Dinosauři z Tendaguru

….aneb Krátké povídání o nejslavnějších afrických vykopávkách

Počátkem 20. století vedlo úsilí Německa vyrovnat se konkurenčním mocnostem ve všech oblastech lidského snažení k potřebě co nejlépe prozkoumat a vytěžit maximum ze své velké africké kolonie, „Německé východní Afriky“. Při celkové rozloze až 995 tisíc čtverečních kilometrů představovalo toto území současné Tanzanie téměř trojnásobek rozlohy dnešního Německa. Jak se mělo brzy ukázat, paleontologické lokality v tomto odlehlém koutě světa měly rozhodně co nabídnout.

V roce 1907 narazil zde pracující německý geologický inženýr Bernhard W. Sattler na obrovské, ze země vyčnívající kosti. Bylo to v místě zvaném Tendaguru, ležícím ve vzdálenosti asi čtyřdenního pochodu do vnitrozemí od přístavu Lindi. Dnes se tato oblast nachází na území Tanzanie. Místní legenda pravila, že se zde nacházejí kosti obrovského lidožrouta, který před dávnou dobou zabíjel a požíral místní obyvatele. Po určité době prý skupina odvážných mužů přichystala na lidožrouta past a podařilo se jim ho zabít. Po usmrcení netvora byly údajně slyšet lidské výkřiky z jeho zavřených pracek, a když se muži přiblížili, spatřili vybíhat mnoho polapených vesničanů.

Sattler se však o domorodé legendy nezajímal a hned podal zprávu o objevu své společnosti do Německa. Již po několika týdnech přijel do Afriky slavný německý paleontolog Eberhard Fraas, aby si osobně prohlédl místo nálezu. Z Lindi, vzdáleného od lokality 110 kilometrů, pochodoval pět dní spolu se 60 nosiči, aby mohl objev vyhodnotit. Když dospěl ke svému cíli, byl vpravdě nadšen. Všude kolem něho vyčnívaly ze země obrovské kosti ve výborném stavu, jaké se nikde v Evropě v té době nevyskytovaly. Fraas se dal ihned do práce a vykopal několik „propagačních“ fosilií značné vědecké hodnoty, se kterými se vrátil do Německa. Ihned se obrátil na německé koloniální autority s požadavkem, aby dané místo bylo přísně střeženo a zachováno pro další vykopávky.

Zanedlouho se Wilhelm Branca, ředitel Přírodovědeckého muzea v Berlíně, začal zabývat plánem vědecké expedice do oblasti Tendaguru. Brzy shromáždil od společností i soukromých osob dostatek finančních prostředků, které měly později zajistit jeho muzeu uznání a slávu. Vedoucím expedice byl jmenován Werner Janensch, tehdejší správce oddělení fosilních plazů tohoto muzea. Jeho zástupcem byl opět jiný významný paleontolog Edwin Hennig. Tak začala slavná expedice Tendaguru, trvající od roku 1909 do roku 1913, která odhalila nesmírné množství pozoruhodných afrických dinosaurů z konce doby jurské. Mimo jiné tu byl nalezen i největší tehdy známý dinosaurus, popsaný později Janenschem pod jménem Brachiosaurus brancai, jehož kostra vystavená v Berlínském Humboldtově muzeu je dodnes jednou z největších smontovaných koster dinosaura vůbec (nedávno byla rekonstruována a její rozměry jsou impozantní: délka téměř 23 m, výška 13 m).

Dnes se lze dostat do Tendaguru celkem pohodlně terénními automobily. Před devadesáti lety to však byl vzdálený, nepřístupný bod v africké divočině, kam nevedly žádné cesty a v jehož okolí žily nebezpečné šelmy. Dodnes tu většina obyvatel chodí převážně pěšky, nebo jezdí na kolech. Automobilů je tu málo. Místo, kam dosud nedospěla civilizace, nabízelo nepřeberné množství pravěkých kostí. Ležely přímo na povrchu nebo těsně pod ním a některé byly tak obrovské, až se tajil dech. Není divu, že třeba víc než dvoumetrová stehenní kost dala mezi domorodci vzniknout legendě o obřích netvorech. Ale dech se tajil i vědcům.

V každém případě potřeboval Janensch dělníky. Mnoho dělníků. Proto také začal jejich náborem. První sezónu jich najal 170, druhou 400, třetí a čtvrtou 500. Černí kopáči však nepřišli sami. Podle místních zvyků si s sebou vzali i své ženy (někteří jich měli víc) nebo i celé rodiny. U vykopávek pod kopcem Tendaguru tak vyrostla rozsáhlá vesnice s nejméně tisíci obyvateli. Nikdy předtím ani potom se při vykopávkách dinosaurů neshromáždilo na jednom místě tolik lidí. Problémy byly se vším. Se zajištěním vody a potravy, udržováním pracovní kázně i vzájemnými vztahy najatých černochů a arabských dozorců. Do Lindi to bylo více než sto kilometrů pustinou bez železnice, silnice nebo alespoň přijatelné cesty. A přece právě tam, jako do nejbližšího bodu, odkud mohla navazovat doprava lodí, bylo nutno zajistit transport obrovského množství nalezených kostí. Vzhledem k záplavě much nebylo možné použít k dopravě oslů nebo mezků. A tak museli vše odnosit na hlavách a zádech místní nosiči, muži i ženy. Ti byly najímáni především z místních obyvatel kmene Mwera. Někteří uchazeči o práci přicházeli ze vzdálenosti až 500 km. Většinou byli rozděleni do pracovních čet o 25 mužích. K překonání vzdálenosti bylo většinou třeba 3-4 dny pochodu. Průměrná zátěž nosiče byla asi 30 kilogramů. Mnohé velké kosti o průměru přes metr muselo nést i několik nosičů. V dřevěných bednách sloužil jako ochranný obal přírodní materiál, jemná tráva, bobule rostlin nebo kůra apod.

———

Gigantický skelet brachiosaura (žirafatitána) v Humboldtově přírodovědeckém muzeu v Berlíně.
Převzato z webu http://svpow.wordpress.com/.
 ———
Nepřetržité karavany mezi Tendaguru a Lindi vyšlapaly cestu tam, kde dříve nebyla. Z Tendaguru byly dopravovány fosílie, ve zpátečním směru zásoby. Bedničky s menšími kostmi se nosily na hlavách. Bedny s velkými lebkami, pánvemi, stehenními kostmi apod. byly zavěšeny na tyčích a nesli je dva nosiči společně. Čtyřdenní cesta mezi Tendaguru a Lindi v tropickém vedru byla obtížná tím spíše, že arabští dozorci si chtěli zasloužit svou mzdu a udržovali svižné tempo. Sezóna vykopávek trvala 8-9 měsíců a následovala po skončení doby dešťů. Denní pracovní doba trvala asi do 2 hodin odpoledne s jednou krátkou přestávkou na oběd. Ráno po rozednění ohlásily bubny začátek pracovní doby. Odpoledne pak muži odcházeli obdělávat své pozemky (shambas). V Lindi byly zkameněliny uloženy do velkých dřevěných přepravních beden a naloženy na menší lodě do Dar es Salaamu, kde byly opět přeloženy na parník, směřující do Hamburgu. Z německého přístavu to pak bylo ještě 260 kilometrů po pevnině do Berlína, kde konečně došlo k vyložení a preparaci fosilií, zatímco bedny byly poslány zpět pro další náklad.
Postup vykopávek byl rovněž odlišný od většiny ostatních nalezišť. Vrstva obsahující fosilie nebyla proťata strží, kaňonem nebo útesy, kde eroze vykoná za paleontology většinu přípravných prací. Když vysbírali kosti z povrchu, bylo nutné se prokopat do země. Janensch nechal vyhloubit četné široké jámy jak do vlastního kopce, tak i do planiny v jeho okolí. V Tendaguru se pracovalo současně v mnoha jamách, vykopaných v úseku o délce asi 4 kilometry. Celé místo připomínalo svým hemžením mraveniště, soustředěné kolem centrálního kopce, z něhož vybíhala do vzdáleného Lindi neustále frekventovaná cesta. Odborný dozor nad vykopávkami byl mimořádně obtížný. Janensch si k tomu vychoval několik arabských pomocníků, z nichž nejúspěšnější byl Boheti bin Amrani, který se zanedlouho vypracoval na opravdového odborníka. Během prvních tří let práce bylo zabaleno a odesláno k pobřeží do Lindi 4300 zásilek kostí, což představovalo 5400 denních pochodů. Ze celé čtyřleté období bylo v Tendaguru nasbíráno 250 tun dinosauřích fosilií. V lednu roku 1913 však Němci v Tendaguru skončili a již se sem nevrátili.
Po první světové válce připadlo toto území Velké Británii, a tak to byli Angličané, kteří sem v roce 1924 vypravili další expedici. Vedl ji W. E. Cutler, muž se zkušenostmi z hledání dinosauřích fosílií v západní Kanadě. Členem této výpravy byl i Dr. Leakey, který později proslul svými nálezy z pradávné minulosti člověka v rokli Olduvai. Cutler však v roce 1925 v Lindi zemřel a vedení expedice se ujal F. Migeod, kterého v roce 1927 vystřídal John Parkinson. Pro Angličany pracoval i zkušený Boheti bin Amrani, vycvičený Němci. Britové kopali v Tendaguru až do roku 1930, kdy byly z nedostatku dalších finančních prostředků vykopávky ukončeny. Oproti Němcům ještě rozšířili záběr do okolní lokality v Kidope na severozápad. Práce ukončili s těžkým srdcem a vědomím, že oblast ještě zdaleka nevydala všechno své zkamenělé bohatství. V posledních letech se sem paleontologové vrátili a nově jsou také vyhodnocovány a zkoumány původní německé sbírky z počátku minulého století.
Před 145 miliony let, dobou tak dávnou, že si ji nedokážeme ani představit (vezměme si přirovnání: kdyby se celý život, trvající 70 let, smrsknul do jediného dne, bylo by to stále 5675 let), byla tato oblast zřejmě dlouho lagunou, kypící životem a ústící do moře. Místy se v deltě tvořily přirozené hráze, kde se zachytávala mrtvá těla živočichů a po čase, překryta usazeninami, zkameněla. Tak se zjednodušeně řečeno, zachovala do dnešních dnů i ona neuvěřitelná sbírka pod 311 metrů vysokým tendagurským kopcem. Mnoho cenných nálezů ještě nebylo odvezeno. Na dosud dobře patrných výkopových místech leží dosud spousta přes sebe naházených kostí, které ve spěchu nemohly být odvezeny. Nicméně již brzy má být zorganizována další expedice, která vrátí vědu po dlouhých desetiletích opět na toto krásné odlehlé místo afrického kontinentu.
———

Dostupná literatura:

Lambert, D.: Velká kniha o dinosaurech, Praha 1993

Maier,G.: African Dinosaurs Unearthed, Indiana 2003

Mareš, J.: Záhada dinosaurů, Praha 1993

Internet (http://en.wikipedia.org/wiki/Tendaguru ad.)

———

Advertisements

1 komentář

Filed under Dějiny paleontologie, O dinosaurech obecně

One response to “Dinosauři z Tendaguru

  1. autor

    Také na Oslovi: http://www.osel.cz…hp?clanek=4139 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s