Dvě století iguanodona

…aneb Jak vstoupil do dějin druhý popsaný dinosaurus

Právě v těchto dnech (konkrétně se jednalo o 10. února) si připomínáme dvousté výročí historicky druhého objeveného druhohorního neptačího dinosaura, kterým je Iguanodon bernissartensis.[1] Stejné výročí prvního dinosaura představeného vědě, tedy jurského teropoda rodu Megalosaurus, jsme si připomínali téměř přesně před rokem, dne 20. února 2024.[2] Iguanodon, který spatřil světlo vědeckého světa v roce 1825, je nicméně prvním známým ptakopánvým dinosaurem a také prvním rozeznaným křídovým dinosaurem. O okolnostech jeho objevu britským lékařem a amatérským sběratelem fosilií Gideonem Algernonem Mantellem (1790–1852) jsem pojednal na tomto webu již mnohokrát, nyní se spíše zaměřme na to, jak si „leguání zub“ razil cestu vědou a popkulturou v průběhu oněch dvou uplynulých století. Shodou okolností jsem se v roce 2009 právě v termínu 9. až 11. února účastnil zajímavé vědecké konference v Bruselu, kde bylo o druhu Iguanodon bernissartensis hojně mluveno (jeden z nejvýznamnějších objevů tohoto ornitopoda pochází právě z belgického Bernissartu a tamní kostry jsou dlouhodobě zlatým hřebem expozice Přírodovědného muzea v Bruselu). Některé informace a snímky z této letos již 16 let vzdálené soukromé události proto využiji i v tomto článku. Ale zpět k roku 1825, kdy byl iguanodon čerstvě objeveným druhohorním obrem, o kterém zatím nikdo neměl přesnější představu. Sám Mantell původně na základě velikosti fosilií, které měl k dispozici, odhadoval, že iguanodon mohl být vlastně jakousi obří obdobou dnešních leguánů. Přitom dospěl k nanejvýš pozoruhodnému závěru, že v takovém případě by se jednalo o zvíře dlouhé rovných 200 stop (zhruba 61 metrů)![3] Tím by se tento raně křídový ptakopánvý dinosaurus stal zdaleka nejdelším známým obratlovcem všech dob a překonával by o dobrou třetinu všechny dnes známé sauropody (včetně severoamerického pozdně jurského diplodokida druhu Supersaurus vivianae s odhadovanou délkou až kolem 42 metrů).[4] Když v únoru zmíněného roku Mantell publikoval svůj první formální popis iguanodona, snížil již původní přemrštěný odhad jeho délky na podstatně realističtějších 18 metrů (stále se ale jednalo zhruba o dvojnásobek skutečné délky běžně velkých jedinců tohoto rodu). S touto mírou by byl stále o trochu delší než největší dnes známý ornitopod Shantungosaurus giganteus z Číny.[5]

———

———

Každopádně bylo jasné, že Megalosaurus tím přišel o pomyslný primát z hlediska tělesných rozměrů, William Buckland mu kladl délku 12 metrů, zatímco dnes víme, že to bylo spíše 6 až 9 metrů.[6] Naproti tomu obří jedinci druhu Iguanodon bernissartensis mohli být dlouzí snad v rozmezí 11 až 13 metrů a vážili až kolem 8 tun (zatímco běžně velcí dospělci to „dotáhli“ přibližně na 3 až 4,5 tuny).[7] Iguanodon byl tedy v každém případě obřím ptakopánvým dinosaurem, jehož velikost nepochybně imponovala celým generacím nadšenců i paleontologů, zejména pak v době před objevem kolosálních sauropodů. Ačkoliv postupně tohoto mírumilovně vyhlížejícího ornitopoda poněkud zastínili charismatičtí stegosauři a triceratopsové, gigantičtí sauropodi i obří teropodi jako Tyrannosaurus rex, iguanodon si přesto udržel svoje postavení jednoho z nejintenzivněji zkoumaných, v literatuře nejčastěji zmiňovaných i pojednávaných a mnohdy také nesprávně pojímaných dinosaurů přinejmenším až do druhé poloviny minulého století. Protože byl objeven na samém počátku vědeckého výzkumu dinosaurů, jeho zpodobňování a interpretace v průběhu doby krásně ilustruje celkový posun ve vnímání této skupiny pravěkých obratlovců a postupnou změnu ve vědeckém chápání dinosaurů jakožto žijících tvorů, obývajících zcela reálné, ačkoliv v mnohém odlišné druhohorní ekosystémy. Iguanodoni byli zpočátku zobrazováni jako masivní a zavalitá stvoření s trupem podobným slonímu, pohybující se po čtyřech mohutných nohách. Tak byli zobrazeni i v podobě dvou betonových modelů, vytvořených výtvarníkem Benjaminem Waterhousem Hawkinsem (1807–1894) v letech 1852 až 1854 v Crystal Palace Park. Mantellův omyl s umístěním kostěného hrotu na palci přední končetiny na čenich byl i na těchto modelech ještě zachován.[8] Když byl o pár let později objeven v Severní Americe první kachnozobý dinosaurus Hadrosaurus foulkii (formálně popsán roku 1858) a bylo zjištěno, že byl vzdáleným příbuzným evropského iguanodona, pohled na anatomii druhého historicky popsaného dinosaura se začal pomalu měnit.[9] Se zásadním objevem několika desítek koster v uhelném dole u belgického Bernissartu o dvě desetiletí později už však bylo zcela jasné, že iguanodoni vypadali úplně jinak, než jak si je představovala generace Gideona Mantella o půl století dříve.[10]

———

———

Kostry přinejmenším 38 jedinců, pohřbené zhruba před 125 miliony let se k datu 28. 2. 1878 nacházely rovných 322 metrů pod zemí. Při rekonstrukci koster, na kterou dohlížel významný belgický paleontolog Louis Dollo (1857–1931), už byla jasná tendence k napřímení kostry a vyzdvihnutí její tendence k bipedalitě.[11] Na začátku 20. století, jak je patrné například ze ztvárnění v románu Ztracený svět od Arthura C. Doyla (1859–1930), už je iguanodon často chápán jako striktně po dvou se pohybující nebo dokonce jako klokan hopsající tvor. Doyle vydal svůj úspěšný román v roce 1912, ještě o dva roky dříve ale ztvárnil podobným způsobem skupinu iguanodonů německý výtvarník Heinrich Harder (1858–1935) ve své pozoruhodné karetní sběratelské hře Tiere der Urwelt.[12] Poslední velkou změnou v názoru na anatomii a funkční morfologii rodu Iguanodon můžeme zaznamenat v průběhu Dinosauří renesance a na přelomu našeho a minulého století. Tehdy se z bipedního „plazího“ stvoření stává v představách vědců a posléze i veřejnosti podstatně dynamičtější, obratnější a rychlejší tvor, který se dokáže pohybovat dle aktuální potřeby po dvou i po čtyřech.[13] Z mnoha jiných zajímavých výskytů tohoto dinosauřího rodu v populární kultuře stojí určitě za zmínku „hlavní role“ v animovaném filmu Dinosaur (Dinosaurus) od Walta Disneyho (2000), zobrazení v sérii dětských animovaných filmů The Land Before Time (od roku 1988) nebo v dnes již klasické trikově dokumentární sérii Walking with Dinosaurs (Putování s dinosaury, 1999). Iguanodona zahrnul do svého románu Raptor Red (Červený raptor, 1995) také paleontolog Robert T. Bakker (nar. 1945), i když jen jako potravu pro hlavního protagonistu, tedy samici utahraptora. Iguanodon však údajně spolu s tyranosaurem a stegosaurem posloužil jako čestná předloha pro základní podobu filmové Godzilly. A aby toho nebylo málo, Iguanodon také patří mezi několik dinosauřích rodů, jejichž jméno nyní nese některý ze známých asteroidů (planetek). Je jím objekt hlavního pásu s označením 9941 Iguanodon, objevený belgickým astronomem Ericem W. Elstem (1936–2022) na chilské observatoři La Silla dne 4. února 1989.[14] Popřejme tedy oslavenci pomyslně vše nejlepší a doufejme, že i v té druhé „dvoustovce“ let jeho výzkumu budeme nadále pokračovat v zajímavých objevech, které nám o světě iguanodonů i dalších dinosaurů odhalí ještě mnohá zatím netušená tajemství.

———

———

Short Summary in English: The genus Iguanodon was named in 1825 by English surgeon and geologist Gideon A. Mantell, based on fossil specimens found in England and was given the species name I. anglicus. Iguanodon was the second type of dinosaur formally named based on fossil specimens, after Megalosaurus. It was a large, bulky herbivore, measuring up to 11 metres in length and some 5 metric tons in body mass. It lived during the Barremian to early Aptian ages of the Early Cretaceous in what is now Belgium, Germany, England and Spain, between about 126 and 122 million years ago.

———

Odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Iguanodon

https://www.prehistoric-wildlife.com/species/iguanodon/

https://dinodata.de/animals/dinosaurs/pages_i/iguanodon.php

http://www.dinochecker.com/gallery/iguanodon.php

https://www.mindat.org/taxon-P38749.html

———

[1] Mantell, G. A. (1825). Notice on the Iguanodon, a newly discovered fossil reptile, from the sandstone of Tilgate forest, in Sussex. Philosophical Transactions of the Royal Society. 115: 179–186.

[2] Buckland, W. (1824). Notice on the Megalosaurus or great Fossil Lizard of Stonesfield (PDF). Transactions of the Geological Society of London. 2. 1 (2): 390–396.

[3] Glut, D. F. (1997). Iguanodon. Dinosaurs: The Encyclopedia. Jefferson, North Carolina: McFarland & Co. (pp. 490–500).

[4] Woodruff, D. C.; Curtice, B. D.; Foster, J. R. (2024). Seis-ing up the Super-Morrison formation sauropods. Journal of Anatomy. 00: 1–17.

[5] Benson, R. B. J., et al. (2017). Cope’s rule and the adaptive landscape of dinosaur body size evolution. Palaeontology. 61 (5): 13–48.

[6] Benson, R. B. J. (2010). A description of Megalosaurus bucklandii (Dinosauria: Theropoda) from the Bathonian of the UK and the relationships of Middle Jurassic theropods. Zoological Journal of the Linnean Society. 158 (4): 882–935.

[7] Benson, R. B. J.; et al. (2014). Rates of Dinosaur Body Mass Evolution Indicate 170 Million Years of Sustained Ecological Innovation on the Avian Stem Lineage. PLoS Biology. 12 (6): e1001896.

[8] McCarthy, S.; Gilbert, M. (1994). The Crystal Palace Dinosaurs: The Story of the World’s First Prehistoric Sculptures. Crystal Palace Foundation (pp. 10–11).

[9] Prieto-Márquez, Albert; Weishampel, D. B.; Horner, J. R. (2006). The dinosaur Hadrosaurus foulkii, from the Campanian of the East Coast of North America, with a reevaluation of the genus. Acta Palaeontologica Polonica. 51 (1): 77–98.

[10] Norman, D. B. (1985). To Study a Dinosaur. The Illustrated Encyclopedia of Dinosaurs: An Original and Compelling Insight into Life in the Dinosaur Kingdom. New York: Crescent Books. pp. 24–33.

[11] Dollo, L. (1883). Note sur les restes de dinosauriens recontrés dans le Crétacé Supérieur de la Belgique. Bulletin du Musée Royal d’Histoire Naturelle de Belgique. 2 (12): 205–221.

[12] Probst, E. (2014). Tiere der Urwelt. Leben und Werk des Berliner Malers Heinrich Harder. Norderstedt: GRIN Verlag.

[13] Paul, G. S. (2008). A revised taxonomy of the iguanodont dinosaur genera and species. Cretaceous Research. 29 (2): 192–216.

[14] Viz odkaz https://ssd.jpl.nasa.gov/tools/sbdb_lookup.html#/?sstr=9941

———