Rodili dinosauři živá mláďata?

…aneb Jak se to má s viviparitou sauropodů

Jednou ze zajímavých myšlenek, kterou přineslo bouřlivé období „dinosauří renesance“ v 60. až 80. letech minulého století, je také ta o živorodosti velkých sauropodních dinosaurů (například rodu Apatosaurus). Představa, že tito dlouhokrcí obři přiváděli na svět živá mláďata již značných rozměrů (o hmotnosti v řádu několika stovek kilogramů) je zároveň působivá i absurdní. Veškeré paleontologické doklady v podobě nesčetných zkamenělých vajec, hnízdišť i embryí přece nevyvratitelně prokazují, že všichni známí dinosauři kladli vejce s pevnou vápenitou skořápkou. Ostatně i současní ptáci, tedy jediní žijící teropodi, přichází na svět pouze tímto způsobem. Přesto vzbudila hypotéza o viviparitě sauropodů velkou pozornost zejména v 80. letech, kdy s ní přišel excentrický americký paleontolog Robert T. Bakker (*1945). Jeho teze o dinosauří paleobiologii, ekologii a evoluci tehdy vzbudily velký ohlas a objevovaly se také v četných statích na stránkách veřejných i vědeckých periodik. Bakker si představoval, že sauropodí matky rodily mláďata o hmotnosti kolem čtvrt tuny a následně se o ně staraly – vznikla tak poměrně dojemná představa o matce a mláděti, které ji doprovází a je po vzoru dnešních velkých savců krmeno, chráněno, učeno a opatrováno dospělým jedincem. Tato představa je však nepochybně mylná. Dnes totiž předpokládáme, že malí sauropodi se líhli hromadně ve velkých hnízdech a dosahovali hmotnosti jen několika málo kilogramů. Dospělí dinosauři se od doby nakladení vajec o osud svých potomků už zřejmě nikterak nestarali. Podobnému scénáři nasvědčují početné paleontologické nálezy již dlouhou dobu. Jak tedy jinak zkušený a zdatný pozorovatel přírody Bakker na tyto své myšlenkové vývody vůbec přišel?

———

Velcí sauropodi dokázali bránit sebe i mladé jedince vlastního druhu. Chránili ale před teropody také svá vlastní novorozená mláďata? Kredit: Luis V. Rey

———

V první řadě je třeba zmínit, že Bakker nebyl první, kdo s touto myšlenkou vystoupil. Podle britského paleontologa a biologa Darrena Naishe je autorem již americký paleontolog William Diller Matthew (1871 – 1930), který však roku 1910 vycházel z nesprávných předpokladů. Zcela podle dobových představ spatřoval v sauropodech obojživelné nebo čistě vodní obratlovce, kterým pomáhala voda nadnášet jejich masivní těla. Živorodost (s porodem do vody) jim pak zajistila, že nemuseli namáhavě vylézat na souš, aby tam nakladli vejce. Jak dnes dobře víme, sauropodi byli naopak plně terestričtí a do vody vstupovali zřejmě jen občas (dokladem je jejich celková anatomie i zachované otisky stop). Bakker již vycházel ze správné představy o sauropodech coby suchozemských obratlovcích s poměrně vysokým stupněm metabolismu a pohybem po vertikálně vzpřímených nohách pod tělem. Tento paleontolog (a již před ním také britský historik vědy Adrian Desmond) si představoval sauropody jako K-stratégy, velmi pomalu se rozmnožující živočichy, investující množství energie do jediného mláděte (podobně jako slon nebo žirafa). Důkazy pro svoji představu spatřoval Bakker v následujících skutečnostech: domněle „novorozené“ mládě apatosaura vážilo dle odhadů asi 230 kilogramů, což je příliš vysoká hmotnost pro vylíhnutí z vejce. Také pánevní kanál těchto dinosaurů vážících kolem 25 000 kilogramů byl podle Bakkera velmi široký a mohl tak sloužit právě k rození proporcionálně velkých mláďat. Již zmíněný Adrian Desmond (*1947) ve své knize The Hot Blooded Dinosaurs („Teplokrevní dinosauři“) z roku 1975 uvádí ještě jeden důvod pro takový způsob příchodu na svět – mláďata sauropodů by při líhnutí z vajec musela být příliš malá na to, aby je uprostřed stáda nesrovnatelně větší dospělí neušlapali. Novorozenci, vážící zhruba 5000krát méně než jejich rodiče, by také nedokázali „najít cestu ke stádu“ a v nepřátelském jurském světě by rychle zahynuli.

———

File:Louisae.jpg

Kostra druhu Apatosaurus louisae v expozici Carnegie Museum. Tito masivní býložravci dorůstali hmotnosti až kolem 30 tun a své snůšky téměř s jistotou neopatrovali. Kredit: Tadek Kurpaski, FunkMonk, Wikimedia Commons.

———

Jaká je ale skutečnost? Opravdu mohli sauropodi rodit živá mláďata? Odpověď je bohužel (přece jen je to fascinující myšlenka) záporná. Bakkerovy a Desmondovy interpretace i „důkazy“ jsou totiž zcela snadno vyvratitelné. Čtvrttunové mládě apatosaura je téměř s jistotou jedincem, který již po nějakou dobu rostl, rozhodně nejde o čerstvého novorozence (dnes známe kostřičky drobných sauropodích embryí, zachovaných ještě ve fosilním vejci). Široký pánevní kanál lze vysvětlit poukazem na fakt, že velcí sauropodi měli obecně masivní a širokou pánev (kyčelní, sedací a stydké kosti) z důvodů, které nutně nesouvisejí s reprodukcí a kladením vajec (týkalo se to zřejmě jak samic, tak i samců). Desmondův behaviorální „důkaz“ je pak možné odbýt s poukazem na studie, které ukazují, že novorození sauropodi často žili odděleně od dospělců a vytvářeli jakési „příbuzenské školky“. Jejich úmrtnost byla zpočátku skutečně vysoká a velcí jedinci se o ně téměř s jistotou nijak nestarali. Definitivním důkazem jsou v tomto směru nejspíš objevy z argentinské lokality Auca Mahuevo i několika dalších míst světa, které dokládají, že přinejmenším titanosaurní sauropodi přicházeli na svět v hnízdech v rámci snůšky až několika desítek vajec a první měsíce nebo i roky života se o sebe museli postarat sami. Objevil se také argument fyziologický – dinosauři museli přicházet na svět líhnutím z vejce, protože mláďata všech archosaurů (včetně krokodýlů a ptáků) potřebují vaječnou skořápku jako zdroj vápníku. Viviparita je u těchto obratlovců nemožná i z toho důvodu, že omezená výměna dýchacích plynů v archosauřím uteru zabraňuje dlouhodobému prenatálnímu vývoji, jak ho známe u vyspělých synapsidů (zejména placentálních savců). Objevily se sice náznaky možné (ovo)viviparity u ptakoještěrů, metriorynchoidních krokodýlů, praptáků hesperornitidů a dokonce snad i ptakopánvých dinosaurů pachycefalosaurů, ty jsou však zatím neprokazatelné. Co se týče dojemné představy o sauropodí matce, jak s láskou a něhou pečuje o své jediné, relativně velké mládě, které se pokojně pase po jejím boku, nejspíš jí můžeme dát definitivní sbohem. Navzdory mnoha krásným ilustracím s touto tematikou se taková scéna nejspíš odehrát nemohla. Jako už mnohokrát předtím, i v tomto případě zahubil krásnou myšlenku „ošklivý“ fakt v podobě dostupných fosilních nálezů.

 ———

Odkazy:

http://scienceblogs.com/tetrapodzoology/2011/05/12/sauropod-viviparity-meme/

http://en.wikipedia.org/wiki/Apatosaurus

http://en.wikipedia.org/wiki/William_Diller_Matthew

http://en.wikipedia.org/wiki/Robert_T._Bakker

http://en.wikipedia.org/wiki/Adrian_Desmond

http://en.wikipedia.org/wiki/Viviparity

———

Leave a Comment

Filed under Dějiny paleontologie, Sauropodní dinosauři, Spekulativní paleontologie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *