Devonská lalokoploutvá ryba Panderichthys je lepším důkazem evoluce, než bychom si mohli přát…
Panderichthys nakonec možná jako přechodný článek vstoupí i do učebnic. Postarali se o to dva badatelé z Uppsala University – Martin Brazeau a Per Ahlberg. Důkladně prostudovali lebku Panderichthyse z fosilie, která byla vykopána v sedmdesátých letech 20. století, ale lebka samotná až donedávna z větší části vězela v kameni. Zjistili, že spirákula, otvory v lebce původně vzniklé ze žaberních štěrbin, byly u Panderichthyse mnohem širší a přímější, než u starobylejších ryb a že jejich hyomandibula byla zase naopak mnohem kratší a pahýlovitější. Hyomandibula je původně svrchní část jazylky a součást spodní čelisti obratlovců, u suchozemských čtyřnožců se postupně změnila ve třmínek ve středním uchu.
Třeba takoví žraloci používají spirákula, když loví na dně, víří bahno a nechtějí si zanést žábry. Autoři studie předpokládají, že Panderichthys to dělal úplně stejně a spirákuly dýchal. Postupem času se ze spirákula stala sluchová dutina a z hyomandibuly třmínek. Navíc se mohl plazit za pomoci předních ploutví i po souši. Na Panderichtysovi je všechno krásně vidět právě tak napůl hotové. Tenhle tvor ještě netušil, jak budou vzdálení příbuzní za stovky miliónů let luxusně slyšet, na cestě k rozkošně chlupatým králičím slechům už ale ušel docela slušný kousek. Je to prastarý (ale nepopiratelný) důkaz evoluce.
Celý článek i s pěknými fotkami a ilustracemi (a útoky ze strany kreacionistů):
tý jo. chtel bych bejt tenkrat u toho, kdyz se ta mrska vysplouchala z vody a udelala prvni plazi plazi po pláži 🙂
A kdo by nechtěl? ;o)