…aneb Pár odstavců o stegosaurech
Stegosauři (infrařád Stegosauria, v překladu „zastřešení ještěři“) jsou veřejnosti poměrně dobře známou skupinou kvadrupedních býložravých dinosaurů, patřících mezi ptakopánvé tyreoforany („obrněné dinosaury“). Žili v období střední jury až spodní křídy (asi před 175 až 100 miliony let) na území dnešní Severní Ameriky, Afriky, Evropy a Asie. Zdaleka nejznámějším rodem je samotný Stegosaurus, který se vedle dalších populárních rodů neptačích dinosaurů (Tyrannosaurus, Triceratops, Apatosaurus) objevuje často na obálkách časopisů, předních stranách knih a v podobě různě kvalitních gumových modelů samozřejmě také v hračkářstvích. Popularitu stegosaurům zajistil jejich bizarní vzhled, způsobený zejména přítomností různě velikých a specificky rozmístěných desek, trnů a bodců na krku, bocích, hřbetě a ocase těchto dinosaurů. V současnosti známe asi 17 rodů stegosaurů, největším je již zmiňovaný svrchnojurský Stegosaurus s délkou kolem 9 metrů a hmotností do 4 tun. Podobně velký však byl také evropský druh Dacentrurus armatus.
Stegosauři jsou převážně známí jako dinosauři severní polokoule, jejich nejlepší zkameněliny pocházejí z USA a Číny. První historicky objevené zkameněliny však paradoxně pochází z území dnešní Jihoafrické republiky (ačkoliv v době objevu nebyly takto rozeznány). Nález pochází již z roku 1845, kdy ve spodnokřídových sedimentech u města Grahamstown objevili fragmenty zkamenělých kostí W. G. Atherstone and A. G. Bain. Oba přírodovědci odeslali fragmenty fosilní lebky a několik částečně dochovaných kostí končetin do Londýna, kde se jimi zabýval věhlasný paleontolog Sir Richard Owen (1804-1892). Ten však zaměnil zmíněné fosílie se zkamenělinami mnohem starších nedinosauřích plazů pareiasaurů. Tento omyl nerozpoznal ani další britský paleontolog Richard Lydekker (1849-1915) v roce 1890, stejně jako jihoafrický badatel Richard Broom (1866-1951), který zkoumal materiál o dalších 20 let později. Mezi stegosaury zařadil tohoto dinosaura až geniální maďarský baron Franz Nopcsa (1877-1933) v roce 1929, definitivně pak byly fosílie přiřazeny k novému rodu a druhu Paranthodon africanus v roce 1981. Tento stegosaur byl tedy objeven již 32 let před samotným rodem Stegosaurus, popsán však byl až celých 104 let po něm.
———
Kostra druhu Stegosaurus stenops (dospělec s mláďaty) smontovaná v rámci výjevu útoku velkého teropoda druhu Allosaurus fragilis. Expozice Denverského muzea přírodních věd (DMSN). Převzato z Wikimedia Commons (http://en.wikipedia.org/wiki/File:DMSN_dinosaurs.jpg).
———
Ještě dva další rody stegosaurů však svého „systematického zakladatele“ předběhly, a to shodně o tři roky. V roce 1874 byly objeveny zkameněliny stegosaurů na dvou místech v Anglii, v Bedfordshire (odkud Owen popsal část obratle pod názvem Craterosaurus pottoniensis) a ve Swindonu (hřbetní pláty, popsané jako „Omosaurus“ armatus, nyní Dacentrurus armatus). V této době však ještě nebyla ustavena správná představa o skupině dinosaurů, jimž fosílie patřily. To se změnilo až po roce 1877, kdy O. C. Marsh (1831-1899) popsal stegosaura ze slavného Morrisonského souvrství v USA. Teprve koncem 19. století vstoupili tito jedineční obrnění dinosauři také do povědomí laické veřejnosti. Nové objevy stegosauridů však nepřestávají udivovat ani v současnosti (například „dlouhokrký“ druh Miragaia longicollum z Portugalska).
Vědecké periodikum Swiss Journal of Geoscience nyní přichází s vědeckými studiemi, prezentovanými na loňském sympoziu s tematikou stegosaurů. Jedna ze studií přináší zajímavé informace o historicky prvním kvalitním objevu zkamenělého otisku stegosauří kůže, získaného ze 150 milionů let staré fosílie druhu Hesperosaurus mjosi, objevené v roce 1995 ve Wyomingu (jakési otisky stejného typu jsou známé pouze u fosílie asijského stegosaura rodu Gigantspinosaurus). Autoři studie, paleontologové Nicolai Christiansen a Emanuel Tschopp popisují částečně zachovanou texturu někdejší kůže a jednoho hřbetního plátu zmíněného jedince hesperosaura, který dostal přezdívku „Victoria“. Zajímavý je například rozbor povrchu jediné dochované hřbetní desky, která byla za života dinosaura hladká, pouze s mělkými drobnými žlábky, a pokrytá jakýmsi (snad keratinovým) pouzdrem. Objev má velký význam i pro snahu o pochopení funkce charakteristických stegosauřích „hřbetních plátů“.
Další z publikovaných studií se zabývá čelistní biomechanikou stegosaura. Miriam Reichelová vytvořila přesný trojrozměrný počítačový model stegosauřích čelistí, doplněný digitální kopií drobných zubů tohoto dinosaura. Virtuální model se všemi anatomickými detaily byl potom testován pro různé druhy mechanických tlaků v závislosti na „žvýkání“ různě velké a tuhé rostlinné potravy. Tímto způsobem autorka zjistila, že skus stegosaura byl na zvíře o jeho velikosti poměrně slabý a rozhodně nestačil na ukusování silnějších větví nebo stonků (tvořil například jen polovinu hodnoty síly skusu u labradorského retrívra). Stegosauři tedy byli závislí na měkké, rychle rostoucí potravě typu přesliček a kapraďorostů. Většinu „práce“ při kousání podle modelu odvedl tuhý zobákovitý konec čelistí, zatímco samotné zuby už potravu pouze „stříhaly“ na menší kousky před polknutím. Stegosauři tedy nepochybně spásali zejména šťavnatý „koberec“ nízko rostoucí měkké vegetace, které bylo i v jejich době dostatek.
Další studie se zase zaměřila na stavbu těla afrického stegosaurida kentrosaura (Kentrosaurus aethiopicus), který žil asi před 153 miliony na území dnešní východoafrické Tanzanie. Paleontolog Heinrich Malisson dochází po podrobném průzkumu fosílií kentrosaura k závěru, že tento „pichlavý“ dinosaurus mohl měnit své tělesné postoje v závislosti na okolních podmínkách. Při klasické chůzi měl nohy vzpřímené pod tělem, aby byla jeho váha dobře podpírána a energetické nároky chůze sníženy na minimum. V případě útoku ze strany většího teropoda však dokázal stabilizovat svoji pozici rozkročením předních nohou. Tím zároveň lépe vyvážil ocas, který byl jeho hlavní a jedinou zbraní (švihal jím vší silou do stran). Kentrosaurus podle Malissona dokonce dokázal otočit hlavu dozadu natolik, že mohl pozorovat přicházejícího predátora a lépe tak kooordinovat pohyby ocasu. Od doby německého paleontologa Edwina Henniga, který kentrosaura před 95 lety popsal jako „plazícího se ještěra“, už prostě uplynulo hodně času. O nečekaná překvapení ve výzkumu stegosaurů jistě nebude nouze ani v budoucnu…
———
Odkazy:
http://blogs.smithsonianmag.com/dinosaur/2010/09/13/stegosaurus-week-a-rare-look-at-soft-tissue/
http://blogs.smithsonianmag.com/dinosaur/2010/09/14/stegosaurus-week-the-weak-bite-of-stegosaurus/
http://en.wikipedia.org/wiki/Stegosauria
———