…i když vážím čtvrt tuny
Platí-li o dinosaurech tvrzení, že v posledních letech byl v jejich výzkumu učiněn bezprecedentní průlom, pak o jejich vývojových příbuzných z řad ptakoještěrů to platí dvojnásob. Dá se dokonce konstatovat, že chápat pterosaury v jejich anatomické a ekologické podstatě začínáme doopravdy až nyní. Moderní technologie výzkumu a objevy četných nových druhů v terénu výrazně napomohly učinit si o těchto prvních aktivně létajících obratlovcích historie poměrně dobrou představu. Zdá se, že paleontologie bude nyní schopna vyřešit i takové otázky, které dosud nebyly příliš uspokojivě zkoumány – například tu, zda i největší ze známých ptakoještěrů byli obratnými a aktivními letci.
Ptakoještěři představují poměrně rozsáhlou skupinu vysoce specializovaných diapsidních plazů, žijících v období druhohor (svrchní trias až svrchní křída, asi před 230-65 miliony let). Dnes známe kolem stovky rodů těchto zajímavých pravěkých obratlovců a kolem desítky nových každoročně přibývá. Nejmenším dosud známým druhem je spodnokřídový čínský Nemicolopterus crypticus s rozpětím křídel kolem 25 centimetrů a s dospělou velikostí dnešní vrány. Největší ptakoještěři jsou sice známí jen z velmi fragmentárních fosilních pozůstatků, i ty nám však napovídají, že rozpětí jejich křídel mohlo přesáhnout 10-12 metrů. Jen lebka některých obřích azdarchidů zřejmě délkou přesáhla 2,5 metru a celé tělo bylo ještě o metr delší. Vestoje na zemi měřili tito okřídlení giganti, jako byl severoamerický Quetzalcoatlus northropi, až šest metrů. Vyrovnali by se tedy nejvyššímu zvířeti současnosti – africké žirafě (Giraffa camelopardalis). Je vůbec možné, aby se tito obři vznesli do vzduchu a létali? Na tuto otázku se nyní pokusili odpovědět paleontologové Michael Habib z Chatham University a Mark Witton z Portsmouth University ve své práci v periodiku PLoS ONE.
——
Rekonstrukce pterosauřího „výskoku“ při vzletu. Pteranodon v podání Marka Wittona z jeho Flickru.
——
Jedna z nových vědeckých studií z letošního roku totiž přišla s tvrzením, že obří kvecalkoatlové a další velcí azdarchidé (jako byl rumunský Hatzegopteryx nebo Arambourgiania z Jordánska) mohli dosáhnout celkové tělesné hmotnosti až 544 kilogramů a byli tedy druhotně nelétaví. Na odpoutání se od země zkrátka měli být příliš těžcí a neobratní. Witton a Habib však s tímto závěrem nesouhlasí. Ve své vědecké práci se zaměřili na kritiku mnoha dřívějších teorií, založených na srovnávání ptakoještěrů a jejich letové biomechaniky se současnými ptáky. Využívají trojrozměrné počítačové modely, analýzy kinetických a biomechanických propočtů a výjimečně také analogií s ptačími „cestovali“ s velkým rozpětím křídel, například dnešními albatrosy. Právě albatros stěhovavý (Diomedea exulans) se může pyšnit největším rozpětím křídel ze současných létajících obratlovců, rekordní exemplář měl hodnotu 3,63 metru.
Již dříve někteří vědci odhadli, že obří pterosauři se mohli pohybovat právě jako albatrosi – vznášeli se na vzdušných proudech a s minimálním energetickým výdejem takto urazili celé tisíce kilometrů (snad až kolem 16 tisíc km najednou). Problémem však zůstavala biomechanika „startu“ a vzletu ze země. Právě Witton a Habib nyní přišli s možnou variantou tohoto komplikovaného manévru – dělali to jinak než ptáci, kteří se často vznáší po rychlém rozběhu nebo s pomocí mocného mávnutí křídly. Relativně těžcí ptakoještěři se rozhodně nevznesli po jednom mávnutí křídly a rychlý rozběh vzhledem k anatomické stavbě jejich zadních končetin také nepřipadal v úvahu. Místo toho se prý dokázali vznést za pomoci všech čtyř nohou, přičemž rozhodující úlohu měly velmi silné přední končetiny. Ty posloužily jako páky, přes které se tělo ptakoještěra mohlo přehoupnout a doslova „vyhodit“ do vzduchu. Následovalo velmi rychlé máchnutí napnutými křídly, které poskytlo dostatečný vztlak k odpoutání se od země. Počítačový model ukázal, že matematicky by taková varianta připadala v úvahu, pokud by však hmotnost kvecalkoatla a jemu podobných obrů nepřesáhla 250 kilogramů. S tím počítají také autoři studie, kteří dodávají, že předchozí odhady rozpětí křídel největších ptakoještěrů byly rovněž přehnané – ve skutečnosti totiž neexistují důvěryhodné zdroje, naznačující větší hodnotu než asi 10-11 metrů. I tak ovšem mluvíme o tvorech s trojnásobným rozpětím oproti současným rekordmanům z ptačí říše.
——
Odkazy:
http://www.bbc.co.uk/news/science-environment-11756858
http://www.plosone.org/article/info%3Adoi%2F10.1371%2Fjournal.pone.0013982
——
Neviem, mohol mat Nemicolopterus crypticus s rozpatim kridel 25 cm velkost ako vrana? Vsak by ho tie pidikridla neudrzali vo vzduchu. Podla obrazovej rekonstrukcie mal telo velke asi ako vrabec.
Dobrý den, děkuji za komentář. Máte pravdu, při daných rozměrech by tělo bylo asi ještě menší než u vrány, je to přirovnání spíše pro ilustraci. Daný exemlář byl ale nedospělý a plně nedorostlý, takže v dospělosti byl zřejmě větší a opravdu by měl nejspíš tělo o velikosti vrány až krkavce. V textu bych to měl zmínit, tak to případně upravím.
Tak ono záleží hlavně na vývojovém stupni, ve kterém se holotyp IVPP V-14377 nacházel. Pokud šlo o mládě nedlouho po vylíhnutí, mohly se jeho rozměry ještě dramaticky měnit. Pokud šlo ale o jedince nedlouho před dosažením dospělosti (Wang et al. 2008, originální popis – intenzita scelení kostí atp.), skutečně mu od těch 25 cm asi moc nechybělo…
Nic jiného netvrdím – rozdíl by byl nejspíš v řádu několika desítek procent (nanejvýš), ale izometricky by se projevil spíše v lineárních než objemových rozměrech…
Nejsem zcela presvedceny, ze tito obri letali lip nez pstrosi. Najit jednoho, ktery zkamenel v letu, bude tezke.
Je vic moznosti, jak se tezky ptak vznese. Kondor sedi na skale a pak se po hlave vrhne dolu. Kdyz pada dost rychle, roztahne kridla.
Zdravím, existuje něco jako databáze nalezených koster dinosaurů, pterosaurů, mořských plazů atd. s vyobrazením konkrétně nalezených kostí..popřípadě fragmentů kostí u daných exemplářů …něco jsem samozřejmě našel na googlu…ale zajímaly by mě počty nalezených koster daného druhu a hlavně „obsahy“ nalezených exemplářů…především těch rodů-které se dochovaly spíše fragmentálně a v minimálních počtech exemplářů…např. konkrétně u rodu Quetzalcoatlus northropi bych rád někde viděl od čeho je odvozeno, že jeho lebka mohla měřit až 2,5 metru jak se často píše…když vše co jsem našel, co se z lebek tohoto druhu našlo, odpovídalo po „seskládání“ fragmentů ze zmíněných lebek asi poloviční výše často udávané délky lebky…ale to je jen příklad…jednoduše jestli nemáte někdo tip na náké kompletnější weby s tímto tématem, nebo přímo na nákou datábázi..pokud něco takového vůbec je…jinač ještě autorovi velké dík za tento web..právě jsem dočetl jeho Objevy pod vrstvami času a na to hned Po stopách dinosaurů a už se těším až si od vás pořídím další knížku, která mě zavede mezi mé oblíbence 🙂 …
Já vím, že je to trapné, ale ti největší ptakoještěři nejspíš nebyli dálkoví letci, ale nelétaví ostrovní predátoři.Už ten albatros má velké potíže se vznést a zdůrazňuji přistát. Má takové startovací dráhy a musí se rozebíhat. Pokud se ti paleontolgové nezabývali také přistáním, je to závažná chyba. Byli ještě větší ptáci než albatros, ale zdaleka nedosahovali rozměrů obřích ptakoještěrů.Myslím, že chtěli dokázat létavost a nastavením parametrů v modelech se jim to zdánlivě podařilo. Ten zmiňovaný odraz fungoval jen u menších pterosaurů, kteří měli dostatečný přebytek výkonu, aby se vznesli z místa. Největší létající ptakoještěr byl asi Pteranodon. Jeho start si představuji jako sérii skoků předními končetinami a jakmile nabyl dostatečnou rychlost, roztáhl křídla, vznesl se a máváním se rozletěl proti větru a pak letěl nízko nad hladinou a využíval různé rychlosti větru ke klouzání bez pohybu křídly. Jak přistával, když nedokázal máváním křídel zastavit a vznášet se na místě je ještě větší záhada. Snad přistával na vodu jako vodní ptáci. Určitým modelem může být labuť, ale ta je schopná střídavého běhu na hladině, kdežto zadní končetiny pterosaurů něčeho takového zřetelně nebyly schopné.