Dinosaurus schopný přežít katastrofu na konci křídy

…aneb Ještě jednou norující Thescelosaurus

Před několika lety jsem psal o tom, že menší ptakopánvý dinosaurus Thescelosaurus neglectus, žijící na úplném konci křídy na území západu Severní Ameriky, možná dokázal aktivně vyhrabávat podzemní nory, ve kterých následně hledal pohodlí i bezpečí před rozmary klimatu a útoky predátorů.[1] Jako blízký příbuzný prvního dinosaura, u kterého byla tato schopnost v roce 2007 prokázána (Oryctodromeus cubicularis), byl thescelosaurus takříkajíc podezřelý z toho, že možná tuto schopnost vykazoval rovněž.[2] Zajímavé je to mimo jiné i proto, že Thescelosaurus byl zástupcem tzv. lancijské fauny, tedy úplně posledních žijících „neptačích“ dinosaurů, kteří se vyskytovali na Zemi ještě v době, kdy se v oblasti budoucího Mexického zálivu srazila se zemí osudná planetka. Tato událost ukončila druhohorní éru a byla patrně hlavní příčinou vyhynutí všech dinosaurů s výjimkou předků současných ptáků a celkově asi 75 % tehdejších druhů.[3] Dlouhou dobu se paleontologové domnívali, že savci, ptáci a menší plazi s různě velkými ztrátami přežili katastrofu před 66 miliony let zejména díky schopnosti efektivně se schovat před nejhoršími účinky srážky, ať už do skalních puklin, jeskyní, pod vodu nebo do podzemních doupat. U dinosaurů se naproti tomu podobná schopnost nepředpokládala, což také usnadnilo pokus o vysvětlení selektivity vymírání a neschopnost dinosaurů tuto dávnou apokalypsu přežít.[4] Se zmíněným objevem dospělce a dvou mláďat oryktodromea, ukrytých v podzemní noře, se před 16 lety situace poněkud změnila a někteří paleontologové si začali znovu všímat například dřívějších tvrzení amerického paleontologa Roberta T. Bakkera. Ten spatřoval v robustně stavěném lopatkovém pletenci pozdně jurského dinosaura rodu Drinker (dnes Nanosaurus) právě takové hypotetické „nástroje“ pro vyhrabávání děr a případně i celých doupat.[5] Pozornost se brzy obrátila také k thescelosaurovi, od jehož vědeckého popisu letos uplynulo právě 110 let.[6] O možnosti, že tento býložravý ptakopánvý dinosaurus dokázal potenciálně uniknout před tepelným infernem, které se v Severní Americe rozpoutalo řádově v prvních minutách až hodinách po dopadu planetky v Mexiku, spekulují vědci už delší dobu, teprve před několika dny však byla vydána odborná práce, která tuto hypotézu významně podporuje.[7]

———

———

Dvojice vědců z Univerzity v Severní Karolíně nyní publikovala v periodiku Scientific Research výsledky dosud nejpodrobnějšího výzkumu mozkovny rodu Thescelosaurus, v nichž nechybí neuroanatomický rozbor stavby mozku za pomoci vyspělé počítačové tomografie. Stručně řečeno, stavba mozku thescelosaura velmi dobře odpovídá tomu, co bychom očekávali u kteréhokoli živočicha, žijícího po významnou část svého života v podzemním prostředí. Zatímco části mozku zodpovědné za inteligenci (resp. kognitivní funkce) nebo sluch nebyly u druhu Thescelosaurus neglectus příliš dobře vyvinuté, tito dinosauři měli nepochybně skvělý čich a smysl pro rovnováhu. Spolu s velmi silnými končetinami a pevnými pletenci jsou toto všechno znaky typické pro dnešní živočichy, kteří dokážou velmi efektivně hrabat a obvykle se této činnosti také každý den aktivně věnují. Jedná se vůbec o první případ spojení tohoto specifického smyslového fingerprintu s předpokládaným chováním u druhohorního dinosaura. Výzkumným objektem byl fosilní exemplář se sbírkovým označením NCSM 15728, známý také jako „Willo“. Ten zahýbal paleontologickým světem už v roce 2000, kdy byla publikována zpráva o údajném zkamenělém srdečním svalu, který se měl dochovat v jeho hrudní dutině.[8] Autoři nové studie provedli také dosud nejpodrobnější výzkum a měření všech dochovaných částí kostry a dospěli k některým zajímavým a zpřesňujícím údajům o zmíněném zástupci skupiny Neornithischia. Délka exempláře „Willo“ byla zpřesněna na 3,6 metru a odhad jeho hmotnosti pak na 340 kilogramů. To je ovšem na danou délku, z níž téměř polovinu tvoří ocas, velmi vysoká hodnota. Thescelosauři byli tedy poměrně robustně stavění dinosauři, což ostatně plně odpovídá aktuální představě o jejich způsobu života.[9] Autoři odborné práce, David Button a Lindsey Zannová, využili počítačovou tomografii a speciální software pro přesnou rekonstrukci chybějících částí mozkovny, která se vinou fosilizačních procesů i vyprošťování fosilie z horniny nedochovala zcela kompletní a ve své původní podobě. Mimo jiné takto zjistili, že Thescelosaurus neglectus byl schopen uslyšet jen asi 15 % rozsahu zvuku, který vnímá člověk a pouhé 4 až 7 % rozsahu, který vnímají kočky a psi.

———

———

Velmi špatně tito dinosauři slyšeli zejména krátké zvukové vlny s vysokým tónem, to ale není všechno. Zajímavé je, že naopak poměrně dobře dokázali vnímat hluboké tóny, které podle výzkumů z minulého desetiletí vyluzovali největší a nejnebezpečnější predátoři v jejich ekosystémech. Řeč je samozřejmě o děsivém „mručení“ dospělců druhu Tyrannosaurus rex.[10] Ačkoliv thescelosauři nejspíš nebyli jejich hlavní cílenou kořistí, tyranosauři si na případném zraněném nebo zesláblém býložravci, neschopném včas uniknout, nepochybně rádi pochutnali. Relativně robustní thescelosauři nebyli příliš rychlými běžci, jejich včasný únik do podzemního doupěte tak pro ně mohl být dokonce jedinou šancí na záchranu. Pokud totiž na tohoto býložravce zaútočil například rychle běhající pozdně juvenilní nebo subadultní jedinec tyranosaura (řekněme o délce 4 až 7 metrů a hmotnosti v řádu stovek kilogramů), neměli pravděpodobně žádnou jinou možnost, jak uniknout.[11] Ale zpět k ptakopánvému „norujícímu“ dinosaurovi. Jeho encefalizační kvocient, tedy relativní velikost mozku poukazující nepřímo na míru inteligence, nebyl příliš vysoký. I samotný obří teropod T. rex byl výrazně inteligentnější, podobně jako například další jeho současník, kachnozobý dinosaurus rodu Edmontosaurus.[12] Naopak společným znakem tyranosaura a thescelosaura byly extrémně velké čichové laloky v mozku, které by z obou pozdně křídových dinosaurů udělaly více než důstojné soupeře mysliveckých psů.[13] Thescelosaurus měl navíc schopnost dokonalé orientace a dlouhodobého stabilního udržování své pozice a tělesné polohy v trojrozměrném prostoru. Právě tato schopnost spolu s anatomickými dispozicemi i potvrzeným faktem, že jeho předkové dokázali vyhrabávat nory, nám velmi jasně napovídá, že Thescelosaurus byl aktivně „hrabavým“ tvorem. Sama Lindsay Zannová, která je jednou z nejúspěšnějších vědkyň, zabývajících se v současnosti druhohorními dinosaury, vidí v tomto výzkumu ještě další potenciál. O chování drtivé většiny dinosaurů totiž prakticky vůbec nic nevíme a výzkum jejich mozkoven spolu s rekonstrukcí různých částí mozku by nám mohl v budoucnu ještě mnoho informací o desítkách či stovkách dalších druhů odhalit. A samotný Thescelosaurus neglectus (jehož druhové jméno znamená v latině „přehlížený“ či opomíjený“), by do budoucna pro paleontology už zdaleka tolik „opomíjeným“ druhem dinosaura být nemusel.

———

———

Short Summary in English: New research involving a somewhat less well known neornithischian dinosaur Thescelosaurus neglectus revealed a unique combination of traits associated with living animals that spend at least part of their time underground, including a highly developed sense of smell and outstanding balance. This study is the very first to link a specific sensory fingerprint with this kind of behavior in extinct Mesozoic dinosaurs.

———

Odkazy:

https://phys.org/news/2023-11-ct-scan-reveals-neglected-dinosaur.html

https://www.bristol.ac.uk/news/2023/november/neglected-dinosaur-had-super-senses.html

https://neurosciencenews.com/dinosaur-neuroimaging-25176/

https://en.wikipedia.org/wiki/Thescelosaurus

http://www.prehistoric-wildlife.com/species/t/thescelosaurus.html

———

[1] Lyson, T. R.; Longrich, N. R. (2011). Spatial niche partitioning in dinosaurs from the latest Cretaceous (Maastrichtian) of North America. Proceedings of the Royal Society B. 278 (1709): 1158–1164.

[2] Varricchio, D. J.; Martin, A. J.; Katsura, Y. (2007). First trace and body fossil evidence of a burrowing, denning dinosaur. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 274 (1616): 1361–8.

[3] Schulte, P.; et al. (2010). The Chicxulub Asteroid Impact and Mass Extinction at the Cretaceous-Paleogene Boundary. Science. 327 (5970): 1214–1218.

[4] Robertson, D. S.; et al. (2004). Survival in the first hours of the Cenozoic. GSA Bulletin. 116 (5–6): 760–768.

[5] Bakker, R. T. (1998). Dinosaur mid-life crisis: the Jurassic-Cretaceous transition in Wyoming and Colorado. In Lucas, S. G.; Kirkland, J. I.; Estep, J. W. (eds.) (eds.). Lower and Middle Cretaceous Terrestrial Ecosystems. New Mexico Museum of Natural History and Science Bulletin, 14. New Mexico Museum of Natural History and Science. pp. 67–77.

[6] Gilmore, C. W. (1913). A new dinosaur from the Lance Formation of Wyoming. Smithsonian Miscellaneous Collections. 61 (5): 1–5.

[7] Button, D.; Zanno, L. (2023). Neuroanatomy of the late Cretaceous Thescelosaurus neglectus (Neornithischia: Thescelosauridae) reveals novel ecological specialisations within Dinosauria. Scientific Reports. 13 (1).

[8] Fisher, P. E.; et al. (2000). Cardiovascular evidence for an intermediate or higher metabolic rate in an ornithischian dinosaur. Science. 288 (5465): 503–505.

[9] Benson, R. B.; et al. (2018). Cope’s rule and the adaptive landscape of dinosaur body size evolution. Palaeontology. 61 (1): 13–48.

[10] Witmer, L. M.; Ridgely, R. C. (2009). New Insights into the Brain, Braincase, and Ear Region of Tyrannosaurs (Dinosauria, Theropoda), with Implications for Sensory Organization and Behavior. The Anatomical Record. 292 (9): 1266–1296.

[11] Woodward, H. N.; et al. (2020). Growing up Tyrannosaurus rex: Osteohistology refutes the pygmy „Nanotyrannus“ and supports ontogenetic niche partitioning in juvenile Tyrannosaurus. Science Advances. 6 (1): eaax6250.

[12] Hurlburt, G. S.; Ridgely, R. C.; Witmer, L. M. (2013). Relative size of brain and cerebrum in Tyrannosaurid dinosaurs: an analysis using brain-endocast quantitative relationships in extant alligators. In Parrish, M. J.; Molnar, R. E.; Currie, P. J.; Koppelhus, E. B. (eds.). Tyrannosaurid Paleobiology. Indiana University Press. pp. 134–154.

[13] Hughes, G.; Finarelli, J. (2019). Olfactory receptor repertoire size in dinosaurs. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 286 (1904): 20190909.

———