Smrtící zbraň T. rexe

…byla v jeho nosu!

Neděste se, milí čtenáři. Tyrannosaurus rex určitě nebojoval svými smrkanci. Pokud zmiňuji jeho nasální část lebky, mluvím v osteologické terminologii. Mohutný svrchnokřídový teropod měl totiž unikátní zbraň v podobě srostlých nasálních kostí, které mu umožňovaly vyvinout extrémní tlak čelistí při skusu.

Vědci si samozřejmě všimli robustní stavby lebky „T. rexe“ už velmi dávno. Oproti lebkám jiných teropodů, a to i větších, než byl „král dinosaurů“ (Giganotosaurus, Spinosaurus) byla lebka rexe mnohem mohutnější a kompaktnější, stavěná na zvládnutí obrovského fyzikálního tlaku a tahu. Mnohdy je to dáváno do souvislosti s nebezpečnou kořistí, kterou rexové lovili – rohatými dinosaury.

Buď jak buď, tyranosaurova lebka je malým zázrakem přírody. Síla jeho skusu byla pokládána za enormní i dříve, dnes ale víme, že musela být vpravdě příšerná. Dr. Eric Snively z Univerzity v Albertě popisuje, jak podle něho stavba nosních kostí umožnila lebce tyranosaura stát se „zoologickou superzbraní“. Podle Snivelyho jsou spojené nosní kosti unikátním znakem tyranosauridů, adaptace, která zabezpečuje pevnost a kompaktnost lebky při trhání kořisti. Síla vyvíjená čelistmi vzhledem k mohutným svalovým úponům musela být tak velká, že by se kosti lebky samotného predátora mohly poškodit nebo zlomit (to dokazují i nálezy ulomených zubů těchto teropodů přímo ve fosiliích kořisti). Síla stisku čelistí tyranosaura byla s jistotou větší než u obřích karcharodontosauridů i spinosaura, byla tedy skutečně ohromná i na jednotku plochy. Zjednodušeně lze říci, že tento dravec dokázal zabořit své úctyhodné zuby (dlouhé až 30 cm!) hlouběji do těla kořisti.

Spolupracovníci Snivelyho, fyziolog Donald Henderson z Royal Tyrrel Museum a Doug Phillips z Univerzity v Calgary porovnávali zuby a tvar čelistí i ploch pro svalové úpony na lebkách tyranosauridů i jiných teropodů. Závěr vyzněl jasně ve prospěch větší síly skusu tyranosauridů. Oproti svým starším příbuzným měl tyranosaurus výhodnou neoadaptaci v podobě smrtícího stisku. Tyto závěry potvrdila i počítačová tomografie lebky. Jak vypadala taková lovecká výhoda v reálu? Především jde o to, že čelisti tyranosaura působily celou silou na kořist, protože srostlé nosní kosti nebyly tvárné. U jiných teropodů byl tlak skusu vždy poněkud rozmělněn slaboučkým „rozjetím čelistí“ do strany. Čelisti „T. rexe“ umožňovaly něco víc, než jen prokousnout kůži a svalstvo – mohly drtit kosti.

Tyrannosaurus rex je stále králem mezi dravými dinosaury, alespoň co se mohutnosti krčního svalstva a stisku čelistí týče. I nedospělý rex měl stejnou sílu krčních svalů jako dospělý Carcharodontosaurus, který byl o polovinu větší. Podle propočtů dokázal dospělý tyranosaurus bez problémů zvednout do vzduchu dospělého člověka a hodit s ním pět metrů vysoko. Přepočet síly na rigorózní mechaniku pak pro spodní čelist tyranosaura uvádí sílu rovnou 200.000 newtonů, což je jako zvednout do vzduchu dodávku! Tento dinosaurus tak zřejmě vykazuje dosud největší sílu stisku mezi suchozemskými živočichy. Scéna z Jurského parku, kdy rex pojídá a pak i překousne doslova vejpůl právníka Gennara, je tak v podstatě vědecky podloženým faktem.

Odkaz: http://www.eurekalert.org/pub_releases/2007-05/uoa-fnb051807.php

———