Záhada deinocheira rozluštěna!

…aneb největší tajemství dinosauří paleontologie vzalo za své

Mezi největší hádanky paleontologie asijských dinosaurů patřila až do této doby právě záhada deinocheira – majitele gigantických dvouapůlmetrových předních končetin. Když polští paleontologové tohoto obřího teropoda v červenci roku 1965 objevili, způsobilo to senzaci. Holotyp, který dnes nese označení ZPal MgD-I/6, představuje velmi fragmentární pozůstatek kostry, ležící na zerodovaném povrchu vápencových vrstev lokality Altan Ula III. Tyto sedimenty Jihogobijského ajmagu byly datovány na počátek stupně maastricht (nejsvrchnější křída), takže jsou zhruba rovných 70 milionů let staré. Dinosaura s masivními předními končetinami popsaly v roce 1970 polské paleontoložky Halszka Osmólska a Ewa Roniewicz. Zvolily přiléhavý název Deinocheirus mirificus (doslova „úžasná strašná ruka“). Dlouho nebylo známo víc než právě ony velké kosterní elementy předních končetin, gastralia (kůstky zpevňující břišní dutinu), ceratobranchialia (podpůrné kosti v krční oblasti) a drobné fragmenty žeber a obratlů. Vzhledem k pokročilému stadiu eroze kostry se bohužel mnoho informací nedochovalo a na dlouhá desetiletí se tak Deinocheirus stal záhadou. Nebylo jisté ani to, do jaké skupiny teropodů patřil a jakým způsobem žil. Tvar předních končetin však od začátku napovídal, že by mohlo jít o zástupce ornitomimosaurů (Ornithomimosauria), což se v poslední době nejspíš definitivně potvrdilo. Před několika lety byla původní lokalita objevu opět dohledána a paleontologové získali další fragmenty gastralií (zvaných také „břišní žebra“). Na některých z nich byly objeveny stopy zubů velkého tyranosaurida, nejspíš druhu Tarbosaurus bataar. Velký dravec zřejmě pojídal zdechlinu deinocheira, což také vysvětluje nekompletnost materiálu. Zda ale tarbosaurus toto svoje „sousto“ také aktivně ulovil, není známo. Zranění však vykazovaly také klouby na prstech deinocheirových „rukou“. Další novinkou se v roce 2010 stala studie, která vypočítala mj. výšku kyčlí deinocheira, a to na 3,3 až 3,6 metru (údajně tak jde dokonce o nejvyšší trup v rámci teropodních dinosaurů). Až do letošního roku však deinocheirova záhada odolávala. Nyní už je nejspíš minulostí.

 

Deinocheirus mirificus

Jedna z možných podob dosud záhadného mongolského ornitomimosaura jménem Deinocheirus mirificus. Teprve po bezmála půlstoletí od jeho objevu začíná věda odhalovat jeho pravou podstatu.  Kredit: Luis V. Rey

 

Nová vědecká studie, která byla prezentována na letošním mítinku SVP v Los Angeles, vrhá na enigmatického teropoda nové světlo. Jak dnes již víme (a jak se „podpultově“ vědělo již před několika lety), v Mongolsku byli nedávno objeveni hned dva noví jedinci deinocheira. V roce 2006 objevil korejsko-mongolský tým paleontologů fosílie tohoto teropoda v souvrství Nemegt a o tři roky později spatřil světlo světa další exemplář z Bugin Tsav. Bohužel ani v jednom případě nebyla objevena lebka. Zatímco jedinec s katalogovým označením MPC-D 100/128 představoval nedospělý exemplář s velikostí asi 72 % oproti druhému, onen druhý (MPC-D 100/127) je dokonce větší než holotyp. Zatímco totiž holotyp disponuje kostí pažní o délce 93,8 cm, nový jedinec má humerus dlouhý 99,3 cm (rozdíl zhruba 6 %). Rozměry holotypu deinocheira odhadl Gregory Paul v roce 1988 na 12 metrů délky a 6-12 tun hmotnosti. V roce 2010 však tyto odhady značně snížil na 10 metrů délky a pouhé 2 tuny hmotnosti. Většina odhadů hmotnosti se však stále pohybuje mezi 6 a 9 tunami, čemuž možná nový objev většího exempláře bude nasvědčovat. Zajímavé je, že se dochovaly také zadní končetiny a s výjimkou lebky nám nové exempláře umožňují poprvé učinit si poměrně přesnou představu o vzhledu celého zvířete. Kladistická analýza potvrzuje, že Deinocheirus je nejspíš bazálním zástupcem skupiny Ornithomimosauria, ačkoliv velmi zvláštním – jednak zdaleka největším a zároveň vykazujícím množství (pro tuto skupinu) netypických anatomických znaků. Jedním z nich je i poměrně dlouhá kost stehenní, delší než tibiotarsus (část nohy pod kolenním kloubem). Tato skutečnost svědčí o faktu, že deinocheirus byl poměrně těžkopádně stavěným teropodem, neschopným rychlého běhu. Zdá se, že koncepce deinocheira jako druhohorní obdoby obřího pozemního lenochoda možná není daleko od pravdy. O býložravosti tohoto ornitomimosaura svědčí také velké množství gastrolitů (přes 1100 kusů) o velikosti od 8 do 87 milimetrů, objevených v oblasti břišní dutiny většího jedince (MPC-D 100/127). Další detaily ze života nyní již poněkud méně záhadného teropoda nám snad poskytnou budoucí informace z výzkumu obou nových exemplářů.

 

Odkazy:

http://dinosaurusblog.wordpress.com/2012/04/30/927147-deinocheirus-strasliva-ruka-z-gobi/

http://en.wikipedia.org/wiki/Deinocheirus

http://chasmosaurs.blogspot.cz/2013/11/svp-dispatches-body-of-deinocheirus.html

 

Leave a Comment

Filed under Dějiny paleontologie, Teropodní dinosauři

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *