2050 let od zavraždění Caesara

Právě dnes si historie připomíná poměrně kulaté výročí zavraždění jedné z nejznámějších osobností starověkých dějin (a dějin vůbec), římského státníka a vojevůdce Gaia Iulia Caesara. Právě 15. března (o březnových idách) roku 44 př.n.l. republikánští spiklenci vedení Gaiem Cassiem Longinem a Markem Iuniem Brutem provedli svůj neúspěšný pokus o záchranu hodnot dosavadního politického zřízení vraždou této osobnosti. Následovaly však jen hrůzy občanské války a nakonec definitivní konec republiky s nástupem adoptivního dědice Caesara – Octaviana Augusta, jenž se stal zakladatelem instituce principátu a císařství.

Dle dochovaných pramenů se dávná událost odehrála takto:


Caesar se cítil 15. března ráno nemocen. Jeho žena Calpurnia jej přinutila povolat haruspika (věštícího kněze) a provést věštební oběť. Haruspex vyložil znamení dokonale katastroficky a varoval Caesara před aktuálním nebezpečím. Caesar se proto nejprve rozhodl zůstat doma.
Spiklenci, kteří se ráno shromáždili v domě praetora Gaia Cassia Longina a jejichž hlavami byli kromě Cassia Marcus Iunius Brutus a Caesarův důvěrník Decimus Iunius Brutus, zatím na pokraji hysterie čekali v Pompeiově divadle, kde se mělo konat toho dne zasedání senátu. Nakonec se Decimus Brutus odhodlal k činu. Přichází k Caesarovi a naléhá na něj, aby nedbal na pošetilé sny a věštby a odešel do senátu, připraveného udělit mu královský titul v mimoitalských državách. Nakonec se mu podaří Caesara přesvědčit, aby alespoň osobně v senátu oznámil, že si přeje zasedání odložit.
Po cestě do senátu k Caesarovi přistupuje Artemidoros, řecký učenec a Brutův přítel. Podává mu dopis s naléhavou žádostí, aby jej ihned otevřel a o samotě přečetl, protože obsahuje velmi závažné zprávy. Caesar nedbá ani tohoto varování a dopis zasune mezi ostatní listiny.
Oběti, které byly před zahájením senátu konány, přinesly podle výpovědi znalců nepříznivá znamení. Caesar přesto vstupuje do zasedací síně senátu, kde nenalezl svého nejvěrnějšího stoupence Marka Antonia, proslulého fyzickou silou, statečností a obratností ve všech druzích zápasu. Spiklenci jej pro jistotu pod jakousi záminkou zdržovali v jiné místnosti.
Podle úmluvy spiklenců před Caesara předstoupil jakýsi Lucius Tillius Cimber a v dlouhé a zmatené řeči, kterou spiklenci využili k tomu, aby svou oběť obklopili, žádal o milost pro svého bratra, dlícího ve vyhnanství. Caesar nehodlal jednání protahovat a odkázal žadatele na vhodnější dobu. Cimber přiskočil k Caesarovi a strhl mu tógu z ramen. K radosti spiklenců se ukázalo, že jinak veleopatrný Caesar, který nikdy nevycházel bez ochranného pancíře, skrytého pod záhyby tógy (pravděpodobně zvyk od dob, kdy jej v senátě ohrožovali dýkami jezdci poté, co se snažil zachránit život zatčeným druhům Catilinovým), byl tentokráte bez jakékoli ochrany a beze zbraně.
První bodl do hrdla Publius Servilius Casca, po něm v divokém zmatku bodali i ostatní, způsobujíce při svém běsnění rány nejen Caesarovi, ale dokonce i sobě navzájem. Pověstná slova „I ty, můj synu?“, jimiž prý Caesar stačil ještě oslovit Bruta, nejsou asi autentická. Podle pramenů Caesar nepromluvil, pouze si zakryl tvář tógou, kterou si druhou rukou přitáhl blíže k tělu, a nijak se nebránil třiadvaceti ranám, jimiž byl probodán. Podle jeho osobního lékaře Antistia, jenž později ohledal mrtvolu, byla jen jedna jediná rána smrtelná… I to je dokladem zmatku a hysterie spiklenců.
Zděšení senátoři se v hrůze rozprchli. Brutus, který chtěl po Caesarově smrti pronést k senátu řeč se svého úmyslu musel vzdát. Místo triumfu spiklenci prchli na Kapitol, kde je chránily oddíly gladiátorů a ozbrojených otroků.
Zato Caesarovi přívrženci v čele s Markem Antoniem jednali. Hlavní úder republikánům zasadili na Caesarově pohřbu. Zde byla čtena Caesarova závěť. Svými dědici jmenoval tři vnuky svých sester, především Gaia Octavia, dlícího v Apollónii u vojska, připraveného na tažení proti Parthům, jehož zároveň přijal do rodiny a obdařil třemi čtvrtinami jmění. V dalších bodech jmenuje většinu spiklenců (včetně Decima Bruta) a vyjadřuje se o nich vřelými slovy. Značnou část jich výslovně jmenuje poručníky svého syna, narodí-li se mu jaký, protože je – podle závěti – považuje za muže hodné takové cti a schopné převzít odpovědnost. Římskému lidu věnoval k věčnému používání své zahrady u Tiberu a každému muži bylo jako osobní odkaz vyplaceno tři sta sesterciů, což představovalo, pro porovnání, cenu vykrmeného vepře nebo hektolitru dobrého vína. Caesarova štědrost ke svým vlastním vrahům a Antoniova plamenná řeč obrátily veřejné mínění Římanů proti spiklencům, a tím zmařily všechny jejich plány….

4 komentáře

Filed under Nezařazené

4 Responses to 2050 let od zavraždění Caesara

  1. Arthur Dent

    Gratulujiuž jsem myslel, že o tomhle dneska nikdo neví… Díky, zlepšilo mi to náladu.

  2. autor

    Chce to navštěvovat ty správné blogy 🙂 Jinak rádo se stalo.

  3. Arthur Dent

    Já neměl na mysli jen blogy… Schválně, které médium se o tom zmíní? 🙂

  4. autor

    Že bych investigativním stylem prolezl net? 🙂 Ale asi nikdo, to je fakt…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *