10 let od největšího sprintu všech dob

…1. srpna 1996 se psala atletická historie

Někteří věrní čtenáři mých stránek si už asi všimli, že si potrpím na výročích a kalendáriu významných událostí. Je to zčásti „profesionální“ deformací začínajícího historika, zčásti i zálibou v připomínání některých (subjektivně vzato) důležitých událostí, které si dle mého skromného názoru pozornost nesporně zaslouží. Pravda, následující událost nezahýbala světem všech zhruba 5.8 miliard tehdy žijících lidí (dnes asi 6.4 miliardy – pozn. aut.), ale pro všechny atletické a nejspíš i sportovní fanoušky (a také biomechaniky) znamenala příchod nové podoby atletiky. Takže k věci.

V historii atletiky, která se počítá již asi na půldruhé století, ovšem na spolehlivé organizační bázi teprve od OH ve Stockholmu roku 1912, se událo mnoho významných momentů, kdy výkonnost některého výjimečného atleta předběhla svou dobu. Těch by šlo jmenovat na stovky, od Nurmiho přes Owense přes Beamona, Ewanse, Koenovou ad. až k současným hvězdám. Předběhnout svou dobu o celá desetiletí se však povedlo jen několikrát v celé historii tohoto nádherného sportu. Za zmínku stojí např. rekordní dálka již zmiňovaného Roberta Beamona (USA) z OH v Mexiku 1968. Světový rekord s hodnotou 835 cm tehdy atlet rozsekal (jinak se to opravdu nedá výstižně popsat) o neuvěřitelných 55 cm na 890 cm (dodnes neohrožený olympijský rekord a druhý nejlepší výkon všech dob). Přitom každý decimetr v dálce na této úrovni znamená rozdíl nejméně třídy. Tento výkon vydržel celých 23 let, až ho na MS v Tokiu 1991 překonal další Američan Mike Powell dosud platným výkonem 895 cm. Nicméně Beamon se zapsal do historie na dlouhá léta.

Podobně zazářil v Atlantě právě před devíti lety famózní americký sprinter Michael Johnson. Ve finálovém běhu na 200 metrů takřka doletěl do cíle v neuvěřitelném čase 19.32 s (tento čas se stal symbolem sportovního úspěchu i v několika reklamách). Až do roku, kdy se konaly OH v Atlantě držel svěťák na této trati Ital Mennea časem 19.72 s, Johnson tedy běžel o celé 4 desetiny rychleji! Pro případné v atletice méně zběhlé čtenáře uvádím, že ve sprintu na vrcholné úrovni hraje roli každá setina sekundy a světové rekordy se také řádově posunují jen o několik setin (na stovce spíš po jednotlivých setinách), pokud tedy někdo překoná rekord ve sprintu o celou desetinu, což odpovídá zhruba jednomu metru na trati, je to obrovské vylepšení. Překoná-li však někdo rekord o čtyři desetiny, je to čas „out of this world“, jak trefně říkají Američané. A opravdu, Johnsonův svěťák je tak kvalitní, že se k němu za dobu jeho existence, tedy posledních devět let nedokázal nikdo ani přiblížit na více než 45 setin, až letos mladý američan Carter v poněkud podivném závodě zaběhl druhý nejlepší čas historie, 19.63 s, který je ale stále „o parník“ daleko. Tajemství Johnsonovy dvoustovky je především v ohromné akceleraci na druhé stovce. Sprinter proběhl první, pevnou stovku do zatáčky za výborných 10.12 s, ale potom místo „obvyklých“ cca 9.7 s. prolétl druhou letmou stovku za 9.20 s, což nikdo před ním a zatím ani po něm zdaleka nedokázal. Druhý v cíli, Frederics z Namíbie zaběhl fantastický africký rekord 19.68 s, kterým by kdekoliv předtím bohatě zvítězil, tady se ale díval Johnsonovi s obrovským odstupem na záda. I třetí v cíli, Boldon z Trinidadu, zaběhl famózní čas 19.80, jeho odstup od vítěze byl ale pětimetrový (pro srovnání: na dalších OH v Sydney 2000 byl vítězný čas na této trati „jenom“ 20.09 s). Jakýkoliv světový rekord na „královské“ stovce teď nutně působí poněkud skromně, ne-li přímo uboze ve srovnání s dvoustovkou v podání Johnsona. Vždyť Johnson běžel v průměru obě stovky za 9.66 s, zatímco dnešní SR na stovce je 9.77 s (tehdy 9.84 s). Na stovce by srovnatelné zlepšení nejlepšího výkonu znamenalo zaběhnout čas na úrovni 9.60! To prostě dosud nikdo nedokáže. Výkon 19.32 s je prostě fenomenální.

Atlantská dvoustovka byla závodem snů, který se jen tak neopakuje. Atmosféra byla nepopsatelná. Kdosi freneticky křičel: „Pamatujte si tento den!“ Boldon vykřikoval na novináře: „Je jedno kdo vyhrál stovku! Tohle je nejrychlejší člověk světa!“ a ukazoval přitom na šťastného, nicméně zraněného rekordmana. „Jen by mě zajímalo, kam schoval tu motorku, na které nám tak rychle v rovince ujel“, žertoval Boldon. Johnson jen unaveně poznamenal, že si během závodu pomyslel, že je to tentokrát zatraceně rychlé, prý ho i napadlo, že to bude 19.3…Když se v cíli ohlédl na světelnou tabuli s časem, jeho soupeři se teprve blížili k cílové čáře. Johnsona nepředstavitelné úsilí poznamenalo, a ihned se odebral ledovat natažený sval…ale na sebe si už bohatě „vydělal“ a to vlastně doslova: o pár dní dříve se mu povedlo vyhrát i na dvojnásobné trati a čtyřstovku odběhl v olympijském rekordu. O tři roky později pak ještě překonal světový rekord i na této trati (43.18 s, dosud platný a taktéž neohrožovaný čas). Jak tedy zakončit vyprávění o jednom famózním výkonu? No ano, například jasnou předpovědí, že tento superčas (asi nejkvalitnější světový rekord v atletice všech dob) má perspektivu dožít se ještě mnoha let, možná i několika desítek. Aspoň do doby, než se zase objeví nějaký fenomén, schopný vyrovnat se formátu devítinásobného olympijského vítěze a mnohonásobného světového rekordmana Michaela Johnsona.