Inteligence dinosaurů

…aneb Jak se to má doopravdy s „chytrostí“ velociraptorů?

Ustálená představa o inteligenci dinosaurů je do značné míry ovlivněna nedávnou „módní vlnou“ devadesátých let, kdy především vlivem trilogie Jurských parků a Bakkerova „paleo-románu“ Červený raptor vzniklo obecné přesvědčení o zcela nadstandartní inteligenci některých dravých dinosaurů.

Ve filmu Jurský park například dromeosaurid velociraptor (odhlédnu zde od faktu, že skutečný V. mongoliensis byl jen poloviční velikosti a filmovému zvířeti by se rozměry mnohem více blížil např. druh Deinonychus antirrhopus) umí otevírat dveře, loví ve smečce a dokáže se s ostatními jedinci dorozumívat na vysoké kooperativní úrovni. V románu Raptor Red (Červený raptor) nekonvenčního paleontologa Roberta T. Bakkera je tato myšlenka dovedena ještě dál. Utahraptor sní sny, plánuje svoji budoucnost v sociálním kontextu a dokonce vytváří odvozené soudy o okolní skutečnosti. Myšlenka inteligentních dinosaurů přitom není zcela nová. Již v roce 1982 vytvořil kanadský paleontolog Dale Russell svůj model dinosauroida, inteligentního dinosaura, který vzniknul sapientačním procesem z drobných a agilních dravých dinosaurů. Sám jsem před nedávnem publikoval povídku s podobným námětem.

Jaká je však skutečnost? Opravdu existovali „superchytří“ dinosauři? Nebo se jedná jenom o hollywoodskou filmařskou (potažmo spisovatelskou) licenci? Skutečnost je – bohužel – mnohem bližší tomu druhému. I ti nejinteligentnější dinosauři byli v rozsahu mozkových operací na úrovni zhruba dnešních ptáků. Ovšem to není tak úplně málo. Někteří příslušníci čeledi krkavcovitých (Corvidae) například dokážou vyrábět jednoduché nástroje, jak se nedávno potvrdilo s kaledonskými vránami v laboratorních podmínkách. Takový stupeň abstraktního uvažování se dříve přisuzoval výhradně lidoopům a člověku. Ptáci jsou mnohem bystřejší než kterýkoliv nižší tetrapod (plaz nebo obojživelník) a také předčí leckterého savce.

Mám-li mluvit v konkrétních číslech, bude užitečné porovnat dinosauří EQ. Tento takzvaný encefalizační kvocient (neplést s podobně označovaným emočním kvocientem) je relativní velikost mozku daného tvora porovnávaná s velikostí mozku typického zvířete stejné hmotnosti. V případě dinosaurů je tímto referenčním zvířetem krokodýl (s výjimkou ptáků jsou dnes nejbližšími příbuznými dinosaurů příslušníci skupiny Crocodylomorpha). V mnoha případech známe zachovanou lebku a tak i obrys mozkovny dinosaurů, jejíž výlitek potom slouží jako podklad pro výpočet. Stanovíme-li tedy krokodýlovo EQ jako 1, hodnoty u různých skupin dinosaurů budou zhruba následující.

Mezi ejméně inteligentní dinosaury budou podle očekávání patřit sauropodomorfové, přičemž prosauropod Massospondylus dosahuje hodnoty pouze 0,05 (jeho mozek je relativně 20x menší než mozek stejně velkého krokodýla). Následují sauropodi (0,2), ankylosauridi (0,5), stegosauridi (0,6), ceratopsidi (0,7 – 0,9) a ornitopodi, jejichž rozmezí 0,9 – 1,5 konečně překonává krokodýla. Další jsou velcí masožraví dinosauři (např. alosauridi a tyranosauridi) s hodnotami od 1 až ke dvěma, resp. 1,9. Nejinteligentnější dinosauři, troodontidi a dromeosauridi (kam patří i tzv. „raptoři“) jsou pak daleko vepředu, jejich hodnoty EQ se pohybují kolem 5,5 až 6,5! Dinosaurus s jednou z relativně největších mozkoven, drobný deinonychosaur Troodon formosus, byl tedy relativně asi šestkrát chytřejší, než krokodýl stejné velikosti. V druhohorním světě to určitě nebylo málo. Na otevírání dveří, pokud by v Kanadě a na Aljašce před asi 70 miliony let nějaké byly, by to ale nejspíš nestačilo.

Je nicméně třeba si uvědomit, že velikost mozku není nutně úměrná jeho schopnostem. Koneckonců kytovec vorvaň (Physeter macrocephalus), má mozek podstatně větší než člověk, a dokonce obsah mozkoven neandrtálců v průměru převyšoval kapacitu mozkoven našich. U dinosaurů je pak situace ještě víc ztížena jejich morfologickou a fyziologickou různotvarostí. Obří sauropodi neměli miniaturní hlavy, jenom jejich těla byla značně „přerostlá“. A pokud má někdo dojem, že třítunový stegosaurus s mozkem vlašského ořechu byl odsouzen k evolučnímu nezdaru, ať si prosím ověří údaje z fosilního záznamu. Tento rod žil na naší planetě pětkrát déle, než zatím žijeme my. A pravděpodobnost, že ho v délce existence překonáme, je upřímně řečeno mizivá.

Podobná je situace i u ostatních skupin dinosaurů. Byli na podmínky svého životního prostředí adaptováni, jak nejlépe mohli, a byla to adaptace úspěšná. Ať už se jednalo o bystré predátory jako byl troodon nebo o poněkud méně bystré „tanky“ typu ankylosauridů, jejich dlouhodobá existence po neuvěřitelných 165 milionů let nedává místo pro jinou verzi chápání kategorie evoluční úspěšnosti. Nakonec je faktem i to, že dinosauři dosud ovládají vzdušné niky současné přírody, a počtem druhů přes 10.000 převyšují výrazně počet savců i plazů. (Hodnoty EQ viz tabulka dole):

http://www.enchantedlearning.com/subjects/dinosaurs/anatomy/Brain.shtml

——