…aneb opět starší článek ze Světa
Jak jsem již jednou slíbil, budu některé své starší články ze Světa a dalších periodik, do kterých přispívám, publikovat na blogu. Tedy přesněji – publikovat jejich původní syrovou textovou podobu, která posloužila jako podklad ke graficky skvěle vyvedené konečné verzi. Jelikož článků jsem publikoval již téměř 50 (za nedlouho vyjde také moje prvotina pro 100+1 ZZ), dovoluji si nyní zpětně zveřejnit jeden zde. Mezi velmi podnětná a významná témata lidských dějin a především dějin válečnictví patří bezpochyby vznik střelného prachu ve starověké a raně středověké Číně. O této události zásadního významu pojednává právě tento článek ze Světa č. 1/2008 (zde osekaný o slovníček pojmů a některé dodatky):
Prach nosící smrt
Nejspíš už se nikdy nedozvíme, kdo první přišel s nápadem využít chemické poznatky pro vojenské účely. Tradičně je za zemi původu střelného prachu označována Čína. Podle názorů většiny historiků vznikl černý střelný prach v 9. století jako výsledek pátrání čínských mudrců po elixíru života. Objevu této chemické sloučeniny nicméně předcházela celá staletí alchymických experimentů. Tak například ledek (sanitr, dusičnan sodný) byl Číňanům znám již v polovině 1. století našeho letopočtu a je velká pravděpodobnost, že tuto látku používali v kombinaci se sírou k lékařským účelům. Jeden alchymický text z roku 492 se zmiňuje o nachovém zbarvení plamene, který produkuje vznícený ledek. K podobným pokusům dospěli alchymisté arabského a latinského okruhu až mezi 11. a 13. stoletím, tedy se značným zpožděním oproti Číně.
Pravděpodobně nejstarší zmínkou o střelném prachu je pasáž z taoistického textu s krkolomným názvem Zhenyuan miaodao yaolüe, pocházejícím z poloviny 9. století. V textu se píše:
Někteří pak zahřívali najednou síru, realgar a ledek s medem;
vznikl kouř a plameny a jejich ruce i tváře tak byly popáleny;
dokonce i celý dům, kde pracovali, shořel…
Chce to nápad
Vynález střelného prachu a v 9. století a následně vznik palných zbraní ve století 11. souvisely se společenskou situací a nutností získat pokud možno účinnější zbraně, kterými by bylo možné spíše zastrašit, než skutečně ohrozit, útočícího nepřítele. Na počátku 10. století (v letech 904-906) použili Číňané poprvé zápalné projektily, kterým říkali „Létající ohně“ (fei-huo). Jejich ničivý potenciál byl zřejmě bídný, důležitý však byl především psychologický efekt této „zbraně“. V roce 919 pak střelný prach použili čínští vojáci jako roznětku pro jinou výbušnou zbraň – tzv. Řecký oheň (tekutou zápalnou směs, která hořela i ve styku s vodou).
Vůbec nejstarší vyobrazení primitivní palné zbraně pochází z poloviny 10. století. Na hedvábném praporci z Dunhuangu je vyobrazen tzv. „Ohnivý oštěp“, předek skutečných palných zbraní. Jde vlastně o dutou rouru naplněnou střelným prachem a připevněnou k oštěpu. Po odpálení prachu vyletěl malý projektil nebo šíp spolu s plamenem z ústí roury. Je zřejmé, že nešlo o příliš praktickou zbraň. Byla nebezpečná pouze v dosahu několika stop a dala se tedy použít jen při kontaktním boji s nepřítelem.
Nejstarší známé vyobrazení pravé palné zbraně pochází z jeskyně v oblasti Sichuan a vzniklo krátce po roce 1100. Jde o skulpturu muže s bombardou, primitivním dělem tvaru vázy, ze kterého vyletují plameny a dělová koule. Nejstarší objevená palná zbraň přitom pochází až z roku 1288 a má ústí hlavně o průměru 2,5 cm. Druhá nejstarší dochovaná zbraň pochází z roku 1322 a průměr hlavně je dokonce 10,5 cm. Tyto zbraně již byly kovové, jejich účinnost a spolehlivost však byla minimální. Účinný dostřel těchto zbraní se odhaduje maximálně na 5-10 metrů.
Prášek na recept
Nejstarším chemickým záznamem pro přípravu střelného prachu je příslušná pasáž v čínském válečném kompendiu Wujing Zongyao z roku 1044. V této knize popisující nejdůležitější známé válečné techniky najdeme i přesný chemický rozbor přípravy této směsy, a to hned třikrát. Dva slouží k přípravě vrhaných zápalných bomb a jeden jako roznětka pro jedovaté plynné bomby (rozdíl je především v procentuálním zastoupení jednotlivých složek směsi).
Postupně byla na základě zkušeností směs upravována pro větší efektivitu a spolehlivost. Sama Čína si byla vědoma významu svého monopolu na výrobu střelného prachu, proto již v letech 1067 a 1076 zakázala vládnoucí dynastie Song prodávat nebo jakkoliv obchodovat s ledkem a sírou. Snad i proto se známí evropští cestovatelé Marco Polo a Giovani di Plano Carpini se střelným prachem v Číně nesetkali. Přesto se střelný prach již o dvě století později dostal do Evropy i islámského světa, čímž Čína svůj monopol i potenciální vojenskou převahu přinejmenším na osm století ztratila. Zatímco sami objevitelé používali i po roce 1000 tuto substanci víceméně výhradně pro zábavnou pyrotechniku, muslimové i jejich křesťanští nepřátelé dokázali později využít střelný prach mnohem efektivněji.
Rakety a rachejtle
Číňané také vynalezli a použili první známé rakety. Není jisté, kdy zdokonalili techniku propulze natolik, že vznikla skutečně použitelná raketa. Jisté je, že k roku 1264 zaznamenal kronikář zděšení, které vyvolaly rakety zvané „Pozemní krysa“, použité jako ohňostroj na oslavě matky císaře Lizonga, císařovny Kung Sheng. Ve 14. století pak vyšlo odborné pojednání o vojenství, dílo zvané Huolongjing, ze kterého se dozvídáme o vzniku vícestupňové rakety s přídavným raketovým pohonem. Přesné fungování této zbraně není zcela jasné, i když se zachoval poměrně podrobný nákres. Je však jisté, že když hlavní raketa dohořela, zažehla roj menších raket, které vylétly z jejího ústí, tvarovaného jako „dračí hlava“. Bez zajímavosti není ani fakt, že v knize Huolongjing jsou již popsány také pozemní i námořní výbušné miny. Izraelský vojenský historik Martin van Creveld v díle Technika a válka uvádí, že Číňané také již ve 12. století používali jakési primitivní ruční granáty. Jejich podstatou byla trubice z papíru a bambusu naplněné střelným prachem a oblázky nebo střepy z rozbitého porcelánu. V následujícím století je také doloženo používání bambusových pušek (zařízení téměř identické jako „granáty“ jen s jedním koncem bambusu otevřeným). Přesto, že rozsah využití prachu byl v Číně široký (a později úspěšně převzatý Mongoly při jejich invazi do Japonska), nebyla žádná z těchto zbraní považována za významný prvek výzbroje. Hrubý střelný prach byl totiž stále málo účinný a nepůsobil při explozi podstatné škody. V nedávné době bylo experimentálně zjištěno, že v orientálním střelném prachu se používal nerafinovaný dusičnan draselný, který neumožňoval dosáhnout silné výbušnosti. Bomby i rakety se zatím hodily jen k plašení koní a zastrašování nepřátelských vojáků.
Evropa a střelný prach
Podle jedné z teorií se střelný prach dostal do Evropy přes tzv. Hedvábnou stezku, po které proudily karavany obchodníků napříč Blízkým Východem mezi Evropou a Orientem. Podle jiné se na tento kontinent dostala chemická směs během mongolské invaze ve 13. století. Nejstarším záznamem o střelném prachu v Evropě je dílo Rogera Bacona Epistola de secretis operibus artiis et naturae z roku 1267. Neexistuje však žádný důkaz, že byl střelný prach v této době již využit. Prvním doloženým návodem k jeho výrobě je dílo jakéhosi Marka Graeca z období mezi lety 1280-1300.
V roce 1322 se objevuje nejstarší známé evropské zobrazení palné zbraně v rukopisu Waltera de Milemete. Palné zbraně se pak v následujících desetiletích poměrně rychle šířily, i když ještě zdaleka netvořily dominantní zbraně na bojištích. Vzhledem k jejich nízké účinnosti není divu, že stejně jako před stoletími v Číně představovaly zatím jen prostředek k vytvoření psychologického efektu na nepřítele. Ve známém střetnutí stoleté války mezi Anglií a Francií, bitvě u Kresčaku (kde mj. zemřel český král Jan Lucemburský) v roce 1346 byla poprvé použita děla. Způsobovala v podstatě jen rámus a na francouzské vojsko podstatně větší dojem udělaly nejúčinnější dalekonosné zbraně té doby, dlouhé anglické luky. Přesto se i palné zbraně již neodvolatelně zapsaly do podvědomí všech válčících stran. Pouhé čtyři roky po bitvě již Petrarca napsal, že „děla jsou na bojišti tak běžná a četná, jako ostatní druhy zbraní“.
Evropa měla specifické podmínky k vývoji a zdokonalování palných zbraní i střelného prachu. Na rozdíl od velkých konsolidovaných říší nebo migrujících stepních nomádů byl tento kontinent tvořen pestrou směsicí svárlivých vévodství, knížectví a městských států. Nemalé procento obyvatelstva bylo tvořeno ozbrojenými šlechtici, měšťany a žoldnéři, kteří dlouhodobě toužili po silné zbrani, kterou by dokázali překonat své okolí. Právě v Evropě tak došlo ke vzniku prvních účinných zbraní. Číňané byli schopni své zbraně vylepšit až po prostudování evropských výrobků. Japonsko zase cíleně ignorovalo střelné zbraně až do 16. století a vzhledem k samurajskému kodexu cti (kterýkoliv rolník mohl výstřelem z pistole zabít i mistra šermíře) pak i nadále. S palnými zbraněmi koketovali i Indové a Mongolové, jedinými konkurenty Evropanů v umění se střelivinami se však stali muslimové. Arabští alchymisté zvládli výrobu střelného prachu velmi brzy a již během 13. století našli pro tento druh zbraní široké spektrum využití. Pozdější osmanští sultáni rádi vystavovali na obdiv svá obří odlitá děla, kterými ostřelovali hradby obléhaných měst a pevností (v roce 1453 použil tato děla sultán Mehmed II. Dobyvatel při obléhání a následném dobytí Konstantinopole).
Konečná převaha
Evropané však nejenom přejali užívání střelného prachu, ale stále jej vylepšovali. A to dokonce ještě výrazněji než arabští alchymisté. Zvýšili například procentuální podíl ledku, aby dosáhli větší explozivity. Poté, protože tři složky střelného prachu měly tendenci se navzájem oddělovat, je míchali za vlhka, čímž dosáhli vytvoření „zrnek“. Ta už se dále nerozpadala. Ke konci éry černého střelného prachu se začala zrnka lisovat do rozličných tvarů, jichž se následně užívalo do různě velkých zbraní rozličného efektu.
Právě Evropa tak stanula v popředí vývoje palných zbraní, což se do budoucna ukázalo jako rozhodující výhoda při dobývání Starého i Nového světa. Asie svůj století dlouhý náskok promarnila. Západní kultura se právě díky osvojení palných zbraní stala v novověku dominantní silou a některé západoevropské mocnosti vytvořili ohromné koloniální říše. Střelný prach už dnes není jedinou směsí používanou pro odpálení projektilu. V 19. století byla objevena nitrocelulóza, nitroglycerin, bezdýmný prach a trinitrotoluen. Právě střelný prach však ovlivnil běh dějin posledního tisíciletí. S nadsázkou se dokonce dá říci, že stvořil dnešní svět v jeho geopolitické podobě.
Článek v kompletní podobě lze najít a volně stáhnout také na tomto odkazu: http://www.zshorakhk.cz/tvorba/ucitele/prach.pdf
Odkazy:
http://en.wikipedia.org/wiki/History_of_gunpowder
http://en.wikipedia.org/wiki/Gunpowder
http://authors.history-forum.com/liang_jieming/chinesesiegewarfare/index-english13102007.html