Kouzlo dinosauřích koprolitů

….aneb pár slov o stravování druhohorních vládců

Je zcela nepochybné, že bez informací, vztahujících se k typu potravy a jejího získávání by naše představa o vyhynulých zvířatech nebyla příliš uspokojivá. Proto si paleontologové pečlivě všímají některých detailů na fosilních kostrách, především pak na tvaru zubů a čelistí, které představují často jediné přímé svědectví o druhu přijímané potravy. Další nápovědou pak může být tvar a proporce drápů nebo celkový tvar kostry. Nepřímé svědectví o stravovacích návycích však poskytují zejména gastrolity a již zmiňované koprolity. V ideálním (a proto také zcela výjimečném) případě se dokonce dochová i zbytek poslední hostiny v břišní dutině fosilní kostry.

Co se týče fosilních zubů (které se zachovávají poměrně často, protože obvykle tvoří nejtvrdší část těla obratlovce), jejich tvar i struktura mohou snadno prozradit potravní návyky svého majitele. Obvykle jsou ostré, dozadu zahnuté a ostře vroubkované zuby pozůstatkem masožravce. Naopak zuby býložravců jsou stvořeny k mechanickému zpracování kvant rostlinné potravy a mají proto různý tvar v závislosti na způsobu tohoto zpracování (pravé a nepravé žvýkání, rozmělňování, strhávání listů z větví apod.). Zuby a čelisti tedy představují přímý fyzický doklad potravních návýků svých pradávných majitelů. Zkušený paleontolog dnes dokáže na základě jediného dobře zachovaného zubu stanovit čeleď a někdy dokonce i pravděpodobný rod dinosaura (to je však vždy provázeno jistou mírou nepřesnosti a rizika nesprávného určení).

 

Velký koprolit ze Saskatchewanu, který zřejmě před 68-65,5 miliony let ukončil cestu trávicím ústrojím tyranosaura. Převzato jako public domain USGS z anglické verze Wikipedie.

 

Co jsou však ony záhadné koprolity, možná vás napadlo? Odpověď je prostá a do určité míry snad i elegantní – jde o fosilní, tedy zkamenělý trus pravěkých živočichů. Zatímco dnes si do hovínka, ležícího na chodníku šlápneme neradi, pro paleontology je často takový objev vítanou raritou. Obzvláště pak, jedná-li se o pozůstatek vyměšování neptačího dinosaura. Většina dochovaných koprolitů totiž pochází od mořských tvorů, například ryb. Koprolity suchozemských živočichů jsou vždy výrazně vzácnější a k jejich dochování musí nezřídka napomoci náhoda. Obvykle je totiž trus krátce po svém „vzniku“ rozkládán či jinak využíván bakteriemi, brouky nebo mykotickými organismy. Kromě toho může být rychle zničen okolními vlivy prostředí (odplaven, rozdupán apod.). Zdálo by se tedy, že dinosauří koprolity budou velkou vzácností. Kupodivu jich však bylo objeveno poměrně slušné množství, a díky těmto nálezům jsme zase o nějaký ten střípek pro doplnění pravěké mozaiky bohatší.

Význam koprolitů spočívá v tom, že nám mohou odhalit mnohá tajemství dinosauřích stravovacích návyků a způsob interakce mezi některými dinosauřími skupinami (skrze trávicí ústrojí, pochopitelně). Je bohužel nemožné určit s jistotou původce koprolitu, pečlivým studiem pod mikroskopem však můžeme odhalit částečné složení této substance, a tím zjistit, zda šlo o živočicha primárně herbivorního nebo karnivorního. Je tedy například jisté, že pokud ve zkamenělém trusu objevíme fosílie polámaných a mírně natrávených kostí, máme před sebou hromádku velkého teropoda. Vezmeme-li dále v úvahu stáří vrstvy, ve které byl koprolit objeven a jeho geografickou pozici, můžeme určit přibližný okruh „kandidátů“ na jeho původce. Často jsou však za dinosauří koprolity označovány jakékoliv exempláře čistě jen vzhledem k jejich stáří a velikosti, což může být poněkud zavádějící.

Jeden koprolit s objemem zhruba 2 litrů a obsahem rozlámaných kůstek byl objeven ve svrchnokřídových vrstvách v kanadském Saskatchewanu a patřil velmi pravděpodobně druhu Tyrannosaurus rex. Kosti obsažené v koprolitu byly později podrobeny výzkumu a přiřazeny zejména kachnozobým dinosaurům. To pochopitelně vypovídá lecos o stravovacích návycích „krále“ dinosaurů. U koprolitů býložravců je podstatně obtížnější přijít s přesnější identifikací. V anglickém Yorkshiru byly například v jurských vrstvách objeveny jakési fosilizované „bobky“ podobné trusu spárkaté zvěře, obsahující natrávené zbytky cykasovitých rostlin. Jiné exempláře z Montany zase obsahovaly rostlinné zbytky jehličin a jejich původci byli nejspíše kachnozobí dinosauři, jejichž hnízdiště byla objevena nedaleko místa nálezu koprolitů (rod Maiasaura).

Zajímavým dokladem ekologických vazeb dávných ekosystémů jsou dále koprolity, dochované i s vyvrtanými chodbičkami koprofágních brouků. Ti měli ve světě plném mnoho tun vážících dinosaurů o živobytí jistě postaráno. Dinosauří koprolity jsou poměrně vzácným artefaktem z toho důvodu, že k jejich zachování musí nastat velmi náhodné a příznivé podmínky. O původním tvaru exkrementů máme obvykle jen mlhavou představu, protože po zakrytí sedimentem často ještě pozmění svůj tvar. Podle jedné z největších současných odbornic právě na dinosauří koprolity, Dr. Karen Chinové z coloradské univerzity, měly největší známé koprolity dinosaurů objem asi 7 litrů. Přitom je nepochybné, že u gigantických sauropodů musel dosahovat produkovaný trus ještě podstatně větších rozměrů.

 

Gastrolity využíval zřejmě také sauropod Diplodocus hallorum, patřící mezi nejdelší známé obratlovce vůbec. Převzato jako public domain z anglicé verze Wikipedie.

 

Významnými objevy jsou také kololity (zachované výplně někdejšího trávicího ústrojí), v širším smyslu také pozůstatky pozřené potravy. Takové nálezy známe z Nového Mexika (teropod Coelophysis), Německa (teropod Compsognathus), Austrálie (ankylosaur Minmi) nebo třeba Číny (savec Repenomamus, který dokonce pozřel mládě ptakopánvého dinosaura psitakosaura). Některé z těchto objevů „posledního oběda“ dokonce nasvědčují možnému příležitostnému kanibalismu dinosaurů. Ten podporují také četné stopy po zářezech zubů teropodů na kostech jiných příslušníků vlastního druhu (např. Tyrannosaurus, Majungasaurus). Naopak, podobné zářezy na fosíliích býložravých dinosaurů doplňují naši představu o potravním spektru teropodů (otisky po zubech alosaurů na kostech svrchnojurských sauropodů, tyranosauridů na kostech hadrosauridů a ceratopsidů apod.).

Na závěr naší exkurze do stolovacích zvyků neptačích dinosaurů nelze opomenout ani gastrolity – zámerně polykané kameny, které v žaludcích velkých dinosaurů pomáhaly rozmělňovat potravu. Ohlazené oblázkovité kameny se v obřích žaludcích sauropodů omýlaly, třely o sebe a tím pomáhaly mechanicky narušovat spolykané části vegetace. Podobné kameny byly ve větším množství objeveny v břišní dutině velkých svrchnojurských sauropodů, ale zřejmě také býložravých ornitopodních a tyreoforních dinosaurů. Draví teropodi zřejmě gastrolity nevyužívali, přestože jsou ve fosilním záznamu ve výjimečných případech s jejich fosíliemi spojeny. Největší objevené „trávicí“ kameny měly hmotnost až několika kilogramů. To jistě není překvapivé ani vzhledem k faktu, že pomáhaly rozmělňovat možná přes jednu tunu rostlinné potravy každý den! Gastrolity „využíval“ například i jeden z nejdelších známých sauropodních dinosaurů, až 35 metrů dlouhý Diplodocus (dříve Seismosaurus) hallorum.

 

Odkazy:

http://www.colorado.edu/GeolSci/faculty/chin.html (en)

http://whyfiles.org/shorties/078coprolite/ (en)

http://en.wikipedia.org/wiki/Coprolite (en)

http://en.wikipedia.org/wiki/Gastrolith (en)

Socha, V.: Úžasný svět dinosaurů, nakl. Triton, Praha 2009

 

Reklamy

1 komentář

Filed under O dinosaurech obecně

One response to “Kouzlo dinosauřích koprolitů

  1. autor

    Článek opět také na oslu: http://www.osel.cz…hp?clanek=4332

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s