….aneb Když diplodokus švihl ocasem
Jak je dobře známo, člověk již před několika desetiletími vytvořil trysková letadla, schopná překonat rychlost zvuku (zhruba 1200 km/h). Stalo se to poprvé již v roce 1947, ale také mnohem dříve za pomoci obyčejného biče. Jak se však nyní zdá, nejsme to až my, kdo je schopen vyluzovat nadzvukový (supersonický) třesk. Již před 150 miliony let byli tohoto úkonu schopni někteří sauropodní dinosauři, zejména ti z čeledi Diplodocidae (Diplodocus, Apatosaurus, Barosaurus, Supersaurus ad.). Nadzvukový třesk navíc uměli vyloudit za pomoci vlastního těla – konkrétně dlouhého a úzkého konce svých dlouhých ocasů. Podobně, jako když mrsknutí bičem vyloudí zvuk prásknutí (jeho špička se na malou chvíli pohybuje nadzvukovou rychlostí), dokázali diplodocidi s koncem svého ocasu švihat natolik rychle, že mohli podobný zvuk vyloudit také.
Paleontologové si začali klást tyto otázky po důkladném prozkoumání kosterní stavby ocasu diplodocidů. Ty mohly být enormně dlouhé (až kolem 16 metrů) u báze kolem jednoho metru široké a jejich konec byl naopak velmi úzký, tvořený jen zcela drobnými obratli. Z biomechanického hlediska se zdá být možné, že při „prásknutí“ ocasem o hmotnosti až několika tun mohl jeho konec na malou chvíli překročit rychlost zvuku a vytvořit tak šokovou vlnu v podobě prásknutí. V rámci otestování této možnosti byly v minulosti již několikrát vytvořeny počítačové simulace i pokusy s modely sauropodích ocasů. Výsledkem bylo konstatování, že ve většině modelových situací skutečně došlo k nadzvukovému třesku (i když u ocasu této hmotnosti by se zvuk údajně podobal spíše výstřelu z kanónu než prásknutí bičem). Paleontologové Myhrvold a Currie publikovali v roce 1997 výsledky svého výzkumu, přičemž jejich počítačová simulace ukázala rychlost až 540 m/s (1944 km/h) pro koncovou část ocasu diplodoků a jim příbuzných sauropodů. V takovém případě by švihnutí nepochybně provázela silná zvuková kulisa, propočtená až na hlasitost 200 decibelů.
———
———
Otázkou však zůstává, k čemu této schopnosti velcí sauropodi využívali. Nasnadě je hlavně jedna – aktivní obrana před predátory, tedy teropodními dinosaury. Většina paleontologů dnes nesouhlasí s hypotézou Roberta Bakkera (1994), který v ocasu diplodoků spatřoval aktivní obrannou zbraň, schopnou zasazovat teropodům (nebo jiným diplodokům při soubojích) těžké rány. Konec ocasu těchto dinosaurů byl sice tvořen již zejména vazivem a neobsahoval mnoho cév a nervových zakončení, přesto nejspíš nešlo o žádný pevný útvar, umožňující absorbovat tvrdé nárazy. Pravděpodobnější proto je, že švihání ocasu mohlo mít funkci spíše zastrašující. Třesknutí koncem ocasu těsně nad hlavou mohlo jistě odradit od útoku i ty největší teropody. Na druhou stranu je také možné, že švihání ocasem – pokud skutečně umožňovalo vyluzovat hlasité rány – mohlo sloužit také jako sofistikovaný dorozumívací prostředek mezi sauropody, a to i na značné vzdálenosti. Zůstává však otázkou, zda diplodokovití sauropodi disponovali kaudálním svalstvem natolik silným, aby dokázalo domnělé „práskání“ vyprodukovat. I tuto zajímavou hádanku snad odhalí až budoucnost.
———
Odkazy:
http://www.maa.org/mathland/mathtrek_3_20_00.html
http://dml.cmnh.org/1997Nov/msg00244.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Diplodocid
———