Paleontologické omyly v Jurském parku

…aneb Vybírání mušek z pohledného kožichu

Pravda, přirovnání v perexu není zrovna nejšťastnější. Chtěl jsem však hned na úvod zdůraznit, že americký velkofilm Jurský park (Jurassic Park, 1993) podle předlohy Michaela Crichtona je jedním z mých nejoblíbenějších. Pro popularizaci paleontologie a dinosaurů v první polovině 90. let už snad Spielberg víc ani udělat nemohl (více k tomuto viz příspěvek ze 14. 10.). Každá legenda, byť by šlo o sebevětší ikonu a modlu svých věrných, má však také své nedostatky. V případě Jurského parku jsou to bohužel také některé vědecké nepřesnosti a omyly, kterých se filmaři po nedostatečné konzultaci s odborníky (především paleontologem Jackem Hornerem) při natáčení dopustili. Ve výjimečných případech šlo o jakousi úlitbu celkové atraktivnosti děje a nerespektování „vědecké pravdy“ tak bylo legitimizováno úmyslem udělat film zajímavější. Je ale velká škoda, že většina těchto nesmyslů, které se v jinak skvělém snímku objevují, byla zcela zbytečná.

Každý film by šlo jistě „rozpitvat“ po jednotlivých sekvencích a najít na něm řádově desítky až tisíce chyb různého druhu (nenavazující scény, zamotaná časová smyčka, jiné objekty v navazujících aranžmá, protimluvy a logické problémy v dialozích apod.). Nevěřili byste, kolikrát se i v běžných televizních filmech a seriálech „plných emocí“ chyby tohoto druhu vyskytují. Málokdo má ovšem čas je podrobně zkoumat na vysoce rozlišujících kamerách. Neztrácejme však zájem o ty nejdůležitější chyby, které jsou čistě vědeckého rázu. Je pravda, že film měl premiéru před více než 15 lety a za tu dobu se toho v dinosauří paleontologii událo hodně. Většina poznatků (s výjimkou přítomnosti peří u neptačích dinosaurů) však již byla k dispozici a filmaři se tak těm nejhorším mohli při troše štěstí (a vůle) vyhnout. Ještě jednou připomínám – nebudu zde řešit otázky technického rázu, jako zjednodušené pojetí paleontologické práce v jedné z úvodních scén, samotné klonování a počítačové systémy parku, zaměřím se čistě jen na Hammondem chované dinosaury. Pojďme tedy popořádku:

1.) Blahovičník (Eucalyptus) a široké spektrum travin moderní éry by pro býložravé dinosaury v parku představovaly velmi nebezpečný zdroj potravy. Zmíněná dřevina je známá svými toxiny, kterými odpuzuje většinu v současnosti žijících herbivorů. Pouze australští vačnatci koaly se dokážou touto stravou dlouhodobě živit (přestože i je poněkud ovlivňuje chemické složení rostlinné tkáně listů). Je téměř jisté, že u dinosaurů jako byl Brachiosaurus, žijící koncem jurského období, by adaptace na tento druh potravy nemohla vzniknout. Nové rostlinné spektrum se obecně vzato objevuje až koncem křídy a v následujícícm kenozoiku, tedy již bez přítomnosti neptačích dinosaurů. Scénář pracoval se skutečností, že vědci pěstovali prastaré formy rostlin (nebo je dokonce klonovali – pak ovšem zbývá vysvětlit, kde vzali rostlinnou DNA?). To však sotva vysvětlí skutečnost, jak a čím se živili obří sauropodi v parku.

2.) Ještě jednou Brachiosaurus v jedné z nejpůsobivějších scén filmové historie. V první řadě, tento gigantický sauropod svoji potravu určitě nežvýkal. K takovému způsobu zpracování potravy neměl přizpůsobené čelisti ani zuby. Čelisti se prakticky pohybovaly jen nahoru a dolů, nikoliv však do stran. Z dinosaurů se k této činnosti, typické pro savce, přiblížili technicky vzato jen hadrosauři (a možná některé výjimečné typy sauropodů). Brachiosaurovi mohly v trávení nedostatečně mechanicky zpracované potravy pomáhat gastrolity – polykané oblé kameny. Ve filmu měl tento obr také proporcionálně příliš velkou hlavu. Dalším nesmyslem bylo i jinak působivé vzepětí na zadních nohou, které snad mělo smysl u štíhlých a „nízkých“ diplodocidů, nikoliv však u vysoko čnějících brachiosauridů s již tak nepředstavitelným tlakem na cévní systém. Ostatně všimněte si – tímto efektním gymnastickým úkonem se dinosaurus o moc výš ani nedostal. Tedy nulový efekt za hodně nebezpečnou cenu z fyziologického hlediska.

3.) Dilophosaurus byl asi nejméně vydařený dinosaurus v JP, alespoň co se jeho „věrnosti“ k originálu týče. Ve skutečnosti byl tento spodnojurský teropod dlouhý až kolem 6 metrů, tedy nejméně dvojnásobný oproti filmové verzi. S Nedrym by zřejmě skoncoval po několika vteřinách a nepotřeboval by ani sci-fi zařízení typu krčního límce (vypůjčeného od recentní agamy) a plivání jedovatých slin (které samozřejmě nebyly ve fosilním záznamu prokázány). Vpravdě jedovaté kousnutí však tento teropod mít mohl – podobně jako u varana komodského by zdrojem byly bakterie v ústní dutině, žijící na zahnívajících kusech masa mezi zuby zvířete. Další nesmysl je etologického rázu – Dilophosaurus Nedryho „zastrašoval“, zvolil jakýsi zjevně intimidační postoj. Proč by se ale dravec snažil zastrašit svou příští kořist?

4.) Tyrannosaurus je bezpochyby králem Jurského parku a svoji dominanci ukázal i v závěrečné scéně, kde se rychle vypořádal s dotěrnými „raptory“. Jeho filmové zpodobnění je však v mnoha aspektech poněkud nešťastné. Především Grantovo tvrzení, že „rex“ nevnímal stojící předměty je nesmyslné. Obří dravec vnímal podobně jako dnešní ptáci všechny nehybné objekty a jejich pravou (organickou) povahu by snadno rozlišil také svým skvělým čichem. „Žabí“ vnímání světa je zřejmě odvozeno od klonovacích postupů vědců v parku – ti použili právě DNA bezocasých obojživelníků ke kompletaci neúplných sekvencí (což je mimochodem další velký nesmysl). Podle většiny biomechanických studií nebyl Tyrannosaurus schopen rychlejšího pohybu než zhruba 16 km/h (nejvyšší uznávané údaje kolísaji mezi 26 a 36 km/h). Rozhodně by tedy nebyl schopen pronásledovat jeep rychlostí přes 50 km/h. Zvuky dunícího rázu při dopadu nohy běžícího rexe jsou také notně naddimenzované – ostatně v takovém případě by se veškerá potencionální kořist v okruhu mnoha kilometrů dala na bezhlavý úprk a lovecké šance teropoda by tak byly blízko nule.

5.) O Velociraptorovi již publikoval svůj článek Dan Madzia, odkazuji tedy na nový Svět. Každopádně však filmový dromeosaurid nepatří do druhu Velociraptor mongoliensis, jak bylo mnohde uváděno. Narozdíl od Dilophosaura byl ten filmový asi dvojnásobně větší a především – nebyl opeřený. Byl také až příliš inteligentní (viz článek o inteligenci dinosaurů) a stejně tak příliš rychlý (viz článek o rychlosti dinosaurů). Filmový „Thaumatoraptor“ (jak jej nikoliv nevtipně nazval paleontolog Thomas Holtz) se zkrátka skutečným srpodrápým teropodům křídového období podobal jen velmi vzdáleně.

6.) Triceratops byl jedním z nejvěrněji zobrazených dinosaurů v celém filmu. Hlavní nesmysl se však týká jeho hromádky, zanechané na louce natěšeným broukům a redukujícím mikroorganismům. V krátkosti – hromada trusu je zde příliš velká. Podobné množství by vyprodukovali zřejmě jen gigantičtí megasauropodi, nikoliv však devítimetrový Triceratops, jehož řitní otvor se nacházel asi v metrové výšce (hromada se tyčila někam ke dvěma metrům). Lze s úspěchem pochybovat o tom, že by tito dinosauři zbytek trusu nahrnovali na takovéto kupy. Zajímavé také je, že tvůrci nasadili živému zvířeti fosilizované rohy! Ty totiž zaživa vypadaly úplně jinak než po 65 milionech let mineralizace a celkové diageneze. Ve filmu však Triceratops vykazuje na rozích hranaté pofosilizační zlomy.

7.) Často omílaný, ovšem tragicky reálný fakt – většina dinosaurů v „jurském“ parku pocházela až z pozdějšího období křídy. Tyrannosaurus i Triceratops se například objevují až téměř 80 milionů let po konci jurského období (před 145,5 m. l.). To je dokonce výrazně delší doba, než která dělí tyto dinosaury od současnosti. Také Velociraptor, Gallimimus a Parasaurolophus (kteří se ve filmu přímo objevují) žili až v křídě. Skutečně jurští dinosauři jsou tedy ve výrazné menšině v poměru 2:5 – jedná se pouze o dilofosaura a brachiosaura. V tomto případě jde o čistě kosmetický zásah do korektnosti – název „Jurassic park“ zní prostě lépe než „Cretaceous park“ („Křídový park“ v češtině také není zrovna vábný název).

8.) Vědecké názvy dinosaurů jsou v některých scénách zobrazeny nebo vysloveny špatně. Chyby se objevují například i ve jménech na zmraženém genetickém materiálu v laboratoři. Většina diváků si v několik vteřin trvající scéně ničeho podezřelého nepovšimne, jde však o zhola zbytečný a nepříjemný fakt.

Tak, to by už mělo stačit. Věřte nebo ne, my dinosauří nadšenci zbožňujeme Jurský park i přes tyto jeho chyby (nebo možná snad právě pro ně). Málokdo si dnes umí představit, jakou práci muselo dát vytvoření všech speciálních efektů, které tehdy předběhly o několik let svou dobu. Jurský park byl úspěšný experiment a dílo originální režisérské i scénáristické vize. A chybami se přece odjakživa všichni učíme. Snad to bude znát i na dinosaurech v Jurském parku IV…

——

Odkazy:

http://people.hofstra.edu/J_B_Bennington/publications/JPerrors.html

http://www.imdb.com/title/tt0107290/

——

http://www.jurassicpark.com/maingate_flash.html