Znal Aristotelés dinosauří fosilie?

…aneb Další střípek z Proto-paleontologie

Podivný nadpis tohoto článku si vyžaduje rychlé vysvětlení hned v úvodu. Opět se zde dotkneme zajímavého období „předvědecké“ paleontologie, kdy se lidé navzdory zavedeným představám zcela běžně setkávali se zkamenělinami pravěkých organismů (včetně dinosaurů), ale neměli ještě nejmenší ponětí, co si o nich myslet a kam je zařadit. O tomto tématu už jsem na blogu psal mnohokrát (viz například zde, dále zde nebo třeba zde). Zatímco ale o portugalském „oslíkovi Panny Marie“[1] nebo o různých čínských objevech [2] byla řeč vícekrát, o možná vůbec nejstarším setkání Evropanů s dinosauřími fosiliemi ještě zmínka nepadla. Nyní to tedy napravme. Ono setkání proběhlo již v antickém starověku, přibližně několik století před počátkem našeho letopočtu. V díle tzv. Pseudo-Aristotela (soubor děl, jejichž autorství bylo v antice připisováno Aristotelovi ze Stageiry, zřejmě však neprávem) a Lúkiána ze Samosaty (asi 120/5 – po 180 n. l.) se nám totiž dochovala zmínka o „otiscích stop v kameni“, které jsou běžně nacházené ve skalách a často jsou přisuzovány mytickému Héraklovi. Již zmíněný Pseudo-Aristotelés uvádí, že „nedaleko Pandósie v Japýgii/Lukánii (dnešní kraj Basilicata na jihu Itálie) jsou kamenné stopy Hérakla ukazovány kolemjdoucím a nikomu není dovoleno na ně stoupnout“. V roce 2001 publikovali William Sarjeant a Adrienne Mayorová svoji domněnku, že se nejspíš jednalo o stopy pleistocénních savců.[3] Nověji jsou však tyto stopy považovány spíše za ichnofosilie dinosaurů, protože ve stejné oblasti na území Pandósie jsou série dinosauřích stop v druhohorních sedimentech poměrně běžné.[4] Stopy druhohorních dinosaurů tedy dobře znali již staří Řekové a Římané! Netušili však, komu mohly patřit, proto si pozvali na pomoc mytologii – stejně jako v případě starých Číňanů, australských Aboriginců, severoamerických Indiánů, jihoafrických Sanů a dalších.

———

Zprávy o objevu zkamenělých stop v antickém Řecku se nám dochovaly prostřednictvím děl několika málo autorů, mezi nimi i Lúkiána ze Samosaty, žijícího v průběhu 2. století n. l. Kredit: Wikipedie, volné dílo

———

Zatímco výše zmíněné informace od slavného vychovatele Alexandra Velikého Aristotela (384 – 322 př. n. l.) nejspíš nepocházejí, v díle tohoto řeckého učence o fosiliích skutečně zmínky existují. V jeho „Dějinách živočichů“ (Historia Animalium) a v díle jeho mladšího současníka Theofrasta (371 – 287 př. n. l.) „O rybách“ se totiž dočítáme o stopách organismů, zachovaných v kameni.[5] Ty neucházejí ani pozornosti římského přírodovědce Plinia Staršího (23 – 79 n. l.), který o nich referuje ve svém kompendiu Naturalis Historia jako o „Phycites“, „řasám podobných kamenech“.[6] Skutečným zakladatelem „předvědecké paleoichnologie“ byl však až renesanční italský génius Leonardo da Vinci (1452 – 1519).[7] Ten nejenom že namaloval ichnofosilii zvanou Palaeodictyon, ale ichnofosilie přímo zkoumal a porovnával se současnými exempláři příbuzných organismů. Zatímco jeho současníci považovali zkamenělé fosilní schránky za neživé objekty a hříčky přírody, sám Leonardo tyto „nichi petrificati“ porovnával s biologicky erodovanými schránkami současných měkkýšů a usuzoval na jejich mořský původ prostřednictvím zachovalých známek bioturbace. Ve své době však nemohl uspět, protože věda ještě nebyla na podobně revoluční závěry připravena a sám Leonardo se nezapojoval do akademických diskuzí na podobná témata. Následovala jména jako Ulisse Aldrovandi (1522 – 1605) nebo Konrad Gessner (1516 – 1565), kteří rovněž sbírali a zakreslovali v průběhu 16. století tehdy ještě velmi exotické fosilie.[8] Skutečný myšlenkový průlom v podobě uznání biologické podstaty ichnofosilií nicméně nastal až v průběhu 18. století, s příchodem vědeckých metod a systematického bádání. A na závěr malá perlička – dějiny ichnologie začínají pravděpodobně na našem území, konkrétně na jihomoravských paleolitických lokalitách v Pavlově a Dolních Věstonicích. Obyvatelé této lokality již totiž před asi 25 tisíciletími záměrně sbírali schránky mlžů se známkami bioeroze (ichnotaxon Oichnus) a využívali je jako předměty zkrášlení či talismany.[9]

———

Paleodictyon je poměrně hojná ichnofosilie, představující zřejmě zkamenělý pozůstatek životní činnosti mořských organismů. Jako první jej zakreslil již před půl tisíciletím italský renesanční učenec Leonardo da Vinci. Kredit: Falconaumanni, Wikipedie (CC BY-SA 3.0)

———

Short English Summary: The „Heracles footprints“ in present-day Heraclea (southern Italy) were known already in the Classical Antiquity and they are mentioned quite frequently. It is almost certain that they in fact represent dinosaur ichnofossils from the Mesozoic era.

———

Odkazy

http://en.wikipedia.org/wiki/Ichnology

http://en.wikipedia.org/wiki/History_of_paleontology

http://www.strangescience.net/

http://paleonerdish.wordpress.com/tag/ulisse-aldrovandi/

———

[1] Lockley, M. G.; et al. (1994). „Pegadas de Mula“: an explanation for the occurrence of Mesozoic traces that resemble mule tracks. Ichnos, 3: 125-133.

[2] Xing, L. D.; et al. (2015). Dinosaur tracks, myths and buildings: The Jin Ji (Golden Chicken) stones from Zizhou area, northern Shaanxi, China. Ichnos, 22:3-4, 227-234.

[3] Mayor, A.; Sarjeant, W. A. S. (2001). The folklore of footprints in stone: from classical antiquity to the present. Ichnos 8: 143-163.

[4] Baucon, A.; et al. (2012). A history of Ideas in Ichnology. Developments in Sedimentology, vol. 64. doi: http://dx.doi.org/10.1016/B978-0-444-53813-0.00001-0

[5] Sharples, R. W. (1995). Theophrastus of Eresus. Sources for His Life, Thoughts and Influence. Commentary 5, Sources on Biology. E. J. Brill, Leiden, 279 pp.