…aneb Jedna z úžasných historek archeologie
Těžko najdeme krásnější doklad uměleckého nadání pravěkého člověka, než jsou velkolepé jeskynní malby ze západní Evropy. Ze stěn jeskyní, pohřbených po mnohá tisíciletí a vědecky znovuobjevených až v posledních dvou stoletích na nás shlíží samotné počátky pokročilého výtvarného umění. Přitom jeskynní malby musely dlouho čekat na své rozeznání a potvrzení své existence. Když byla objevena první pravěká „obrazárna“ ve španělské Altamiře, mělo do uznání jejího plného významu uplynout ještě téměř čtvrt století. Jejich objevitel byl dokonce vědeckou elitou své doby označen za lháře nebo přímo sprostého podvodníka. Letos si připomínáme již 145. výročí publikování archeologického nálezu v lokalitě Cueva de Altamira a zároveň 40. výročí od jejího zapsání na seznam Světového dědictví UNESCO.
———
Moderní umělecká interpretace původní malby bizona z jeskyně Altamira. Je takřka neuvěřitelné, jak vyspělý a svěží je výtvarný styl umělce z doby před 22 až 36 tisíciletími. Kredit: Neznámý pravěký umělec; Wikipedia (volné dílo)
———
Příběh o objevu nástěnných maleb ve španělské jeskyni Altamira (v překladu „krásná vyhlídka“) je poměrně známou událostí v dějinách archeologie. Došlo k němu víceméně náhodou v roce 1879. Tehdy prováděl již několik let výzkum jeskyně majitel pozemku, právník, šlechtic a amatérský archeolog Marcelino Sanz de Sautuola (1831–1888). Na jeskyni ho již roku 1868 upozornil jakýsi místní lovec, jehož pes do ještě téměř zcela zakryté jeskyně nešťastnou náhodou propadl. Když se pak majitel čtyřnohého tvora protáhl úzkou průrvou za ním, stal se zároveň faktickým objevitelem nejslavnější španělské jeskyně. To ovšem tehdy nemohl vědět, a netušil to ani majitel pozemku, kterému muž o své příhodě vyprávěl. Přesto se don Sautuola rozhodl podzemní prostor prozkoumat. V jeskyni pak objevil doklady osídlení z pozdního paleolitu, doby před asi 18 až 14 tisíci let. Sautuola svým rýčem a lopatou odkrýval pazourkové kameny i četné kosti pravěkých zvířat, nic jej ale nemohlo připravit na objev, který učinila jeho malá dcera María. Když ji jednoho dne vzal do jeskyně sebou, byla scéna připravena pro jeden z nejvýznamnějších objevů v dějinách archeologie. Malá, teprve pětiletá (podle jiného pramene osmiletá) dívka nechala svého otce pracovat na dně jeskyně a sama prozkoumávala vzdálenější prostory jeskyně. Když se protáhla zužujícími se chodbami do malé jeskyňky opodál, upoutaly její pozornost povědomé tvary na stěnách. Dona Sautuolu vytrhl z práce její křik, který zněl „Torros, torros!“ A býci, či přesněji pleistocénní bizoni, v jeskyni skutečně byli. Samozřejmě ne živí, ale nádherně namalovaní, a to v mnoha různých obměnách. Červená, hnědá i černá barva se na stěnách vkusně doplňovala a vytvářela hotovou obrazárnu pravěkých motivů. Kromě bizonů tu byli věrně zobrazeni také pravěcí koně, laně a vepři.
Není jisté, jestli se události seběhly přesně tak, jak uvádí zmíněná historka. Nevíme ani to, zda šlechtic zapálený pro archeologii skutečně ohmatával kresby a zkoumal barvu či zda běhal jako smyslů zbavený od jedné malby ke druhé. Nepochybné je jen to, že se mu Altamira stala osudovou a doživotní vášní. Malby, které byly nepochybně mnohem starší než umění egyptské nebo sumerské mu okamžitě učarovalo. Hned příští den napsal do Madridu uznávanému geologovi Juanu Vilanovovi Picrovi se žádostí o konzultaci. Vilanova ochotně a rychle dorazil a vzápětí již spolu se Sautuolou prozkoumával vnitřní prostory jeskyně. Okamžitě odsouhlasil autenticitu maleb a jejich stáří odhadl – na svou dobu velmi přesně – asi na 15 tisíciletí. A významných nálezů stále přibývalo. V jednom jeskynním výklenku objevil Vilanova kamenný výstupek a na něm podlouhlé předměty uhnětené z barevných hlinek, živočišného tuku a dřevěného uhlí – jakési pradávné pastelky jeskynního umělce. Mezi fantastické objevy patřily také na stěně otisknuté lidské ruce, patřící snad samotnému pradávnému umělci. Sautuola o nálezu ihned informoval místní tisk, uspořádal veřejné přednášky a všemožně svůj objev popularizoval. Tato snaha přinesla ovoce v podobě návštěvy samotného krále Alfonse XII. (1857-1885), který byl při návštěvě jeskyně hluboce dojat a pohnut velkolepostí pravěkého umění. Rozhodl se sem také pozvat účastníky kongresu prehistoriků, který se měl uskutečnit v Lisabonu hned příštího roku. Sautuola tehdy prožíval nejradostnější období svého života. Horečně pracoval a celé dny věnoval studiu a kopírování jednotlivých maleb. Když pak vyšla jeho vlastní vědecká práce Stručné zprávy o některých prehistorických objevech santanderské provincie, byl dobře připraven i na odborný kongres.
Jenže kongres nebyl připraven na něho, či spíše na jeskynní malby samotné. Sautuola měl brzy pochopit, že přijetí jeho objevu vědeckou veřejností bude dlouhodobě nedosažitelné. Na samotném kongresu se s ním a Vilanovou téměř nikdo nebavil, všichni se nad jejich převratnými objevy pozastavovali a někteří se chovali odtažitě až nepřátelsky. Oba Španělé se brzy dozvěděli důvod těchto antipatií – byli podezříváni ze záměrného a dobře vykalkulovaného podvodu! Podle jednotného názoru slovutných archeologů jednoduše nemohl paleolitický člověk vytvářet tak složité a krásné malby. Podle soudobého názoru byl totiž člověk žijící během poslední doby ledové ještě spíše zvířetem, řídícím se pouze pudy a neschopným estetického cítění nebo dokonce složitější umělecké tvorby. Sautuola s Vilanovou tedy podle jejich mínění museli být snílci nebo dokonce přímo podvodníci. Pouze v tomto bodě neměli učení pánové na kongresu jasno. Ale i to se na jeho konci změnilo, a situace se stala pro objevitele jeskynního umění nešťastnou. Jeden z madridských vědců tehdy veřejně oslovil Vilanovu a již zcela nepokrytě naznačil, že jeho chráněnec Sautuola je podvodník. Povšiml si zajímavé skutečnosti, že právě v době před zveřejněním objevu pobýval na zámku u dona Sautuoly jakýsi němý malíř. Mluvčí podotkl, že je podivné, proč si k údajné opravě obrazů na zámku pozval šlechtic právě němého malíře. Vzhledem k době, kdy byl objev učiněn, považoval tato fakta za velmi podezřelá a požadoval po Vilanovovi vysvětlení. Tehdy byly definitivně protrženy hráze ohledů a archeologové začali na Sautuolu slovně útočit. Byl pro ně obyčejným podvodníkem, jehož zavrženíhodnou činností mohla být archeologie v očích veřejnosti znevážena a zesměšněna. Z prvotního hrdiny se vlivem omezeného poznání dobové vědy stal brzy odpadlík. Sautuolovo pokoření bylo dokonáno, když do Santanderu přicestoval mostní a železniční inženýr Eduard Harle. Na podnět francouzského časopisu o prehistorii jeskyni Altamiru sám prozkoumal a podělil se o svůj posudek s veřejností. Jeho názor vyzněl dle očekávání – stropní malby jsou zcela moderní a byly zřejmě vytvořeny v době mezi prvním výzkumem pana Sautuoly a rokem domnělého objevu. Harle tak vlastně vyslovil názor, že Sautuola nechal malby zhotovit mezi lety 1875 až 1879. Podle očekávání následovala záplava hanlivých či posměšných titulků v denním tisku, mezi nimi „Altamirský falšovatel“ nebo „Chovatel bizonů z Altamiry“.
———
Don Marcelino Sanz de Sautuola y Pedrueca (1831–1888) byl španělským právníkem a amatérským archeologem, který je dnes považován za objevitele pravěkých jeskynních maleb v Altamiře. Kredit: Autor neznámý; Wikipedia (volné dílo)
———
Velmi zajímavá příhoda se váže také k samotnému němému malíři, o kterém již byla řeč. Krátce po lisabonském kongresu se totiž Sautuolovi ozval dopisem ve snaze jej utěšit. Vysvětlil také původ svého handicapu – v dětství se při „hře na lišku“ schovával před dalšími chlapci v hluboké podzemní díře. Její strop se ale zhroutil a uvěznil jej pod zemí, takže vyvázl jen se štěstím. Z děsivého prožitku však oněměl a od té doby už nikdy nepromluvil. Tedy přesněji řečeno až dosud nepromluvil. Máme-li totiž věřit tradované historce, pak malíř přijel opět za svým někdejším chlebodárcem a společně si šli prohlédnout jeskynní malby. Když pak stanuli před nejkrásnější z nich (zobrazující bizona chystajícího se ke skoku) povzdechl si dosud němý malíř nad prací svého dávného kolegy a zašeptal: „Jak nádherně je to zvíře zachyceno“. Tváří v tvář největšímu archeologickému objevu tehdejší doby překonal i své bezmála celoživotní postižení. Sautuola se pokusil ještě jednou zvrátit nepříznivý vývoj a vydal o objevech z Altamiry novou knihu. Věřil, že po podrobnějším zkoumání pochopí pravěký původ maleb i vědecká obec a všichni čtenáři knihy. V tom se ale opět smutně zmýlil. Přestože nelitoval námahy ani finančních prostředků a knihu sebou vozil na vědecká sympozia po Evropě nebo až do Alžíru, hradba mlčení či přímo odmítání byla neproniknutelná. Posudky významného Francouze Cartailhaca nebo Němce Virchowa byly tvrdé a zamítavé. Opět se objevily novinové titulky o „podvodníkovi od Altamiry“ a v rámci zachování vlastní reputace se od Sautuoly odvrátil i dřívější spolupracovník Vilanova. V roce 1888 Marcelino Sanz de Sautuola ve svých 57 letech umírá; pro vědecký svět je stále kontroverzní osobou, přinejlepším jen snílkem a fantastou. Pro některé pak sprostý podvodník, který se snažil nestydatě přiživit na popularitě vědeckých nálezů z prehistorické doby.
Karta se však měla obrátit. Trvalo to sice ještě 14 let, ale prozření zainteresovaných osob bylo tak intenzivní, že neslo až epické rysy. Již roku 1885, ještě za Sautuolova života, byl objev jeskynních rytin mamutů, praturů, koní a sobů učiněn také v jeskyni La Mouthe. Objevitel Emil Rivière byl vlastním nálezem ohromen a snad i nepříjemně překvapen – vždyť o několik let dříve patřil na nám známém lisabonském kongresu k největším odpůrcům jeskynního umění. A najednou měl jeho zcela autentickou ukázku pod vlastníma rukama! Jenže svět ještě nebyl připraven přijmout z toho vyplývající skutečnosti. Zpráva o nálezu se sice dostala do odborného tisku, ale po rozpačitém mlčení vědeckých elit byla prozatím odložena. Až roku 1902 došlo k průlomu, který vše natrvalo změnil. V tom roce objevil abbé Henri Breuil (1877–1961) další pravěkou galerii obrazů ve francouzské jeskyni Les Combarelles. Jeskynní lvi, koně, sobi, mamuti i medvědi jsou tu zachyceni na úctyhodném vzorku 109 maleb. Ještě téhož roku stejný vědec objevuje dalších více než dvě stě obrazů také v jeskyni Font-de-Gaume (dnes se jedná již o klasické proslavené lokality). Vzhledem k tomu, že malby byly z velké části pokryty jemnou vrstvou vápence – sintrem – nebylo o jejich vysokém stáří pochyb. Malby byly prokazatelně staré mnoho tisíciletí. Také tisk ani odborné kruhy už o pravosti tohoto pradávného umění nijak nepochybovaly. Nastal tak čas i pro posmrtnou rehabilitaci šlechtice z městečka Santillana del Mar. Právě Henri Breuil odjíždí znovu prozkoumat Altamiru, spolu s ním jede také někdejší Sautuolův zapřisáhlý protivník Èmile Cartailhac (1845–1921). Na místě se setkávají s tehdy již osmadvacetiletou Marií, mezitím značně pozapomenutou objevitelkou maleb.
Následují události, které jako by byly vystřiženy ze scénáře k hollywoodskému filmu. Když jako první po mnoha letech procházeli tichými jeskynními chodbami od jedné malby ke druhé, viditelně rozrušený profesor Cartailhac se zastavil, opřel se mladšímu druhovi o rameno a k Marii Sautuolové pronesl pohnutým hlasem několik vět: „Smím teď říci jen jedno. Ne váš otec, ale já sám jsem byl zaslepeným fantastou, neodpustitelně zaslepeným bloudem. Můžete mi věřit – udělám všechno pro to, abych Altamiru i památku vašeho otce očistil“. A tak se i stalo. Stárnoucí vědec dokonce sepsal dnes již slavný článek Mea culpa d‛un sceptique (Chyba jednoho skeptika), ve kterém potvrdil pravost altamirských maleb, rehabilitoval osobu dona Sautuoly a navíc odsoudil vlastní chybu v podobě apriorního odmítání nezvyklých objevů. Již předtím výstižně shrnul význam Altamiry v závěrečné větě svého dopisu do Paříže: „Žijeme v novém světě“. Altamira byla první z řady jeskyní, které zachovaly pozůstatky nesmírně starého a přitom již velmi vyspělého výtvarného umění paleolitického člověka. Velkou smůlou španělského šlechtice byl fakt, že paleoantropologie ve druhé polovině 19. století ještě neposkytla zcela správnou představu o schopnostech našich dávných předků. Trvalo dlouho, než věda potvrdila dnes již obecně známý fakt – totiž že představitelé tzv. člověka moderního typu se již před desítkami tisíc let od současného člověka prakticky nelišili (přinejmenším po anatomické stránce). V dané době byla ale ještě rozšířena nesprávná představa, že pravěcí lovci mamutů a později lovci sobů byli vlastně jakýmisi polidštěnými gorilami. Na tak složitou a abstrakci vyžadující činnost, jako je komplexní a plánovitá jeskynní malba, zkrátka neměli mít tehdejší pralidé dostačující inteligenci a schopnosti. Až objevy z počátku minulého století konečně prokázaly neoprávněnost tohoto zpátečnického názoru. Velkou měrou k tomu přispěla i pětiletá Maria Sautuolová, které prý král Alfons XII. při návštěvě jeskyně pošeptal: „Celé Španělsko je na tebe hrdé, malá holčičko z Altamiry. Celé Španělsko!“. Nezbývá než dodat, že na Altamiru je zase hrdý celý archeologický svět.
RNDr. Vladimír Socha
———
Jedna z barevných maleb bizonů v jeskyni Altamira. Právě na tomto místě byly objeveny první nezpochybnitelné důkazy o relativně vyspělém jeskynním umění pravěkého člověka. Kredit: Museo de Altamira y D. Rodríguez; Wikipedia (CC BY-SA 3.0)
———
Literatura:
Kleibl, J.: Cesta za Adamem. Albatros, Praha 1978
Sklenář, K.: Za jeskynním člověkem. Československý spisovatel, Praha 1984
Curtis, G.: The Cave Painters: Probing the Mysteries of the World’s First Artists. New York: Alfred A. Knopf, 2006
Pike, A. W. G.; et al. (2012). U-Series Dating of Paleolithic Art in 11 Caves in Spain. Science. 336 (6087): 1409–1413.
———
