…aneb krátký pohled na žhavé novinky
Včerejší repríza amerického velkofilmu Jurský park (Universal Pictures, Steven Spielberg, 1993) opět přinesl nostalgické vzpomínky. Dne 11. června totiž letos uplynulo přesně 20 let od jeho celosvětové premiéry. Osobně rád vzpomínám na 14. října stejného roku, kdy jsem jako jedenáctiletý poprvé nahradil na první příčce v mé osobní oblíbenosti dosud neohroženou Zemanovu Cestu do pravěku (1955). Pravda, z hlediska kategorie umělecké ční československý snímek stále nad americkým „trhákem“. Crichtonova novela se sice svými myšlenkami a zápletkou do výsledného filmu promítá jen zčásti, v tomto příspěvku se tím ale zabývat nebudeme. Podíváme se spíše na několik základních věcí, které se v dinosauří paleontologii od roku 1993 změnily a tvůrci filmu je tedy do výsledných scén zapracovat nemohli. Nejedná se tedy o chyby filmařů, o kterých už jsem psal ve starším příspěvku (např. že velociraptoři byli ve skutečnosti menší apod.). O jaké nové poznatky se tedy jedná?
1. Mnozí teropodi byli opeření
Možnou přítomnost pernatého pokryvu těla předpovídali paleontologové již počátkem 90. let (první rekonstrukce tohoto druhu je známá dokonce ze 70. let), chyběly však ještě přímé fosilní doklady. Od roku 1996, kdy byl popsán čínský kompsognatid druhu Sinosauropteryx prima, už bylo objeveno několik desítek rodů se zachovanými otisky vláknitého nebo přímo pernatého integumentu. V září roku 2007 vědci odhalili tzv. ulnární papily (malé jamky na loketních kostech) velociraptora, které svědčí o tom, že také tito dromeosauridi byli zaživa pokryti pernatým hávem. Ornitomimidé, jako byl mongolský Gallimimus bullatus, byli téměř s jistotou rovněž opeření, jak ukázal nedávný objev krásně „ochmýřeného“ severoamerického druhu Ornithomimus edmontonicus. Objevy velkých čínských tyranosauroidů druhu Yutyrannus huali z loňského roku nasvědčují možnosti, že i obří dravci jako Tyrannosaurus rex možná byli na některých částech těla pokrytí strukturami podobnými peří. Dokonce i vývojově nejprimitivnější filmový teropod Dilophosaurus nemusel být nutně po celém těle „holý“.
Také ornitomimidé, jako byl mongolský druh _Gallimimus bullatus_, známý z filmu Jurský park, byli zaživa téměř s jistotou opeření. Jak by asi takoví počítačově vytvoření „ochmýřenci“ působili na diváky ve filmu z roku 1993? Kredit: Steveoc86, Wikimedia Commons
2. Pokryv těla ptakopánvých
Také ptakopánví dinosauři nebyli nutně pokryti jen holými šupinami a osteodermy. Například čínský svrchnojurský heterodontosaurid Tianyulong confuciusi byl pokryt vláknitými strukturami, podobnými prachovému peří ptačích mláďat, primitivní rohatý dinosaurus Psittacosaurus měl zase na ocase 16 cm vysoké, kaskádovitě se větvící duté „štětinky“. Také samotný triceratops, který je přímo zobrazen ve filmu, nemusel být dle jednoho nedávného objevu zcela „holý“. Kromě toho, že na břiše měl zřejmě velké oválné kožní destičky, byla jeho záda pokryta jakýmisi vysokými tenkými bodci, které mohly zdálky vypadat jako vztyčené štětiny. Tyto informace jsou však zatím předběžné a více nám odhalí až budoucí vědecký výzkum.
3. Četnost a rozšíření dinosaurů
V době premiéry Jurského parku bylo známo celkem asi 350 vědecky platných rodů neptačích dinosaurů. Za pouhá dvě následující desetiletí však paleontologové i nadšení amatéři objevili a popsali asi 500 dalších rodů, což je nárůst vskutku úctyhodný! Byly také objeveny zcela nové lokality v dosud netušených oblastech světa a paleobiogeografie této skupiny se tak výrazně rozšířila a intenzivně doplnila. Dnes tedy chápeme taxonomii a rozšíření dinosaurů mnohem lépe a podstatně komplexněji i úplněji. Některé zajímavé nálezy také pomohly osvětlit a doplnit znalosti o paleoekologii četných druhů. Například tak bylo nade vší pochybnost prokázáno, že „pštrosí“ dinosauři skutečně žili ve skupinách, velociraptoři že byli mrchožrouti i aktivní lovci protoceratopsů a tyranosauři že útočili na kachnozobé edmontosaury i rohaté triceratopse.
4. Barva a anatomie dinosaurů
Mezi nejfantastičtější pokrok paleontologie dinosaurů v letech od premiéry filmu lze zahrnout také objev způsobu rekonstrukce původního zbarvení dinosauřího opeření. V roce 2008 tak byla podrobným rozborem někdejších buněk melanozomů poprvé odhalena barva jistého brazilského pera o stáří 100 milionů let, v roce 2010 pak následoval černobílý čínský Anchiornis huxleyi, již zmíněný Sinosauropteryx s žíhaným oranžovo-bílým ocasem a některé další druhy čínských maniraptorů. Dnes tak známe například i přibližnou barvu čtyřkřídlého dromeosaurida mikroraptora nebo proslulého německého „praptáka“ archeopteryxe a v dalších letech se tento seznam zřejmě ještě výrazně rozšíří. To samé se dá říci o využití moderních technologií ve výzkumu koster, který doplňuje a až neuvěřitelným způsobem rozšiřuje naše znalosti anatomie a fyziologie druhohorních neptačích dinosaurů (např. použití počítačové tomografie, hmotnostní spektrometrie, sofistikovaných rentgenů apod.).
S trochou nadsázky se tak dá konstatovat, že ani sám Michael Crichton (zemřel 2008) při psaní svého románu nemohl tušit, jaké nové směry dinosauří paleontologie na konci 20. a počátku 21. století nabere. Popularizace oboru je však nadále a neodmyslitelně jeho (a Spielbergovou) velkou zásluhou…
Hezké shrnutí, díky!