…aneb Jak se to má s dinosauřím jedem
Jako poslední příspěvek letošního roku jsem měl v plánu sepsat krátké zhodnocení právě oněch uplynulých 365 dní z hlediska dinosauří paleontologie (bude následovat), nicméně ještě před tím krátce k novému, velmi zajímavému objevu. Tím je zjištění, že opeřený dromeosauridní teropod rodu Sinornithosaurus možná disponoval jedem, kterým si nejspíš pomáhal v usmrcování kořisti. Pokud se v budoucnu tento závěr potvrdí (zatím jde spíše o dobře podloženou spekulaci), dostane se jakéhosi „zadostiučinění“ tvůrcům Jurského parku. Jejich filmový Dilophosaurus totiž plival na nešťastné osazenstvo parku (především pak počítačového experta Nedryho) chuchvalce jakési jedovaté látky. To je pochopitelně jen fantazie scénáristů, nicméně v případě malého čínského dravce by přítomnost jedových žláz mohla být realitou.
Sinornitosauři byli malí draví dinosauři, žijící v období spodní křídy (asi před 125 miliony let) na území dnešní čínské provincie Liao-ning. První exempláře byly objeveny v proslulém souvrství Yixian v roce 1999 a patří tak mezi první popsané dinosaury se zachovanými otisky pernatého pokryvu, tzv. opeřené dinosaury. Dva dnes rozeznávané druhy, S. millenii a S. haoiana (popsaný v roce 2004) představují zástupce tzv. srpodrápých teropodů a jsou příbuzné populárnějším rodům, jako byl mongolský Velociraptor nebo severoamerický Deinonychus a Utahraptor. Sinornitosaurus (v překladu „čínský ptačí ještěr“) byl sice podstatně menší než zmiňované rody dromeosauridů, mohl však mít ve svém opeřeném „rukávu“ jiný trumf pro své lovecké umění – jedové zuby. To je poměrně překvapivé zjištění, jelikož současní potomci dinosaurů, tedy ptáci, prakticky žádné jedové žlázy nemají (pouze některé druhy mají mírně toxickou pokožku a peří). Přítomnost podobných struktur u dinosaurů se sice nevylučovala, jedové zuby pro aktivní použití při útoku je však poměrně překvapivé.
———
Podle nové studie byly zuby v horní čelisti dravce značně podobné zubům jedovatých hadů (konkrétně skupině, která má dlouhé jedové zuby v zadní části čelistí) a mohly v nich probíhat kanálky, vedoucí od jedové žlázy v čelisti. Podle amerického paleontologa Davida Burnhama z Univerzity v Kansasu byl v horní čelisti sinornitosaura objeven prostor pro možnou jedovou žlázu a k ní vedoucí kanálky v některých zubech. Analogicky se situací u zmíněných hadů vědci předpokládají, že jed sinornitosaura zřejmě nebyl smrtelný; spíše kořist ochromil, paralyzoval nebo jí navodil šok, díky kterému ji pak dravec snáze udolal. Jed mohl být dopraven do kořisti spolu s kousnutím a dostal se tak rychle do jejího krevního oběhu. Podobným způsobem neloví jen hadi, nýbrž také někteří ještěři, jako třeba známý varan komodský. Podle autorů zmíněné studie byli hlavní potravou opeřeného teropoda paradoxně právě ptáci. Malí evoluční potomci a blízcí příbuzní dromeosauridů byli nejspíš častou kořistí dinosaura, který svými proporcionálně dlouhými „tesáky“ s jedem dokázal prokousnout i husté opeření ptactva, obývajícího lesy spodnokřídové Číny. Podle některých vědců si však dravec s takovouto adaptací mohl troufnout i na kořist podstatně větší, než byl sám.
Dravec o velikosti statného krocana tak možná představoval poměrně nebezpečného predátora svých ekosystémů. Navíc nemusel být v rozsáhlé dinosauří říši zdaleka jediný. Možné přítomnosti jedových kanálků v zubech teropodů údajně nasvědčují i některé dřívější objevy izolovaných zubů teropodů v USA. Je tedy možné, že v budoucnu se o „jedovatých dinosaurech“ bude psát mnohem více. Nyní se vědci pokouší dozvědět více o distribuci „jedovatosti“ u plazích vývojových linií v dávné minulosti. Tyrannosaurus téměř s jistotou „jedovatý“ nebyl, u některých dromeosauridů a dalších vývojových linií teropodů však takovou jistotu (jak se nyní zdá) nemáme…
———
Odkazy:
http://en.wikipedia.org/wiki/Sinornithosaurus
http://news.nationalgeographic.com/news/2009/12/091221-venomous-dinosaur-venom-dinosaurs-snakes.html
http://news.bbc.co.uk/2/hi/science/nature/8425200.stm
———