A přece tam jsou!

…aneb další podpora pro dinosauří měkké tkáně

Mezi nejkontroverznější paleontologické studie minulého desetiletí patřila nepochybně ta, která v roce 2005 otřásla teoretickými základy paleontologie i samotné geologie. Její závěr byl vpravdě šokující – měkké tkáně (resp. původní organické molekuly) mohou ve zkamenělinách přetrvat i přes propast hlubokého geologického času a dochovat se do naší čtvrtohorní současnosti! Paleontoložka Mary Higby Schweitzerová ze Státní Univerzity v Severní Karolíně prováděla výzkumy možného dochování delikátních struktur v dinosauřích fosíliích již od počátku 90. let minulého století (více viz například https://dinosaurusblog.wordpress.com/2012/11/05/dalsi-podpora-pro-dinosauri-proteiny/). Ve zmíněném roce pak své fascinující výsledky publikovala a vcelku prozíravě očekávala následnou vlnu kritiky. Ta se skutečně dostavila a i přes ověřovací (údajně úspěšné) testy i opakování pokusů jinými nezávislými laboratořemi je k podobným výsledkům paleontologická majorita dodnes přinejmenším zdrženlivá. Mezi hlavní důvody spadá také fakt, že argumenty Schweitzerové jsou velmi populární a oblíbené u četných kreacionistických hnutí nejen ve Spojených státech. Velkým kritikem je od samého začátku například paleontolog Thomas Kaye, který považuje veškeré pozitivní výsledky v tomto směru za projev recentního bakteriálního biofilmu, kterým jsou zkameněliny potaženy. Ani samice tyranosaura zvaná B-rex (MOR 1125), ani někteří jedinci kachnozobého brachylofosaura a několika dalších druhů dinosaurů tak podle kritiků rozhodně žádnými původními „tělními chemikáliemi“ neoplývají. Tento názor je dnes v podstatě převažující, Schweitzerová se však s mlčením až mírně zamítavým postojem okolí nehodlá smířit. Poslední čtyři roky proto publikuje nové studie a provádí výzkum zaměřený na odhalení mechanismů, kterými se zmíněné biomolekuly mohly dochovat přes propast času více než 66 milionů let. Právě na úspěchu v tomto snažení totiž závisí budoucnost jejích předchozích vývodů. Není-li k dispozici testovatelné a dobře „sedící“ vysvětlení na první pohled nepravděpodobného scénáře, pak zapracuje Occamova břitva a tento scénář pomyslně rozcupuje na kousky. Právě s takovým vysvětlujícím mechanismem však nyní Schweitzerová přichází. Její víra v existenci (například) tyranosauřího hemoglobinu je přímo železná – a to doslova.

 

File:Tyrannosaurus peptides.jpg

Stehenní kost tyranosaura zvaného „B-rex“ (MOR 1125), který zahynul asi ve svých 16 letech v době před 68 miliony let. Právě tato mladá ovulující samice zřejmě poskytla paleontologům „molekuly z hlubokého času“. Kredit: Wikimedia Commons

 

Právě železo je totiž onou odpovědí na palčivou otázku, jak se mohly dinosauří měkké tkáně dochovat až do současnosti. Nová studie Schweitzerové a jejích sedmi spolupracovníků vychází v prestižním periodiku Proceedings of the Royal Society B. Hemoglobin – proteinová molekula obsahující železo a přenášející krví kyslík i oxid uhličitý – je klíčem k řešení velké otázky. Železo je nezbytné pro přežití živočichů, je však také poměrně reaktivní a může mít destruktivní účinky. Proto se v tělech postupně vyvinuly ochranné mechanismy, například proteiny, které železo transportují přesně na místo určení a  zabraňují jeho nechtěné interakci s okolním bioprostředím. Po smrti organismu se však tyto mechanismy zastaví a železo se do tkání snadno dostane. Za určitých okolností pak může fungovat stejně jako formaldehyd – uchovává tkáně neporušené po velmi dlouhou dobu. Míra dochování dinosauřích měkkých tkání se přesto vyjímá jakýmkoliv představám. Důvodem může být dle Schweitzerové fakt, že u dinosaurů se zřejmě v každé krevní buňce (opatřené jádrem stejně jako u jejich nejbližších příbuzných – ptáků a krokodýlů) nacházelo větší množství hemoglobinu, než u většiny jiných zvířat. Když se tedy tělo po smrti dinosaura ocitlo v suchém prostředí bez nadměrného množství mikrobů a stalo se po mineralizaci součástí pískovce, šance na uchování měkkých struktur mohla být poměrně vysoká. Schweitzerová dále uvádí, že prakticky všechny dobře dochované nálezy vykazovaly větší koncentraci železa. Dochovaná vaskulární tkáň pak byla za života dinosaurů nejspíš velmi bohatým prostředím pro hemoglobin. Jedním negativem, které zmíněný kov přece jen přináší, je jeho schopnost velmi účinně maskovat přítomnost bílkovin, které jsou pak ve vzorcích zkamenělin téměř neidentifikovatelné. Podstatné však je, že „molekuly z hlubokého času“ dnes už nepředstavují jen fantastickou možnost, nýbrž jsou zřejmě fascinující realitou.

 

Odkazy:

http://www.sciencedaily.com/releases/2013/11/131126191433.htm

http://www.livescience.com/41537-t-rex-soft-tissue.html

http://news.ncsu.edu/releases/schweitzer-iron/

http://rspb.royalsocietypublishing.org/content/281/1775/20132741.abstract

 

Reklamy

Napsat komentář

Filed under O dinosaurech obecně, Spekulativní paleontologie

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s