Tak přece norovali!

…aneb když Austrálie podpoří Montanu

V minulém příspěvku jsem sliboval, že ten další bude pojednávat primárně o zážitcích v Montaně. Dovolím si však ještě jeden vmezeřený příspěvek, věnovaný jinému, velmi zajímavému tématu – norujícím dinosaurům. Jeden z nových objevů, který byl publikován právě v době mého pobytu v USA totiž přinesl další potvrzení toho, co víme již od roku 2007 – a sice skutečnosti, že přinejmenším někteří drobní ornitopodi zahrnovali do svých ekologických adaptací také hrabání podzemních doupat, ve kterých nejspíše přečkávali ztížené životní podmínky ve svém přirozeném prostředí. Tento fakt může mít pochopitelně veliký dopad na naše nazírání na tuto extrémně úspěšnou skupinu pravěkých obratlovců.

Právě v Montaně byl v roce 2005 objeven a o dva roky později zveřejněn první doklad tohoto unikátního dinosauřího chování. Ve 2 metry dlouhé a 70 centimetrů široké struktuře, která bývala kdysi norou, byly objeveny kostry tří jedinců malého dinosaura. Tento dvounohý ornitopod dostal přiléhavý název Oryctodromeus cubicularis („kopající běžec z nory“). Malý býložravec dosahoval v dospělosti délky asi 2,1 metru a hmotnosti mezi 22 a 32 kg. Dvě kostry mláďat pak dosahovaly asi 55-65% velikosti oproti dospělci a zdá se, že mláďata byla dospělým krmena a opatrována. Dinosauři žili na tomto místě zhruba před 95 miliony let. Kostra oryktodromea nasvědčuje tomu, že mohl vykazovat četné adaptace k hrabání nor a rozměry dinosaura vůči šířce doupěte také odpovídají tomuto pojetí. Americký paleontolog Robert T. Bakker zastává již od 90. let minulého století názor, že jiný hypsilofodontid rodu Drinker také vyhrabával nory, tyto poznatky však mají být teprve publikovány. Podobný životní styl mohl navíc zastávat ještě jeden příbuzný obou zmíněných hypsilofodontidů, opět severoamerický Orodromeus. Až dosud však nebyl názor vědecké veřejnosti ve věci „hrabajících“ dinosaurů zdaleka jednotný (a zřejmě také dlouho nebude).

Nový objev z Austrálie (Otway Group, Victoria) však nyní mluví výrazně ve prospěch zastánců této představy. Jedná se o vůbec nejstarší doklad dinosauřích „nor“, jejichž stáří činí asi 106 milionů let (tedy zhruba o 10 více než v případě objevu z Montany). Tři jasně oddělené vyhloubeniny o délce kolem 2 metrů a šířce zhruba 30 cm, jsou prvními útvary tohoto typu objevenými mimo území Severní Ameriky. V době svého vzniku ležela Austrálie podstatně blíže Jižnímu pólu a podnebí zde mělo fakticky polární charakter. Nebylo tu sice tak chladno jako dnes, přesto byly teplotní podmínky velmi krušné – a někteří dinosauři zřejmě potřebovali nory, aby tvrdou polární zimu přežili.

Nový objev byl jako již mnohokrát předtím dílem pouhé náhody. V květnu roku 2006 se Anthony Martin z Emory University v americké Atlantě vydal na obchůzku terénu se skupinou studentů. Jejich cílem bylo porozhlédnout se po možných fosilních stopách dinosaurů. Kromě několika sérií stop, které ten den opravdu objevili, však našli také něco jiného. Podivné útvary zaujaly Martinovu pozornost a na místo jejich objevu, známé jako Knowledge Creek (240 km od Melbourne) se pak ještě mnohokrát vrátil. Zajímavé je, že Martin byl jedním z těch, kdo se podíleli na objevu a následném výzkumu oryktodromea v Montaně. Když mu došlo, že se skutečně jedná o stejný útvar, jaký zkoumal již o rok dříve na jiné zemské polokouli, byl to pro něj téměř šok. Tři nory ležely necelé tři metry od sebe, z toho dvě se mírně stáčely do jakési poloviční šroubovice v původním substrátu. Nejdelší byl „tunel A“, jak jej Martin nazval, s délkou kolem 2,1 metru. Podle jeho názoru jej vytvořilo zvíře o hmotnosti mezi 10-20 kilogramy, tedy podstatně menší než byl dospělý oryktodromeus.

Sám Martin si je pochopitelně vědom možnosti, že tyto útvary byly vytvořeny jinými obratlovci nebo snad dokonce neživými silami, přesto zůstává pravděpodobnost toho, že jejich původcem jsou neptačí dinosauři, velmi vysoká. V této oblasti se totiž vyskytovalo značné množství právě malých ornitopodních dinosaurů, kteří jsou „žhavými kandidáty“ na autorství těchto předpokládaných podzemních doupat. Je navíc možné, že některé skupiny hypsilofodontidů se snad dokonce přímo specializovaly na tento způsob života a tak objevy podobných útvarů v sedimentech druhohorního stáří mohou být v budoucnu četnější.

Již před dvaceti lety přišel manželský paleontologický pár Thomas a Patricia Vickers-Richovi i někteří jejich kolegové s myšlenkou, že někdejší „polární“ dinosauři mohli v období nejkrutější zimy zalézat do podzemních nor, neboť při své velikosti a fyziologii nedokázali migrovat na dlouhé vzdálenosti. Schopnost hrabat nory je tedy nejspíš jednou z dalších unikátních adaptací, které dinosauři vyvinuli, aby přežili ve svém ekologickém prostředí. Je také možné, že v mírnějším klimatu sloužily nory druhotně spíše k ochraně bezbranných mláďat. Martin se nyní hodlá zaměřit na typologii a srovnávání podobných útvarů po celém světě a také na anatomické adaptace pro tento způsob života, vysledovatelný na kostrách některých dinosaurů.

Odkazy:

Martin, A.J. 2009. Dinosaur burrows in the Otway Group (Albian) of Victoria, Australia, and their relation to Cretaceous polar environments. Cretaceous Research. doi: 10.1016/j.cretres.2009.06.003. (příslušná vědecká studie)

http://news.bbc.co.uk/earth/hi/earth_news/newsid_8144000/8144199.stm (BBC News)

http://news.nationalgeographic.com/news/2009/07/090715-oldest-dinosaur-burrow.html (NatGeo, včetně krátkého videa)

http://cs.wikipedia.org/wiki/Oryctodromeus (článek o oryktodromeovi na české Wikipedii)