…aneb Cesta do pravěku měla pravdu
Populární severoamerický tyreofor Stegosaurus patří k nejznámějším dinosaurům vůbec. Tato kráčející pevnost s výraznými hřbetními deskami je jedním z nejznámějších výjevů dinosauřího světa, kterou si dobře zapamatují již malé děti. Tohoto pozdně jurského býložravce v roce 1877 vědecky popsal paleontolog Othniel Charles Marsh (1831 – 1899), známý protagonista tzv. války o kosti. Stegosauři obývali západ dnešních Spojených států amerických a zřejmě i Portugalska v době před 155 až 150 miliony let. Tento nápadný ptakopánvý dinosaurus byl také součástí ekosystémů proslulého Morrisonského souvrství (objevy pochází zejména z lokalit ve státech Colorado*, Wyoming a Utah). Dnes známe již kolem 80 exemplářů tohoto dinosaura. Stegosaurus byl zřejmě největším zástupcem celé čeledi Stegosauridae, neboť dosahoval délky až 9 metrů a hmotnosti kolem 5 tun. Známý je také svojí relativně malou hlavou a drobným mozkem o hmotnosti kolem 80 gramů (což ale nutně neznamená, že šlo o extrémně tupé zvíře, jak byl tento fakt dříve často interpretován). Celkem sedmnáct desek na jeho hřbetě s délkou i šířkou až přes 60 centimetrů mělo dosud nejasnou úlohu (zřejmě zastávaly funkci signalizační a dorozumívací, naopak není jisté jejich uplatnění při termoregulaci). Známe také několik nedospělých jedinců s celkovou délkou od 1,5 metru až po 4,6 metru. Objeveny byly rovněž otisky stop dospělých i mladých exemplářů stegosaura. Hlavní ochranu tohoto býložravce před útoky predátorů představovaly čtyři bodce na konci ocasu, které sloužily jako výstražná a v případě potřeby i aktivní zbraň. Jejich délka se pohybovala v rozpětí 60 až 90 centimetrů a dnes se zdá, že byly umístěny spíše horizontálně, než vertikálně (čněly tedy z ocasu spíše do stran než do výšky). Vzhledem k tomu, že stegosauři se zřejmě nepohybovali rychlostí vyšší než asi 6-7 km/h (zhruba jako rychlá lidská chůze) je jisté, že se občas museli utkat v souboji s velkými teropody. Teprve na podzim loňského roku byl ale vědecky popsán důkaz velmi násilného setkání mezi stegosaurem a dravým dinosaurem alosaurem (Allosaurus). A jak ukázal tento nález starý 150 milionů let, se stegosaurem opravdu nebylo radno si zahrávat. V tomto ohledu se tedy nemýlí ani slavná scénka ve filmu Cesta do pravěku. Rozdíl je pouze v tom, že v reálném pravěkém světě zemřel útočící dravec.
…
Moderní rekonstrukce „bojové scény“ s kostrou mláděte a dospělce stegosaura (S. stenops) při útoku dravého alosaura (A. fragilis). Jak ukazují paleontologické nálezy, děsivý teropod nemusel být vždy vítězem takového násilného střetnutí. Kredit: mrwynd, Denver Museum of Nature and Science (Wikipedia.org)
…
Vědecký výzkum, pod kterým je podepsaný i kontroverzní paleontolog a jeden z nejznámějších protagonistů „dinosauří renesance“ Robert T. Bakker, přichází s velmi zajímavým svědectvím. Pokud je zmíněná fosílie dravého teropoda alosaura (Allosaurus fragilis) interpretována správně, pak se jedná o jeden z prvních nezdolných důkazů o schopnostech aktivní obrany stegosaurů. Zkamenělina dospělého jedince alosaura, stará kolem 150 milionů let, byla objevena v sedimentech svrchnojurského Morrisonského souvrství v kraji Albany (stát Wyoming). Na první pohled zdeformovaná stydká kost poukazuje na těžké zranění, které prodělal zmíněný dravý dinosaurus v oblasti stydké „krajiny“ (jde o dolní konec stydké kosti os pubis s jejím typickým rozšířením, běžným u plazopánvých dinosaurů). Po onom zranění se v těle dinosaura zřejmě rozšířila infekce, která dále zničila velký objem okolní kostní tkáně (asi o velikosti pomeranče) a pravděpodobně se rozšířila dál do měkkých tkání, střev a reprodukčních orgánů zvířete. Vzhledem k chybějícím známkám hojení kosti se zdá být pravděpodobné, že zranění se predátorovi stalo osudným. Nepříliš hezký konec života nejspíš souvisel s loveckými preferencemi alosaura – podle tvaru a velikosti zranění (otvor kónického tvaru) lze s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že jej způsobil bodec na ocase stegosaura. Zranění fyzicky opravdu velmi dobře odpovídá stegosauřím bodcům, dokázal ale stegosaurus vyvinout potřebnou sílu švihem svého ocasu? Podle umístění deformace je zřejmé, že rána byla směřována zespodu do podbřišku útočícího dinosaura. To ale vyžadovalo, aby stegosaurus mírně natočil ocas a mohl tak namířit jinak do stran směřující bodce vertikálně. Kosterní anatomie ocasu stegosaurů ukazuje, že disponovali velmi silnými úpony pro ovládání ocasu při jeho bázi, které navíc pokračovaly dál distálně až do blízkosti konce ocasu. Z tohoto faktu autoři studie vyvozují, že stegosaurus měl dostatečnou sílu a schopnost ovládat ocas natolik precizní, že dokázal způsobit zmíněné smrtelné zranění. Jak uvedl sám Robert Bakker: „Ocasy stegosaurů byly stavěny pro třídimenzionální souboj“. Američané znají filmového stegosaura z „klasických dob“ zejména jako protagonistu souboje z filmu Fantasia z roku 1940. I v tomto filmu nebohý tyreofor souboj prohraje a zemře. Jak ale ukazuje paleontologický výzkum, tohoto „zastřešeného ještěra“ (jak zní doslovný překlad jeho rodového jména) nebylo radno podceňovat. Alosauři i ceratosauři by o tom nejspíš mohli vyprávět…
…
Dospělí stegosauři rozhodně nepředstavovali snadnou kořist. Je dokonce pravděpodobné, že na ně útočili spíše jen hladoví a zoufalí teropodi, kteří nemohli nalézt žádnou snadnější kořist. Kredit: Luis V. Rey, blog Luis V. Rey Updates Blog
…
* V Coloradu je stegosaurus od roku 1982 dokonce oficiálním „státním dinosaurem“.
…
Odkazy:
https://gsa.confex.com/gsa/2014AM/webprogram/Paper247355.html
http://phys.org/news/2014-10-kung-fu-stegosaur.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Stegosaurus
http://en.wikipedia.org/wiki/Allosaurus
…
STEGOSAURIAN MARTIAL ARTS: A JURASSIC CARNIVORE STABBED BY A TAIL SPIKE, EVIDENCE FOR DYNAMIC INTERACTIONS BETWEEN A LIVE HERBIVORE AND A LIVE PREDATOR
BAKKER, Robert T., ZOEHFELD, K. Weidner, and MOSSBRUCKER, Matthew T.
Were carnivorous dinosaurs active predators, killing their own prey, or scavengers depending upon carcasses found dead, or a mixture of both? Today, large herbivores — buffalo, rhinos, hippos — often fight back, damaging the attackers. Many dinosaurian herbivores carried horns or spikes or other potentially dangerous weapons. Such armament may have functioned in defense, courtship displays and intraspecific combat. If dinosaurian predators regularly attacked well-armed herbivores, we would expect to find predator skeletons with wounds that can be attributed to particular herbivores. We have analyzed an adult allosaur skeleton from the Brushy Basin Member of the Morrison Formation, Late Jurassic, Albany County, Wyoming. A stab wound penetrated through the lower pubis, piercing the entire pubic “boot”. A massive infection ate away a baseball-sized sector of the bone; probably this infection spread upwards into the soft tissue attached here, the thigh muscles and adjacent intestines and reproductive organs. Lack of healing in the wound indicates that the allosaur died from the consequences of the strike. The wound has the shape of a cone. The size and shape match that of stegosaur tail spikes from specimens dug in the same strata. The strike appears to have come from directly below the allosaur. To deliver a vertical blow, a stegosaur would have to twist the tail tip because in normal posture the spikes point outward and backward. Stegosaur tails are unusual: near the hips the tail muscles were massive; functional accessory joints (zygapophyses) and muscle attachments continue far distally to the tail tip. We interpret such tail specializations as providing both power and precision in the direction of the spike trajectory. Therefore we interpret the allosaur as a victim of herbivore defense.
…