…aneb Představení slavného dinosauriforma
Evoluční původ dinosaurů byl pro paleontology prvních dvou třetin 20. století poměrně těžkým oříškem. V té době byli v podstatě známí až relativně vyspělí zástupci této skupiny a jejich přímé vývojové předky nebo blízké příbuzné věda ještě neznala.[1] To se však změnilo právě před padesáti lety, když byl v roce 1971 ze sedimentů datovaných do počátku pozdního triasu formálně popsán malý archosaur druhu Lagosuchus talampayensis. Z asi 235 milionů let starých sedimentů geologického souvrství Chañares na území argentinské provincie La Rioja popsal malého agilního plaza slavný americký paleontolog Alfred Sherwood Romer.[2] Ten se po prvním prozkoumání kostry domníval, že by se mohlo jednat o zástupce skupiny Pseudosuchia, jednoho ze dvou hlavních kladů skupiny Archosauria, zahrnujících i současné krokodýly a prakticky všechny archosaury blíže příbuzné krokodýlům než ptákům. Hned o rok později popsal Romer další druh L. lilloensis, a to na základě výzkumu větších a lépe dochovaných exemplářů.[3] Tito fosilní jedinci byli o tolik lépe dochovaní a více diagnostičtí, že si u některých paleontologů vysloužili vlastní rodové jméno Marasuchus.[4] Zmíněný taxon je dnes považován za jednoho z nejkompletnějších dinosauriformů, velmi důležitých pro výzkum vývojových změn vedoucích k nejstarším dinosaurům. Jiní paleontologové se nicméně domnívají, že pouze Lagosuchus je vědecky platným rodem a Marasuchus je proto jen jeho mladším synonymem. V roce 1975 argentinský paleontolog José F. Bonaparte oba druhy rodu Lagosuchus synonymizoval a konstatoval, že se jedná o vývojové mezičlánky mezi „pseudosuchy“ (ve smyslu shluku skupin nedinosauřích „tekodontů“) a mezi archaickými plazopánvými dinosaury.[5] V posledním desetiletí přibyly další významné poznatky o těchto triasových příbuzných prvních dinosaurů. V roce 2011 byla publikována práce revidující vývojové vztahy ranných archosaurů a evoluci prvních dinosauromorfů.[6] Výsledkem je mimo jiné i tvrzení, že přinejmenším druh Lagosuchus lilloensis je plně validní, tedy vědecky platný, a směřuje k evolučním počátkům „pravých“ dinosaurů. Po čtyřech desetiletích byl tedy potvrzen původní odhad Alfreda Romera, že tento malý plaz, objevený při argentinsko-americké paleontologické expedici z let 1964 až 1965, je velmi významným objevem.
———
Rekonstrukce přibližného vzezření dinosauriforma druhu Lagosuchus (Marasuchus) lilloensis, žijícího v době před 235 miliony let na území současné Argentiny. Tento agilní plaz o velikosti kočky byl blízce vývojově příbuzný silesauridům i samotným dinosaurům. Tělesný pokryv v podobě primitivního proto-peří je však u něj pouze hypotetický. Kredit: FunkMonk; Wikipedia (CC BY-SA 3.0)
———
O pět let později spatřila světlo akademického světa studie, která revidovala stáří sedimentů v souvrství Chañares, jež bylo původně datováno do období geologického věku ladin (pozdní fáze středního triasu, asi před 242 až 237 miliony let). Nově je souvrství datováno do období mladšího geologického věku karn, tedy do počáteční fáze pozdního triasu, a jeho stáří tak činí asi 236 až 234 milionů let.[7] V roce 2019 paleontologové Federico Agnolin a Martin Ezcurra publikovali práci, ve které revidovali výzkumy typového exempláře druhu Lagosuchus talampayensis.[8] Konstatovali přitom, že tento fosilní materiál je diagnostický, a navíc zcela neodlišitelný od druhu L. lilloensis, což by tento taxon (respektive druh Marasuchus lilloensis) řadilo do druhu Lagosuchus talampayensis.[9] Každopádně dnes víme, že se jednalo o velmi malého a štíhle stavěného archosaurního plaza s dlouhýma nohama a dobře vyvinutou distální částí končetin, podobně jako v případě nejstarších dinosaurů. Délka typového exempláře činila asi 50 centimetrů a hmotnost dosahovala několika stovek gramů, jiné exempláře (potenciálně odlišného druhu L. lilloensis) však byly podstatně větší.[10] Diagnostické znaky se nacházejí na obratlích, pánevním pletenci i kostech končetin lagosucha. Přední končetiny byly podstatně kratší než zadní a „podkolenní“ část nohou měla větší délku než stehenní kost, což svědčí o schopnosti rychlého pohybu. Zajímavé jsou také výsledky vědeckého výzkumu, publikovaného roku 2009. Podle nich byl metabolismus lagosucha čímsi mezi metabolismem ektotermních plazů a metabolismem endotermních dinosaurů.[11] A čím si vlastně vysloužil své podivné rodové jméno, znamenající v doslovném překladu „králičí krokodýl“? To vychází z anglické přezdívky rabbitcroc („králičí krokouš“), která byla lagosuchovi krátce po nálezu vymyšlena na základě jeho vzezření a velikosti. Na fosilii typového exempláře je totiž možné rozlišit plazí anatomické znaky, a to v kombinaci s malými rozměry a délkou končetin odpovídajícími spíše zajícovcům.[12] Právě tito drobní zástupci čeledi Lagosuchidae a řádu Lagosuchia, pokud tyto taxony můžeme považovat za vědecky platné, vědcům před půl stoletím doložili jeden velmi zajímavý fakt. Je už totiž jisté, že předkové dinosaurů, a to i těch nejděsivějších, největších a nejhmotnějších, začínali svoji evoluční pouť jen jako poměrně nevýrazní tvorové „kapesní“ velikosti.
———
Tělesná stavba lagosuchova skeletu dokládá, že zejména na kostře končetin disponoval mnoha anatomickými znaky, které sdílel již s vývojově primitivními dinosaury. Jednalo se o drobného dravého tvora o hmotnosti holuba, schopného poměrně rychlého pohybu. Kredit: Ogmios; Wikipedia (CC BY-SA 3.0)
———
Short Summary in English: Lagosuchus is a genus of early dinosauriform living in what is now Argentina during the early part of the Late Triassic, about 235 million years ago. It is still not known whether it is scientifically valid, but if it is, it may be very closely related to the earliest „true“ dinosaurs.
———
Odkazy:
https://en.wikipedia.org/wiki/Lagosuchus
http://www.prehistoric-wildlife.com/species/l/lagosuchus.html
https://a-dinosaur-a-day.com/post/184381165390/lagosuchus-talampayensis
https://www.mindat.org/taxon-9472842.html
http://fossilworks.org/?a=taxonInfo&taxon_no=38246
———
[1] Sereno, P. C. (1999). The Evolution of Dinosaurs. Science. Washington, D.C.: American Association for the Advancement of Science. 284 (5423): 2137–2147. doi: 10.1126/science.284.5423.2137
[2] Romer, A. S. (1971). The Chañares (Argentina) Triassic reptile fauna. X. Two new but incompletely known long-limbed pseudosuchians. Breviora. 378: 1–10.
[3] Romer, A. S. (1972). The Chañares (Argentina) Triassic reptile fauna. XV. Further remains of the thecodonts Lagerpeton and Lagosuchus. Breviora. 394: 1–7.
[4] Sereno, P. C.; Arcucci, A. B. (1994). Dinosaurian precursors from the Middle Triassic of Argentina: Marasuchus lilloensis, gen. nov. Journal of Vertebrate Paleontology. 14 (1): 53–73. doi: 10.1080/02724634.1994.10011538
[5] Bonaparte, J. (1975). Nuevos materiales de Lagosuchus talampayensis Romer (Thecodontia-Pseudosuchia) y su significado en el origen de los Saurischia: Chañarense inferior, Triásico medio de Argentina (PDF). Acta Geológica Lilloana. 13 (1): 5–90.
[6] Nesbitt, S. J. (2011). The Early Evolution of Archosaurs: Relationships and the Origin of Major Clades (PDF). Bulletin of the American Museum of Natural History. 352: 189. doi: 10.1206/352.1
[7] Marsicano, C. A.; et al. (2016). The precise temporal calibration of dinosaur origins. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. 113 (3): 509–513. doi: 10.1073/pnas.1512541112
[8] Agnolin, F. L.; Ezcurra, M. D. (2019). THE VALIDITY OF LAGOSUCHUS TALAMPAYENSIS ROMER, 1971 (ARCHOSAURIA, DINOSAURIFORMES), FROM THE LATE TRIASSIC OF ARGENTINA (PDF). Breviora. 565 (1): 1–21. doi: 10.3099/0006-9698-565.1.1
[9] Arcucci, A. B. (1989). Locomotor structures in the Middle Triassic archosaurs from Los Chañares (La Rioja, Argentina). Historical Biology. 3 (1–2): 85–95. doi: 10.1080/08912968909386515
[10] Holtz, T. R., Jr.; Rey, L. V. (2007). Dinosaurs: The Most Complete, Up-to-Date Encyclopedia for Dinosaur Lovers of All Ages (Aktualizovaný internetový dodatek, str 1.). New York: Random House.
[11] Pontzer, H.; Allen, V.; Hutchinson, J. R. (2009). Biomechanics of Running Indicates Endothermy in Bipedal Dinosaurs. PLoS ONE. 4 (12): e7783. doi: 10.1371/journal.pone.0007783
[12] Bakker, R. T. (1986). The Dinosaur Heresies. Zebra Books, New York (str. 293–295).
———