Tyranosauří kaňon

…aneb jedna rozporuplná knižní recenze

Knihy zahraničních autorů, pojednávající více či méně o dinosaurech, jsem již na blogu dříve zmiňoval (mezi jinými Crichtonův Jurský park nebo Bakkerův Červený raptor). Vzhledem k tomu, že jsem právě včera (po dvou dnech) dočetl další takovou knihu, dovolím si podělit se s čtenáři o své dojmy, a také opravit některé faktické chybky, kterých se autor v textu dopustil. Opět však předesílám, že mi rozhodně nejde o pohanění knihy, nýbrž pouze o korekci několika drobností, které jinak poměrně zdařilému dílku (mohu-li tak jako autor několika populárně-naučných knih soudit) nijak vážně neškodí.

V originále se kniha jmenuje Tyrannosaur Canyon, tedy „Tyranosauří kaňon“ či „Kaňon Tyranosaura“, český titul nese mírně upravený název Údolí tyrannosaura (správně by snad v názvu mělo být pouze jedno „n“, ale nevím jistě, zda je tento český přepis rodového jména ikonického teropoda závazný). Autorem tohoto akčního románu s vědeckými (či spíše vědecko-fantastickými) prvky je americký spisovatel Douglas Preston (* 1956), bývalý pracovník Amerického muzea přírodní historie v New Yorku. Mimo jiné vydal také knihu Dinosaurs in the Attic, pojednávající o historii paleontologických objevů pro zmíněnou instituci. To již samo o sobě dává tušit, že autor odvedl (co se „dinosauří faktografie“ týče) dobrou práci. A skutečně – Preston údajně studoval a shromažďoval prameny ke knize celé týdny dopředu, aby své informace podal co nejpřesněji a nejkorektněji. Jak uspěl? O tom až níže v textu článku.

Nejdřív ještě něco o knize samotné. Americký originál vyšel v roce 2005, český překlad Zdeňka Hofmanna pak o rok později v nakladatelství BB/Art. Obecně se dá text pouze pochválit. Kniha je velmi čtivá a má pohlcující děj, který se navíc odehrává v reálných kulisách amerického jihozápadu (Nové Mexiko, okolí řeky Rio Chama). Děj knihy však začíná úvodem, který se odehrává v mnohem vzdálenějším prostoru, totiž až na Měsíci. Jeden ze vzorků, který astronauti dopraví z Moře jasu zpět na rodnou planetu, totiž vzápětí záhadně zmizí. Co se s ním stane, je vysvětleno až na konci knihy a já určitě nebudu celou zápletku příběhu vyzrazovat. Zájemci si knihu mohou přečíst sami, proto se o nebezpečných dobrodružstvích bohatého veterináře Toma Broadbenta, jeho manželky Sally, bývalého šifranta CIA a uchazeče o mnišskou kutnu Wymana Forda i dalších postavách nebudu dále rozepisovat. Osobně mohu dějovou stránku věci shrnout tak, že až na velmi nepravděpodobnou zápletku a průběh událostí a snad i trochu příliš předvídatelný závěr mohu knihu jen a pouze doporučit. Nicméně hodnocení knihy, ve které se objevují také dinosauři, je na tomto blogu samozřejmě zaměřeno právě tím směrem. Co se tedy o nich v knize píše?

Nebo lépe řečeno, co se píše o jediném dinosaurovi – vzhledem k titulu nikoliv překvapivě právě o tyranosaurovi (Tyrannosaurus rex). Obří svrchnokřídový teropod vystupuje v knize dokonce hned dvakrát – jako úžasně dobře zachovaná zkamenělina, o jejíž získání se v příběhu bojuje; a následně v krátkých úvodech k jednotlivým kapitolám také jako živý tvor z masa a kostí, dožívající na konci druhohor ve svém přirozeném prostředí. Zkamenělá kostra je popisována jako nejdokonaleji zachovalá a také největší kostra tyranosaura, která kdy byla objevena. Překonává dokonce i „Sue“ z chicagského Field Museum, a to jak velikostí (ta je odhadována na 15 metrů délky, 6 metrů výšky v plecích a „pouhých“ 6 tun hmotnosti) tak i cenou, kterou autor odhaduje na desetinásobek ceny „Sue“ (t. j. kolem 80 milionů dolarů, „Sue“ byla v říjnu roku 1997 skutečně vydražena asi za 8,36 milionu). Zajímavé je, že Preston se pro svůj román nejspíše nechal inspirovat dvěma skutečnými nálezy prvotřídního významu – objevem úžasně zachované „mumie“ kachnozobého dinosaura rodu Brachylophosaurus s názvem „Leonardo“, a poté v době psaní knihy zcela novým objevem měkkých tkání u jedince tyranosaura, známého jako B-rex (MOR 1125). Výzkum Mary H. Schweitzerové byl pro něj nepochybně předlohou k popisu vědkyně Melodie Crookshankové. Laboratorní postupy při zkoumání dinosauřích fosílií stejně jako průběh paleontologického výzkumu v terénu má autor velmi dobře nastudovaný a na kvalitě textu se to „podepisuje“ zcela kladně. Horší už je to ale s popisem živého tyranosaura.

Tak nějak mohla vypadat tyranosauří samice z Prestonova románu Tyrannosaur Canyon. Autor: Luis V. Rey, se svolením převzato z webu autora http://www.luisrey.ndtilda.co.uk/html/trex.htm

Ve zmíněných úvodnících k jednotlivým kapitolám se setkáváme s popisem a jakýmsi krátkým „životopisem“ obří samice tyranosaura, která nakonec „odkázala“ svoji zkamenělou kostru i s otisky měkkých tkání tomuto příběhu. V textu se pochopitelně objevují informace, které jsou spíše domněnkami, ale v případě tohoto typu literatury se s nimi můžeme smířit (tyranosaurus coby obyvatel husté džungle, teritorium o rozloze 1300 čtverečních kilometrů, přednostní lov leptoceratopsů, dinosauří éra trvající „věčně“ za předpokladu, že by nepřiletěl asteroid apod.). Podívejme se tedy jen na čistě chybné informace, které prostě nemohou (ani hypoteticky) být pravdivé. Pomineme přitom gramatické chyby, jako například „anatotitian“ místo anatotitan nebo „nanotyrannosaurus“ místo nanotyrannus – ty mohou být způsobeny i špatným přepisem při překladu). Podívejme se nyní na jednotlivé chyby postupně, přesně dle jejich umístění v textu. Autor přesně podle paleontologického rebela Roberta Bakkera (z jehož „Dinosauřího kacířství“ hodně čerpá) používá pojem „brontosaurus“ místo slova sauropod – obří titanosaurní sauropod Alamosaurus sanjuanensis je tedy podle něho „brontosaur“, podobně jako jím byl i brachiosaurus v Jurském parku. Pokračujme dále: Ornithomimus určitě nedokázal běžet více než stokilometrovou rychlostí, alespoň to není příliš pravděpodobné (mnohem spíše sprintoval v rozmezí 50-80 km/h). Problematické je také autorovo tvrzení, že savci na konci éry dinosaurů existovali necelých 100 milionů let. To však neodpovídá paleontologickým nálezům, které zasazují první pravé savce už na konec triasové periody (před více než 200 miliony let), savci tedy v době tyranosaura existovali již nějakých 140 milionů let.

V dalším naučném textu o tyranosaurovi najdeme údaj o velikosti – největší samice měla měřit 15 metrů na délku (dejme tomu – rekordní známý jedinec, což je stále naše známá „Sue“ – má sice „jen“ 12,4-12,8 metru, ale je pravděpodobné, že skuteční rekordmani mohli být podstatně delší). Přesto by výška v kyčlích poté odpovídala mnohem spíše 5, nikoliv 6 metrům („Sue“ má necelé 4 metry). Hmotnost 6 tun je pak vyloženě podhodnocená, tak velký jedinec by zřejmě překonával i hranici 10 tun. Krok obřího teropoda má podle autora měřit 4-5 metrů na délku, to je však odhad pro rychlý pohyb (běh) a nikoliv chůzi, jak je naznačeno (i když tyranosauři dělali prokazatelně kroky i o délce 3,7 metru). Rychlost běhu je pak opět nejspíš podle Roberta Bakkera poněkud nadsazena, a to až na 45 km/h (pravděpodobně byl schopen vyvinout rychlost spíš kolem 30 km/h). „Tlapy“ mají dle autora dosahovat délky 1,5 metru, což je ovšem holý nesmysl. Nejdelší známá tyranosauří stopa (Tyrannosauripus pillmorei isp.) měří asi 86 cm, jeden nejistý otisk stopy z Kanady pak snad rovný metr. Určitě ale ne o mnoho víc, takže 150 cm je pouze velikostní teritorium sauropodů a snad i největších kachnozobých dinosaurů. Síla čelistního stisku má podle Prestona činit 3 tuny na čtvereční centimetr, což je opět trochu přehnané (obvykle se podle Ericksona a dalších uvádí asi 1,5-2,3 tuny). Následuje velmi hypotetický popis lovu a příjmu potravy, plný nepodložených (i když poměrně zajímavých) myšlenek.

V dalším odstavci se autor zaměřil na mozek, inteligenci a emoce tyranosaura – mozek je dle jeho tvrzení jedním z největších v poměru k velikosti těla mezi současnými i pravěkými plazy (což není pravda, i když tyranosauři na tom při vzájemném srovnávání nebyli špatně) a absolutní velikostí dokonce jeden z největších mezi obratlovci vůbec (což je opět trochu přehnané). V kontrastu s řečeným pak autor popisuje velmi nízkou inteligenci a v podstatě jen instinktem se řídící chování tohoto obřího predátora (v tom se nejspíš blíží pravdě, ostatně tyranosaurův mozek byl skvěle uzpůsoben spíše pro příjem signálů ze smyslových ústrojí než pro jakékoliv složitější myšlenky). Cituji: Nepřemýšlela o smyslu své existence. Ani si neuvědomovala, že existuje. Prostě existovala. V tomto směru asi není co autorovi vytknout.

Další text je zaměřen na rozmnožování a výchovu mláďat. Opět je plný hypotéz, které mohou, ale také nemusí být pravdivé. Ať už jde o námluvní rituály, pářící chování, zahřívání hnízda vegetací nebo (velmi strohá) následná péče o mláďata, Preston zřejmě razí jemu nejvíce sympatické hypotézy. Jak už bylo řečeno, coby autor románu si to může dovolit bez jinak (v „serióznější“ naučné literatuře) nutného upozornění, že jde jen o jednu z možných variant. Zkrátka mohlo to tak být, ale také nemuselo…

Závěrečné dvě stati se již odehrávají v režii příletu vražedného vesmírného tělesa a jeho řádění. Autor zde čerpal informace především z článku The Day the World Burned („Den, kdy svět vzplál“) ze Scientific American (2003) a jeho podání je poměrně přesné a přesvědčivé. Ani zde se ale nevyhnul chybkám. Nebo spíše chybám jako vrata, můžu-li to tak podat. Před tyranosaurem se krátce po dopadu prohání „stádo“ splašených – célofyzů (rod Coelophysis)! To je asi stejný omyl, jako považovat Richarda I. Lví srdce za britského panovníka někdy v době napoleonských válek. Coelophysis žil v období svrchního triasu, asi před 216-203 miliony let, tedy o dobrých 150 milionů let dříve, než naše nebohá tyranosauří samice. Podobnou chybou je také předchozí zmínka o „třicetimetrovém“ kachnozobém dinosaurovi (v originálu možná 30 stop – tedy 9 metrů – dlouhém?). Největší známí hadrosauridi (čínský Shantungosaurus giganteus a severoamerický Lambeosaurus laticaudus) měřili na délku asi 17 metrů a už tak byli téměř dvojnásobně delší než jejich „klasičtí“ příbuzní typu korytosaura, majasaury nebo třeba parasaurolofa. Problematický je konečně i údaj o věku tyranosauřice – měla se dožít celých 40 let. Je ale zřejmé, že „Sue“ je dosud nejstarší známý exemplář tohoto dinosaura (a teropoda vůbec), a to při odhadovaném věku 28 nebo 29 let. Předpokládá se, že více než 30 let se tito dinosauři dožívali jen zcela výjimečně a to ještě ne o mnoho. Tolik tedy k nepřesnostem v knize.

Je na čase znovu zůraznit, že zmíněné chybky a nekorektnosti čtivosti knihy neublížily, celkově ji mohu určitě doporučit. Nedosahuje sice literární kvality Crichtonova Jurského parku, ale celkový dojem z četby je i tak velmi příznivý. Preston píše chytlavým a dobře stravitelným stylem, a do své knihy navíc propracoval i četné potěšující novinky, například jemné šedavé opeření, pokrývající tělo románové tyranosauřice. V závěru knihy je také ústy jedné z hlavních postav – aspirujícího dominikána a bývalého agenta CIA Wymana Forda – vyslovena autorova vlastní domněnka o možném průběhu vývoje života na Zemi. Ta je ale pouze kuriózní a (troufám si říci) nesmyslnou tečkou za jinak vcelku zdařilým literárním dílkem. O co že přesně jde? Jen se do knihy začtěte sami, nejspíš nebudete litovat…

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Douglas_Preston

http://en.wikipedia.org/wiki/Tyrannosaur_Canyon

http://www.fantasticfiction.co.uk/p/douglas-j-preston/

http://www.databazeknih.cz/knihy/udoli-tyrannosaura-104127