Červený raptor

…aneb Krátká recenze pozapomenuté druhohorní klasiky

Na rozdíl od hvězdně úspěšného Jurského parku se u nás příliš neprosadil. Jeho autorem je kontroverzní americký paleontolog Robert T. Bakker (viz odkaz pod textem) a podle některých kritiků šlo o senzaci, jejíž potenciál nebyl hollywoodskými filmaři dosud povšimnut. Jiní recenzenti tvrdili, že tak nějak mohl vypadat skutečný „jurský park“ (ovšem v období spodní křídy). Ze strany některých paleontologů – Bakkerových kolegů se naopak snesla ostrá kritika kvůli působivému, leč zřejmě nepatřičnému antropomorfismu dinosauřích postav. O čem že je řeč? Jde o fiktivní román z prostředí americké spodní křídy, jehož název zní The Raptor Red (česky Červený raptor).

Kniha vyšla v USA v říjnu roku 1995, poměrně zdařilý český překlad pak spatřil světlo světa v roce 2000 (a já, v té době gymnazista, jsem si jej ihned zařadil na seznam soukromé „povinné literatury“). Stále tuto knihu považuji za jednu ze svých nejoblíbenějších a z hlediska „románové“ tvorby je u mě kniha druhá hned za Crichtonovou klasikou. Výtky, které k Bakkerovi vznesl například britský paleontolog David B. Norman jsou bohužel oprávněné, přesto není kniha o nic méně zajímavá, ba spíše naopak. Ale hezky po pořádku…

Červený raptor je fiktivním příběhem samice utahraptora – velkého dromeosauridního teropoda (dravého dinosaura), příbuzného například známému velociraptorovi. Červeně zbarvená samice tohoto až sedm metrů dlouhého predátora je projekcí Bakkerových úvah o inteligenci a sociálních adaptacích neptačích dinosaurů. Raptořice je v jeho pojetí nejen efektivním a nelítostným zabijákem, nýbrž také „milující“ sestrou a matkou a především vysoce inteligentním tvorem, schopným abstraktního myšlení a prožívajícím celé spektrum nálad a emocionálních prožitků. Zkrátka a dobře, Bakker se několik let po Crichtonovi opět vydal na tenký led přisuzování lidských vlastností (a to kladných i záporných) svým románovým dinosaurům.

 ———

Jedním z klíčových okamžiků příběhu je také „tisíciletá“ povodeň, kterou utahraptoři přežijí jen díky svým výborným lezeckým schopnostem (které Bakker předpokládá). V těm jim jsou velkou pomocí také charakteristické obří drápy na zadních končetinách. Ilustrace Luise V. Reye, převzato se svolením z jeho webu (http://www.luisrey.ndtilda.co.uk/html/1kflood.htm).

 ———

Skrze raptořici a její životní osudy však Bakker velmi procítěně a naturalisticky popisuje pradávný svět, ve kterém dinosauři žili a snad ještě výstižněji – bojovali o holé přežití. Utahraptořice za jeden rok svého života (který postihuje právě děj románu) projde mnoha momenty, které bychom mohli nazvat „klíčovými okamžiky“ její životní pouti. Ztratí svého partnera (ano, Bakker zde vyvozuje monogamii a věrnost utahraptorů), znovu se setkává se svojí sestrou a bojuje o život v každodenní těžké zkoušce. Všechny tyto okamžiky jsou popisovány jakoby z jejího úhlu pohledu a Bakker do textu přidává také čtenářsky osvěžující emocionální složku.

To je ovšem největším trnem v oku odbornější kritice – paleontologové se víceméně vysmívají možnosti, že by dromeosauridi (byť patřili k dinosaurům s relativně největším mozkem v poměru k tělu – vice viz můj článek o inteligenci dinosaurů) byli schopni byť jen zlomku zmiňovaných schopností a mentální aktivity. Přenášení lidských povahových rysů na 120 milionů let starého živočicha je pochopitelně příliš odvážné a tak nějak v podvědomí tušíme, že to „takto asi být nemohlo“. Na druhou stranu, Bakker se při psaní proměnil ve spisovatele a popustil uzdu své fantazii, což je jistě dovoleno. Neprováděl zde přesná měření fosílií, ale zasedl ke stolu a vyčaroval svým osobitým stylem dávný svět, přímo dýchající životem. A přesně to je jeho největší přínos – dal zaprášeným zkamenělinám pestrobarevný háv a oživil je tak pro laické čtenáře. Některé faktické chyby jsou tomu nutnou a dlužno říci, poměrně zanedbatelnou obětí.

Bakker ovšem není žádným nepoučeným laikem, proto v knize nenacházíme žádné vyložené nesmysly. Jak již bylo zmíněno, děj je zasazen do období spodní křídy, asi před 120 miliony let. Bakker vyvozuje, že v této době se vytvořil pevninský most mezi asijskou a severoamerickou pevninou, což umožnilo různým skupinám dinosaurů přechod „suchou nohou“ až do oblasti dnešního Utahu. Jedním z těchto nových „imigrantů“ je také děsivý zabiják utahraptor (v době psaní románu byl atraktivním, nově objeveným rodem). „Červená“ raptořice je takto nazývána proto, že sama sebe po vylíhnutí identifikuje na základě symbolů, jimž dominuje červená barva kůže. Všichni ostatní dinosauři jsou představováni postupně zorným úhlem raptořice – ať už jde o nevrlé obrněné tyreoforany rodu Gastonia, „diplodocidy“ s bičovitým ocasem (s vášní pro švihání dravců) nebo obří ale „hloupé“ teropody akrokantosaury. Značný prostor je věnován také „chlupatým koulím“ – pravěkým savcům rodu Aegialodon, kteří podle Bakkera stojí na počátku vývojové linie, vedoucí až k člověku. Aegialodon dokonce v jednom případě zachrání spícím dinosaurům život, když v noci sežere nebezpečný infikovaný hmyz. Zajímavou vložkou do děje je také první setkání zmatených dinosaurů s kvetoucími rostlinami, které se teprve nesměle šíří po křídových ekosystémech.

Svým živým a atraktivním vypravěčským stylem si Bakker zajistil pozitivní přijetí kritikou. Hesla jako „data proměněná v příběh“ nebo „dinosauři konečně oživli“ dominovala po uvedení knihy většině recenzí. Podle některých literárních kritiků stojí za úspěchem románu „naděje čtenářů příběhu, že dinosauři skutečně byli takoví“. Na druhou stranu se právě to stalo trnem v oku některých paleontologů. Bakker se bohužel dopustil ještě jedné – tentokrát hůře omluvitelné – chyby. V mnoha ohledech se totiž nedrží vědeckých faktů a kombinuje například dinosauří i nedinosauří druhy, které se zřejmě nemohly nikdy setkat (nebo pro to alespoň chybí jakékoliv paleontologické doklady). Na mnoha místech knihy se také velmi nezřetelně prolíná vědecký fakt a čirá fikce, takže čtenář nemá šanci odhalit, co je ještě jaksi „potvrzené“ a co již nikoliv.

Nehledě na kritiku, Bakker zaznamenal v literárním světě nebývale velký úspěch. Je jen škoda, že od zmíněného roku 1995 žádný další příběh nepublikoval. Sám autor tvrdí, že o zfilmování jeho románu projevilo zájem nejméně jedno filmové studio. Nejdřív byla tato informace pokládána spíše za projev samolibosti autora, v roce 1996 však přišel s potvrzením zájmu o odkoupení práv filmový magazín Daily Variety. Nicméně zatím nebyl žádný kontrakt podepsán, proto se filmové adaptace Červeného raptora asi jen tak nedočkáme (nemluvě o dychtivě „vyhlíženém“ JP 4). Knihu však nelze než doporučit k přečtení všem zájemcům o dinosaury a pravěk obecně.

 ———

Zdroje a odkazy:

Bakker, Robert T.: Červený raptor, nakl. Beta, Praha-Plzeň 2000

http://en.wikipedia.org/wiki/Raptor_Red (článek o Bakkerově románu na Wikipedii, také v české verzi)

http://dinosaurus.bloguje.cz/774976-narozeniny-roberta-t-bakkera.php (článek o autorovi knihy)

http://en.wikipedia.org/wiki/Utahraptor (článek o utahraptorovi na Wikipedii, také v české verzi)

 ———