…a vy můžete být spolutvůrci

V rámci 2. výročí založení tohoto blogu jsem se rozhodl pro unikátní krok – dát svým věrným čtenářům možnost podílet se na dokončení povídky, kterou jsem kdysi rozepsal a až nyní se vracím k jejímu dokončení. Tématem je vlastně pokračování dějové linie Jurského parku, příběh o tom, co se dělo "mezi filmovými řádky". Máte-li dostatek odvahy na tak gigantický podnik, směle do toho. Vaše náměty a připomínky můžete zasílat na mail bakker@seznam.cz nebo přímo jako vzkaz pro autora

Případ InGen

„Panebože, tak je to přece jen pravda", byla moje úplně první myšlenka krátce poté, co jsem odložil rozečtené říjnové číslo American Scientist. Přední obálce vévodil portrét muže, o kterém jsem za poslední dobu slyšel mnohokrát, přestože jsem ještě sotva dokázal ocenit jeho skutečnou roli v celém tom neuvěřitelném případu. Byl to multimilionář a vlastník záhadné společnosti International Genetic Technologies (zkráceně InGen) která se údajně zabývala, jak často uváděli titulky periodik po vypuknutí oné záhadné aféry, klonováním vyhynulých živočichů. Jeho jméno již nyní zná celý svět, nedá se ale říci, že by byl přijímán jakkoliv se sympatiemi. Přinejlepším ho označují za snílka, pomatence nebo prostě jen za troufalého podvodníka. Přesně tím ale John Parker Hammond není. Po tom, co před krátkým časem vydal svoje memoáry, ve kterých se mimo jiné zmiňuje podrobně i o událostech na ostrovech Isla Nublar a Isla Sorna, byl veřejností označen za lháře a jeho dílo za výplod čiré fantazie. Troufám si na tomto místě podotknout, že jsem asi jediným člověkem, který zná celou pravdu a ví, že ten muž nelže. Shodou zvláštních okolností jsem právě já ze své pozice reportéra dostal možnost seznámit se s jinak nedostupnými fakty a pochopit všechny souvislosti. Jako jediný jsem měl totiž možnost udělat interview s mužem, který stál za pozadím veškerého dění. Mužem, který bohužel krátce poté zemřel na rakovinu, ale stačil se svěřit mému diktafonu, takže s unikátním svědectvím o událostech kolem InGenu se máte nyní možnost seznámit i vy.

Od toho dne uplynulo již téměř devět let, přesto si však vzpomínám na každý malý detail mé návštěvy u profesora Normana Athertona. Psal se listopad roku 1988 a já tehdy jako mladý, teprve začínající novinář v redakci jednoho nepříliš významného plátku v San Diegu musel odnést ty nejhorší „štěky". Když jsem nejdřív dělal rozhovor s krmičem šimpanzů ve zdejší zoo, nenapadlo mě, že si můžu ještě gratulovat. Později jsem zpovídal už jenom narkomany a prostitutky pro úžasnou rubriku našeho plátku s názvem „Město z druhé strany". Nepatřil jsem zrovna k lepší společnosti, ale nestěžoval jsem si. Vyhovoval mi stereotyp práce, která člověka nenutila k zbytečnému přepínaní sil ve snaze o lepší postavení, zvlášť když jste věděli, že ho stejně nikdy nedosáhnete

Tehdy byla právě takzvaná okurková sezóna a nedělo se nic, co by alespoň zdánlivě stálo za pozornost. Když si mě vrchní redaktor Melvin pozval do kanceláře, očekával jsem to nejhorší, tedy vyhazov. Ale nestačil jsem se divit. Melvin byl dobře naladěný, dokonce mi vykládal, jak je velice spokojen s mou poslední reportáží o managementu zoo v našem městě. Pak ale přišla ta horší část. Krátce mi vysvětlil další plány, které se mnou má. Tedy spíše jeden konkrétní plán. Poslal mě na reportáž, která mi měla z profesionálního hlediska zlomit vaz. Měl jsem zpovídat jakéhosi genetika z InGenu, který byl těžce nemocný a souhlasil s rozhovorem o podivných záležitostech, které se ohledně této společnosti staly. Ihned mi došlo, že horší věc se mi snad nemohla přihodit. O InGenu kolovaly různé historky, například, že jejich vědci naklonovali mamuty nebo snad dokonce dinosaury, přičemž každé malé dítě ale vědělo, že jsou to jen pohádky. Před rokem sice jeden turista z Chicaga tvrdil, že se dostal se svou jachtou až k pobřeží jednoho z ostrovů, které InGen koupil od kostarické vlády a skutečně se setkal s mnoha podivnými věcmi. Než ale mohl své svědectví sdělit médiím, zmizel. Šušká se, že i za tím stál InGen. To celé zní sice zajímavě, ale na profesionální reportáž to rozhodně nevypadá. Když vyjde váš rozhovor s někým tak významným, jako je Norman Atherton, hlava genetického výzkumu oné společnosti, automaticky se ocitnete v roli jednoho z obhájců pravdivosti všech nepodložených historek, které o daném tématu kolují. A toho jsem se obával ze všeho nejvíc.

Na ten den si vzpomínám velice dobře. Hustě pršelo a při zemi se držel neproniknutelný mlžný opar. Jeli jsme dlouho, to místo bylo až na periferii města. Když řidič taxi zastavil před bránou skvostné vily s obrovskou zahradou a vším luxusem, který k tomu patří, myslel jsem na chvíli, že musí jít o omyl. Že jsem nejspíš u domu nějaké slavné filmové hvězdy nebo ropného magnáta. Do té doby jsem neměl ponětí o tom, kolik si může dnes schopný vědec v oboru genetického inženýrství vydělat. V poměru k mému platu je to asi stejné srovnání, jako hmotnostní poměr mezi plejtvákem a myší. Tohle mě opravdu začínalo zajímat.

Zevnitř vypadala stavba stejně impozantně jako zvenčí. Ohromná vstupní hala byla zařízena ve staroanglickém viktoriánském stylu. Jakýsi plešatý muž zřejmě s hodností majordoma mě krátce uvítal, oznámil mi, že jsem očekáván, a pak mě vedl po dlouhých schodech do druhého patra domu. Po krátké chvilce jsme se zastavili u těžkých dubových dveří. Sluha zaklepal, vešel dovnitř a uvedl mě. Po mém vstupu do místnosti za sebou zavřel dveře a vzdálil se. Ocitl jsem se v rozlehlé místnosti s krbem, uprostřed se stolem a židlemi v barokním stylu a v rohu s postelí, jejíž pompézní pelesti byly z ebenu. Na posteli ležel on, muž se zkřivenou tváří plnou pesimismu, životního zklamání a grimasou neustálého strachu a bolesti. Vzpomněl jsem si na jednu jeho fotku, kterou jsem našel v několik let starých novinách. Norman Atherton, který zde ležel, byl jen troskou a stínem onoho muže na fotografii.

„Udělejte si pohodlí…" spustil po chvíli poněkud chraplavým hlasem, "….bude to na delší vyprávění."

Přisunul jsem si jednu z oněch starožitných židlí blíže k jeho lůžku a zapnul jsem diktafon. Než jsem však stačil položit první otázku, vědec se sám rozhovořil. Mluvil tichým, poněkud zastřeným hlasem, ze kterého byl jasně cítit jakýsi podivný neklid a svíravá nervozita.

„Hammond mě poprvé kontaktoval v roce 1979. Pracoval jsem tehdy jako vedoucí oddělení molekulární biologie a genetického inženýrství při fakultě biologických věd Stanfordské univerzity. Tehdy mi zavolal a domluvili jsme si schůzku. Tam mi vysvětlil, jaké plány má do budoucna a jakou roli v nich mám hrát já, tedy pokud jeho nabídku přijmu. Nejdřív jsem si myslel, že nemluví vážně. Když skončil, měl jsem chuť mu říct, že je nenormální blázen a rychle se odtamtud vypařit. To jsem sice neudělal, ale fakticky jsem dost neomaleně uspěchal konec rozhovoru. Později se mi ale celá ta věc rozležela v hlavě a zavolal jsem mu znovu. Ta záležitost sice zněla šíleně, ale byla nesmírně lákavá. Hammond mi nastavil zrcadlo pravdy, abych tak řekl. Ukázal mi cíl, kterého nebylo rozhodně snadné dosáhnout, ale pokud by se to povedlo…"

„A ten cíl?" Skočil jsem netrpělivě vědci do řeči.

„Cha, nebylo snadné – nebylo vůbec možné, aspoň to tak nejdřív vypadalo…"

„A ten cíl?" Znovu jsem se netrpělivě zeptal.

Podíval se na mě hrozivě nepřítomným pohledem. Pak se mu tvář stáhla do úšklebku.

„Tak ten cíl, pane reportére, bylo naklonovat DNA. A abych nezapomněl, nebyla to ledajaká DNA, což už jistě tušíte." Pak se odmlčel v očekávání mé reakce.

Nervózně jsem poposedl. „Dinosauří DNA, doktore? Chtěl, abyste mu naklonoval vymřelá zvířata? Dinosaury?" Najednou jsem si připadal jako malý kluk žasnoucí nad novou hračkou. Nebo aspoň jejím zevrubným popisem. Vědomí, že ráno jsem opět vstal do zamračeného obyčejného dne. O pár hodin později jsem prostřednictvím Athertonova vyprávění svědkem historického okamžiku v dějinách vědy. Dějinách lidstva. Kolik lidí mimo InGen o tom ví? Proboha, jenom já? Nebo jsem jenom naivní oběť podivného humoru tohoto člověka?

„Nejprve ne, až později. Chtěl si mě tak trochu oťuknout, víte. Svěřil mi jiný úkol. Tehdy, v devětasedmdesátým ještě dinosaury neplánoval. Chtěl hybridy. Chápu Váš poněkud nechápavý výraz, hned to uvedu na pravou míru. Hammond plánoval zábavní park na způsob netradiční zoo. Všechna zoo, včetně té zdejší nabízejí prakticky stejnou podívanou na konvenční zvířata. Když poprvé vidíte slona zblízka, ohromí Vás. Když ho uvidíte popáté, bude Vás to bavit. Podesáté už Vám je fuk. Konvenční zvířata Vás neohromí na dlouho. Ale geneticky upravení živočichové jako trpasličí slon, dvouhlavá žirafa nebo oranžový krokodýl…"

„Proboha" vyklouzlo mi nechtěně.

„Ano, příteli, přesně tak. A to by byl jenom začátek. Geneticky upravení mazlíčci v podobě trpasličích tlustokožců, kopytnatců a já nevím čeho všeho, by se v kapesní formě prodávali do domácností místo psů a koček. Jenom mi bychom vyráběli jídlo a prostředky zdravotní prevence pro tato zvířata. Klonovali bychom třeba fosforeskující ryby pro snazší rybolov. Možností je skoro nekonečno. Byl by to ohromný business. Točilo by se to v bilionech dolarů." Najednou se Atherton rozkašlal. Využil jsem té chvilky a začal se zase vyptávat.

„Takže Hammond začínal jako…řekněme cirkusák nového tisíciletí? A proč se toho plánu s těmi takzvaně upravenými zvířaty zřekl, když to bylo tak výnosné?"

„To je velmi jednoduché. Brzy jsme zjistili nepřekonatelné problémy v původně zamýšlené koncepci. Praktické, ne ekonomické. Především nešlo naklonovat zvíře, které by přežilo dostatečně dlouho, aby ho šlo komerčně využít. Jediný odolnější klon byl právě ten trpasličí slon. Já sám ho stvořil, jen se dvěma asistenty a minimálním rozpočtem. Tehdy ovšem ještě InGen nebyl genetickým impériem, jakým byl o deset let později. Já musel vyšlapat cestu těm….ostatním." V tu chvíli se vědec zamračil a nenávistně se odmlčel. Pomyslel jsem si, že tahle těžko skrývaná zášť a pocit křivdy ho přiměla sdílet se mnou dnes tohle úžasné tajemství. Je to jeho pomsta Hammondovi a InGenu. A já jsem jejím prostředníkem.

„Hammond obcházel sponzory a nechával si to zvířátko jako poslední trumf. Když se mu zdálo, že se ti chlapíci zdráhají souhlasit s jeho záměry, prostě odhrnul deku z jeho klece a už se jenom bavil jejich užaslými obličeji. Kupodivu to pokaždé zabralo. Ten slon mu sehnal pár desítek milionů. Není divu, že se Hammond mohl zbláznit, když slon po dvou letech vážně onemocněl. Dřel si ty svoje maličké kly o mříže, až dostal infekci a následovala sepse. Po týdnu umřel. Však si Hammond zanadával na můj účet víc než dosyta. Nechápal, že nešlo už nic dělat. Lítal kolem a vyhrožoval, vypočítával problémy, jaké nastanou pokud o zvíře přijdeme.

Skočil jsem mu do řeči. „Ale mohl jste přece naklonovat dalšího."

Podíval se na mě pohledem kárajícího učitele a vysvětloval. „To právě nemohli. Myslíte, že jsme se o to nepokoušeli aspoň dvacetkrát? Nikdy jsme nezískali plně fyziologicky a morfologicky vyvinutého a tedy životaschopného jedince. Všichni další se rodili bez imunity, se srdečními a plicními chorobami nebo s nedostatečně vyvinutým trávicím ústrojím. Nepřežili deset dní. Jeden žil 3 týdny. Ptáte se jak se nám povedlo…vytvořit…toho zmíněného? To sám nevím. Život je holt záhada. Možná došlo k neplánované expresi nějakého vhodného genu, použili jsme lepší buněčnou matrix nebo jsme prostě extrahovali vhodnější buňky z mateřského jedince, co já vím. Prostě štěstí, co se opakuje jednou za mnoho let. Možná jednou za život."

Napadlo mě, že ten člověk je lhář. Tohle přece nemůže myslet vážně. Tvrdí, že naklonoval dinosaury a přitom jedním dechem dodává, že i současné zvíře, byť upravené, prakticky nejde úspěšně vytvořit. Vybrali si špatného novináře. Tohle už je záležitost do rubriky sci-fi příběhů. Nic jsem na sobě ale nedal znát a nechal ho pokračovat. Třeba se aspoň pobavím.

„Ale už k tomu hlavnímu. Vymřelé organismy. Dinosauři. Hammond mi to vždycky vyprávěl takhle: Jednou k ránu v New yorku ho probudil nápad. Úžasná vize. Byl tak rozčilený, že si to ani nestačil zapsat do deníku, jak měl ve zvyku. Zdálo se mu, že vidí moskyta, jak letí ke stromu. Sedne si na kůru a čeká na nějaké zvíře, které půjde kolem, aby se mohl napít jeho krve. Najednou zjistí, že se nemůže odtrhnout od kůry, protože se mezitím přilepil do pryskyřice. Trhá sebou víc a víc, ale nemá to smysl. Ani se nepohne. Přitéká další pryskyřice, pomalu zalévá bezvládné tělíčko moskyta. Za chvíli je konec. Hmyz je zalitý v pryskyřici. Kolem prochází těžkými kroky obrovské zvíře, dinosaurus. V tom se Hammond probudil. Viděl to jasně. Moskyt sál krev dinosaurům, potom sedl na větev a překryla ho pryskyřice. Ta mohla za miliony let mineralizovat a zachovat se jako jantar až dodneška. Tělo komára je díky jantaru neporušené. Navíc má v trávicím traktu svou poslední večeři, krev dinosaura. Krevní buňky obsahují dvoušroubovici deoxyribonukleové kyseliny. Veškeré informace o „stavebním plánu" daného dinosaura. Abrakadabra, je tu dinosaurus. Tak si to Hammond představoval."

Nezmohl jsem se na smysluplnou reakci. Vědec tedy pokračoval.

„Samozřejmě jsem mu řekl, že je to prakticky neproveditelné a to hned z několika důvodů. Především nenajde hmyz v jantaru starý přes 65 milionů let. Dále, i kdyby ho měl, nelze z komára extrahovat původní krevní buňky dinosaura. I kdyby se tohle povedlo, nebude dvoušroubovice neporušená, vlastně s velkou pravděpodobností bude zoufale nekompletní a útržkovitá. A i kdyby se nějakým zázrakem podařilo najít kompletní sekvenci o čtyřech stech bazí, stále nemáte vhodnou buněčnou matrix. Prostě to vypadalo jako utopie. Ale Hammond uměl být zatraceně umíněný a v tomto případě to bylo na místě. Ještě ten den obvolal několik svých známých a později mi oznámil, že máme k dispozici asi sedmnáct tisíc kousků druhohorního jantaru k vytřídění. Dále spoustu fosilizovaných dlouhých kostí končetin dinosaurů pro izolaci proteinů kostní dřeně. Ten stařík už hodně dlouho sponzoroval paleontologické expedice po celém světě, víte. Byl blázen do dinosaurů, znal se s většinou předních vědců v tomto oboru. A když už měl peníze, nebyl problém sehnat ty, z našeho hlediska, nejnadějnější kosti.

Tentokrát jsem mu skočil do řeči. Stále jsem si nebyl jistý, co si o tom celém myslet. Tohle všechno přece jen nemůže být jeho čirá fantazie.

„A co ty ostrovy u Kostariky, o kterých se v souvislosti s InGenem mluvilo?"

Profesor se na chvíli odmlčel, viditelně mu ta otázka nebyla příjemná.

„Ano, Isla Sorna a Isla Nublar. Dvě části souostroví Los Cincos muertes asi 120 mil západně od pobřeží Kostariky. Víte co to znamená? „Pět smrtí". Každý z ostrovů má jeden způsob smrti. Docela příznačné v poslední době."

Předstíral jsem, že jsem tu poslední větu nevnímal.

„Dva roky po založení InGen industries, v březnu 1981, Hammond koupil dva ostrovy od kostarické vlády. Podrobnosti mi samozřejmě zůstaly utajeny, já se měl zajímat jenom o výzkum. Do obchodních záležitostí toho pracháče jsem nikdy neměl co mluvit. Nicméně ještě ten měsíc jsme oba letěli na Isla sorna, kde měly být výzkumné laboratoře a jakési stínové sídlo firmy. Tam měl výzkum probíhat v utajení před okolním světem, alespoň do doby, než jej budeme moci zpeněžit. Byl to opravdu krásný ostrov. Tropická příroda. Tropický prales, vlhké listí, trouchnivějící dřevo a mezi tím první vyježděné cesty a konstrukce obytných jednotek jen nesměle a pomalu zatlačující baldachýn tropické vegetace. Prostředí opravdu vypadalo jako z jiného světa. Jako byste se vrátil v čase do pravěku. Napadlo mě, že to je dost příznačné v dané chvíli. Sornu jsme začali přezdívat Site B. Tady byly původní laboratoře, první experimenty, hlavní část výzkumu. A ovšem taky návštěvnické centrum. Pak se ale Hammond rozhodl přemístit svůj „zábavní park" na Nublar. Nevím proč, neptal jsem se, ale asi nechtěl, aby turisti jezdili blízko našich skutečných líhní. Chápete, co myslím těmi turisty? Víte, že to měl být zábavní park pro pracháče a jejich rozmazlené dětičky?

Přikývl jsem na souhlas. Podrobnosti o takzvaném „Jurském parku" jsem získal z víceméně důvěryhodných článků v novinách. Před tímto rozhovorem jsem se pečlivě připravoval, pročetl jsem všechno, co kdy bylo do té doby o InGenu zveřejněno. I tak jsem, jak jsem teď pochopil, nevěděl prakticky vůbec nic.

„Hammond měl v rukách další trumfy. Nejenom, že stavební práce pokračovaly velmi rychle, najímali jsme jednorázově stovky kostarických dělníků, ale brzy jsme získali techniku, o které se mi tady ve státech jenom zdálo. Superpočítače typu Cray XMP, usměrňovací hydrokarbonové lasery s elektromagnetickým zaměřovačem genových sekvencí a dokonce i vlastního PCR Hooda. Ani se na Vás nemusím dívat, je mi jasné, že nevíte o čem mluvím. Žádný genový inženýr současnosti neví, co to je Hood. Ještě nemá ani patent, vlastně oficiálně neexistuje. Horká věc. My jsme ho začali používat už před pěti lety. Když jsem zjistil, co Hammond dovezl, sednul jsem si na zadek, promiňte mi ten výraz. To byla jeho odpověď na moje pochybnosti o proveditelnosti celé věci. Překlenutí bodu skepse číslo dva."

Nechápavě jsem na něj koukal. Poprvé se dnes tvářil vesele, ba přímo pyšně.

„Tedy PCR Hood je genový sekvenátor založený na polymerační řetězové reakci. Dokáže z neúplného fragmentu molekuly DNA udělat kompletní dvoušroubovici, tedy v optimálním případě. Nebudu Vás zatěžovat odbornými detaily. Zkrátka jsme se posunuli o velký kus dopředu. Zbýval problém jakou použít buněčnou matrix. Rozhodli jsme se pro matrix krokodýlího embrya. Krokodýli jsou dnes nejbližší příbuzní dinosaurů, tedy kromě ptáků. V embryu jsme pak nahradili buňky krokodýlího zárodku buňkami s dinosauří genetickou informací. Jako nosné médium jsme museli použít speciální plastové vejce a žloutkový obal, jehož chemický vzorec by Vám zabral pár stránek notesu. Já ho znám nazpaměť. A pár lidí už mi za jeho znění nabízelo mnohamístné cifry. Byl jsem ale smluvně vázán mlčením."

Napadlo mě, že teď už ho nic k mlčenlivosti neváže a že pár stránek notesu bych klidně oželel, raději jsem ale zůstal zticha. Profesor by těžko považoval právě mě za vhodnou osobu k převzetí toho vzorce. Možná by se pak vzteky rozhodl nepokračovat v rozhovoru, což mi připadlo docela jako škoda. Ať už je z jeho vyprávění smyšleno 20 nebo 80 procent, jako knižní román z prostředí moderní vědy to zní zajímavě. V tu chvíli jsem si nebyl jistý, jestli jeho vyprávění věřím, ale každopádně jsem byl hodně zvědavý, kam až je ochoten v něm zajít.

„Nemůžete si samozřejmě představovat, že nám všechno vyšlo napoprvé. Z první sádky o deseti vejcích se neujalo ani jedno. Ze druhé tři, ale po pár hodinách u všech došlo k nekontrolovatelné mitóze buněk zárodku a bylo po všem. Takže před třetí sádkou jsme museli uměle indukovat gap-fázi buněčného cyklu našich zygot. Pak už se nám dařilo mnohem lépe, ze všech sádek se ujalo tak šest až osm vajec. Nastaly ovšem další problémy, a trvalo ještě dlouho, než se nám vylíhnulo první životaschopné zvíře. Vím, na co se chcete zeptat. Nejdřív není prakticky žádný materiál k dispozici a najednou máme celé stovky umělých vajec. To je právě náš zázrak jménem Hood. Hood je automatický sekvenátor DNA, vyvinutý v oddělení užitých biosystémů, ABI. Tahle perfektní věcička dostala jméno podle profesora biologie Leroye Hooda. Nebudu Vás zatěžovat podrobnostmi, ve zkratce lze konstatovat, že místo původní otrocké dřiny v označování písmen bazí radioaktivními látkami používá Hood nový systém fluorescenčních barviv. Reakce se tak spojily do jediného pruhu v sekvenátoru, přičemž každá fluoreskující značka je načítána laserovým skenerem v dolní části krycího gelu. Cena prototypu ABI 362 A, s kapacitou 23 000 písmen za den byla kolem stopadesáti tisíc dolarů. Marketingoví poradci ale odhadli, že v případě úspěchu se nám investice vrátí do pěti let asi stotisícinásobně." Tázavě na mě pohlédl, jestli mi takové číslo zamotá hlavu. Nevěděl jsem, jak se tvářit, tak jsem radši sklopil zrak na zápisník.

„Stačilo nám v podstatě extrahovat několik desítek molekul DNA z komárů, moskytů a bodavých much, abychom je genovým sekvenátorem mohli na bázi pcr pomnožit do kompletních sekvencí základního genotypového rozhraní. Mnoho informací o charakteru proteinů dinosaurů jsme získali z osteokalcinu. To je protein podílející se na stavbě kostí u všech obratlovců, víte. Byl před nedávnem izolován například z fosilizovaného morku stehenní kosti T-rexe. Dokonce izolovali i jakési sférické struktury mající vzhled červených krvinek, dávající pozitivní reakci na recentní hemoglobin."

Psal jsem jako o život, aby mi neuteklo ani slovo. Profesor se ale zatvářil kysele. „Člověče, když vyprávím o klonování ŽIVÝCH dinosaurů, skoro nic si nepoznamenáte, a obyčejný nález, o kterém se psalo v kdejakém podřadném plátku…" Atherton se odmlčel a zkoumavě si mě prohlížel. Nejspíš mu teprve teď došlo, že ho považuju za poměrně dobrého vypravěče, nicméně mu nevěřím ani slovo z toho, co se mi tu snaží namluvit. Chvíli zřejmě váhal, jestli mě nemá vyhodit. Rychle jsem předešel zbytečnému incidentu stručnou omluvou a uznáním oprávněnosti jeho námitky. Slíbil jsem, že si nadále budu pečlivě znamenat vše, co od této chvíle řekne. A to jsem taky udělal.

„Byly tehdy tři hodiny ráno. Hlavní laboratoř byla uprostřed ostrova, obklopená tropickou vegetací. Venku si život v deštném pralese šel svou poklidnou cestou, uvnitř budovy byl uměle obracen směr evoluce zpět proti proudu času. Historie života na zemi, samotné vymírání druhů…tam bylo mechanicky měněno. Pracovali jsme dlouho do noci. Občas se nám zdálo, jako by celý svět zmizel a zůstali jsme jen my, temnota noci, naše práce a nikdy nekončící otázky směřující do minulosti…

Byly tři hodiny ráno a po celé místnosti laboratoře byly poházeny plechovky od nápojů. Byl jsem tam já, Hammond a Dennis Nedry, náš expert na počítačové systémy. Centrifugy se zkumavkami tiše šuměly a my jsme již po sté rozbíhali na monitoru poslední extrakční sekvenci. A pak…se to stalo. Řetězec se spojil, kód zobrazil pravdu. Všichni jsme zírali do monitoru, přímo skrz 650 tisíc století. Nevím už kdo, snad Nedry, později poznamenal, že v tu chvíli jakoby svět zatajil dech. A na malý, sotva znatelný okamžik jsme se ocitli v bodu zlomu mezi dvěma velkými érami této planety – milion let trvající vládou člověka a úžasným věkem dinosaurů."

Poslouchal jsem toho člověka jako nábožný sedlák svého faráře. Profesor vyprávěl se stejným zápalem a oči mu svítili. Naskočila mi husí kůže, nemohl jsem psát, jenom jsem poslouchal. Nezmohl jsem se na jediný pohyb, dokud nedomluvil. Najednou jsem si strašně přál, aby to byla pravda. Ne proto, že bych se stal slavným, jelikož o tom jako první píšu. Prostě proto, že je to tak úžasná a nepředstavitelná věc. Najednou mě napadlo, že třeba ještě spím, ještě jsem se dnes neprobudil. Proboha, ztratil jsem snad už pojem o realitě? Z dalšího přemítání mě vyvedl profesor Atherton.

„V listopadu 1983 se vylíhnul první zdravý dinosaurus. Sám Hammond tehdy pomáhal odlupovat skořápku, aby se dostal na svět. Byl to malý Velociraptor. Vy nemůžete tušit, co je to za zvíře, když dospěje. Všichni dnešní predátoři jsou krotkými beránky proti těm bestiím. Žijí totiž ve smečkách, víte. A jsou to rození zabijáci. Předem jsme věděli, že s nimi budou problémy. Ale to bych předbíhal. Tedy, ten malý raptor, tak jsme jim říkali, se narodil se vším potřebným k přežití. Nebyl slepý, jako většina dnešních savců po narození, měl výborné reflexy a chňapal tlamičkou po všem, co se k němu přiblížilo. Už po pár minutách zaujal takový zvláštní výhružný postoj a zlostně syčel. Nic podobného jsme nikdy neviděli. Vůbec nebyl ochoten akceptovat, že už není vládcem této planety. Vážil pár deka a stejně nás držel v uctivém odstupu. Uměl už pěkně kousnout nebo škrábnout. Napadlo nás, že se musel o sebe starat už od narození. Hned začal lovit ještěrky, žáby, malé savce a tak. Když dospěl, připojil se ke smečce a lovili pak společně i podstatně větší zvířata. Vzpomínám si, že jednou kousnul Nedryho do prstu. Ten tlusťoch si pak dvě hodiny desinfikoval ránu v umývárně. Všichni jsme se tomu od srdce zasmáli."

Vědec zaznamenal můj tázavý pohled a vysvětloval.

„Neměli jsme ho rádi, víte. Nikdo. Neustále se s Hammondem hádal o každý dolar platu. Pravda je, že udělal kus práce, co se týče počítačů, programování systémů řídících naše laboratoře i pozdější ohrady a tak. Ale neopomněl pokaždé zdůraznit, že může jít jinam, že není dobře finančně ohodnocen. Lezlo nám to krkem. Hammonda jsem taky zrovna nemiloval, ale v názoru na Nedryho jsme se shodli. Myslím si, že by byl schopen InGen klidně shodit. Člověk jako on…nikdy nevíte, co má za lubem."

Zeptal jsem se, jestli má na mysli nějaké konkrétní obvinění.

„Ano, v pětaosmdesátém jsme přistihli dva naše tehdejší vědce německého původu, jak se pokoušejí proniknout do počítačové databáze s tajnými informacemi týkajícími se výzkumu. Později se ukázalo, že jim někdo pomáhal obejít bezpečnostní okruhy a dostat se k těm souborům, podezření hned padlo na Nedryho. Ten se z toho tehdy nějak vymluvil, ale jak, to už přesně nevím. Fakt je, že jsme ho prostě potřebovali, protože systém měl spoustu chyb a nikdo je kromě něho nebyl schopen odstranit. Hammond mu udělal menší scénu a pohrozil mu, že ho bude neustále sledovat. Co se stalo s těmi němci, opravdu nevím. Prostě zmizeli a nikdo už o nich neslyšel. Jako novinář si určitě nějaký závěr z toho vyvodíte. Co chci říct je to, že Nedry dřív nebo později udělá nějakou blbost, na kterou doplatí všichni okolo InGenu. Nakonec možná můžu být rád, že jsem dostal včas padáka, když už to tak musím nazvat."

Přemýšlel jsem, jestli jsem se o tomhle Nedrym v tisku už někdy něco dočetl. Nic mě nenapadlo. Mezitím profesor pokračoval.

„22. dubna 1985 jsme vypustili prvního mladého raptora do volné přírody ostrova. Nejdřív ostýchavě očichával půdu a ostražitě se rozhlížel, přesně po čtyřech minutách a dvaadvaceti sekundách ho vyplašil zvuk startujícího motoru jeepu, takže zmizel v podrostu džungle. Později jsme zjistili, že je to dominantní samice. V roce 1987 dospěla a utvořila kolem sebe smečku ostatních pěti jedinců, které jsme mezitím vypustili. Tehdy jsme nebudovali žádné ploty nebo mříže, prostě jsme je nechali pobíhat volně po ostrově. Dlouho se drželi zpátky v pralese. Když jsme je pak chtěli pochytat a dát do výběhů, stálo to život pět lidí. Teprve pak došlo Hammondovi s čím má tu čest. Mezitím si raptoři vytvořili teritoriální hranice a hierarchickou společnost vedenou dominantní samicí alfa. Byla neuvěřitelně inteligentní, jako dnešní šimpanz nebo delfín. Zavedla smečku dál do vnitrozemí, pryč od obytných staveb. Pronásledovat je bez automobilů jen s puškou by byla sebevražda, to jsme věděli všichni. Tak Hammond nařídil postavit elektrické ploty kolem laboratoře a dalších částí ostrova – přístavu, administrativního a návštěvnického centra, „dělnické osady" a zásobovacích skladů. Tehdy už měl v plánu přesunout budoucí zábavní park na Isla Nublar. Já jsem to ještě tehdy nevěděl."

Po dlouhé době jsem se opět zmohl na otázku. „Jak jste věděli, že se raptoři nevrátí a nezaútočí, až budete třeba mimo laboratoř? Nebyl to příliš velký hazard?" Profesor se pousmál a vyprávěl s živým zaujetím.

„Protože jsme vysledovali jejich teritorium. Hájili si ho před ostatními smečkami. Po pár měsících se totiž jejich počet rozrostl, někteří jedinci si vytvořili vlastní smečky. Když jsem koncem minulého roku odešel, bylo jich myslím už šest. Množí se velmi rychle, nato že jsou tak dlouho po vymření, co?"

Profesor se pokusil nadlehčit konverzaci, ale mě rozrušením ani nedošlo, že se mám usmát. Tak vědec pokračoval.

„Neklonovali jsme jenom raptory, víte. Měli jsme celkem 13 druhů, později dokonce 22. Raptoři byli teritoriální, nikdy by nevlezli na území Rexe."

Zůstal jsem zírat na viditelně pobaveného profesora. Panebože, myslel opravdu Tyrannosaura? Krále dinosaurů, o kterém vědí všechno i tříleté děti, nejstrašnějšího dravce všech dob? Profesor jako by věděl, na co se v duchu ptám, vážně přitakal.

„Nejdřív jsme nevěděli, jestli se to povede, přeci jen není dinosaurus jako dinosaurus. Naklonovat zvíře velikosti přerostlého slona není jako to samé se zvířetem velikosti člověka. Ale nakonec jsme zjistili, že genetická informace Tyrannosaura není podstatně větší než genetická informace Velociraptora. První mládě se nám vylíhlo dva roky po raptorech. Samozřejmě nejsme šílenci. Rexe bysme nenechali pobíhat po ostrově. Udělali jsme mu umělý výběh o rozměrech dvě stě metrů čtverečních. Ohradili jsme ho plotem, a každý den mu do výběhu vypouštěli kozu nebo ovci. Nebyl to zrovna pěknej pohled, to Vám garantuju. Ve dvou letech už měl rex polovinu délky dospělce, dobrejch 7 metrů a vážil asi dvě tuny. Výběh už mu byl malej, tak jednou v noci pořádně kopnul do dřevěnýho pylonu, kterej držel dráty a vyběhnul na špacír po parku. Cáry těla jednoho dělníka se za ním táhly na stovky metrů. Tak to byla ta odvrácená strana věci. Hammond ale všechny problémy přehlížel, sváděl je na neschopnost a hloupost svého okolí. Prostě si nepřipustil, že si hraje na boha a občas mu to třeba zatraceně nevyjde."

V této chvíli už jsem doslova hltal každou novou informaci. Dal jsem jemně najevo netrpělivost a profesor se vrátil k původnímu tématu.

„Celkem jsme naklonovali sedm rexů. Sedm vládců ostrova. A dál rody Triceratops, Stegosaurus, Brachiosaurus, Albertosaurus a Parasaurolophus. Od všech okolo pěti jedinců v první líhni. Vychrlil jsem to na Vás moc rychle, že? Víte, nemá smysl ke každému dělat samostatnou přednášku, po prvních deseti zvířatech už jsme je přestali vnímat jako unikát, úměrně s tím, jak se naše technologie zlepšovala. Ve třiaosmdesátém jsme měli třináct patentů, v pětaosmdesátém už šedesát. Během jedenácti měsíců se InGen stal technologicky a projektově nejdokonalejší institucí zabývající se genovým inženýrstvím na světě. V temných zákoutích našeho komplexu laboratoří na ostrově jsme za pouhé čtyři roky dokázali něco, k čemu příroda potřebovala celé eony času. Začal jsem mít pocit dobře odvedené práce. Rozumějte, tohle byl život starý 65 nebo 100 milionů let. To vám nutně vleze do hlavy. Sami jsme si nebyli schopni představit, co jsme vlastně dokázali. Ty příšerné dálavy času. Někdo vymyslel přirovnání pro lepší představu, pokud to v silách něčí představivosti vůbec je. Tak třeba Velociraptoři vymřeli před nějakými pětasedmdesáti miliony let. Představte si, že se průměrný lidský život, trvající řekněme šedesát let, smrskne do doby jediného dne. Pak od smrti těchto zvířat bude ještě celých 3425 let. To jsme někde ve starověkém Egyptě. Když se vylíhnula samice alfa, a já si ji upřeně prohlížel, vůbec mi to nedošlo. Překvapilo mě tehdy, jak neohroženě si počíná. Prostě se jemně otřepala, rozhlédla kolem sebe, na nás a zase zpátky. Ani náznak vědomí toho, že už není dominantním druhem. Zvláštní uvažování u seriózního vědce, že? Ale chovali jsme se od té chvíle jinak. Všichni, bez rozdílu. Ten moment nás změnil jednou provždy. Stali jsme se přímými účastníky jednoho z nejdůležitějších momentů vědy, možná dokonce celé naší existence.

Najednou jsem vůbec nevěděl, jak zareagovat. Připadal jsem si jako divák v kině při promítání nějakého neuvěřitelného sci-fi filmu s přemírou speciálních efektů a nepříliš rozvinutou dějovou linií. Měl jsem nutkání se štípnout do tváře, jestli se mi to celé jenom nezdá.

„Jste v pořádku? Nějak jste zblednul za tu dobu, co se spolu bavíme", prohlásil a viditelně ho to potěšilo. Zjevně to už byla dlouhá doba, kdy mu naposledy někdo pozorně naslouchal….

Zbytek je na Vás, milí čtenáři