Kdo byl vlastně ten Barrande

…aneb Ohlédnutí za nejvýznamnějším Francouzem v dějinách české paleontologie

Podivínský pán, který se domlouvá lámanou češtinou a kupuje si za nemalé peníze veškeré „kamenné brouky“, které může od místních dělníků získat. Tak nějak asi viděli Joachima Barranda obyvatelé povodí Berounky v polovině předminulého století. O jeho spletité cestě, která z něj učinila jednoho z největších paleontologů pracujících na našem území, se toho napsalo již hodně a je poměrně dobře známá. Barrande se narodil v městečku Saugues v jihofrancouzském departementu Haute-Loire dne 11. srpna 1799. Dětství a rané mládí prožil za neklidné vlády Napoleona I. Jeho otec byl pouze malým obchodníkem, prodávajícím podomácku tkané plátno a vlněné houně. Přesto považoval za svoji občanskou povinnost umožnit svým synům nejvyšší možné vzdělání, proto je poslal na tehdy nejdražší pařížské Stanislavovo lyceum. Odměnou mu pak bylo, že oba synové, Joachim i jeho bratr Joseph úspěšně složili zkoušky a byli přijati na prestižní vysokou školu technického rázu École Polytechnique. Napoleon tuto školu proměnil v podstatě ve vojenský ústav, studenti zde byli vyučováni na útraty ministerstva války, nosili uniformy a bydleli v internátu. Primárním účelem měla být výchova budoucích dělostřeleckých důstojníků a také inženýrů, schopných vyhovět potřebám armády při stavbě komunikací, mostů či železničních tunelů. Právě zde Barrande získal základy svého neobvyklého vzdělání a zařadil se po bok dalších slavných absolventů školy (mezi nimi se objevil také průmyslník André-Gustave Citroën, objevitel radioaktivity Becquerel, jeden z objevitelů planety Neptun Le Verrier nebo slavný válečník Foch).

———

Portrét Joachima Barranda v pozdějším věku. Tento francouzský inženýr proslavil v 19. století české prvohorní lokality v celém vědeckém světě. Zdroj: Wikipedie

———

Joachim Barrande byl na polytechniku přijat hned napoprvé a navíc ji po dvouletém studiu zakončil s pořadovým číslem 1 – jako nejlepší absolvent ročníku. Následně pak studoval na škole École des Pont set Chaussées (vysoká škola technická se zaměřením na pozemní stavby). Také bratr Joseph byl ale úspěšný – po dohodě mezi carskou vládou a Francií, zastoupenou maršálem Bazainem, řídil později projektování velkolepé sibiřské magistrály. Joachim měl ale před sebou jiný osud – měl se stát jednou z nejvýznamnějších postav paleontologie, tedy vědy o dějinách života na Zemi. Pomohla mu zejména šťastná okolnost, že se více než dobře zapsal do paměti velikánů mezi přírodovědci – svými učiteli. Mezi nimi nechyběly ani osobnosti typu Georgese Cuviera (1769 – 1832), zakladatele srovnávací anatomie a paleontologie obratlovců nebo Jeana-Baptiste Lamarcka (1744 – 1829), biologa a autora jedné z prvních evolučních teorií. Právě na jejich doporučení si Vévoda z Angoulȇme, tehdejší následník panujícího krále Karla X., vybral talentovaného Barranda za vychovatele a učitele přírodních věd pro svého syna. Tato skutečnost měla změnit jeho život způsobem, jaký neočekával a zprvu se snad jevil jako tragický. V posledku ale přispěl k tomu, že se rodilý Francouz nesmazatelně zapsal do dějin jiného národa.

V roce 1830 opět zachvátila Paříž řetězová reakce nespokojených obyvatel, vedoucí až ke konečnému sesazení Karla X. z trůnu. Naštěstí se tentokrát již obešla bez masových poprav a sesazený král mohl opustit Francii i se svým dvorem a osobním jměním. Exulantem byl také hrabě z Chambordu a spolu s ním vychovatel Barrande. Nejdříve strávili rok ve skotském Edinburghu, poté ale Karel X. přijal nabídku rakouského císaře Ferdinanda Dobrotivého a usídlil se na pražském Hradě. Zpustlé paláce, sloužící dlouhodobě jako vojenská skladiště však komfortu Versailles nemohl konkurovat, a tak se po třech letech přesouvá dvůr krále Karla X. na jih od Gorlice (současná Itálie). Také hrabě de Chambord si kupuje rakouský zámeček Frohsdorf, sem už ho však Barrande nenásleduje. Možná ho už omrzela hra na dvořana, kterou upřímně neměl rád, možná ho zlákaly geologické poklady zlíchovské skály a dalších středočeských vrstev. Jisté je, že Barrande se v Čechách neskrýval, ani zde nehledal nový domov. Do Francie totiž stále zajížděl a v Paříži měl dokonce pronajatý byt v „dobré čtvrti“ nedaleko Sorbonny. Nově nastoupivší král Ludvík Filip sice odmítal veškeré nároky svého předchůdce, pro Barranda ale nepředstavoval žádné nebezpečí. I přes občasné služební cesty po Evropě se však z francouzského vědce stal prakticky doživotně obyvatel českých zemí, který se zamiloval nejen do českých prvohorních zkamenělin.

Nálepka jakéhosi askety, který se prochází ve starém kabátě a který si utrhuje od úst, aby mohl pracovat ve svém chudém pokoji na sbírce zkamenělin, zřejmě není zcela přesná. K dámám se choval uhlazeně a dvorně, za každých okolností tak „zůstával Francouzem“. Vzhledem k tomu, že byl bohužel také „francouzsky“ diskrétní, se o jeho mladých letech strávených v Praze nic pikantního již nejspíš nikdy nedozvíme. Jeho pověst podivínského profesora, neustále zapichujícího nos do země pod sebou je však určitě neoprávněná – spočívá spíše v mentalitě tehdejší doby, která ve vědcích chtěla vidět podobné odtažité podivíny. Dělníci, které Barrande naučil vyhledávat, sbírat a nosit mu zkameněliny jej naopak popisují jako bodrého pána, který si našel čas popovídat si s nimi i o běžných starostech a někdy jim i radou nebo penězi vypomoci. Je známo, že hospodyni dělala Barrandovi matka spisovatele Jana Nerudy, Barbora Nerudová. Ačkoliv byla jen o čtyři roky starší než on, nazýval ji Barrande „paní bábinkou“ a choval se k ní velmi hezky. Neruda sám měl Barranda ve velké úctě, o čemž svědčí i fakt, že mu přinesl ukázat svoji první vytištěnou básnickou sbírku. Barrande si údajně pročetl celou sbírku Hřbitovní kvítí (což vzhledem k jeho nedokonalé češtině určitě nebylo snadné) a udělil pak mladému Nerudovi tuto radu: „Český národ nyní potřebuje spíše učence než básníky“. Snažil se tak Nerudu údajně nasměrovat od literatury k vědě, což se mu ale nepovedlo.

———

List z Barrandova stěžejního díla Silurský systém středních Čech, kterým si ještě zaživa postavil vlastní pomník. Preciznost zobrazení jednotlivých trilobitů i dalších paleozoických organismů v této práci je evidentní na první pohled. Zdroj: Wikipedie

———

Barrande obýval poměrně pohodlný, i když chudě vybavený pavlačový byt. Jeho sbírky zkamenělin postupně rostly a nabývaly podoby muzejních depozitářů, pro které už v bytě nebylo kam šlápnout. Nejednou prý Barrande káral paní Nerudovou, aby mu v zápalu úklidové horečky nevyhazovala zkameněliny na smetiště. Pro ní však trilobiti, hlavonožci a další staré pozůstatky prvohorního života představovali jen haldu zaprášeného kamení. Barrande však vytrval a v bytě si ponechal místo jen pro stůl, u kterého bádal, a pro postel. Pracoval za světla kahanu, stojícího na obráceném hrnci a večer si sám nahlas povídal, co musí druhý den zařídit, zapsat a vyzkoumat. Výsledkem bylo dílo, které by dnes zaměstnalo celé vědecké oddělení některého z dobře zavedených paleontologických ústavů. Jeho práce, kterou původně započal jako sběratelskou, brzy přerostla v badatelskou a po několika desetiletích vyústila v monumentální dílo, pro které se Barrande stal jednou z nejvýznamnějších postav dějin vědy. Jeho hlavní práce dostala název Systȇme Silurien du centre de la Bohème (Silurský systém středních Čech) a svým rozsahem předčí všechny ostatní paleontologické práce té doby. V době smrti čítalo jeho vydané dílo 6887 stran a k tomu 1087 kreslených příloh velkého formátu. Celkem 22 svazků vážilo úžasných 62 kilogramů, dalších sedm svazků bylo navíc připraveno k tisku.

O Barrandovi zlé jazyky tvrdily, že skrblil, ale to je nejspíš jen pomluva. Naopak je známo, že na svou sběratelskou činnost vydal během čtyřiceti let asi půl milionu franků. Těmi platil zejména své anonymní armádě sběratelů z řad skalníků, kteří mu nosili objevené zkameněliny. Bez jejich práce by sotva mohl odkázat Národnímu muzeu na 1200 beden zkamenělin. O Barrandově charakteru vypovídá také to, jak se zachoval, když zjistil, že jej někteří skalníci okrádají odprodejem části zkamenělin překupníkům – pouze si povzdech, že kdyby jim mohl platit víc, nechovali by se takto nečestně. Ve své poslední vůli navíc odkázal 10 000 zlatých svým pokračovatelům na dokončení svého díla. Barrande odkázal všechny své sbírky Čechám, přesto zůstal Francouzem – odmítl například čestné občanství města Prahy. Příznačné je, že zachoval věrnost i svým přátelům a chlebodárcům, z toho důvodu odmítl také členství ve Francouzském institutu, který neuznával nároky jeho krále. Německy učil Barranda sám František Palacký, který na něho nejspíš vlastenecky působil. Barrande se svému novému domovu odvděčil také množstvím vědeckých názvů českého původu, které dával svým objevům. Jeden mlž se například na počest Nerudovy matky jmenuje Babinka. Joachim Barrande zemřel dne 5. října 1883 na zápal plic krátce poté, kdy dorazil do rakouského Frohsdorfu vyřizovat pozůstalost Jindřicha hraběte z Chambordu (1820 – 1883). Je tedy pohřben na rakouské půdě, množství oblastí, památníků a místních jmen jej však připomíná i nám. Vždyť kdo by neznal Barrandien, Barrandov či Barrandovské skály?

Vladimír Socha

Pozn. aut.: Text vychází částečně z předlohy článku, napsaného pro časopis Tajemství české minulosti.

———

Zajímavosti:

Otcovství Jana Nerudy

Vzhledem k tomu, že Barrande i Neruda jsou si poněkud podobní, vzniklo časem podezření, zda francouzský inženýr neměl k Barboře Nerudové (1795 – 1869) až příliš velkou náklonnost, jejímž plodem je právě náš významný literát. Jedinými indiciemi pro tuto myšlenku jsou pouze určitá podoba a také nadprůměrná inteligence obou mužů. Ve skutečnosti však byl Neruda spíše jakýmsi neoficiálním adoptivním synem, ke kterému si Barrande do jisté míry vypěstoval otcovský vztah. Neruda mu ve svém díle věnoval nejednu vřelou vzpomínku. Na druhou stranu však také hořce vzpomínal na chvíli, kdy svému učenému vzoru přinesl na ukázku malou sbírku zkamenělin pro určení, Barrande v ní však objevil cosi zajímavého a celou ji Nerudovi zabavil. Možná právě tehdy „ztratil český národ vědce, ale nalezl básníka“.

Půvabná terminologie skalníků

Skalníci, kteří Barrandovi přinášeli zkameněliny, vytvořili vlastní názvosloví, kterým trilobity a další zkamenělé prvohorní tvory označovali. Tak se místo vědeckých názvů Odontochile, Dalmanitina nebo Dicranopeltis objevují půvabná jména „dvorecký rak motýlový“, „veselák“ nebo „zamračená hlavička, kropenatý ocásek“. Díky těmto výstižným názvům se mohl francouzský učenec domluvit s českými skalníky, pro které byla latina přece jen příliš složitou řečí.

———