…a jak se to semlelo u Thermopyl doopravdy?

Smrt spartských hrdinů

„Ó xein‘, angellein Lakedaimoniois hoti téde

keimetha tois keinón rhémasi peithomenoi."

"Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským

že mi tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám."

Těmito nesmrtelnými verši uctil řecký básník Simonidés z Keu památku hrdinných spartských vojáků, kteří do jednoho padli v boji s ohromnou přesilou postupující perské armády u Thermopyl. V srpnu nebo září roku 480 př. n. l. se zde střetly ozbrojené jednotky řeckých městských států s velkolepou armádou „krále králů" Xerxa I. Dodnes je tato starověká bitva pokládána za nejskvělejší ukázku vojenské odvahy a splněné povinnosti. Mnozí historici také označují bitvu u Thermopyl za zlomový dějinný moment, kdy se prakticky rozhodovalo o budoucnosti celé západní civilizace.

Král se zlobí

Peršané rozhodně nezapomněli na potupnou prohru, kterou jim početně slabší řecké oddíly uštědřili o deset let dříve (v roce 490 př. n. l.) u Marathonu. Řecko-perské války mají počátek již kolem roku 546. Na konci 6. století př. n. l. král Dáreios I. přikázal řeckým městským státům, aby se podrobily jeho říši. Mnohé tak učinily, ale jiné se odmítly mocné veleříši poddat a pozvedly zbraně. Celá další léta tak trvaly boje o uhájení řecké svobody proti silnějšímu nepříteli. Když v roce 486 př. n. l. zemřel nesmiřitelný nepřítel Řeků král Dáreios, stal se novým vládcem ohromné říše jeho nejstarší syn Xerxés. Ten se rozhodl skoncovat s odporem vzpurných Řeků jednou provždy a po potlačení vzbouřenců v Egyptě začal sestavovat největší armádu, jakou do té doby svět viděl. Když se pak Peršané dali na pochod, šlo bezpochyby o jednu z nejrozsáhlejších vojenských operací starověku. Celý perský kontingent čítal na tehdejší dobu takřka neuvěřitelných 100 – 200 tisíc mužů (podle značně přehnaných Hérodotových údajů ale měla kompletní perská armáda 5 283 220 mužů, z toho 1 700 000 pěšáků!) a asi tisícovku lodí. Zvláštní jednotku přitom tvořili elitní bojovníci, tzv. Nesmrtelní, čítající asi deset tisíc mužů. Xerxés se tedy rozhodl vést útok po souši i po moři, aby jeho očekávané vítězství bylo nanejvýš zdrcující a přesvědčivé. Předtím ale bylo nutné přepravit pěší armádu přes neklidný Helléspont, k čemuž bylo třeba vytvořit pontonový most z ukotvených lodí. Celkem 674 lodí ve dvou řadách bylo pospojováno lany a překryto trámy. Práce této velkoleposti by nebyla snadná ani s dnešní technikou, natož s možnostmi jaké měli lidé před dvěma a půl tisíci let. Přechod se proto podařil až napodruhé a vedoucí přemosťovacích prací za to zaplatil životem. Helléspont to naštěstí odnesl jen třemi sty ran bičem, které vodě sázeli Xerxovi kati se slovy: „Vodo hořká, pán ti ukládá tento trest, protože ses dopustila urážky, aniž se ti od něho dostalo nějaké příkoří." Král Xerxés tě překročí, ať chceš nebo nechceš".

Řekové chystají obranu

Zdržení Peršanů při verbování armády a její přepravě umožnilo Řekům přichystat plán pro zorganizování účinné obrany. Mezi jednotlivými řeckými obcemi však existovaly značné názorové rozdíly na to, kde se perské armádě, postupující podél pobřeží ze severu, postavit se zbraní v ruce. Sparťané svolali pod dojmem hrozící invaze již na podzim roku 481 př. n. l. sněm, který později dostal název panhelénský kongres. Ze 31 účastníků patřilo 13 mezi členy peloponnéského spolku ovládaného Spartou. Účastnili se však i Athénští. Samotní Sparťané a někteří jejich spojenci chtěli ustoupit až na poloostrov Peloponés a zbytek země prozatím vydat napospas útočníkům. Obyvatelé středního Řecka, především Athéňané, ale byli jiného mínění. Po zvážení všech strategických přístupů nakonec došli Řekové k závěru, že Peršanům lze odolat jen tehdy, když bude první obranná linie umístěna už v Thermopylské soutěsce, asi 120 km severozápadně od Athén, při jižním břehu Malijského zálivu. Velitelem pozemního vojska byl zvolen král Leónidas I., který se zde měl s pouhými 7000 vojáků postavit značné početní přesile nepřítele.

Zároveň byla určena strategie pro válečné loďstvo. Flotila, čítající 271 triér pod velením Sparťana Euribiada se měla v koordinaci s pěchotou přesunout k mysu Artemision a zde se pokusit zadržet nepřátelské loďstvo. Zajímavé je, že velitelem flotily byl určen další spartský voják. To vzhledem k athénské námořní dominanci vyznívá dosti překvapivě, Sparťané totiž nebyli námořníky. Karty tedy byly rozdány, ale žádná ze stran nemohla tušit, jak nečekaný průběh bude nadcházející konflikt mít.

Bitva začala

Xerxés udeřil nejprve na moři. Řekové však měli velké štěstí, protože perská flotila byla ještě před bitvou značně zdecimována vichřicí u thessalských břehů. Podle řeckého historika Hérodota povolali Athénští před bitvou na základě věštby na pomoc boha větrů Borea. Pomoc si od něho slibovali už proto, že mýtus mu za manželku určil Órejthyji, ženu z Attiky. Boreas opravdu nezklamal a přinesl od východu silnou bouři, která mnoho perských lodí roztříštila o thessalská skaliska. I tak ale měli Peršané v počtu lodí výraznou převahu a podařilo se jim řecké loďstvo obklíčit. Podle Herodota, který měl později možnost nahlédnout do oficiálních listin Perské říše, tvořily posádky všech lodí až 517 tisíc mužů, což je zřejmě přehnané, i když zdaleka ne tolik, jako u pěšího vojska. Početní převaha Peršanů se tak před bitvou mohla pohybovat až kolem 1:50. Řekové pod vedením Sparťana Euribiada utvořili z lodí obranný kruh a odolávali až do příchodu noci. Během ní se opět snesla mohutná bouře, která pak zuřila celé tři dny a značně poškodila obě flotily, především však znovu perskou. Námořní boje pak pokračovaly dál bez jasného vítěze. Při kvalitě tehdejších lodí přitom mohla i menší bouřka představovat mnohdy větší nebezpečí než samotná bitva. O ztrátách v obou vojscích způsobených bouřemi však nemáme žádné hodnověrné záznamy. Můžeme nicméně předpokládat, že především perská válečná flotila byla těmito událostmi značně demoralizována.

Mezitím už se ale bojovalo i na souši. Xerxés dospěl až k Thermopylám a svůj legendární boj s Peršany zde svedl král Leónidas I. Byl horký srpen (možná však také září) roku 480 př. n. l. a dějiny jedné z nejpamátnějších bitev starověku se právě začaly psát.

Horká brána

Pozemní vojsko Řeků u Thermopyl čítalo jen asi 7000 bojovníků, z toho bylo 300 Sparťanů a 700 Thespijských. I při značně opatrném odhadu perských sil je jisté, že početní převaha vojska velkokrále Xerxa byla nejméně několikanásobná. Průsmyk ale představoval ideální místo k obraně. Byl asi 8 kilometrů dlouhý a podle dobových svědectví tak úzký, že na obou koncích, kterým se říkalo Východní a Západní brána, byla cesta široká jen na průjezd jednoho vozu. Pro fyzicky zdatné vojáky zde bylo možné dlouho odolávat i značné početní přesile nepřítele. Sparťané si tento strategický bod vybrali z hlediska taktiky, ale roli mohl hrát ještě jiný důvod – Thermopyly, což znamená „Horká brána" (podle horkých pramenů, z nichž stále stoupala pára), bylo místo spojené s mytickým životem Hérakla, za jehož přímé potomky se považovali spartští králové. Podle Herodota také Leónidas znal dobře věštbu, podle které bude Sparta zcela zničena, pokud se neobětuje jeden z jejích synů, tj. spartských králů. Spartský král znal dobře své šance. Svědčí o tom i jeho výběr bojovníků pro osudnou bitvu. Ti pocházeli pouze z rodin, kde už byli dostatečně velcí synové, schopní se o rodinu postarat sami. Ostatně když prý Xerxés Leónidovi pod dojmem jeho hrdinství nabízel vládu nad celým Řeckem jakožto jeho správce, spartský král to okamžitě odmítl s tím, že je pro něho lepší zemřít pro svou zemi, než potupně vládnout nad svými krajany. Takové bylo odhodlání ubránit se perskému otroctví nebo raději čestně zemřít. Xerxés si však nedělal starosti. Podle dobových svědectví nepřikládal velkou sílu a morálku armádě, která na rozdíl od jeho „není vedena bičem".

Smrtí k nesmrtelnosti

Pokud to snad dříve nebylo zcela zřejmé, právě u Thermopyl se nad jakoukoliv pochybnost projevila bojová převaha řeckých vojáků nad perskými. Xerxés nejprve vrhnul proti semknuté řecké falanze médskou pěchotu, ta však byla drtivě a se značnými ztrátami odražena. Podle heroizovaných podání prý byla první vlna, čítající 10 tisíc vojáků vedených Artapanem, rozsekána na kusy a pouze dva nebo tři Řekové přitom přišli o život. Druhý den bitvy pak pozdě odpoledne zaútočili také Nesmrtelní, elitní jednotka achaimenovských králů. I ti ale byli po taktickém manévru Leonídase tvrdě odraženi. Frontální útok se ukázal jako špatná strategie a hromady mrtvol perských vojáků před hroty semknuté falangy to dost výmluvně dokazoval. Řekové projevili takovou bojovnost a odvahu, že podle pověsti sám král Xerxés velmi uznale oceňoval jejich kvality a nabízel Leónidovi čestné podmínky, když složí zbraně. Podle stejné pověsti mu však bylo odpovědí odhodlaných bojovníků „Pojď si pro ně!". Navzdory početní převaze Peršanů byla morálka Řeků vysoká. Další z dodnes slavných výroků prý tehdy pronesl spartský voják Dienekes, který po obdržení informace o počtu nepřátelských šípů, zcela zakrývajících slunce, pronesl lakonickou poznámku: „Výborně, aspoň budeme bojovat ve stínu".

Bitvu tak rozhodla až legendární zrada jistého Efialta, který Peršanům prozradil existenci tajné stezky přes pohoří Kallidromos nad Thermopylami. Po ní pak přešli Nesmrtelní v čele se svým velitelem Hydarnem, zahnali na útěk oddíl Fóků, určený k její obraně a dostali se k opačnému konci průsmyku. Leónidas pak zachránil alespoň část vojska tím, že ho odeslal pryč a sám se rozhodl bojovat se svou tisícovkou mužů (Sparťany a Thespijci) až do nevyhnutelného konce. Řekové pak skutečně padli do posledního, když nakonec podnikli výpad z obklíčení a obsadili pahorek, kde se proti přesile bránili až do konce pouze noži a holýma rukama. Zbytek Řeků byl zabit salvami šípů, vystřelovaných Xerxovými lučištníky, což potvrdili i moderní archeologické průzkumy na samotném místě bitvy.

Vítězství porážkou

Xerxés sice u Thermopyl zvítězil, za „slavné" vítězství však bitvu považovat nemohl. Pouhá hrstka nepřátel dokázala zdržet jeho ohromný kontingent o celé tři dny cenného času a ztráty jeho vojska se téměř rovnaly prohrané bitvě. Přes dvacet tisíc Peršanů včetně dvou Xerxových bratrů padlo. Ztráty v perské armádě byly naprosto disproporční ve srovnání s relativně nízkými ztrátami jejich nepřátel. Cesta na Athény sice byla volná, ale morálka perského vojska silně poklesla. Athéňané naopak díky hrdinnému odporu svých krajanů získali dostatek času na přípravu k rozhodné námořní bitvě. Řekové se také povznesli v morální rovině, když si uvědomili svoji fyzickou převahu nad vojáky nepřítele. Přes poměrně nepříznivou situaci, která dočasně porážkou Leónida vznikla, tak osud řeckých městských států a podle některých badatelů vlastně i zárodku celé západní demokracie byl u Thermopyl zachráněn. To se potvrdilo následnými námořními bitvami u Salamíny ve stejném roce a bitvou u Platají a mysu Mykalé o rok později (479 př. n. l.), kdy byla Xerxova flotila s konečnou platností rozdrcena. Pro budoucnost pak byl zachráněn především odkaz řecké demokracie, byť ještě s otrokářskými rysy starověku, který přes římské prostřednictví položil základy evropské kultuře. Bitva u Thermopyl je tak právem považována za jednu z nejvýznamnějších událostí dějin Evropy i celého světa.

Článek, jehož jsem autorem, vyšel také v časopise Svět (09/2007).