Vytříbený jídelníček alosaura

…aneb svrchnojurský fast food

Allosaurus je jedním z nejznámějších velkých teropodů, a po tyranosaurovi nejspíš vůbec nejpopulárnější druhohorní megapredátor. Byl dominantním dravcem ve svrchnojurských ekosystémech Severní Ameriky a Evropy (možná však i Afriky) v době před 155-145 miliony let. „Jiný ještěr“ jak zní v překladu rodové jméno dinosaura, byl popsán americkým paleontologem Othnielem C. Marshem v roce 1877. V povědomí vědecké i obecné veřejnosti tak vešel téměř o tři desetiletí dříve, než „T. rex“ a na dlouho se stal jakýmsi archetypem děsivého teropodního dinosaura. Dosahoval průměrné délky asi 8,5 metru, nejdelší dnes známý jedinec pak 9,7 metru. Některé velké kosterní fragmenty však napovídají délce v rozmezí 12-13 metrů, což je již ve velikostní kategorii tyranosaura. Hmotnost dospělého alosaura se pohybovala kolem 2,5 tuny.

Přestože to zní zvláštně, nemůžeme si být zcela jisti tím, co alosaurus jedl (kromě toho, že šlo o masitou stravu). V podstatě jediným přímým ukazatelem ve fosilním záznamu jsou zádové obratle apatosaura, s dochovanými rýhami po alosauřích zubech. Technika lovu těchto obřích karnivorů je však také pouze předmětem dohadů. Mohli lovit ve smečkách a tak útočit i na obří sauropody, jako byl právě apatosaurus, nebo také kamarasaurus a diplodokus. Pokud se zaměřovali na menší kořist, mohli preferovat ornitopody jako byl kamptosaurus či tyreoforany typu stegosaura (ten byl však nejspíš velmi nebezpečnou kořistí). Jisté je, že stejně jako tyranosauři byli alosauři velmi aktivní a v útoku zuřiví. To názorně dokládají četná vyhojená zranění, nalézaná na jejich kostech. Alosaurus byl stavěn i přes svou velikost poměrně lehce, zřejmě se tedy dokázal i rychle pohybovat.

O technikách lovu vypovídá například také konstrukce lebky alosaura. Čelistní svaly na ní byly umístěny blízko čelistnímu kloubu. Zdá se tedy, že alosaurus měl čelisti uzpůsobené spíše k rychlému kousání a trhání než k silnému drtivému zákusu. Síla stisku alosaura byla dle odhadů asi 3-4krát slabší než u tyranosaura a možná také slabší než u dnešních aligátorů. Někdy bývá dokonce přirovnávána k síle skusu velkých kočkovitých šelem, jako jsou lvi nebo tygři. To je poměrně překvapující, uvážíme-li, že alosauři mohli mít lebku dlouhou přes 1 metr. Zuby byly poměrně silné, ale štíhlé a vroubkované po obou stranách. Jediným kousnutím tak dravec dokázal kořist těžce poranit a způsobit jí hluboké krvácení. Drtit kosti však určitě nedokázal.

Přestože síla skusu byla na velikost alosaura poměrně malá, jeho lebka byla velmi silná. Byla vyztužena četnými trámci kostní hmoty a při kousání byl tlak odváděn zpevněnými místy i pružnými zakloubeními. Bylo dokonce spočítáno, že lebka dokázala vydržet tlak až 6 tun, aniž přitom došlo k jejímu poškození. Silné svaly na esovitě prohnutém krku zase pomáhaly zvýšit rychlost a sílu zákusu do nebohé oběti. Systém čelistního aparátu byl stavěn na rychlý zákus a vytržení masa z žijící oběti. Pokud se takový rychlý útok alosaurovi vydařil, mohl být úspěšný lov již pouze otázkou času. Napadený dinosaurus utrpěl šok z bolesti a ztráty krve, což jej mohlo imobilizovat a učinit snadným cílem ke konečnému „doražení“ dravcem. V případě obřích sauropodů (pokud se také stávali terčem útoku alosaurů) to však takto jednoduché rozhodně nebylo. Alosaurus je každopádně další z mnoha nádherných ukázek téměř nekonečně bohatého „tvůrčího“ potenciálu dinosauří evoluce.

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Allosaurus a jiné.