…aneb Nejzajímavější příběh dějin
Vznik a vývoj člověka
Člověk je velmi mladým a z hlediska geologického času vlastně ještě poměrně novým druhem na této planetě. Biologicky rod Homo existuje jen asi 2,4 milionu let, druh Homo sapiens kolem 300 tisíc let a samotný poddruh Homo sapiens sapiens sotva dvě stovky tisíců let. Naše kultura je v užším pojetí stará jen několik tisíc let. V porovnání s délkou našeho života je to stále hodně, téměř mimo naši představivost. Ale proti době, která nás dělí od vzniku naší planety, potažmo života na ní, neznamenají tato čísla skoro nic. První prokaryotické buňky jsou staré téměř 4 miliardy let. Složitější život existuje přes miliardu let. Nepředstavitelně dlouhé časové úseky musely uběhnout, než se živá hmota evolucí vytvarovala až do formy schopné uvažovat o své vlastní podstatě a uvědomit si svoji osobnost. Přesto to byl právě člověk, který naprosto nesrovnatelným způsobem začal přetvářet okolní ekosystémy ke svým téměř nenasytným potřebám. Jediný druh původně bezbranného, nahého primáta dokázal z hlediska geologických měřítek za pouhý mžik oka ovládnout planetu zcela bezprecedentním způsobem.
Skromné počátky
O nejstarších dějinách člověka toho stále moc nevíme. První primáti podobní spíše hlodavcům vznikají již v období vlády dinosaurů koncem křídy (asi před 85 miliony let). První vyspělejší primáti ze skupiny ploskonosých opic, od kterých se linie vedoucí k člověku oddělila, žili asi před 20 miliony let v Africe. Někdy před 8 – 6 miliony let se od této vývojové linie oddělili předkové dnešních goril a o něco později i šimpanzů (se šimpanzi máme přitom 98,4 % shodné genové výbavy). V této době se také v Africe objevují nové biomy – otevřené travnaté savany, na které se první hominidé relativně rychle adaptovali. Fosilní záznam v posledních letech vydal svědectví o prvních příslušnících naší podčeledi Homininae, přičemž mezi nejstarší patří druhy Sahelanthropus tchadensis (žil před 7-6 miliony let) a Orrorin tugenensis (stáří 6 milionů let). O trochu mladším rodem je Ardipithecus, který ve dvou druzích (A. ramidus a A. kadabba) obýval africké planiny před 5,5 až 4,4 miliony let. Vzhledem k některým znakům na kostře však není jisté, zda stál na počátku vývojové linie člověka, nebo spíše dnešního šimpanze.
Jižní opice a její potomci
Australopiték (Australopithecus) je poměrně známým paleontologickým pojmem. Byl popsán australským antropologem Raymondem Dartem již v roce 1925 z Jižní Afriky. V překladu „jižní opice“ byl rodem dalšího pliocénního hominida, který v pěti dnes uznávaných druzích obýval stepi východní a severní Afriky před 4,5 – 2 miliony let. Takzvaní „gracilní australopitékové“ jsou dnes považováni za skutečné předky člověka. Podle interpretací některých vědců by dokonce měl být tento rod již zahrnut do rodu Homo jako jeho nejstarší a nejprimitivnější zástupce. Tito zajímaví hominidé již chodili vzpřímeně a jejich chrup se blížil stavbou současnému člověku. Průměrná výška australopitéka dosahovala jen asi 120 cm a hmotnost se pohybovala kolem 30-40 kg. Mozková kapacita představovala asi 500 cm³, což je zhruba o pětinu víc než u šimpanze (a pouze 35% velikosti našeho mozku). Australopitékus už dokázal používat primitivní nástroje (sebrané klacky a kameny), žil ve tlupách a byl zřejmě všežravcem, který upřednostňoval rostlinnou stravu.
A je tu člověk
Pomineme-li další dva hráče v evoluční partii, kterým je problematický rod Kenyanthropus a pravděpodobný potomek gracilních australopitéků Paranthropus, dostaneme se konečně před 2,4 miliony let k prvnímu zástupci samotného rodu Homo, tedy „člověk“. I v této kategorii existuje velké množství fragmentárních a obtížně identifikovatelných nálezů, takže samotné počátky člověka zůstávají poněkud nejasné. Jisté je, že prvním uznávaným druhem tohoto rodu byl Homo habilis (Člověk zručný), který žil asi před 2,5 až 1,5 milionem let v dnešní Tanzánii a Keni (východní Afrika). Jeho pozůstatky byly objeveny v 60. letech minulého století slavným archeologem Louisem Leakym. Od svých předků australopitéků se měl člověk zručný odlišovat schopností aktivně opracovávat nástroje, což se odrazilo i v jeho názvu (to mimochodem není jisté, protože byly objeveny hrubě opracované předměty již z doby pozdních australopitéků).
Člověk zručný byl již poněkud větší než jeho předchůdci, měřil asi 120-140 cm. Také jeho mozek byl větší, ovšem kapacita 590 – 690 cm³ není nijak oslnivá. Dříve se předpokládalo, že H. habilis byl aktivní lovec a predátor, tyto představy však byly později pozměněny. Dnes předpokládáme, že se spíše oportunisticky přiživoval na zbytcích hostiny velkých šelem a sám jim navíc často sloužil za potravu (objevy lebek s otvory po špičácích velkých koček). Dlužno dodat, že tato pravděpodobná hypotéza samozřejmě nepatří u vědecké ani laické veřejnosti k oblíbeným.
Dalším uchazečem o titul prvního člověka je Homo rudolfensis (Člověk východoafrický), známý podle nálezu KNM ER 1470. Žil před 2,4 – 1,8 milionem let na břehu Rudolfova jezera (dnes jezero Turkana) v Keni a jeho fyziologické proporce se příliš neliší od člověka zručného.
Odchod z Afriky
Před necelými 2 miliony let se v lidské vývojové linii udál výrazný kvalitativní posun. V roce 2002 byl z Dmanisi v Gruzii popsán nový rod hominida, který zřejmě tvořil přechod mezi zmiňovaným člověkem zručným a pozdějším člověkem vzpřímeným. Dostal vědecké jméno Homo georgicus a jeho stáří je odhadováno na 1,8 milionu let. Mozková kapacita však byla ještě skrovná (jen kolem 600 cm³). Přesto je tento druh pozoruhodný, protože jde zřejmě o dosud nejstarší doklad člověka, který opustil svou africkou domovinu.
Člověk pracovitý (Homo ergaster), žijící před 1,9 až 1,4 miliony let v Africe už na tom byl lépe, jeho mozek měl objem 700 až 850 cm³, což už je zhruba polovina naší mozkové kapacity. Tento druh člověka byl také oproti předkům již překvapivě dobře tělesně disponován, měřil na výšku až 1,9 metru.
Nejúspěšnějším druhem člověka tohoto období však byl člověk vzpřímený (Homo erectus), popsaný již roku 1892 holandským antropologem a anatomem Eugenem Duboisem jako Pithecantropus erectus z Jávy. O tomto pravěkém člověku můžeme směle říci, že byl prvním velkým cestovatelem v historii. Jeho pozůstatky byly objeveny ve vrstvách starých 1,8 – 0,4 milionu let nejen ve východní Africe, ale také v Evropě (Gruzie, Španělsko), Indonésii, Vietnamu a Číně. Mozek tohoto druhu měl kapacitu již 75% mozku našeho (asi 900 – 1100 cm³), průměrná výška mužů byla prakticky shodná s naší (179 cm), ženy byly podstatně menší (o 20-30% méně hmotné). Člověk zručný používal již dokonalejší nástroje než jeho předchůdci (například pěstní klín) a před asi 800 000 let již dokázal používat otevřený oheň. Je přímým předkem člověka rozumného, který se z něho vyvinul před asi 700 – 400 tisíci let.
Člověk rozumný a jeho příbuzenstvo
Dříve byla představa paleontologů, archeologů i antropologů poměrně jasná – následnost v evoluční linii člověka začínala u člověka zručného, pokračovala člověkem vzpřímeným a končila dvěma poddruhy člověka rozumného – neandrtálcem a naším přímým předkem, tzv. „kromaňoncem“. Současná představa vývojové linie směřující od člověka vzpřímeného k našemu druhu je však stále více komplikována novými objevy, které jasně dokládají fakt, že evoluce nepředstavuje rovnou přímou čáru, ale spíše košatý strom plný postranních větví. Druhy Homo cepranensis (stáří 900 – 800 tisíc let, Itálie), Homo antecessor (Člověk předchůdce, 1,2 – 0,7 milionu let, Španělsko) a Homo heidelbergensis (600 – 250 tisíc let, Německo, Francie a Řecko) jsou dnes již uznávanými taxony, se kterými se musí v budoucích školních osnovách počítat. Celou situaci ještě víc zatemňuje předpokládaný další zástupce druhu Homo rhodesiensis, který žil asi před 600 až 125 tisíci let po celé Africe a podle některých interpretací byl předkem nás samotných.
Kdo byl vlastně neandrtálec?
Člověk neandrtálský (Homo neanderthalensis) byl objeven již roku 1829 v Belgii. Klasický objev z lokality v Neanderském údolí (blízko Düsseldorfu), který dal tomuto pravěkému člověku název, se odehrál až roku 1856. Ani ve druhém případě však nejdříve nebylo vůbec jasno, o jaké pozůstatky se jedná (fosílie byly považovány za kosti znetvořeného člověka). Dnes víme, že neandrtálci byli naším sesterským druhem, který žil v Evropě a středozápadní části Asie asi před 350 – 24 tisíci let. Průměrný neandrtálec měřil jen asi 165 cm, zato byl ale robustněji stavěn. Překvapivý je možná fakt, že mozková kapacita neandrtálců lehce převyšovala naši (1200 – 1750 cm³, průměrně asi o 10% více). To však neznamená, že byli inteligentnější, jelikož velikost mozku není nutně úměrná jeho výkonnostním parametrům. Těla neandrtálců vykazovala výrazné adaptace proti chladu (proporce těla, velká mozkovna, ochlupení, široké nozdry ad.). Klasická představa neandrtálce je v mysli většiny lidí spojená s primitivním a neotesaným individuem, což však nemusí být nutně (pre)historická skutečnost. Podle moderních poznatků byli neandrtálci poměrně vyspělí lidé schopní snad určitého druhu verbální komunikace (v jejich genomu byl identifikován „řečový“ gen), projevů primitivní kultury (tzv. moustérská kultura) a snad i zárodků jakéhosi neidentifikovatelného náboženství. Analýza DNA také odhalila, že neandrtálci mohli mít světlou pleť a ryšavé vlasy.
Dlouho se také předpokládalo, že se neandrtálci mohli občasně křížit s našimi prapředky a že tak v žilách některých z nás možná stále koluje jejich krev. To se však dosud nepodařilo prokázat a zdá se naopak, že žádné geny tohoto druhu člověka již aktivní nejsou. Existují sice nálezy koster se smíšenými znaky neandrtálce a člověka (a k interbreedingu tak možná občas docházelo), tyto jistě velmi řídké výjimky však na genové mapě současného lidstva stopu nezanechaly. Poslední neandrtálci mizí z fosilního záznamu před 24 tisíci lety, kdy byly v Evropě již asi 15 tisíc let rozšířeny populace našich předků. Není jisté, jakým způsobem se k sobě oba druhy lidského rodu chovaly, zdá se však pravděpodobné, že neandrtálec byl postupně vytlačován kompeticí o potravní zdroje a revíry. Naši kromaňonští předkové ovládali podstatně dokonalejší dorozumívání v podobě rozvinuté řeči a bylo jich zřejmě také podstatně více (předpokládá se, že populace neandrtálců v Evropě nikdy nepřesáhla zhruba 10 000 jedinců). Zdá se, že populace neandrtálců byly našimi předky stále více vytlačovány na západ Evropy, neboť jejich nejmladší nálezy známe z jeskynního systému kolem Gibraltaru. Scénáře totální genocidy ze strany našich předků jsou však nejspíš značně přehnané. Neandrtálci prostě v dlouhodobé konkurenci nedokázali progresivnějšímu druhu Homo sapiens vzdorovat. Jisté lokální konflikty mezi jednotlivými skupinami obou druhů nicméně lze předpokládat. Dá se tedy dokonce říci, že neandrtálec byl jedním z prvních živočišných druhů, které jsme přivedli na červenou listinu a k následné záhubě.
Jak se to má s „hobitem“
Neandrtálci byli až donedávna pokládáni za časově poslední zástupce naší čeledi vyjma nás samotných. S vymřením neandrtálců tak měl na této planetě zbít jen jediný typ člověka – Homo sapiens sapiens. V roce 2004 však popsali vědci překvapivý druh malého zástupce rodu Homo z indonéského ostrova Flores, podle kterého dostal název Homo floresiensis. Malý hominid vysoký jen 100-110 cm pořádně zamotal hlavy všem vědcům, zabývajícím se vývojem člověka. Tento drobný človíček, kterému se podle Tolkienových postav začalo říkat „hobbit“, měl překvapivě malou kapacitu mozkovny (u typového exempláře jen 380 cm³, což je méně než u šimpanze!). Ještě překvapivější je doba, kdy existoval. Odhaduje se totiž, že obýval Indonésii ještě před 18 nebo možná jen 11 tisíci lety, tedy podstatně déle, než v Evropě dožil neandrtálec. Moderní člověk se tedy s tímto podivným drobným hominidem mohl běžně setkávat. Dodnes ostatně může dávná vzpomínka přežívat v tradičních legendách Indonézanů o tajemných trpaslících z džungle. Existovala také domněnka, že vzhledem k miniaturní mozkovně mohlo jít prostě zástupce o moderního člověka postiženého malým vzrůstem a mikrocefalií (chorobně malým růstem mozku), nikoliv novým druhem. Tato teorie je však dnes na podkladě dalších studií již vyvrácena.
A jak je to s námi
Náš vlastní druh, člověk rozumný (Homo sapiens) se objevuje asi před 300 – 250 tisíci let a od počátku byl dobře adaptován k náhlým změnám životního prostředí. Jeho mozek byl výrazně zvětšený a charakteristická byla také schopnost vyrábět sofistikované nástroje. Je nositelem první skutečné kultury a náboženských představ i rituálů.
Před 165 tisíci let se na území dnešní Etiopie objevuje starší poddruh Homo sapiens idaltu, který je zároveň nejstarším nepochybným zástupcem anatomicky moderního člověka rozumného. Homo sapiens sapiens, tedy náš vlastní poddruh, se objevuje v africké savaně asi před 200 tisíci lety, do Eurasie se pak dostává asi před 40 tisíci let. Před 15 tisícovkami let se první skupiny našich předků dostávají přes zamrzlou Beringovu úžinu až do Ameriky. Krátce poté vzniká na Blízkém Východě zárodek pozdějšího zemědělství. Člověk konce poslední doby ledové se již anatomicky v ničem neliší od nás. Od používání mobilních telefonů a počítačů ho dělí už jen potřebný čas pro nezbytný technický vývoj.
———