24. srpna roku 79 n. l. byla sopečnou erupcí Vesuvu pohřbena tři kampánská města Římské říše v jejím největším rozkvětu, Pompeje, Herculaneum a Stabiae. Podle pověsti měl i císař Titus slzy v očích, když mu očití svědkové vyprávěli o rozsahu této katastrofy.
Po zániku říše v pátém století se ještě nějakou dobu udržovala mezi kampánským obyvatelstvem ústní tradice o pohřbeném města, ale brzy už nikdo nevěděl, kde vlastně stálo. Znovu odkryty až v polovině 18. století, vyprávěly Pompeje svůj příběh užaslým současníkům a tak činí dodnes. Archeologové odkryli tajemství života běžného Římana v době rozkvětu říše a ten i přes propast téměř dvou tisíciletí připadá dnešnímu Evropanovi nápadně povědomý a blízký. Včera, 24. srpna, uplynulo již 1926 let od sopečné erupce Vesuvu, která pohřbila během několika hodin výstavná kampánská města. Svědectví Plinia ml. nám i po téměř dvou tisíciletích jasně ukazuje rozsah katastrofy a hrůzu lidí, kteří jí prošli. Den, který se změnil v noc a samo peklo Tartaru vystoupilo na povrch způsobilo všeobecnou paniku nezvládnutelných rozměrů. Mnozí zcela zešíleli a přivolávali na sebe smrt. Sádrové odlitky těl nešťastníků, kteří se nestihli zachránit nám dodnes vypráví příběhy srovnatelné s dějem filmových trháků. Jeden muž ještě držel v ruce zachráněný stříbrný poklad, když ho na útěku zastihla smrt. Rozházené lidské kosti v jednom zhrouceném domě svědčí o tom, že pes, který zde zůstal uvězněn, postupně hlady sežral tělo své bývalé paničky, než i jeho zastihla smrt pod tunami sopečného prachu.
Ale moderní archeologie musí být za onu drastickou událost více než vděčná. Zachovalo se nám téměř celé římské město v době rozkvětu říše, tak jak v onen den „usnulo“ pod prachem. Množství a hodnota památek, které za ono čtvrttisíciletí drancování a postupně naštěstí i fundovaných vykopávek Pompeje poskytly, je nevyčíslitelná a nové stále přibívají (naposledy před dvěma týdny poprvé vystavený stříbrný servis, který si uměleckou precizností prakticky nezadá s dnešními výrobky!). Díky těmto nálezům jsme opět v úžasu nad vyspělostí antického světa, která tak ostře kontrastuje s pozdějším, před. ranným středověkem, právem nazývaným dobou temna. Jako by se po rozpadu Římské říše lidstvo opět na čas vrátilo o krok zpět. Tento trend se zastavil, zjednodušeně řečeno, až s renesancí, tedy právě tzv. návratem k antice. Pompeje nejsou dodnes asi z jedné čtvrtiny odkryty a probíhá diskuze, zda je vůbec dále vykopávat, neboť eroze se na již odkrytých částech značně podepisuje. Doufejme, že konzervační metody užívané archeology budou natolik zdokonaleny, aby tento skvost a společné dědictví lidstva mohly obdivovat i generace za dalších devatenáct století.
———