedro. Jediný vyloženě nadšený člověk byl Tim, specialista na faunu tropů. Jasně, že absolvoval již desítky cest do Amazonie i afrických pralesů a situace ho tak nezastihla nepřipraveného. Neustále odbíhal a hlasitě se radoval z objevu některého vzácného druhu brouka či hada. Reportérka Cathy byla hnána potřebou dokázat mužům, že jim nejenom stačí, ale že oni nemusí stačit jí. Vedoucí Stafford jak se ukázalo, je založením sportovec, a nedělalo mu problém držet krok s o generaci mladšími. Jack měl za sebou krátkou atletickou kariéru, ale postavu si od té doby držel, takže i on cestu zvládal. Problémy měl jen Mike, který si hned na kraji lesa nešťastně šlápl na kořen a málem si vymkl kotník. Z ohledu k němu postupovala výprava poněkud pomaleji než bylo v plánu. Vzhledem k obtížnosti cesty to nakonec všem vyhovovalo, ale časový plán byl narušen. Do Epény tak přišli až těsně před setměním.                       

Zatímco se ostatní zabydlovali v předem připravené chýši, vedoucí Sam obcházel vesnici a vyptával se na Mokele mbembe. Vzhledem k nízké úrovni gramotnosti zdejších obyvatel byl v podstatě odkázán jen na paměť náčelníka kmene a několika starých rybářů. Ti se sice osobně se záhadným tvorem nesetkali, jejich dědové a otcové však ještě ano. Domorodci ale díky předchozím zkušenostem s podobnými expedicemi věděli, že čím více řeknou, tím větší může být peněžitá odměna. Hodně si tedy vymýšleli a věrohodnost jejich příběhů tak příliš vysoká nebyla. Sam se s tím ale nechtěl smířit. Věřil, že právě on bude ten šťastlivec, který na vědeckou senzaci narazí jako první. Zajímal se hlavně o to, zda se v poslední době některý z domorodců nesetkal s něčím neobvyklým, co by ho mohlo přivést na stopu. Odpovědi ho však vždy zklamaly. Záhadné zvíře již mnoho desítek let nikdo nespatřil. I kdyby jich několik přežilo až do minulého století, dnes jsou pravděpodobně všechna mrtvá.  Nakonec své úsilí vzdal a šel se vyspat. Zítra čeká výpravu náročný den.

Jack otevřel oči, když si uvědomil, že s ním něco cloumá. Byla to vzteklá Cathy. „Doma si můžete vyspávat jak dlouho chcete, ale teď musíme pokračovat! Ostatní už mají zbaleno, jenom Vy si hezky spinkáte.“ Paleontolog měl chuť něco pěkně peprného odseknout, ale pak si všiml, že reportérka má pravdu. Místnost byla prázdná, venku panoval čilý ruch. Trochu se zastyděl, že ho budí jako malého chlapce do školy a vstávání poněkud urychlil. „Děkuju za probuzení“, pronesl upřímně, ale vyznělo to spíše jízlivě. Odpověď nedostal, žena mezitím zmizela venku a připojila se k organizačnímu jádru. Měl zbaleno během pěti minut. Když vyšel ven, zaznamenal další dva nosiče, zřejmě dodatečně najaté Staffordem ve vesnici. Hned se k němu přitočil Mike. „Vůbec si nic nesundala, všimnul sis? Aby neprozradila, že není chlap, radši spala v těch špinavejch hadrech. Muselo jí bejt hrozný vedro. Co?“

Co mu měl na to říct? Tyhle komentáře mu přišly krajně nevhodné. Zvlášť teď, když potřebovali…“Ještě něco, kápo! Sam vzkazuje, že do těch jejich loděk se vejdeme nanejvýš ve dvou, takže nás bude celej konvoj.“ Mrknul na Jacka, rozbalil si svou obligátní žvýkačku a vrátil se k fixování techniky pro přepravu. Jack sešel k malému dřevěnému molu, u kterého bylo přivázáno asi osm loděk. Někteří domorodci už nakládali batohy a jiné součásti vybavení, na břehu nedaleko stál Stafford a dohadoval se o něčem s rybáři, kousek od mola klečel  Tim v trávě a právě zkoumal velkého brouka, podobného tesaříkovi, ale pestře a křiklavě zbarveného. Rozhodl se za ním zajít.

„Ehm, Time?“, upozornil na sebe.

„Á, doktor Milcott. Co pro Vás mohu udělat, kolego?“, pronesl v očividně dobré náladě zoolog.

„Vy vážně věříte, že má tahle expedice nějaký smysl?“

Tázaný se zasmál. „Vy jistě ne, tedy alespoň z hlediska Vaší profese Jacku… jestli Vám smím odteď tykat.“

„Samozřejmě, já vlastně myslel, že si tykáme už od letiště. Ale máš pravdu, z hlediska paleontologie je naprosto vyloučeno, aby nějací dinosauři dosud žili. Podle nových studií sice existuje možnost, že v malém počtu a jen na některých lokacích přežili do paleocénu možná až pět milionů let, ale to stále znamená celých šedesát milionů let propasti mezi posledním dinosaurem a moderním člověkem. Je naprosto nemožné, aby dostatečně velké populace dinosaurů přežily celý Terciér a my o nich neměli žádné fosilní záznamy po tak dlouhou dobu. Prostě mi připadá, že peníze, co Science for people vyhodila na zorganizování tohodle divadla pro veřejnost, by mohly být využity jinak.  Podstatně smysluplněji.“

„Třeba na expedici za kostmi dinosaurů?“ zeptal se Tim.

„Třeba“, odtušil Jack. Pak se tomu oba zasmáli.

Plavba proběhla bez větších potíží. V krásném přírodním tunelu, tvořeném dotýkajícími se větvemi stromů na obou březích tropické řeky, ubíhala cesta příjemně. Voda chladila okolní vzduch a vytvářela příjemné klima. Občas se na břehu ozvalo zašramocení nebo dupání nějakého velkého zvířete. Jednou se hned u břehu z hustého porostu vynořila velká nahnědlá hlava, která všechny na okamžik konsternovala. Hned se ale ukázalo, že jde o pralesního slona, menšího příbuzného Slona afrického, největšího suchozemského savce dneška. Vzedmutá vlna nadšení ale přece jen vzbudila ve všech touhu po zkoumání pralesa. Co když přece…

Když výprava dospěla ke svému hlavnímu cíli, jezeru Telle, kde podle údajů domorodců bylo zvíře spatřováno nejčastěji, bylo teprve časné odpoledne. Cesta tentokrát uběhla podstatně rychleji, protože se nikdo nezranil a také byli k dispozici dva nosiči navíc. Jeden chtěl dokonce dámě vzít batoh, ale ona ostentativně odmítla. Žádné výhody – s těmi ubývá právo.

Protože jezero je zhusta obrostlé vegetací, bylo nejprve nutno proklestit cestu pozorovatelně, kde se od teď až do konce expedice budou střídat její členové s dalekohledem, domorodce nevyjímaje. Budou mapovat celou plochu jezera, pokud nebude mlha. Postavit stany pro všechny členy expedice vyjma domorodců, připravit nafukovací člun se sonarem a zajistit radiové spojení bylo dílem několika hodin. Nejvíc práce měl logicky Mike. Cathy se snažila být po ruce, ale také již zpracovávala první dojmy do mohutného reportérského zápisníku. Sam se dohadoval s nosiči o výdělku a jejich dalším využití, Tim zase mapoval výskyt zoologických taxonů v okolí a ověřoval své povědomosti o této oblasti. V pralesech Konga již byl, ale nikdy tak vysoko na sever. Dříve pouze předpokládal, jaké druhy opic, ptáků, hadů a hmyzu se zde vyskytují,a to na základě zoogeografických map. Teď nastal čas ověřit jejich korektnost. Pochopitelně počítal s tím, že v příloze Science for people věnované této expedici mu vyjde vlastní odborný článek. Jack Milcott si připadal jako páté kolo u vozu. Teď si poprvé v duchu přál, aby tu nějací dinosauři opravdu byli. Také by mohl provádět zevrubný výzkum. Alespoň by se nenudil. Měl chuť pohovořit s Timem, ale uvědomil si, že by ho jen rušil od práce. Ostatní vypadali také zaměstnaně (spíše však vypadali než byli, neboť velká většina práce se stavbou tábora připadla domorodcům). Jack se proto se rozhodl podívat k jezeru. Nebylo obrovské, mělo rozměry jen asi 5 x 4 kilometry, poměrně málo na to, aby se v něm skrylo cokoli pod vodou, jak mnozí tvrdili o Mokele mbembe. Hloubka totiž nepřesahovala tři metry a když projíždíte celé jezero se sonarem jako japonci… Mělo ale zvláštní kouzlo. Voda byla od bahnitého dna zcela neprůhledná a člověka mrazilo při pomyšlení, že pod hladinou může číhat něco velkého a nebezpečného. Hustá, téměř neprůhledná vegetace okolo vodní plochy dotvářela dojem magického světa, jakéhosi posledního ráje, kam ještě nepronikla zhoubná lidská civilizace.

V tom na druhém konci břehu zahlédl Jack nějaký pohyb. Mohlo to být asi 700 metrů daleko, takže si nebyl úplně jistý. Podíval se pozorněji a přimhouřil oči. Opravdu. Na tmavě zeleném pozadí porostu se něco šedivého pohnulo. Něco velkého. Teď už si tím byl jistý. Otočil se a běžel pro dalekohled. Tím hned vzburcoval celý tábor. Všichni se hnali pro fotoaparáty a kamery. Jack běžel zpět s dalekohledem. Ale jak by se dalo čekat, zvíře tam už nebylo. Asi o půl hodiny později se za pomoci mačet průvodců proklestili až k místu, kde paleontolog pozoroval pohyb šedého těla. Ve změti větví, listů a spadaných kmenů ale nešlo rozeznat žádné stopy. Jen stromy u břehu měly podivně z jedné strany sedřenou kůru a zároveň zde byl vyhlouben široký dolík, jako by se v tom místě otáčelo nějaké velké zvíře.

Přes tento nadějný začátek již po další dny žádné úspěchy nepřicházely. Tim byl sice u vytržení, identifikoval tři nové druhy brouků a zjistil určité dříve neznámé zákonitosti v chování stromových opic, ale hlavní smysl expedice naplněn nebyl. K pozitivním stránkám věci patřilo i spřátelení dosud poněkud indiferentních jedinců výpravy, především Cathy. Nejenom, že nevyužila neúspěchu výpravy ke kritice nebo výsměchu Samovi a ostatním, ale naopak je podporovala a dodávala odhodlání vytrvat v zatím bezvýsledném úsilí. Sama z toho měla radost. Málokdy se jí povedlo překonat psychickou bariéru ostychu  a opovržení zároveň, kterou cítila k mužům. Věřila, že snad našla nové přátele.  Na Samovi se ale projevovaly stále znatelněji známky zklamání. Zatrpkl, jeho veselý elán, který byl neocenitelnou hnací silou výpravy, byl pryč. Tvářil se jako otec, který přišel ve válce o syna. Nebo snad – v Africe o dinosaura?

Jack přemýšlel o celé situaci a uvědomoval si, jak je úsměvná. Za celý svět by teď Staffordovi neřekl, to co už tolikrát. Že tahle výprava nemá smysl. Že byla předem odsouzena k nezdaru. Naopak, udělal by cokoliv, aby ho  povzbudil. Znovu projet jezero na člunu se sonarem. Podniknout další výpravu podél některé z přítokových řek. Další den propátrat….hloupost. Dnes je poslední den výpravy. Zítra se vracíme. Rozpočet expedice neumožňuje další setrvání. Škoda. Zajímalo by ho, které zvíře to viděl hned první den u jezera. Vypadalo to tak zvláštně, cize. Ten způsob pohybu. Bylo na něm něco cizího. Nevybavil si co, ale věděl, že bylo. Hloupost. Musel to být pralesní slon. Nebo něco…..prostě dnešního. Dinosauři už nežijí. Kolikrát si ještě jako dítě přál, aby to nebyla pravda. Aby někdy nějakého viděl. Jenže je to pravda. A není vůbec nic, co by se s tím dalo dělat. Tak už jen zhasnout a spát. Tenhle příběh končí.

Mohlo být už k jedné ráno, když Jacka probudil podivný zvuk. Byla úplná tma, ale slyšel dobře. O stěnu jeho stanu se něco velkého otíralo. Obrovské tělo. Nejdřív strnul leknutím, nevěděl co dělat. Pak se ozval dusot a noční návštěvník se nepříliš rychle začal vzdalovat. Jack nahmatal baterku, kterou byli vybaveni všichni členové výpravy a jako na obranu rozsvítil směrem k vzdalujícímu se tvorovi. Toho zřejmě náhlý záblesk světla vyplašil a dal se na útěk. Vědec již na nic nečekal, rozepnul stan a nemotorně se vykulil ven. Záhadný tvor byl pryč. Tentokrát ale ne beze stopy, právě naopak. Série paralelních kruhovitých stop, přesně jak je kdysi popisovali misionáři, se táhla směrem k řídké houštině. Za ní byly stromy zohýbány nebo vyvráceny, tak jak je polekané zvíře kácelo při úprku. Jack se nezdržoval tím, aby někoho budil nebo bral fotoaparát. Kdyby to zvíře nedostihnul, vyčítal by si to po zbytek života. Musí ho za každou cenu spatřit. Tím jediným si byl jistý. Vrhl se do pralesa přímo v místě, kam směřovaly půlmetrové stopy.

Jack věděl, že mu zvíře neuteče, stopy nebyly daleko od sebe. To znamená, že se nedokáže pohybovat moc rychle. A bývalému sprinterovi, který měl (jak se kolegům často chlubil) stovku hluboko pod jedenáct vteřin, by ani rychlejší zvíře nemělo utéct. Běžel doslova v předem vyšlapané stezce. Každou chvílí se už musel obr objevit ve světelném kuželu jeho baterky, kterou mířil před sebe. Ta představa ho přiváděla téměř k šílenství. Za tu krátkou dobu si stačil uvědomit, že stopy, které tvor zanechal, a to i dvakrát větší, viděl už mnohokrát v terénu i v expozicích mnohých muzeí. Ty nemohl zanechat žádný dnešní živočich. To byly stopy sauropodního dinosaura. V tom zaznamenal  napravo od sebe pohyb. Než se však stačil otočit, přimotala se mu pod nohy větev a Jack spadnul, přitom se udeřil do hlavy a ztratil krátce vědomí. Když se o pár minut později probral, zjistil, že je podivné světlo. Ráno ještě být nemohlo a baterka se rozbila během pádu. Měla být úplná tma. Jenže nebyla. S hlavou stále skloněnou k zemi se pomalu probíral k vědomí. Pak hlavu napřímil.

To, co uviděl, ho takřka uvedlo opět do bezvědomí. Myslel si, že se mu to jen zdá. Ta scenérie byla neuvěřitelná. Uprostřed hustého pralesa, jen pár desítek metrů od klečícího vědce prořezávalo vzduch obrovské okno, protože jinak nebylo možné ten objekt nazvat. Do neprostupné tmy oslnivě zářila jen několik centimetrů silná vrstva té věci. Zcela konsternovaný Jack si až po několika chvílích uvědomil, že stopy, jež sledoval, mizejí v onom útvaru. Teprve po  chvíli si jeho oči začaly přivykat světlu a on spatřil nejprve jen matně, ale pak již  zcela jasně pohybující se kontury za onou stěnou. Bylo vidět skrz. Najednou mu to došlo. Věděl co je na druhé straně. To, o čem snil už dávno, teď bylo opravdové. Něco, o čem myslel, že se nikdy nestane. Pomalu se postavil. Pro něho už teď neexistovala cesta zpět. I kdyby odešel, stejně by se vrátil. Život už by pro něho jinak neměl cenu. Pomalým, ale odhodlaným krokem se vydal na poslední cestu v tomto čase a prostoru. Vždy si představoval, jak to kdysi na Zemi vypadalo. Musel to být krásný svět. Měl pocit, že s touto představou je jednoduše spojen celý jeho život. A teď došel svého naplnění, už za okamžik tam bude. Na chvíli si vzpomněl na ostatní. Jak ho ráno budou hledat. Pak se letmo usmál. V tu dobu bude už mnoho milionů let po smrti…

———

2 komentáře

Filed under Literatura, Něco o autorovi

2 Responses to Další povídka staršího data

  1. autor

    Pokud jsi velectěný čtenáři dočetl od samého začátku až sem, pak věz, že zjevná naivita příběhu je daní za jeho přednostní účel, a sice jakési přípravné studie k poněkud monumentálnějším budoucím dílkům ;o) Per aspera ad astra.

  2. Helena

    Mně se téma příběhu líbilo, a za jeho zveřejnění velice děkuji 🙂 .. Pěkný den.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *