Draci z ráje

…aneb jak nás dodnes provází 100 milionů let starý děs

Jsem si jistý, že už jsem to zde psal mnohokrát. Velké pravdy ale zasluhují stále opakovat. Tedy ještě jednou: Paleontologie je fantastickou zásobárnou námětů, hypotéz a podnětů k úžasným (v pravém slova smyslu) úvahám o povaze a dějinách světa. Snad jen s výjimkou kosmologických hypotéz o vzniku vesmíru a černých dírách, které můžou být v zásadě ještě o několik tříd fundamentálnější ve snaze o pochopení podstaty veškerého jsoucna (všechny látky v našich tělech pochází z doby formování prvních hvězd). Není tedy snad náhodou, že právě (někteří výjimeční) astronomové dokáží napsat velmi poutavou knihu i na výsostně biologická témata. Osobně přečtu za rok poměrně velké množství knih a některé mne opravdu upoutají od první stránky. V budoucnu se určitě budu některým věnovat v samostatných příspěvcích. Pro upřesnění na tomto místě uvádím, že k tomu nejsem podněcován ničím jiným než jistou lítostí, že tak hluboké a nosné myšlenky zůstávají bohužel značné části naší veřejnosti utajeny (což není vinou knihoven a knihkupectví, jako spíše dosti laxním přístupem většiny naší společnosti k četbě a vzdělávání obecně). Ostatně, dnešní masmédia nás svými produkty neustále ponoukají k veselé tuposti a nebo v lepším případě – trestuhodné průměrnosti. Ale dost bezcílného kritizování, zpět ke knize. Její název zní opravdu Draci z ráje (Úvahy o vývoji lidské inteligence), pro případné zájemce: Nakl. eminent, Praha 1996. Autorem není nikdo jiný než čestný držitel americké Pulitzerovy ceny, známý astronom a popularizátor vědy Carl Sagan (1934-1996). Jeho možná nejzajímavější kniha (příznivci astronomie by se mnou však nejspíš nesouhlasili), která zahýbala stojatými vodami západní antropologie i paleontologie již před 30 lety (originál vyšel v roce 1977) je u nás bohužel dodnes poměrně málo známá.

Autor se v knize, poněkud zjednodušeně řečeno, zabývá vývojem lidské psýché a inteligence na mnoha úrovních (molekulární, morfologicko-fyziologické, fylogenetické a mnoha dalších, včetně vděčného tématu inteligence našich nejbližších příbuzných – šimpanzů). Nemíním rozhodně psát sáhodlouhou (rozuměj: nudnou) recenzi, a tak ani nebudu zacházet do přílišných podrobností (zde lze odkázat opravdu jen na samotný text knihy), nicméně si přesto dovolím malý exkurz do jedné konkrétní kapitoly a zároveň dílčího podtématu, které mě skutečně fascinuje. Týká se totiž přímo mé osoby. Týká se totiž také vás všech, kteří jste se v četbě příspěvku dostali až sem (a nejste přitom mimozemskou formou života). Dodnes nás totiž v nejhlubších zákoutích naší duše (přesněji řečeno limbického systému mozku) ovlivňuje panika z nebezpečí představovaného ohromnými mnohatunovými obludami v ekosystémech druhohorního období. Sám autor přitom tuto tezi pouze naznačuje a v zájmu větší atraktivity textu se zabývá spíše možnými evolučními výhodami našich savčích předků oproti dinosaurům (bohužel faktograficky jediná větší slabina knihy, způsobená toliko vinou nedostatečných znalostí o druhohorních ekosystémech v 70. letech 20. století). Přesto, že autor zmiňuje již v dané době zcela nové a progresivní názory na ekologii a fyziologii dinosaurů (konkrétně z pera Roberta Bakkera), konzervativní postoj v otázkách jejich konkurenceschopnosti vůči savcům je ještě dosti zřetelný. Saganův geniální styl podněcování a umného směrování myšlenek u svého čtenáře však i tuto kapitolu proměnil v krásnou mozaiku intelektuálního….bujónu, odpustíte-li takový narychlo vygenerovaný výraz a akceptujete-li symbolickou představu svého mozku jako polévkového základu. Nicméně od triviálního kulinářství zpět k velké myšlence, kterou konečně nastíním v celé její nahotě. Opět se na tomto místě omlouvám, ale pro komplexní výklad by bylo třeba citovat celé dlouhé pasáže Saganova díla (ostatně podnětné myšlenky jsou skryty na řádcích nebo i mezi nimi v každé kapitole). Omezím se tedy víceméně jen na vlastní glosu, neboť zmiňovaná myšlenka už v různých (a různě kvalitních) obdobách byla pod rozličnými edukativními záměry zveřejněna.

Naši nejstarší předkové, které můžeme považovat za taxonomicky relevantní (zde si poněkud neorganicky vypůjčím Linného rank třídy a prohlásím bez pevného biomolekulárně podchyceného důvodu, že takovou skupinou budeme vnímat nejstarší savce), se objevili asi před 230 miliony let, koncem triasu. Příslušníci (dnes již taxonomy všeobecně neuctívané) skupiny Mammalia tak strávili celých 170 milionů let v koexistenci s dominantní megafaunou mesozoika, tedy nám již známými dinosaury (pokud ještě někdo pochybuje o svém povědomí o dinosaurech, ať prosím přestane číst a jde raději hrát hry, nejlépe krvavé 3D střílečky….a vlastně proč ne, násilnické sklony máme také zděděny již minimálně po gracilních australopitécích). Teď však zpět k časnějším stadiím našich předků. Podle Sagana i mnohých dalších vědců se dosud ve vývojově starších částech našeho mozku (starších než neokortex, tj. v limbickém systému a tzv. plazím, R-reptilian – komplexu) nachází dosud stejné archetypální reakce a emoční stavy, které se vyskytovaly (ještě jako podstatná složka behaviorality) již u našich pradávných savčích předků. Fakt, že mnozí recentní savci nerozeznávají barvy i skutečnost, že spánek má pro nás ještě jinou funkci než „regenerační“, jsou na první pohled zcela triviální a nezajímavé. Podíváme-li se však na tuto záležitost očima paleoekologa, skutečnost dostává jasnější než mlhavé obrysy. Velká většina, ne-li dokonce všichni druhohorní savci byli zřejmě striktně krepuskulární nebo nokturnální (tj. soumrační nebo noční) živočichové, kteří zřejmě ve dne spali (nebo se alespoň ukrývali), aby v noci mohli využívat spícími dinosaury uprázdněné rezervoáry dostupné potravy. V naprostém rozporu s tím, co se obecně soudilo až do 70. let minulého století to nebyli dinosauři, ale právě naši předkové (a desítky dalších slepých linií savců), kdo byl celé desítky milionů let v defenzivě. Savci možná přímo neživořili ve stínu mocných diapsidních plazů, ale do plné konkurence s pány tvorstva druhohor se až do katastrofy K-T před 65 miliony let neodvážili. O tom svědčí i fakt, že maximální velikost druhohorních savců nepřesáhla velikost řekněme urostlého jezevce. Pokud by savci dostali volné pole ekologické působnosti, určitě by během 170 milionů let vytvořili alespoň středně velké formy, což však žádné fosilní nálezy (zatím?) nepotvrdily. První velcí savci se objevují až ve středním paleocénu, zhruba před 58 miliony let, mnoho milionů let po vymření dinosaurů. Pro znalce – ano, trikonodont Repenomamus robustus prokazatelně žral malé psitakosaury, ale to byla jistě i ve spodní křídě spíše výjimka 🙂 Ostatně mezi naše předky repenomamus (a stejně tak velikostně srovnatelný Didelphodon vorax) jistě nepatřili. Proč je to však důležité? Protože strach z dinosaurů, dnes již jen v mlhavé podobě jakési podvědomé instinktivní obavy z velkých plazů – draků z ráje, je stále součástí naší mentální a psychologické výbavy. Zní to jako poněkud fantaskní tvrzení, ale pokud si uvědomíme, že dvě třetiny doby existence žili naši předkové mezi obřími plazy, leccos může vypadat jinak. Co se týče zmíněného spánku savců, existuje jistý předpoklad, že jeho další (snad vedlejší) funkcí je ochrana a přežití samotného zvířete. V době, kdy dinosauří megafauna v celém pestrém spektru dravců mnoha velikostních kategorií (přičemž vždy převažovali drobní teropodi dobře přizpůsobení k predaci malých obratlovců) slídila po kořisti, ukrytí savci upadali ve spánek, kterým nabývali sílu a zároveň minimalizovali hlukové znečištění (tj. vlastními prostředky vyprodukovanou akustiku) na minimum. Tato vlastnost upadat do spánku ve vhodnou chvíli (v době maximální aktivity dinosauřích a ptakoještěřích predátorů) jim tak mnohdy mohla zachránit život. Evoluční logikou vyjádřeno, měli lepší šanci přežít savčí období temna (druhohory) a dát vzniknout dnešním savcům, včetně člověka (tedy „úchylného primáta“, jak je náš poddruh dnes mnohými biology nazýván). Otázkou je, nakolik je vůbec možné takovou hypotézu testovat. O druhohorních ekosystémech a vývoji savčích mozkoven dosud nemáme dostatek relevantních údajů. Ať už je však tato hypotéza pravdivá nebo spíše značně přitažená za vlasy, dává mnohé zajímavé podněty k zamyšlení. Naše evoluční přítomnost i nejistá budoucnost je totiž nerozlučně – biologicky – spjata s naší dávnou minulostí. Člověk je opravdu digitálním archivem afrického pliocénu. Je však také biologickou entitou, jehož neurální šasi stále vykazuje možné scénáře života našich pradávných předků.