…jde však o verzi 1.01, proto prosím případné čtenáře o shovívavost 🙂 (and BTW, all rights reserved)

Poslední lov

„V této poušti je mnoho zlých duchů a horkých větrů; ti, kteří se s nimi setkají, zmizí do posledního. Nejsou tu ani ptáci na obloze, ani zvířata na zemi. Rozhlížeje se na všechny strany, tak daleko, jak jen oko může dohlédnout v pátrání po stezce, nelze najít žádný ukazatel kromě tlejících kostí mrtvých, jež lemují cestu."

Fa Hsien, „Zpráva o buddhistických zemích", 414 n. l.

Severovýchodní Mongolsko, před 75 miliony let. Nekonečné množství písku se v jednotlivých dunách stále přesunuje směrem na východ a mění v poušť dosud vlhkou a vegetací hojnou krajinu na jejím okraji. Jen místy lze rozpoznat drobné výhonky pouštní vegetace, která však svou přízemní výškou těžko poskytne stín zdejším obyvatelům. Voda je zde nedostatkovým zbožím, a tak je tu život krutý. Přežijí jen ti nejodolnější. Celé stovky generací zde žijících tvorů se musí neustále přizpůsobovat nestálým přírodním podmínkám. Svět se za poslední tisíce let mění k nepoznání. Právě vzniká poušť Gobi. Zde probíhá poslední etapa vývoje populací asijských dinosaurů. Dávno už není zdejší polopoušť ideálním místem pro velké živočichy, jako jsou právě dinosauři. Ve vyprahlé půdě se daří jen dobře adaptovaným kroužkovcům a písečným červům. Na dunách se občas zaklikatí jakési dlouhé beznohé zvíře. Je jedním z prvních svého rodu. Hadi vznikli teprve před 15 miliony let a teď, na konci Křídy, ještě stále čekají na svůj evoluční triumf, který ale přijde až v třetihorách. Tedy v době, kdy po dinosaurech už nezbude ani památky. Ovšem s výjimkou jejich úspěšných ptačích potomků. Hadi a bezobratlí nejsou jediní obyvatelé tohoto stále více nehostinného koutu světa. Žijí tu i malí savci, kteří, ač vývojově mnohem starší, jsou na stejné startovní pozici jako beznozí plazi.

Konečně jsou tu i ikony dlouhé druhohorní éry, mocní dinosauři. Zdejší fauna se nehonosí žádnými giganty, jací tu žili dříve a dosud žijí na západě Severní i Jižní Ameriky. Přesto i mongolský soubor dinosaurů tvoří úžasnou skupinu bizarních a krásných tvorů, kteří svými parametry a životními projevy namnoze předčí fantazii leckterého autora fantastických příběhů našeho věku. Je to poslední vzepětí vývoje těchto dávných králů naší planety ve středověku její existence. A jako by sama příroda tušila, že se odehrává závěrečné dějství této monstrózní hry života s draky v hlavních rolích, dala vzniknout nejpodivnějším zvířatům, jaká dosud chodila po zemském povrchu.

Horký vzduch ležící nad pouští se tetelil nad písčitým povrchem a rozpálený písek dělal z polopouštní oblasti peklo pro všechny tvory, kteří nebyli dostatečně silní, chytří nebo adaptovaní na zdejší podmínky. Už příliš dlouho tu platí, že přežijí jen ti nejsilnější a nejodolnější. Proto je tu každý organismus takový unikát. Dominantními predátory tu už dlouho nejsou obří teropodi jako tarbosaurus, příbuzný severoamerického tyrannosaura, nebo ještě příšernější deinocheirus s třímetrovými pařáty. Jejich počty se snižovaly s tím, jak se postupně bohatá a zelená krajina měnila v polopoušť a kamenitou poušť. Nejdříve začalo ubývat býložravých hadrosaurů, kteří se už nedokázali adaptovat na změněné životní podmínky s nedostatkem spásané vegetace. Po několika staletích pocítili tuto nepříjemnou změnu i masožraví dinosauři velké kategorie. Už dávno netvořili mnohačetné smečky. Za posledních sto let se pak už vyskytovali jen ojediněle. Když už pro ně časem začalo představovat velký problém najít potenciálního partnera ke spáření, byl jejich výskyt na zdejším území zpečetěn. Tarbosaurus se tu udržel nejdéle, žil zde ještě mnoho generací poté, co zmizeli příšerní deinocheirové a menší, dotěrní tyrannosauridi. Ještě před pouhými deseti lety se na zemi místy vyskytovaly metr dlouhé tříprsté stopy a neklamný pach obřího dravce vítr zavál do všech koutů zdejší oázy. Bylo to jako varování a připomínka smrtelné jistoty při nešťastném setkání s tímto ďáblem asijské křídové epochy. Dnes už ale nebylo cítit nic. Ani ty nejvycvičenější nozdry by nezachytily jedinou molekulu tarbosauřího pachu. Ve vzduchu už nevisela žádná hrozba obyvatelům tohoto malého kousku svrchnokřídového světa. Dominantním predátorem se tak stal drobný dromeosaurid, který jednou dostane příznačné jméno Velociraptor, rychlý lupič.

Velociraptor je nesrovnatelně menší a slabší dravec než tarbosaurus. Je dlouhý jen necelé dva metry a vysoký asi jako statný pes. Má dlouhé, štíhlé končetiny s výraznými drápy. Především ty velké a zahnuté na nohách jsou smrtící zbraní pro všechna menší zvířata v této oblasti. Nízká hlava s protáhlou tlamou hostí plno ostrých zubů s pilovitým ostřím. Po celé délce těla se tomuto dinosaurovi táhne pernatá vrstva, sloužící k termoregulaci. Je to jeden z mnoha znaků upomínajících na příbuznost těchto dinosaurů s malými létajícími tvory, kteří jednou dostanou název ptáci. Před mnoha miliony let jich ještě bylo málo a obloze vládli pevným křídlem pterosauři. Teď už jsou ptáci pány oblohy a toto postavení si nenechají vzít po další desítky milionů let.

Nad hladinou malého jezírka, jakých je v této oblasti stále méně, proletěl moskyt. I těchto nepříjemných krvesavých tvorů kvůli úbytku vodních ploch bylo čím dál méně. Malý hmyz zatřepetal svými olověně šedými křídly a posadil se na vyvrácený kmen drobné palmy, kterých byl podél jezírka hustý porost. Drobný tvoreček se chvilku vyhříval, pak ale znovu energicky rozpohyboval lesklá křídla svým osvědčeným způsobem a vznesl se do vzduchu k pátrání po zdroji obratlovčí krve. Nemohl postřehnout pár oranžových očí s úzkými plazími štěrbinami, které ho bez většího zájmu pozorovaly. Byly to oči staré velociraptoří samice, nejzkušenějšího lovce této polopouštní oblasti. Právě dovršila 24. rok věku a byla už příliš stará na to, aby se udržela smečky rychle běhajících soukmenovců. Místo toho těžila ze své velikosti, která díky jejímu vysokému věku byla impozantní. Velociraptořice byla dlouhá skoro tři metry a vážila přes sedmdesát kilogramů, skoro trojnásobek toho, co většina raptorů z její smečky. Mohla si dokonce dovolit zaútočit na dospělého protoceratopse, což by pro ostatní velociraptory představovalo smrtelné nebezpečí. Nemusela už lovit ve smečce. Vystačila si sama, tak jako tisíce generací starých raptorů před ní, a to ještě za časů velkých dravců. Zkušený raptor vždy opouštěl smečku, protože jeho velikost a z ní vyplývající dominantní postavení při dělení kořisti byla ostatními členy neakceptovatelná. Dřív nebo později by tato hierarchie způsobila katastrofu.

Nyní ale byla situace jiná. Jednou za několik staletí přicházely obrovské písečné bouře, které smetly všechno, co se jim postavilo do cesty a rozvrátily poklidný život v této malé oáze uprostřed nedozírných plání postupujícího písku. Letos se bouře znovu vrátily a byly zjevně mnohem silnější než kterékoliv před nimi. Zatím to byly jen slabé a krátkodobé vichry, před kterými se dalo úspěšně skrýt v porostu palem nebo narychlo vyhrabané noře, ale pokaždé se vracely o něco silnější. Byla to předzvěst něčeho mnohem horšího. Když se ráno raptořice vydala k jezírku porozhlédnout se po nějaké kořisti, nemohla ještě tušit, že příští smršť bude její poslední.

Nozdry dravce se zachvěly. Pach protoceratopse se náhle objevil a opět rychle zmizel, ale zkušený velociraptor dobře věděl, že malý rohatý dinosaurus je nablízku. Nejspíš někde za tou dunou napravo od jezírka. Raptořice už dlouho nejedla kvalitní maso. Sílící větrné pohromy vyhnaly z oblasti většinu stádeček protoceratopsů i oviraptorů, kteří si zde po mnoho generací stavěli hnízda. Dnes už kromě mršin a drobnějších plazů a savců bylo těžké najít nějaké sousto. Hladověli všichni a jen ti silnější dokázali tuto nepřízeň přírody překonat. Raptor byl jedním z nich. Když dlouho nejedl, prostě jen přepnul svou metabolickou pec na nižší stupeň a vydržel bez jídla mnohem déle. To bylo něco, co obří dravci nikdy nedokázali. Proto už nebyl v této oblasti žádný tarbosaurus nebo deinocheirus. V tomto změněném světě plném písku a prachu už pro velikány s objemným žaludkem nebylo místo.

Raptořice se pohybovala velmi rychle. Vydržela běžet rychlostí padesát kilometrů v hodině desítky minut bez odpočinku. Klusala velmi tiše a jen mělké prohlubně v písku dávaly tušit, že tudy spěchal za kořistí nějaký silný lovec. Po chvíli už pach v jejích nozdrách zesílil natolik, že si byla jistá blízkostí protoceratopse. Tito malí rohatí dinosauři byli dříve jedni z nejběžnějších dinosaurů této oblasti a vytvářeli tisícihlavé hnízdní kolonie. Ta doba už však byla pryč, dávno zapomenutá jako kdysi husté porosty vegetace podél objemných vodních ploch. I zbývající zdecimované populace dinosaurů to podvědomě cítili. Tohle už nebyl jejich svět.

Raptořice zvolnila tempo a upravila směr běhu tak, aby se od zdroje pachových molekul otáčela v půlkruhu. Se směrem větru si starosti nedělala, protoceratops neměl dobrý čich. A na pískem pokrytých pláních se stejně nejde připlížit ze zálohy až ke kořisti bez zpozorování. Rohatý dinosaurus ji uvidí a včas a bude se moci připravit k obraně. Napadlo ji, že to bude velmi nebezpečné. Bude to buď a nebo. Ještě jeden přesyp a bude tam. Narazí přímo na rohatého dinosaura. Dinosaurus ignoroval fakt, že od severu zavanul podivně ostrý vítr. Molekuly pachu teď už v dravčím mozku spouštěly adrenalinový alarm. Raptořice cítila, jak se jí samovolně stahují velké zabijácké drápy na nohách, až se zarývají do písku. Teď už necouvne. Kořist je příliš blízko. Veškeré varovné signály v mozku byly ihned umlčeny loveckou vášní, probuzenou po mnoha týdnech bez velké kořisti. Koutkem oka raptor zaznamenal, že na obzoru zčernala obloha. Blížila se další bouře, a to zřejmě větší, než všechny, které za svého života poznala. Dravec už byl ale příliš blízko své kořisti, aby se jí vzdal. Zaútočila. Odrazila se a prudce přeskočila vrcholek přesypu, za kterým právě zmatený protoceratops hledal cestu k úniku před blížící se bouří. Útok raptora ho zastihl překvapeného a nepřipraveného. Raptořice energicky zasyčela a pokusila se rohatého dinosaura zasáhnout pařátem na noze. Přitom ale podklouzla a spadla přímo před něj na písek. Horší už to být nemohlo. Protoceratops byl také starý a zkušený jedinec, který už se setkal s mnoha velociraptory a žádný z tohoto střetnutí neodešel bez zranění. Svým tvrdým rohovitým zobákem dokázal útočníkovi málem přeštípnout celou nohu. Setkali se dva zcela rovnocenní soupeři. Chvíli na sebe jen tak zmateně zírali. Oba by teď nejradši souboj vzdali a utekli, zvlášť když se zjevně každou chvílí blížila ohromná písečná bouře. Obzor byl už celý černý a první poletující zrnka písku dávala tušit hroznou budoucí skutečnost. Zrnka písku už šlehala oběma duelantům do tváří, nedalo se skoro udržet oči otevřené. Ale bylo už pozdě, hormony oba dinosaury popouzely k sebevražedné akci. Protoceratops se vrhl na ležícího raptora a přimáčkl mu tlapou hrudník k zemi. Dravec zachrčel a vymrštěný zadní dráp ve vteřině rozpáral býložravci břicho. Rozzuřený protoceratops popadl zobákem raptorovu přední tlapu a znovu mu dupl na hrudník. Tentokrát už žebra nápor nevydržela a velociraptořice byla smrtelně poraněna probodením plic a osrdečnice. V posledním záchvěvu života popadla volnou přední tlapou hlavu rohatého dinosaura. Pak byl konec. Protoceratops už zobák nestiskl, byl také smrtelně raněn. Obě těla ležela zaklesnutá v sobě, přesně tak, jak souboj skončil. Ale dramatická scéna neměla dlouhé trvání. Bouře se přihnala jako ničivý jezdec z apokalypsy a přinesla sebou miliony tun písku, který pohřbil vše, co mu stálo v cestě. Obě bezvládná těla byla přikryta během několika okamžiků. Po odeznění bouře skončil v této oblasti i poslední záchvěv života. Jezírko i zbývající zbytky vegetace byly pohřbeny pod nánosy sypké hmoty a žádní dinosauři už zde nikdy vejce nekladli. Statisíciletí pulzujícího života v tomto koutu křídového světa nadlouho skončily. A až se sem živé bytosti jednou znovu vrátí, po dinosaurech už nebude nikde dávno ani vidu, ani slechu. Takový je osud všeho velkolepého na tomto světě.

Až po dlouhých pětasedmdesáti milionech let povstane nový tvor, příbuzný těch malých chlupatých zvířátek, jimiž se v čase nedostatku živil i velociraptor. Teprve tento nový tvor bude dostatečně dobře vybaven inteligencí i schopnostmi, aby ještě jednou vyjevil světu dávno zašlou slávu úžasného druhohorního světa. Bude se sem pravidelně vracet a objevovat další zkamenělé pozůstatky dinosaurů, až jednoho dne narazí na živý výjev z nesmírně dávné doby. Budou to dvě do sebe zaklesnuté kostry, velociraptor a protoceratops ve smrtelném objetí posledního zápasu. A jemu nezbude než žasnout nad krásou a elegancí těchto zkamenělých poslů dávné historie, kdy po člověku nebylo ještě ani památky.

Epilog:

Již celá tisíciletí před narozením Krista putovali karavany sumerských, asyrských a babylonských obchodníků do staré Číny a zpět po takzvané hedvábné stezce. Všímaví kupci procházeli i okrajovými částmi obří pouště Gobi, která ač smrtelně nebezpečná všemu živému, měla pro cestovatele vždy své nepopiratelné kouzlo. Odedávna se zde lidé setkávali s tajemnými kostrami a lebkami tvorů, které neznali. Netušili, že jde o zkamenělé kosti organismů tak starých, že celá lidská prehistorie, trvající řádově statisíce let, je proti stáří těchto zvířat jen nepatrnou chvilkou. A tak už před čtyřmi tisíci let vytvořili mýty o podivných zvířatech, která sídlí daleko v poušti a jediný pohled na ně je jistým rozsudkem smrti pro každého člověka. Grifon je záhadný létající tvor, jehož zobák byl zcela jistě inspirován lebkou protoceratopse. Ocas Siruše z babylónských legend je možná památkou na fosílie dravého velociraptora. Lidé se tedy s dinosaury potkali již dávno před vznikem přírodních věd, které teprve v 19. století dokázali vysvětlit o jaké tvory se jedná. Čínští mudrci roztloukali sto milionů let staré kosti již tisíce let předtím, než bylo správně odhadnuto jejich skutečné stáří. Angličané popisovali podle velkých kostí biblické obry již před půl tisíciletím, ale teprve před stoletím bylo s jistotou zjištěno, že Země nebyla stvořena před pouhými několika tisíci let, jak tvrdí bible.

Žijeme v osvícené době, kdy věda dokázala odhalit už mnohá tajemství, která nás dosud obklopovala jako neprostupná stěna plná mýtů, lží a falešných představ. Přesto jsme teprve na začátku snah o pochopení minulosti i všech jejích časem zahalených pokladů, které nám nabízí nádherná věda o dávno zaniklých světech – paleontologie.

Dodatek: Právě v tomto roce se uskutečnila první výprava českých vědců do Mongolska, za účelem pátrání po fosíliích dinosaurů. Nebyla přitom určitě poslední. Poušť Gobi je ohromná a dosud, i přes téměř století trvající výzkum, jen málo probádaná. Jaké ohromující objevy tam asi na naše i zahraniční paleontology ještě čekají?